Svjatoslav I. Igorevič

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Svjatoslav I. Igorevič
veliký kníže kyjevský
Historizující obraz z 19. století
Historizující obraz z 19. století
Doba vlády 962972
Narození asi 942
Úmrtí březen 972
dněperské prahy
Předchůdce Igor
Nástupce Jaropolk I.
Potomci Jaropolk I.
Oleg
Vladimír I.
Rod Rurikovci
Otec Igor
Matka Olga

Svjatoslav I. Igorevič (starorusky: С~тославъ / Свąтославъ Игорєвичь, Sventoslavŭ / Svantoslavŭ Igorevičǐ; ukrajinsky Святослав Ігорович, Svjatoslav Igorovič; rusky Святослав Игоревич, Svyatoslav Igorevič; bělorusky Светослав, Svetoslav; řecky Σφενδοσθλάβος, Sphendosthlabos; 942? – březen 972) byl kyjevským knížetem a vojevůdcem, vládnoucím v letech 962 až 972. Narodil se knížeti Igorovi a jeho manželce Olze, která během Svjatoslavova mládí vykonávala regentskou vládu po manželově smrti. Značnou část své vlády strávil kníže na válečných taženích, jež měly lví podíl na pádu dvou velmocí východní Evropy – chazarské a první bulharské říše. Jeho po deset let trvající vláda znamenala získání rozsáhlých oblastí pod kontrolu kyjevskému státu, především údolí řeky Volhy, Pontské stepi a část balkánského poloostrova. V posledních letech Svjatoslavova života tak představovala Kyjevská Rus jeden z největších států tehdejší Evropy. Roku 969 bylo dokonce rozhodnuto o přenesení sídla knížete z Kyjeva do Preslavce na Dunaji. Přes fakt, že jeho matka Olga přijala křest, zůstal Svjatoslav po celý svůj život pohanem. Jeho náhlá smrt uprostřed bitevní vřavy v roce 972 způsobila ztrátu nově získaných teritorií dříve, než byla možnost trvale připojit tyto oblasti ke kyjevskému státu. Zároveň i nejasná situace ohledně nástupnictví vedla k vypuknutí občanské války mezi jeho nástupci.

Osobnost[editovat | editovat zdroj]

Svjatoslavova matka Olga při audienci u Konstantina VII. Porfyrogenneta

Svjatoslav představoval prvního skuečného vládce Kyjevské Rusi, jehož jméno bylo nepopiratelně slovanského původu.[pozn. 1] Přesto není zaznamenáno v žádných jiných zemích, protože bylo vyhrazeno pouze rurikovskému rodu a šířeji se tedy nepoužívalo ani na samotné Rusi. Toto privilegium platilo do značné míry i pro Svjatoslavovy následníky Vladimíra, Jaroslava a Mstislava.[1] Objevily se též dohady, že jméno Svjatoslav, odvozené od kořenů „svatý“ a „sláva“, bylo uměle vytvořeno kombinací jmen jeho dvou předchůdců, Olega a Rurika, které v překladu znamenají „svatý“ a „slavný“.[2]

Budoucí kníže prožil dětství a mládí pod dohledem svého učitele Asmuda.[3] Svjatoslavův otec Igor byl kolem roku 945 zabit Drevljany a jeho matka Olga vládla v Kyjevě jakožto regentka až do Svjatoslavovy dospělosti, jíž dosáhl kolem roku 962.[4]

Vzhled velikého knížete kyjevského zaznamenal Leon Diakonos. Podle něj byl modrooký, průměrné výšky, ale mohutné stavby těla. Hlavu i bradu měl celou oholenou, jen pod nosem si vypěstoval hustý knír a na jedné straně kadeř vlasů jako znak příslušnosti k vyššímu stavu. Na jednom uchu nosil velkou zlatou náušnici s rubínem a dvěma perlami. Dával přednost bílým oděvům, přičemž tyto oděvy byly čístší než oděvy jeho družiníků.[5][6]

Olga, Svjatoslavova matka, již pravděpodobně konvertovala ke křesťanství před cestou na konstantinopolský dvůr byzantského císaře Konstantina VII. Porfyrogenneta roku 946. Co se ale týče velikého knížete, on sám zůstal pohanem, snad pro obavu, že by přijetím křesťanství ztratil podporu svých válečníků.[7]

Život[editovat | editovat zdroj]

Východní tažení[editovat | editovat zdroj]

Archeologické průzkumy v místech, kde stála chazarská pevnost Sarkel, vypálená Svjatoslavem kolem roku 965.

