Jakuti

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jakuti
Jakuti tančící kruhový tanec během oslav letního slunovratu - Yssyach
Jakuti tančící kruhový tanec během oslav letního slunovratu - Yssyach.
Populace
450 000 - 510 000
Země s významnou populací
Rusko Ruská federace 478 085 [1]
USA USA až 10 000
Francie Francie 7 668
Kanada Kanada 6 001
Austrálie Austrálie 4 378
Ukrajina Ukrajina 304 [2]
Jazyk(y)

Ruština, Jakutština

Náboženství

Šamanismus, Pravoslavná církev

Jakuti jsou turkické etnikum, žijící především v republice Sacha a jinde na východní Sibiři. Patří k nejpočetnějším domorodým etnikům Sibiře, dnes čítají až 510 000 lidí.

Pojmenování a etymologie[editovat | editovat zdroj]

Jakuti sami sebe nazývají Sacha, pl. Sachalar (Саха, Сахалар), což lze přeložit jako "Sluneční [lidé]" nebo "Jasní [lidé]". Někdy, zvláště v mýtech a lidové slovesnosti, používají Jakuti pro svůj národ i jiné, obrazné názvy jako Uranchaj Sacha nebo Ajyy ajmaga ("spříznění s Nebešťany"). Označení Jakuti, běžně používané ve světových jazycích včetně ruštiny (Якуты) a angličtiny, vzniklo z evenkského označení Jaku, což znamená "koňští" a naráží na skutečnost, že Jakuti, na rozdíl od okolních etnik, chovajících především soby, odedávna chovají také koně. Jakuti preferují název Sacha.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Před příchodem Rusů[editovat | editovat zdroj]

Jakuti se na své dnešní území přestěhovali z jižní Sibiře asi v 11.-14. století. Za jejich předky jsou nejčastěji pokládáni Kurykanové, sídlící v 6.-8. století v oblasti jihozápadně od Bajkalu. Nejstarší památkou na Jakuty jsou petroglyfy na skalách v povodí řeky Leny, zobrazující lovce, pastevce, bojovníky, šamany a zvířata. mezi nejznámější lokality, patří tzv. Lenské sloupy, pokládané jakutskými šamany za posvátné místo.

K migraci předků Jakutů z oblasti Bajkalu na sever docházelo ve více vlnách od 11. do 13. stol. Důvodem byl zřejmě tlak mongolských kmenů. Z jihu si Jakuti přivedli stáda skotu a koní a přinesli znalost metalurgie. Jakutské mýty a eposy vypráví o putování na sever pod vedením legendárních náčelníků Elleje a Omogoje. Jižní pravlast je v jakutské ústní tradici včetně eposů oloncho reflektována jako místo štěstí a hojnosti, kde sídlí přízniví duchové, kde v zimě nemrzne a odkud nemusejí na zimu odlétat jeřábi. Jakutské eposy a přísloví se zmiňují také o velbloudech a levhartech, kteří na severní Sibiři nežijí.

Období ruské kolonizace[editovat | editovat zdroj]

Na počátku 17. století začali na území Jakutů pronikat první Rusové kteří zde hledali zlato a začali s Jakuty obchodovat, hlavně s kožešinami. V těchto dobách začala kultura Jakutů rozkvétat. S Rusy však přišly i epidemie spalniček, neštovic a dalších chorob. V době příchodu Rusů byli Jakuti rozděleni na 35 až 40 teritoriálních skupin ulusů, které mezi sebou často bojovaly. Největší ulusy, například Kangalas, měly 2 000 až 5 000 lidí. V čele každého ukusu byl tojon (náčelník), který byl především válečným vůdcem. V době příchodu Rusů se vyznamenal jakutský tojon Tygyn Darchán, který se postavil útlaku kozáků. byl jimi však zajat a zavražděn. Ruská správa byla v 17. století velmi brutální a její podstatou bylo vymáhání jasaku - daně placené v kožešinách. Kozáckým velitelům a správním úŕedníkům, jako byl např. neblaze proslulý Petr Golovin (velitel Jakutska v letech 1640-45), šlo jen o to, aby z Jakutů a dalších domorodců vymohli co nejvíc kožešin, přičemž se nerozpakovali používat zastrašování, mučení či zabíjení rukojmích. V 18. století Rusové tlak poněkud zmírnili, jakutští náčelníci dostali určitá privilegia, zároveň docházelo mezi Jakuty k pravoslavné misii a šíření znalosti zemědělství. Od konce 19. století vznikla jakutská literatura a počátkem 20. století se projevilo národní obrození.

