Sob polární

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sob polární, Finsko

Wikipedie:Jak číst taxobox Sob polární

Sob polární
Sob polární
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: savci (Mammalia)
Podtřída: živorodí (Theria)
Řád: sudokopytníci (Artiodactyla)
Podřád: přežvýkavci (Ruminantia)
Čeleď: jelenovití (Cervidae)
Rod: sob (Rangifer)
C. H. Smith, 1827
Binomické jméno
Rangifer tarandus
(Linné, 1758)
severská oblast rozšíření soba polárního
severská oblast rozšíření soba polárního

Sob polární (Rangifer tarandus) (synonyma sob arktický) nebo v Severní Americe karibu (nesprávně jelen karibu) je severský přežvýkavec z čeledi jelenovitých. Jde o jediný zdomácnělý druh této čeledi.

Název[editovat | editovat zdroj]

České slovo Sob má zcela nejasnou etymologii a není příbuzné s pojmenováním tohoto zvířete v žádném jiném jazyce kromě slovenštiny, kam bylo ovšem přejato z češtiny. V ostatních slovanských jazycích jeho jméno zpravidla znamená v překladu "Severský jelen". V germánských a románských jazycích obsahuje jméno tohoto zvířete kořen ren (např. angl. Reindeer, něm. Rentier, fr. la Renne, lat. Rangifer) a odvozuje se ze sámského názvu soba rena. I ve starší češtině se pro soba používal termín renař. Slovo sob je doloženo až v 19. století. Pro severoamerického soba je mezinárodně používán název karibu, který pochází z algonkinských jazyků severoamerických indiánů a v překladu znamená "ten, který hrabe". Samec soba je označován jako sobí býk, samice jako sobí laň nebo sobí kráva, mládě jako sobí tele nebo z ruštiny přejatým názvem pižík.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Sob se vyskytuje v subpolárních až polárních částech severní polokoule od Skandinávie přes celou Sibiř, Aljašku a sever Kanady až do Grónska. Zatímco euroasijská forma se označuje jako sob, v Severní Americe je druh znám pod názvem karibu (caribou). Na tomto rozsáhlém území tvoří osm poddruhů:

Mezi nejmenší poddruhy patří ty, které žijí na ostrovech: R. t. dawsoni, R. t. platyrhynchus a R. t. pearyi, naopak největší jsou R. t. valentinae, R. t. granti a R. t. caribou, obývající spíše lesnaté oblasti při jižním okraji areálu druhu.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Sob je geologicky starý druh, který má mezi jelenovitými izolované postavení, nejblíže je příbuzný severoamerickým jelencům rodu Odocoileus. V současné podobě se objevil přibližně před 200.000 lety a nejméně před 120. 000 lety se začaly formovat jednotlivé poddruhy. Tehdy, v pleistocénu, bylo jeho rozšíření mnohem větší než v současnosti a zahrnovalo téměř celou Evropu.. na konci poslední doby ledové, před cca 25 000-10 000 lety se sobi pásli ve společnosti mamutů i na našem území.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Sob dosahuje výšky v kohoutku 90–120 cm, délky těla asi 180 cm a hmotnosti 230–400 kg. Na rozdíl od ostatních jelenovitých nosí u soba parohy samec i samice. Samičí parohy jsou sice mnohem slabší než samčí, samice je však shazuje později. Jejich tvar se u jednotlivých poddruhů liší, většinou však jsou obloukovitě zahnuté a silně rozvětvené, přední výsady bývají zploštělé a zvíře jimi může odhrabovat sníh při hledání potravy. Na nohách má sob široké paznehty, takže se neboří do sněhu a bahna. Jeho stopy mají téměř kruhový tvar. Zbarvení soba se liší podle ročního období, zimní srst je světle šedá až šedobílá, letní spíše šedohnědá až červenohnědá, obřitek je bílý a rovněž krk, s výraznou hřívou, mívá světlejší barvu než zbytek těla. Domácí sobi bývají často strakatí nebo i čistě bílí.

Způsob života[editovat | editovat zdroj]

Sobi žijí ve velkých stádech, pouze v době říje, která trvá od konce srpna do počátku října, si samci vytvářejí teritoria, na nichž obhajují harém laní. Ozývají se přitom chraplavým až chrochtavým troubením a bojují spolu obdobně jako naši jeleni. Mláďata se rodí obvykle v květnu následujícího roku. Téměř ve všech oblastech svého rozšíření sobi migrují, někdy až na vzdálenosti několika tisíc km (sobi karibu v Kanadě). Přes léto se zdržují nejraději v tundře nebo ve vyšších horských polohách (Skandinávie, Altaj), na zimu se stěhují k hranici severského lesa. S touto skutečností je třeba počítat i při chovu domestikovaných sobů. Sobi se při migraci pohybují velmi rychle a v běhu mohou dosáhnout rychlosti až 51 km/h.[1]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Sob se živí především bylinami a lišejníky, které si dovede z pod sněhu vyhrabat i v zimě, pomocí parohů a předních končetin. V některých případech však žere také lumíky nebo mláďata mořských ptáků a na mořském pobřeží s oblibou líže sůl.