Brzy po svém nástupu na trůn se Svjatoslav vydal na výpravu mající za cíl rozšířit ruský vliv na údolí Volhy a Pontské stepi. Během této výpravy se mu podařilo dobýt chazarskou říši, představující do té doby jeden z nejmocnějších států východní Evropy. Jedním z příčin konfliktu mohla být snaha Rusů získat lepší přístup k obchodu po Volze[8] a ukončit ve svůj prospěch zápolení s Chazary o vliv nad východoslovanskými kmeny.[9] Nevyvrací se ani zásah Byzance. Protože se v době vlády císaře Romana Lakapena odehrály na byzantském území pogromy proti židům, mohlo dojít mezi chazarskou a byzantskou říší k citelnému ochladnutí vztahů. Byzantští představitelé řešili tuto situaci orientací na Rusy a Svjatoslav tak mohl konat i na popud konstantinopolských diplomatů.[10]

Kníže započal tažení získáváním východoslovanských kmenů pro své záměry. Ti, kdož se nepoddali, například Vjatiči, byli napadeni a donuceni začít platit tribut Kyjevské Rusi, na rozdíl od dřívějších dob, kdy byly tyto kmeny poplatné Chazarům.[11] Pochodem kolem řek Oky a Volhy provedl invazi do Volžského Bulharska, kde vybral daně od místní populace a získal oblast horní Volhy do své moci. V tom mu bylo nápomocno množství námezdných vojáků z řad Oguzů a Pečeněhů, užívaných pravděpodobně k vyrovnání sil se schopnější chazarskou a bulharskou jízdou.[12][13]

...táhl Svjatoslav na Chazary. I uslyšavše to Chazaři, vytáhli proti němu s knížetem svým chánem a sestoupili se k boji; a když byla bitva, porazil kníže Chazary a hrad jim Bílou Věž vzal...
— Povest vremennych let[14]

Kolem roku 965 byl ruskými vojsky zničen chazarský Sarkel a vypálen krymský Kerč.[13] Na místě původního chazarského města založil nové osídlení zvané Bílá věž či Bílá pevnost.[pozn. 2] Následně zanikl po Svjatoslavově útoku i Atil, hlavní město chazarské říše.[15] Zároveň získal pod svou vládu Tmutarakaň, významné obchodní středisko u Azovského moře, které umožnilo Kyjevské Rusi navázat výhodnější obchodní spojení s Malou Asií a Předním východem. To spolu se zničením chazarského velmocenského postavení získalo Kyjevské Rusi přístup k obchodním cestám vedoucím ze severu na jih stepmi do oblasti Černého moře, jež byly původně v držení Chazarů a představoval významný finanční zdroj pro dřívější chazarský stát. Navíc se v oblasti přechodu mezi stepí a lesy začali častěji usazovat Slované, což vedlo k rozsáhlým demografickým a kulturním změnám v regionu.[13]

Výpravy na Balkán[editovat | editovat zdroj]

Svjatoslavův vpád do Bulharska. Z kroniky Ioanna Skylitzese

Dalším místem, kam měla vést Svjatoslavova expanze, se stal Balkán. Zde po dlouhou dobu existovaly dva významné státy, byzantská a bulharská říše, které spolu od roku 926, kdy došlo k uzavření smlouvy a ukončení dlouhá léta trvajícího konfliktu, udržovaly mír. Ten byl Byzantinci vykupován každoročním poplatkem bulharskému caru Petrovi. Situace se ale změnila po nástupu nového byzantského císaře Nikefora II. Foky, který odmítl stanovený poplatek nadále platit.[8] Tísněn z východu Araby, rozhodl se využít proti bulharskému nepříteli Svjatoslava v domnění, že tím dojde k oslabení obou významných mocností na východě Evropy, Bulharska i Kyjevské Rusi.[16] Zejména bulharský stát, jenž se za Petrovy vlády dostával do stále většího úpadku, se pak mohl stát obětí byzantské expanze, jež by umožnila císaři posunout hranice své říše zpět na Dunaj. Na druhou stranu mohl Nikeforos zaměstnáním Rusů na Balkáně odklonit pozornost kyjevského knížete od Krymu, kde držela Byzanc území při pobřeží Černého moře.[8]

Veliký kníže kyjevský připravil armádu čítající několik desítek tisíc mužů, jež se roku 968 přeplavila po Dněpru do Černého moře a z ústí Dunaje zahájila mohutnou invazi. Během krátkého času padlo do jeho rukou rozsáhlé území. Toho se zalekl nejen bulharský car, ale i císař Nikefor. Mezi oběma panovníky došlo k dohodě, jejíž obsah není úplně znám, nicméně se pravděpodobně klonila spíše ku prospěchu Byzance, protože na základě této dohody odeslal car své dva syny Borise a Romana do Konstantinopole jako rukojmí.[17] Mezitím Svjatoslav plánoval vytvořit nové sídlo v Preslavci při ústí Dunaje, odkud by kontroloval obchod i chod celé své rozsáhlé říše.