Jakuti v sovětském období[editovat | editovat zdroj]

Po abdikaci Mikuláše II. roku 1917 vytvořili jakutští představitelé vedení Jusupem Galibarovem JaKOB (Jakutský komitet pro obecnou bezpečnost) a pokusili se vyhlásit nezvásislost. Následujícího roku však byl Jakutsk obsazen bolševiky a podřízen sovětské moci. V letech 1921-23 došlo k povstání Jakutů proti sověstké moci. Bylo iniciováno bělogvardějskými veliteli Michajlem Korobejnikovem a Anatolijem Pepeljajevem. Povstání bylo potlačeno Rudou armádou pod vedením generála Ivana Stroda, jemuž byl za toto vítězství udělen trojnásobný Řád rudého praporu. Nepokoje trvaly až do roku 1926, kdy byl Pepeljajev uvězněn. Paradoxem je, že Pepeljajev i Strod skončili stejně. Oba byli zastřeleni za stalinského teroru v roce 1938.

Za stalinské éry byla jakutská tradiční kultura vystavena násilné rusifikaci a tradiční hospodářství brutálně kolektivizováno. V té době byli Jakuti nuceni vzdát se tradičního způsobu života a přesidlováni do měst. Mnoho šamanů, ale i příslušníků vznikající jakutské inteligence, bylo popraveno nebo posláno do Gulagu. K obětem čistek patřili i antropolog Gavril Ksenofantov a spisovatel Platon Slepcov-Ojunskij. Prezident Boris Jelcin se Jakutům za tuto politiku v roce 1994 oficiálně omluvil. Po roce 1992 se postavení Jakutů v rámci Ruské federace poněkud zlepšilo a jejich území získalo statut federativní republiky Sacha.

Jazyk[editovat | editovat zdroj]

Jakuti hovoří jakutštinou, která náleží do severovýchodní skupiny turkické větve altajské jazykové rodiny. Její postavení mezi ostatními turkickými jazyky je do značné míry izolované, protože se od společného kmene oddělila zřejmě již v 6. stol. n. l. Během svého vývoje byla ovlivněna mongolskými, tunguzskými a paleoasijskými jazyky, od 17. století rovněž ruštinou. V době příchodu Rusů byla jakutština rozšířeným komunikačním jazykem na celé východní Sibiři. V 19. a 20. stol. ji sice z tohoto místa vytlačila ruština, ale přesto jí dodnes kromě Jakutů hovoří také mnozí Evenkové, Evenové, Dolgani a Jukagirové. Psaná forma jakutštiny vznikla koncem 19. stol. a používá upravenou azbuku. V současné době je jakutština je úředním jazykem republiky Sacha. Mluvčí tohoto jazyka jsou však v současné době vesměs bilingvní a ovládají i ruštinu. Jakutská literatura vznikla již v 19. stol., kdy psal básník Alexej Kulakovskij, rozvoj zaznamenala až po roce 1920 v díle Gavrila Xenofantova a Platona Slepcova-Ojunského. Tito autoři ve svých dílech vycházeli hlavně z ze staré šamanské mytologie a folklórních tradic. Autoři 2. pol. 20. stol., jako romanopisec Amma Aččygija nebo básník a dramatik Suorun Omolloon přinesli do jakutské literatury moderní žánry a realismus.

Náboženství a mytologie[editovat | editovat zdroj]

Jakutský šaman při obřadu krmení ohně (do ohně jsou vhazovány různé dary v podobě jídla, alkoholu a jiných)

Náboženství je dnes většinou pravoslavné křesťanství, ale část si uchovala i původní šamanismus a s ním související představy. Navíc mnozí formálně křesťanští Jakuti zachovávají starší tradice, spojené právě se šamanismem.