Predátoři[editovat | editovat zdroj]

Hlavním predátorem, který loví soby je vlk. Vlci se při lovu snaží oddělit od stáda mláďata nebo přestárlá, nemocná či poraněná zvířata, která potom obklíčí a strhnou. Mláďata nebo slabá zvířata může ulovit také rosomák, na jihovýchodní Sibiři i tygr. Sobům znepříjemňují život také komáři, ovádi a muchničky, jejichž přítomnost mnohdy stimuluje jarní migraci. Nejnebezpečnějšími parazity soba jsou larvy střečků, které jim cizopasí v nosních dutinách nebo pod kůží na hřbetě. Již od paleolitu loví soby také lidé, kteří jsou pochopitelně jejich nejhoršími nepřáteli.

Domestikace[editovat | editovat zdroj]

Na severu Evropy, Asie a Ameriky je chován na mléko, maso, kůži, k tahu, jízdě i nošení břemen. První písemné záznamy o divokých sobech se objevují v díle Aristotela, který zmiňuje sezónní barvoměnu jeho srsti a v Caesarových Zápiscích o válce galské, kde je popisován jako druh jednorožce, připomínající zpola jelena a zpola býka. Zprávy o domestikaci sobů pocházejí ze 7. století ze severní Číny a ze Skandinávie z 9. století, kdy se norský náčelník Ottar zmiňuje v dopise anglosaskému králi Alfrédu Velikému o svých sobích stádech. Roku 1555 podal švédský duchovní Olaus Magnus ve svém spisu Dějiny severského lidu první zprávu o chovu sobů u Sámů. živého soba však zřejmě nikdy neviděl, protože jej na doprovodné ilustraci zobrazil se třemi parohy.

Užitek, který sobi poskytují člověku, je mnohostranný. Sobí maso, lůj, krev, mléko a z něj připravené sýry slouží obyvatelům Dalekého severu jako základní potravina, Čukčové rádi jedí dokonce i natrávený lišejník z bachoru zabitých zvířat. Sobí mléko se chutí a tučností podobá ovčímu, je však sladší. Sobí laň ho však má poměrně málo a po krátkou dobu (přibližně jen 3-4 měsíce po porodu) a po odstavení mláděte přestává mléko produkovat. Ne všechna etnika, chovající soby, proto tato zvířata dojí. Kůže a kožešina má mnohostranné použití, zhotovují se z ní stanové plachty, koberečky, řemeny nebo "tulení" pásy na lyže, na oděvy je nejvhodnější kožešina sobího mláděte, tzv. pižíka. Inuité sobí kůži vyčiňují pomocí kouře a sobího mozku nebo tuleního tuku, výsledek, nehledě k nepříjemnému pachu, překvapivě připomíná semiš. Sobí srst je možno spřádat, což dělají například Jakuti. Sobí parohy a kosti našly použití při výrobě luků, šípových hrotů, rybářských háčků, lopat a dalšího nářadí, ze šlach se vyrábějí provázky, tětivy luků, pružiny pastí nebo niti. Sob má především na Sibiři mimořádný význam i jako tažné a jezdecké zvíře. Saně, tažené sobím spřežením jsou tradičním dopravním prostředkem Sámů a domorodých obyvatel Sibiře, Něnci na nich po bažinaté tundře jezdili dokonce i v letním období! Od pol. 20. stol. je však z použití vytlačuje sněžný skútr. Evenkové soby používají k nošení nákladů a na silných samcích, obvykle vykastrovaných, dokonce jezdí. Soby kastrují tak, že jim varlata jednoduše ukousnou. Při jízdě na sobu je nutné zvířeti sedět mezi lopatkami, nikoli na hřbetě jako u koně.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BRYL, Marek; MATYÁŠTÍK, Tomáš. Rychlost savců - Savci, internetová encyklopedie [online]. Univerzita Palackého, upol.cz. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Anděra, Miloš: Svět zvířat III. - Savci (3). Praha: Albatros, 2000.
  • Brzáková, Pavlína: Modřínová duše. Praha: Eminent, 2004.
  • Červená, Alena - Anděra, Miloš: Svět zvířat XII. - Domácí zvířata. Praha: Albatros, 2001
  • Kubík, Václav: Na sobích stezkách. Praha: Svět Sovětů, 1967.
  • Odulok, Tekki: Sobí lidé. Praha: Svět Sovětů, 1953.
  • Suchl, Jan: Království boha tajgy. Praha: Olympia, 1987.
  • Vitebsky, Piers: Sobí lidé. Praha: Sociologické nakladatelství SLON, 2009.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Rangifer tarandus ve Wikimedia Commons