Sob polární

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sob polární, Finsko

Wikipedie:Jak číst taxobox Sob polární

Sob polární
Sob polární
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: savci (Mammalia)
Podtřída: živorodí (Theria)
Řád: sudokopytníci (Artiodactyla)
Podřád: přežvýkavci (Ruminantia)
Čeleď: jelenovití (Cervidae)
Rod: sob (Rangifer)
C. H. Smith, 1827
Binomické jméno
Rangifer tarandus
(Linné, 1758)
severská oblast rozšíření soba polárního
severská oblast rozšíření soba polárního

Sob polární (Rangifer tarandus) (synonyma sob arktický) nebo v Severní Americe karibu (nesprávně jelen karibu) je severský přežvýkavec z čeledi jelenovitých. Jde o jediný zdomácnělý druh této čeledi.

Název[editovat | editovat zdroj]

České slovo Sob má zcela nejasnou etymologii a není příbuzné s pojmenováním tohoto zvířete v žádném jiném jazyce kromě slovenštiny, kam bylo ovšem přejato z češtiny. Někdy se předpokládá souvislost s mongolským názvem soba caa. V ostatních slovanských jazycích jeho jméno zpravidla znamená v překladu "Severský jelen". V germánských a románských jazycích obsahuje jméno tohoto zvířete kořen ren (např. angl. Reindeer, něm. Rentier, fr. la Renne, lat. Rangifer) a odvozuje se ze sámského názvu soba rena. I ve starší češtině se pro soba používal termín renař. Slovo sob je doloženo až v 19. století. Pro severoamerického soba je mezinárodně používán název karibu, který pochází z algonkinských jazyků severoamerických indiánů a v překladu znamená "ten, který hrabe". Samec soba je označován jako sobí býk, samice jako sobí laň nebo sobí kráva, mládě jako sobí tele nebo z ruštiny přejatým názvem pižík. V domorodých jazycích arktické a subarktické oblasti mají sobi mnoho jmen, některé jazyky rozlišují název domácího a divokého soba, např. evenksky se domácí sob řekne oron a divoký bujun, v jukagirštině je domácí sob nazýván a:se a divoký tolou, Inuité nazývají divokého soba tuttu a odmácího qunŋiq . Něnci nazývají soba avka, Nganasané aku, Jakuti taba.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Sob se vyskytuje v subpolárních až polárních částech severní polokoule od Skandinávie přes celou Sibiř, Aljašku a sever Kanady až do Grónska. Zatímco euroasijská forma se označuje jako sob, v Severní Americe je druh znám pod názvem karibu (caribou). Na tomto rozsáhlém území tvoří osm poddruhů:

Mezi nejmenší poddruhy patří ty, které žijí na ostrovech: R. t. dawsoni, R. t. platyrhynchus a R. t. pearyi, naopak největší jsou R. t. valentinae, R. t. granti a R. t. caribou, obývající spíše lesnaté oblasti při jižním okraji areálu druhu.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Sob je geologicky starý druh, který má mezi jelenovitými izolované postavení, nejblíže je příbuzný severoamerickým jelencům rodu Odocoileus. V současné podobě se objevil přibližně před 200.000 lety a nejméně před 120. 000 lety se začaly formovat jednotlivé poddruhy. Tehdy, v pleistocénu, bylo jeho rozšíření mnohem větší než v současnosti a zahrnovalo téměř celou Evropu.. na konci poslední doby ledové, před cca 25 000-10 000 lety se sobi pásli ve společnosti mamutů i na našem území.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Sob dosahuje výšky v kohoutku 90–120 cm, délky těla asi 180 cm a hmotnosti 230–400 kg. Na rozdíl od ostatních jelenovitých nosí u soba parohy samec i samice. Samičí parohy jsou sice mnohem slabší než samčí, samice je však shazuje později. Jejich tvar se u jednotlivých poddruhů liší, většinou však jsou obloukovitě zahnuté a silně rozvětvené, přední výsady bývají zploštělé a zvíře jimi může odhrabovat sníh při hledání potravy. Na nohách má sob široké paznehty, takže se neboří do sněhu a bahna. Jeho stopy mají téměř kruhový tvar. Zbarvení soba se liší podle ročního období, zimní srst je světle šedá až šedobílá, letní spíše šedohnědá až červenohnědá, obřitek je bílý a rovněž krk, s výraznou hřívou, mívá světlejší barvu než zbytek těla. Domácí sobi bývají často strakatí nebo i čistě bílí.

