Hunové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Hunská říše / Říše Hunů
420–469
geografie
Mapa
Rozloha Hunské říše za vlády Attily (445453)
hlavní město:
neurčeno (patrně Atilburg - Budín), Panonie
obyvatelstvo
národnostní složení:
státní útvar
kmenový svaz
Státní útvary a území
Předcházející:
Západořímská říše Západořímská říše
Východořímská říše Východořímská říše
Panonie Panonie
Nástupnické:
Protobulhaři Protobulhaři
Germánské kmeny Germánské kmeny
Avarská říše Avarská říše

Hunové představovali kočovný kmen či kmenový svaz, původem z Asie (Dálný východ), který se podílel na stěhování národů a výrazně přispěl k zániku Západořímské říše. Mluvili nejspíše altajskými jazyky a předpokládá se, že zahrnovali turecké, mongolské a ugrofinské kmeny, ale také některá europoidní etnika.

Ačkoliv víme, že Hunové přišli z Asie, dodnes není úplně jisté, odkud přesně pocházejí. Někteří historikové považují za pravlast tohoto bojovného kmene Korejský poloostrov, jiní tvrdí, že jde o národ Siungnu, který zmiňují Číňané jako nájezdníky z Mongolska, kvůli nimž byla zřejmě také budována Velká čínská zeď. Okolo roku 100 př. n. l. se přesunuli do míst střední Asie, odtud se ve 2. století přesunuli dále na západ (údajně protože tamější prameny vyschly) do oblasti, kde žili Alani, které nakonec okolo roku 370 porazili. Nedlouho potom porazili i Góty a roku 395 vyplenili Balkán. Tak začala jejich expanze do Evropy. Největší moci Hunové dosáhli pod vedením Attily. Za jeho vlády jejich říše zahrnovala území od Volhy až k římským hranicím na Rýnu. Po jeho smrti (453) se však říše rozpadla a její území obsadily germánské kmeny, které předtím byly v hunském područí.

Povaha Hunů[editovat | editovat zdroj]

Hunové během bitvy s Alany od Johanna Nepomuka Geigera (1805–1880).

Hunové trávili většinu svého života v koňském sedle. V jízdě byli cvičeni už od útlého dětství a své koně uměli dokonale ovládat. Jezdili na podivných malých koních, které pravděpodobně vyšlechtili z divokých prakoní. To jim umožnilo život v pustých stepích, rozprostírajících se od Mongolska až k Panonii (území dnešního Maďarska), ale také skvělou obratnost v boji. Díky svým válečnickým dovednostem se Hunové stali postrachem celé tehdejší evropské civilizace. Měli též zbraně vynikající kvality. Jejich jezdecké dovednosti a technické vynálezy (krátké a velmi ohebné luky z kompozitních materiálů) jim na rozdíl od protivníků dovolovaly používat luky i na koni. Hrůzu budily také jejich dvousečné meče.

Kromě toho však jejich nepřátelům naháněly strach i jiné věci. Například zápach, který Huny doprovázel. Hunové totiž považovali vodu za posvátnou a vykoupat se v ní by znamenalo její znesvěcení. Proto se vůbec nemyli. Dále třeba fakt, že se převážně živili syrovým masem a zvířecí krev používali k pomazaní svých obličejů před bojem. Z toho pak vznikaly pověsti o tom, že Hunové požívají krev svých poražených nepřátel. Tváře většiny bojovníků pokrývalo množství jizev, které si přiváželi z bojů nebo se tak "zdobili" sami. Jedním z hunských zvyků bylo pořezat chlapcům obličej a rány zasypat popelem, což zamezilo úplnému zhojení jizvy. Mladí Hunové také rádi podnikali vražedné hony na civilní obyvatelstvo.

Seznam hunských vládců[editovat | editovat zdroj]

Předpokládaný přesun Hunů západním směrem

Říše Hunů[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Bednaříková, J.: Stěhování národů, Praha: Vyšehrad 2003.
  • COLLINS, Roger. Evropa raného středověku, 300-1000. Praha: Vyšehrad, 2005, 479 s. ISBN 80-7021-660-3.
  • E. A. Thompson: Hunové. Nakladatelství Lidové Noviny. Praha, 1999.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]