Nelíbí mi se v Kyjevě býti, chci žíti v Preslavci na Dunaji, protože jest to střed země mé, a že se tu scházejí všecka bohatstva: od Řeků zlato, povlaky, vína i ovoce rozmanité, z Čech pak a z Uher stříbro a koně, a z Rus kožešiny i vosk, med a čeleď
— Svjatoslav[18]

V této chvíli se Byzantinci uchýlili ke své obvyklé taktice a podnítili kočovné Pečeněhy k útoku na Kyjev.[16] Svjatoslav se tedy musel načas stáhnout, aby odrazil jejich útok, ale následujícího roku se vypravil v čele svého vojska nazpět. Ve chvíli, kdy se car Petr doslechl o příchodu jeho armády, ranila ho mrtvice a po pár dnech zemřel. Navíc došlo k narušení celistvosti bulharského státu také tím, že v jeho západní části vystoupili čtyři bratři zvaní komitopulové, kteří se zde sami ujali vlády. Byzantská říše, v jejímž čele nyní stál po úspěšném převratu císař Jan I. Tzimiskes, zareagovala propuštěním Petrových synů, čímž se mělo zabránilo vytvoření dalšího potenciálně nebezpečného slovanského státu na Balkáně.[19]

Svjatoslav při setkání s císařem Janem Tzimiskem

Svjatoslavův další útok přišel na jaře 970. Jeho vojsko proniklo k bulharskému hlavnímu městu Preslavi, jež dobylo a kde se sdržoval nový car Boris II. i jeho bratr Roman, kteří tak padli do zajetí. Záhy nato získala kyjevská armáda Philippopolis a vpadla do Thrákie. Tzimiskes se snažil dojít se Svjatoslavem k dohodě, kyjevský kníže ale požadoval odstoupení celého byzantského území v Evropě, což císař nebyl ochoten přijmout.[20][21] Ruská vojska tak táhla dál a střetla se s byzantskou armádou vedenou Bardem Sklerem v bitvě u Arkadiopole, kde Byzantinci, ačkoliv početně znevýhodněni, dosáhli po vysilujících bojích drtivého vítězství.[19][22] Poté se do čela byzantských armád postavil sám císař, jemuž se podařilo dobýt v dubnu 971 Preslav a osvobodit zajatého bulharského cara. Mezitím odřízlo byzantské námořnictvo cestu po Dunaji, aby nemohly knížeti přijít další posily. Svjatoslav se uchýlil se zbytkem armády do města Dorostolon, odkud pořádal útoky s cílem probít se z byzantského obklíčení. Dlouhé těžké boje vyvrcholily 21. července, kdy byly kyjevské jednotky zásluhou byzantské těžké jízdy poraženy.[22]

Svjatoslavovi nezbyla jiná možnost, než se vzdát. Přistoupil na císařovy podmínky, že zanechá snah získat pro sebe bulharské území,[23] nebude ohrožovat byzantská města na Krymu, nýbrž je naopak bude ochraňovat a pomůže Byzanci v boji proti jejím nepřátelům.[22][24] Zubožené zbytky Svjatoslavových vojsk se pak vydaly domů do Kyjeva.

Smrt a následky[editovat | editovat zdroj]

Ze strachu před případným porušením smlouvy ze strany Svjatoslava se byzantská diplomacie odvážila zbavit hrozby ze severu nadobro. Při přechodu přes Dněpr v březnu 972 na něj z popudu Byzantinců zaútočili Pečeněhové a většinu vojska spolu s kyjevským knížetem pobili.[25][24]

I napadl naň Kurja, kníže pečeněžský, a zabili Svjatoslava. I vzali hlavu jeho a okovavše leb jeho, udělali číši a pili z ní.
— Povest vremennych let[24]

Po jeho smrti se nedlouho existující Svjatoslavova říše rozpadla během bojů mezi jeho nástupci, nejdříve mezi Jaropolkem a Olegem, během nichž byl druhý z bratrů zabit. Roku 977 utekl další z následníků Vladimír do Skandinávie, odkud se vrátil s armádou Varjagů s cílem získat kyjveský trůn pro sebe, což se mu také po zabití Jaropolka podařilo.[25]

Hodnocení vlády[editovat | editovat zdroj]

