Sarmati

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Přibližné rozšíření východoíránských jazyků

Sarmati byl íránský kočovný a pastevecký lid, příbuzný se Skythy, Médy a Peršany.

První zmínky o Sarmatech pocházejí ze spisů Herodota, Hippokrata a Strabóna. Ve starořeckých dílech je uvedeno, že obývali území na východ od Visly.

Sarmatské kmeny[editovat | editovat zdroj]

Hérodotova mapa světa

Mezi sarmatské kmeny náležely Jazygové, Roxolani, Syrakové, Aorsové, Alani a snad i Antové, u nichž se předpokládá smíšený sarmatsko-slovanský původ. Nejstarší Sarmati sídlili v 6. století př. n. l. v povodí dolní Volhy. Vedli kočovný nebo usedlý život na pomezí mezi dnešní Moldávií, Ukrajinou, Polskem a pobřežím Černého moře. Postupně se šířili na východ do oblasti Aralského jezera, přes Kazachstán až k Altaji na jižní Sibiří a na jih k severním svahům Kavkazu. Stopy po jejich pobytu byly odhaleny zejména u přítoků Dněstru, Dněpru, delt Amudarji i Syrdarji, v povodí Volhy, Samary a na Uralu. Stopy po většině sarmatských kmenů mizí v prvních staletích našeho letopočtu. Nejdéle přežili Alani, kteří se zapojili do Stěhování národů. Tehdy pod tlakem Hunů opustili povodí Donu a Volhy, spojili se s germánskými Vandaly a Svéby a putovali na západ. Postupně pronikli až na Pyrenejský poloostrov a do severní Afriky. Část Alanů odešla na jih, do oblasti řeky Kubáně a na severní Kavkaz, kde vytvořili raně středověké království. Ve 12. století bylo jejich území připojeno ke Gruzii. Jejich potomci zde však žijí dodnes jako Oseti, Karačajci a Balkarové.

Způsob života[editovat | editovat zdroj]

Sarmati byli především kočovní nebo polokočovní pastevci, ale některé populace žily i usedle. Kočovní Sarmati nezakládali stálé osady, žili v jurtách, umístěných na vozech, chovali koně, skot i ovce, s nimiž kočovali stepí. Usedlí Sarmati byli méně početnější. Obývali především lesostepi v povodí Prutu, Dněstru a Dněpru (Čerňachovská kultura), ale patřili k nim i kavkazští Alani. V těchto oblastech byly objeveny zbytky stálých osad s nálezy sarmatských artefaktů. V oblasti lesostepi se mohlo jednat o smíšené sarmatsko-germánské, sarmatsko-bulharské nebo sarmatsko-slovanské (Antové) osídlení.

Válečnictví[editovat | editovat zdroj]

Sarmatští katafrakti během dáckých válek vyobrazeni na Trajánově sloupu.

Sarmatští válečníci bojovali většinou jako tzv. katafrakti neboli clibanarii, tedy těžká jízda, vyzbrojená kopími a dlouhými meči. Jezdci používali nejčastěji destičkovou, koženou nebo kroužkovou zbroj a žebrové přílby. Podle Pausania vyráběli destičkovou zbroj z koňských kopyt. Na rozdíl od těžké jízdy jiných tehdejších vojsk (Peršané, Číňané, Římané aj.) nepoužívali ochrannou zbroj pro koně. Lehká jízda nebyla vybavená ochrannou zbrojí, používala luky, vrhací oštěpy a lasa, jimiž strhávali z koní nepřátelské jezdce. Pěchotu Sarmati patrně vůbec nepoužívali.

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

O náboženství Sarmatů dnes není mnoho známo. Římský historik Ammianus Marcellinus psal o uctívání boha války v podobě meče, zabodnutého do hromady klestí (totéž uvádí o několik staletí dříve Hérodotos u Skythů). Sarmatské umění často zobrazuje tvory podobné gryfům nebo ptáku Símurghovi z perské mytologie, je proto pravděpodobné, že v jejich mytologii hráli důležitou roli. Písemné památky se dochovaly pouze u Alanů a to až z pozdního období, kdy byly tradiční představy silně promísené křesťanstvím. Jedním z nejdůležitějších bohů byl tehdy Uastyrdží, ztotožněný se sv. Jiřím a Uacilla, ztotožněný se sv. Basilem. Vládce podsvětí Barastyr byl ztotožněn s Ďáblem. Mezi další mytologické bytosti Alanů patřili jednoocí obři Uajugové, podobní antickým Kyklopům nebo podzemní skřeti Kadziové s chodidly obrácenými dozadu.

Související články[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sarmaci na polské Wikipedii.