Rozšířená je víra v příznivé nebeské duchy ajyy (předky lidí), nebezpečné nebeské i podzemní démony abaasy (též abaahy), přízraky üör (duchy předčasně zemřelých nebo násilně zabitých šamanů) a místní duchy ičči (strážce pramenů, hor, duchy tajgy, zvířat, rostlin a stromů). K nejpopulárnějším, dodnes uctívaným mytologickým bytostem patří ženští duchové plodnosti - Ajyysyt a štěstí Ijeechsit, mužští duchové tajgy - Bajanaj, ohně - Temirije a koní Desegej. Zachovaly se i prvky totemismu - každý klan měl zvířecího "ochránce", jehož bylo zakázáno zabít. Mohl jím být orel, jeřáb, krkavec či jiný pták, ze savců los, medvěd aj. Každý mužský šaman oyun i ženská šamanka udangan měl svého ochranného ducha. Tento duch se šamanovi zjevil v průběhu iniciace, kdy si ho vyvolil za svého služebníka. Častá byla jeho podoba zvířecí matky, která iniciovaného kojila. Ta pak byla jeho hlavním ochranným duchem. Šamani měli i pomocné duchy - emeget, jejichž podoba je ztvárněna na ozdobách šamanova oděvu nebo namalována na jeho bubnu.

Svět v představách Jakutů se dělí na tři vrstvy: horní, střední a dolní. Horní nebeský svět obývají přízniví duchové ajyy i nebeští démoni abaasy, kteří způsobují bouře a duševní choroby. Střední svět obývají lidé (potomci nebeských duchů ajyy), zvířata a duchové ičči. Dolní svět, podsvětí, je říše podzemních démonů abaasy nebo aďaraj, kteří jsou zákeřnější a krutější než jejich nebeští příbuzní. Vypadají příšerně a způsobují epidemie i jiné nemoci.

Nejdůležitější náboženskou slavností je pro ně oslava letního slunovratu zvaná Yssyach (někdy přepisováno též jako Yhyach). Během Yssyachu se oslavuje příchod léta a počátek laktace hospodářských zvířat (zejména klisen). K tradicím patří kolový tanec osuochaj, zpěv písní, vyprávění eposů - Oloncho, hostina pod širým nebem (tradičně se podává vařené sobí nebo jiné maso a kumys) a tradiční sporty: zápas chapsagai, koňské dostihy, lukostřelba a kylyy - sport jehož podstatou je skákání po jedné noze ze značky na značku.

Tradiční způsob života[editovat | editovat zdroj]

Vlajka republiky Sacha

Jakuti obývají nejchladnější místa na zemi, což ovlivnilo jejich způsob života.

Hospodářszví a strava[editovat | editovat zdroj]

Jakuti jsou tradičně především pastevci. Chovají dodnes jakutské koně a soby, na jihu i skot. Pastevectví je tradičně polokočovné, se stády se kočuje pouze v letním období, přezimuje se na zimních pastvinách v blízkosti stálých osad, kde jsou zvířata přikrmována senem. Skot trávil zimu v chotonu, jakémsi chlévě, jež byl součástí tradičního zimního obydlí. Kvůli přezimování zvířat je velmi důležitá senoseč, prováděná tradiční krátkou kosou ve tvaru hokejky. Velký význam má i lov, prováděný v minulosti luky, šípy a oštěpy, dnes ručnicí. Oblíbenou kořistí je los a vodní ptáci, zvláště divoké husy a kachny. K lovu kožešinové zvěře a zajíců dodnes slouží pes jakutská lajka a různé pasti, hlavně oka a samostříly na principu kuše nebo tzv. čerkan, což je luk spojený s paličkou. Pokud zvíře zavadí o spoušť, tětiva luku vymrští paličku a ta zvířeti zlomí vaz. Čerkanem se loví hlavně soboli a jiné drobné šelmy, veverky a zajíci. Naproti tomu samostřílem lovili Jakuti vlky, medvědy, dokonce i divoké soby nebo losy. V letním období je významný sběr jedlých rostlin, hlavně bobulí borůvek, brusinek, klikvy, jahod a morušky. V minulosti ale nesbírali maliny, které podle tradice "patřily medvědovi". Rovněž sběr hub se rozšířil až po příchodu Rusů, do té doby jimi Jakuti pouze krmili soby a koně. S dalších jedlých rostlin sbírají oddenky šmelu okoličnatého a krvavce totenu, různé zelené natě, ale také lýko mladých větví borovic a modřínů, které jedí vařené s mlékem. Především v zimním období, pod ledem, se provádí rybolov pomocí vrší, sítí i udic. Oblíbeným úlovkem jsou síhové, jeseteři, karasi, jelci nebo štiky. V 18.-19. století se rozšířilo zemědělství, hlavně pěstování žita a ječmene, později i brambor, ujalo se však jen na některých místech.