Díky Svjatoslavově zákroku se podařilo svrhnout chazarskou svrchovanost nad východoslovasnkými kmeny a konsolidovat ruskou moc ve východní Evropě. Na druhou stranu pád chazarské říše umožnil v dalších letech růst moci Pečeněhů, kteří měli do budoucna působit Kyjevské Rusi nemalé obtíže.[26] Sám kníže neměl kvůli častým výbojům čas se správě státu příliš věnovat, protože značnou část vlády prožil rozsáhlými taženími proti svým sousedům. Na místo něj spravovali Kyjevskou Rus Olga spolu s jeho syny Jaropolkem, Olegem a Vladimírem.[25]

Odraz v literatuře a umění[editovat | editovat zdroj]

Svjatoslavův návrat od Dunaje ke své rodině do Kyjeva od Ivana Akimova

Svjatoslavova osobnost poprvé získala pozornost ruských umělců a básníků během rusko-turecké války v letech 1768–1774. Snahy o expanzi na Balkán za vlády carevny Kateřiny II. byly jistou obdobou Svjatoslavova tažení na Konstantinopol a jako takové představovaly faktor, který mohl dodatečně této expanzi dodat zdání legitimity. I později byl pro své vojenské úspěchy kyjevský kníže hrdinou mnohých ruských, ukrajinských a běloruských vlastenců.[zdroj?]

Mezi díla vytvořená během války s Osmanskou říší patří tragédie Olga, kterou napsal roku 1772 ruský spisovatel Jakov Kňažin.[27] Z dalších uměleckých žánrů se do tohoto období řadí také obraz Svjatoslavův návrat od Dunaje ke své rodině do Kyjeva od neoklasicistního malíře Ivana Akimova.[28]

Během 19. století zájem o Svjatoslavovu osobnost ochabl. Klavdij Lebeděv zobrazil na svém obraze setkání kyjevského knížete s byzantským císařem Janem I. Tzimiskem.[29] Kromě něj Svjatoslava zvěčnil Eugene Lanceray, a to v podobě jezdecká sochy na počátku 20. století. Do své básnické tvorby zahrnul tuto kyjevského knížete také Velemir Chlebnikov. Svjatoslav se dále objevuje v románu Samuela Gordona The Lost Kingdom, or the Passing of the Khazars, fiktivním příběhu o dobytí chazarské říše Kyjevskou Rusí. Posledním významnějším beletristickým dílem o Svjatoslavovi je příběh Černyje strely Vjatiča, který je součástí knihy Istoričeskije povesti od Vadima Viktoroviče Kargalova.

Kolem roku 2005 měl být vystavěn v ruské vesnici nacházející se v Belgorodské oblasti památník Svjatoslavova vítězství nad Chazary. V rámci monumentu měl ruský jezdec ubíjet ležícího Chazara nesoucího na štítu Davidovu hvězdu.[30] To spolu s osobou autora památníku Vjačeslava Klykova, který proslul svými kontakty s organizací Pamjať a dalšími antisemitskými spolky, vyvolalo odpor ruské židovské komunity. Úřady Belgorodské oblasti poté vydaly prohlášení, že památník ještě nebyl dostavěn a že bude do budoucna respektovat představitele všech věr i národností.[30] Po odhalení měl chazarský válečník namísto šesticípé Davidovy hvězdy hvězdu dvanácticípou.[31]

Potomci[editovat | editovat zdroj]

Doloženi jsou tři Svjatoslavovi synové:[32]

1. manželství ∞ Predslava

Jeho další syn Oleg se narodil z poměru s konkubínou Esfir, nejmaldší Vladimír I. taktéž s konkubínou jménem Maluša.[32]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Jeho předchůdci namísto toho užívali jména ze staré severštiny.
  2. Název Bílá věž je překladem chazarského slova Sarkel. Město představovalo významné obchodní centrum, nacházející se poblíž místa překládky zboží mezi Volhou a Donem. Existenci města ukončil na počátku 12. století nájezd Kumánů.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sviatoslav I of Kiev na anglické Wikipedii.

