Lovci lebek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Lovci lebek jsou lidé, kteří zabitým nepřátelům usekávají hlavy a odnášejí je jako vítězné trofeje nebo předmět kultu. V určitém období byl lov lebek rozšířen ve většině světových kultur. Trofejí může být vybělená lebka nebo naopak stažená, vyčiněná a zmenšená kůže z hlavy - tsantsa. Alternativou k lovu lebek je skalpování.

Asie[editovat | editovat zdroj]

Nejobávanějšími asijskými lovci lebek byli patrně Nágové ze severovýchodní Indie, u nichž tato praktika zanikla až kolem roku 1960. Kočovníci ve stepích Střední Asie a východní Evropy, např. Hunové, Pečeněhové, Seldžukové či Mongolové vyráběli z horní části lebek poražených nepřátel (zvláště jejich vůdců) poháry na pití, mnohdy zdobené drahými kovy. Nádoby z lebek se vyskytovaly také v Indii, Tibetu a islámském světě. Ze známých osobností tímto způsobem skončila např. lebka kyjevského knížete Svjatoslava Igoreviče nebo uzbeckého chána Šejbániho. Hlavy poražených nepřátel stínali a sbírali také japonští samurajové, k jejich válečnické výbavě patřila dokonce zvláštní síťová taška na nepřátelské hlavy. Stejná praxe se vykytovala i se starověké Číně v období vlády dynastií Šang a Čou, zde však záhy zanikla. V Japonsku naproti tomu přežila až do 19. století. Po celé Asii bylo v minulosti rozšířeno vystavvání hlav popravených zločinců či odpůrců jako výstraha. V nejextrémnější forme se jednalo o celé věže z lebek, které nechal stavět například mongolský dobyvatel Timur Lenk. Podobné metody používali za svého teroru v Kambodži 70. letech 20. století také Rudí Khmerové.

Evropa[editovat | editovat zdroj]

Ve starověku byl lov lebek znám také na území Evropy. Podle antických autorů jej praktikovali hlavně Skythové, kteří prováděli také skalpování. Keltové a v menší míře zřejmě také Germáni přinášeli hlavy zabitých nepřítel jako oběti bohům a zdobili jimi kultická místa. Lov lebek byl snad původně znám i v antickém Řecku. Svědčí o tom báje o Pelopovi, jehož tchán Oinomaios zabíjel nápadníky své dcery Hippodamie a jejich lebky vystavoval na kůlech před svým palácem. Jako pozůstatek lovu lebek lze chápat i vystavování hlav poražených nepřátel a později také popravených zločinců ve středověké a raně novověké Evropě a Asii. Zde však už převládla funkce výstrahy či zastrašování nad významem trofeje nebo posvátného předmětu. Určitou spojitost s lovem lebek snad mají i barokní kostnice, u nás např. v Sedlci u Kutné Hory, vyzdobené ornamenty nebo dlážděním z lebek.

Indonésie, Austrálie a Oceánie[editovat | editovat zdroj]

V této oblasti byl lov lebek široce rozšířen a na některých ostrovech především v Melanésie a Indonésie přežil takřka do současnosti. Na Papui-Nové Guineji a přilehlých ostrovech Melanésie (Fidži, Šalamounovy ostrovy, Nové Hebridy) byl rituální lov lebek často spojen i s kanibalismem. Lebky zabitých nepřátel zde často sloužily jako fetiše plodnosti, které měly přinést úrodu polím a plodnost ženám vítězných bojovníků. v oblasti Polynésie byli obávanými lovci lebek zvláště novozélandští Maorové, kteří lebkami zdobili své domy a posvátná místa. Široce byl lov lebek donedávna rozšířen také na ostrovech Indonésie. Prosluli jím zejména Dajákové z Kalimantanu, Toradžové z ostrova Sulawesi a Batakové ze Sumatry. Lebky zabitých nepřátel ukládali indonéští domorodci v podstřeší společných domů, nebo jimi zdobili jejich průčelí. Dajakové kromě lidských lebek "sbírali" také lebky ulovených orangutanů.

Amerika[editovat | editovat zdroj]

V minulosti byl lov lebek (nebo jeho alternativy) rozšířen u většiny indiánských etnik. Praktikovali ho i příslušníci těch nejvyspělejších předkolumbovských civilizací v Peru: Chavín, Nazca a Močikové i v Mezoamerice: Mayové, Toltékové, ale zejména Aztékové, kteří měli ve svých městech tzompanli - dřevěné „věšáky“, pokryté hlavami zabitých nepřátel a obětovaných zajatců. V Severní Americe byl lov lebek záhy vytlačen „úspornějším“ skalpováním, udržel se zde jen u usedle žijících kmenů Severozápadního pobřeží, především Kwakiutlů, Haidů a Tlingitů. V Amazonii indiáni ze skupin Chívarů a Mundurukúů dodnes praktikují lov hlav, i když v jejich případě je trofejí tsantsa.