Jakutská kuchyně je velmi jednoduchá. Hlavními surovinami jsou mléko a mléčné výrobky, maso, ryby a volně rostoucí rostliny, v současné době ale i pečivo (alaďyy) a obilné kaše (salamat), oblíbeným nápojem je zejména kumys. Přebytky mléka se mrazí v jamách, vykopaných až na věčně zmrzlou půdu, v zimě se z nich podle potřeby usekává sekerou. Stejně uchovávají Jakuti i ostatní domorodí Sibiřané také maso a ryby.

Obydlí[editovat | editovat zdroj]

Zimním obydlím Jakutů byl balaghan, zemnice ze dřeva a hlíny nebo drnů, s dřevěným komínem a slídovými okny, nezřídka kvůli tepelné izolaci obložené koňským hnojem. Součástí balaganu byl chlév choton, kde přezimovaly krávy, případně i koně, hlavně březí klisny a rodičky s malými hříbaty. Usedlosti jsou obklopené ohradami a tradičně leží daleko od sebe, teprve po příchodu Rusů se začaly stavět hromadné osady. Přes léto Jakuti tradičně žijí v kuželovitých stanech, pokrytých kůžemi nebo pláštěm z březové kůry. Tyto stany se jakutsky nazývají uras, známější jsou ale pod evenkském označením čum.

Oděv[editovat | editovat zdroj]

Tradiční oděv Jakutů byl vyráběn z kůží a kožešiny. Mezi mužským a ženským oděvem byly poměrně malé rozdíly. Základ tvoří kožená košile a krátké kalhoty suturuo, přes něž se nosí kožešinový kabátec son srstí dovnitř a v zimě i kožešinová vesta srstí nahoru. Oděv doplňují v létě kožené boty unty a v zimě vysoké kožešinové boty s přizvednutou špičkou torbazy. Pokrývkou hlavy je u žen v létě čelenka nebo vysoká kožešinová čepice s dýnkem ďabaka, u mužů čepice s kožešinovým lemem bergehe. V zimě se nosí vysoká kožešinová čepice ušanka, často z kožešiny psů a rosomáků. V zimě jsou nepostradatelné palčáky a kožešinová šála kolem krku. Oděv je zdoben korálky, kovovými knoflíky, sponami, u žen i stříbrnými medailony tuchsata. Ženský oděv je tradičně ozdobnější čepice má jiný tvar a kabátec bývá delší než u mužů.

Folklór[editovat | editovat zdroj]

Jakuti mají velice pestrý folklór, který se dochoval do současnosti v poměrně uceleném stavu. V jižní části území Jakutů se objevuje více shod s mytologií a folklórem etnických skupin jižní Sibiři ((Burjati, Tuvinci) a Mongolska. Naproti tomu představy severních Jakutů vykazují shody spíše s tradicemi Evenků, Jukagirů a Dolganů. Existuje mnoho písní, pohádek a tanců, ale nejznámějším a vrcholným dílem jejich ústní tradice jsou eposy Oloncho, které pojednávají o bojích legendárních válečníků s démony a nebo o vlastnostech a moci jednotlivých duchů.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Russia. Census 2010
  2. Всеукраїнський перепис населення 2001. Русская версия. Результаты. Национальность и родной язык.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]