  1. LITVINA, Anna Feliksovna. Vybor imeni u russkich knjazej v X-XVI vekach : dinastičeskaja istorija skvoz’ prizmu antroponimiki. Moskva : Indrik, 2006. ISBN 5-85759-339-5. S. 43. (rusky) 
  2. ČLENOV, Anatolij Markovič. K Voprosu ob Imeni Svjatoslava. In NIKNOV, B. Ličnye imena v prošlom, nactojaščnem i buduščem: probljemy antroponimiki. Moskva : Nauka, 1970.  (rusky)
  3. Nestorův letopis ruský: pověst dávných let. Překlad Karel Jaromír Erben. Praha : Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1954. Dále jen Pověst dávných let. S. 54.  
  4. DUKES, Paul. A History of Russia : Medieval, Modern, Contemporary c. 882-1996. Londýn : MacMillan Press, 1998. Dále jen [Dukes]. ISBN 0-333-66067-6. S. 9.  
  5. Grekov, s. 473
  6. VERNADSKY, George. The Origins of Russia. Oxford : Clarendon Press, 1959. S. 276-277.  
  7. ZÁSTĚROVÁ, Bohumila, a kol. Dějiny Byzance. Praha : Academia, 1992. Dále jen [Zástěrová]. ISBN 80-200-0454-8. S. 167.  
  8. a b c DRŠKA, Václav; PICKOVÁ, Dana. Dějiny středověké Evropy. Praha : Nakladatelství Aleš Skřivan ml., 2004. Dále jen [Drška, Picková]. ISBN 80-86493-11-3. S. 136.  
  9. grekov, s. 469
  10. „Rus“. 2006. Encyclopedia of Islam. Leiden : Brill, 1995. ISBN 90-04-11082-8.
  11. CHRISTIAN, David. A History of Russia, Mongolia and Central Asia. Malden : Blackwell, 1999. Dále jen [Christian]. ISBN 0631183213. S. 345.  
  12. FRANKLIN, Simon; SHEPARD, Jonathan. The Emergence of Rus 750-1200. Londýn : Longman, 1996. Dále jen [Franklin, Shepard]. ISBN 0-582-49091-X. S. 149.  
  13. a b c Christian, s. 298.
  14. Pověst dávných let, s. 61
  15. Christian, s. 297–298
  16. a b Grekov, s. 470
  17. RYCHLÍK, Jan a kol. Dějiny Bulharska. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2000. Dále jen [Rychlík]. ISBN 80-7106-404-1. S. 68.  
  18. Pověst dávných let, s. 62-63
  19. a b Rychlík, s. 69
  20. Zástěrová, s. 182
  21. Grekov, s. 471
  22. a b c Zástěrová, s. 183
  23. Dukes, s. 10
  24. a b c Drška, Picková, s. 137
  25. a b c Grekov, s. 475
  26. Drška, Picková, s. 136-137
  27. http://www.rvb.ru/18vek/knyazhnin/01text/01theatre/02.htm
  28. http://www.evri.com/media/article;jsessionid=1adso8inwxxb8?title=Russian+Paintings+Gallery+-+Personal+Page+of+Akimov+Ivan&page=http://www.russianpaintings.net/artist_museum.vphp?author%3D689&referring_uri=/person/ivan-akimov-0x9f25a;jsessionid%3D1adso8inwxxb8&referring_title=Evri
  29. http://www.visual-arts-cork.com/history-of-art/russian-artists.htm
  30. a b FJC Russia Appeal Clarifies Situation Over Potentially Anti-Semitic Monument [online]. The Federation of Jewish Communities in CIS, 2005-11-23, [cit. 2010-07-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  31. http://www.sova-center.ru/en/xenophobia/reports-analyses/2006/02/d7366/#_ftn27
  32. a b RUSSIA, RURIKID [online]. Foundation for Medieval Genealogy, rev. 2008-05-19, [cit. 2010-06-15]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Nestorův letopis ruský: pověst dávných let. Překlad Karel Jaromír Erben. Praha : Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1954.  
  • DRŠKA, Václav; PICKOVÁ, Dana. Dějiny středověké Evropy. Praha : Nakladatelství Aleš Skřivan ml., 2004. ISBN 80-86493-11-3.  
  • DUKES, Paul. A History of Russia : Medieval, Modern, Contemporary c. 882-1996. Londýn : MacMillan Press, 1998. ISBN 0-333-66067-6.  
  • Sacharov, A.N., Diplomatija Svjatoslava, Moskva 1982

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Sviatoslav I of Kiev ve Wikimedia Commons
  • Svyatoslav I [online]. Encyclopaedia Britannica, rev. 2010-02-10, [cit. 2010-06-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  • SVIATOSLAV I 957-972 [online]. Foundation for Medieval Genealogy, rev. 2008-05-19, [cit. 2010-06-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  • SEWELL, Robert. Princes of Kiev [online]. Robert Sewell's Genealogy Site, [cit. 2010-06-15]. Dostupné online. (anglicky) 
Předchůdce:
Olga
Znak z doby nástupu Veliký kníže kyjevský
962972
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Jaropolk I.