Způsob života[editovat | editovat zdroj]

Sobi žijí ve velkých stádech, pouze v době říje, která trvá od konce srpna do počátku října, si samci vytvářejí teritoria, na nichž obhajují harém laní. Ozývají se přitom chraplavým až chrochtavým troubením a bojují spolu obdobně jako naši jeleni. Mláďata se rodí obvykle v květnu následujícího roku. Téměř ve všech oblastech svého rozšíření sobi migrují, někdy až na vzdálenosti několika tisíc km (sobi karibu v Kanadě). Přes léto se zdržují nejraději v tundře nebo ve vyšších horských polohách (Skandinávie, Altaj), na zimu se stěhují k hranici severského lesa. S touto skutečností je třeba počítat i při chovu domestikovaných sobů. Sobi se při migraci pohybují velmi rychle a v běhu mohou dosáhnout rychlosti až 51 km/h.[1]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Sob se živí především bylinami a lišejníky, které si dovede z pod sněhu vyhrabat i v zimě, pomocí parohů a předních končetin. V některých případech však žere také lumíky nebo mláďata mořských ptáků a na mořském pobřeží s oblibou líže sůl.

Predátoři[editovat | editovat zdroj]

Hlavním predátorem, který loví soby je vlk. Vlci se při lovu snaží oddělit od stáda mláďata nebo přestárlá, nemocná či poraněná zvířata, která potom obklíčí a strhnou. Mláďata nebo slabá zvířata může ulovit také rosomák, na jihovýchodní Sibiři i tygr. Sobům znepříjemňují život také komáři, ovádi a muchničky, jejichž přítomnost mnohdy stimuluje jarní migraci. Nejnebezpečnějšími parazity soba jsou larvy střečků, které jim cizopasí v nosních dutinách nebo pod kůží na hřbetě. Již od paleolitu loví soby také lidé, kteří jsou pochopitelně jejich nejhoršími nepřáteli.

Domestikace[editovat | editovat zdroj]

Na severu Evropy, Asie a Ameriky je chován na mléko, maso, kůži, k tahu, jízdě i nošení břemen. První písemné záznamy o divokých sobech se objevují v díle Aristotela, který zmiňuje sezónní barvoměnu jeho srsti a v Caesarových Zápiscích o válce galské, kde je popisován jako druh jednorožce, připomínající zpola jelena a zpola býka. Zprávy o domestikaci sobů pocházejí ze 7. století ze severní Číny a ze Skandinávie z 9. století, kdy se norský náčelník Ottar zmiňuje v dopise anglosaskému králi Alfrédu Velikému o svých sobích stádech. Roku 1555 podal švédský duchovní Olaus Magnus ve svém spisu Dějiny severského lidu první zprávu o chovu sobů u Sámů. živého soba však zřejmě nikdy neviděl, protože jej na doprovodné ilustraci zobrazil se třemi parohy.

Užitek, který sobi poskytují člověku, je mnohostranný. Sobí maso, lůj, krev, mléko a z něj připravené sýry slouží obyvatelům Dalekého severu jako základní potravina, Čukčové rádi jedí dokonce i natrávený lišejník z bachoru zabitých zvířat. Sobí mléko se chutí a tučností podobá ovčímu, je však sladší. Sobí laň ho však má poměrně málo a po krátkou dobu (přibližně jen 3-4 měsíce po porodu) a po odstavení mláděte přestává mléko produkovat. Ne všechna etnika, chovající soby, proto tato zvířata dojí. Kůže a kožešina má mnohostranné použití, zhotovují se z ní stanové plachty, koberečky, řemeny nebo "tulení" pásy na lyže, na oděvy je nejvhodnější kožešina sobího mláděte, tzv. pižíka. Inuité sobí kůži vyčiňují pomocí kouře a sobího mozku nebo tuleního tuku, výsledek, nehledě k nepříjemnému pachu, překvapivě připomíná semiš. Sobí srst je možno spřádat, což dělají například Jakuti. Sobí parohy a kosti našly použití při výrobě luků, šípových hrotů, rybářských háčků, lopat a dalšího nářadí, ze šlach se vyrábějí provázky, tětivy luků, pružiny pastí nebo niti. Sob má především na Sibiři mimořádný význam i jako tažné a jezdecké zvíře. Saně, tažené sobím spřežením jsou tradičním dopravním prostředkem Sámů a domorodých obyvatel Sibiře, Něnci na nich po bažinaté tundře jezdili dokonce i v letním období! Od pol. 20. stol. je však z použití vytlačuje sněžný skútr. Evenkové, Jaukti a Tuvinci soby používají k nošení nákladů a na silných samcích, obvykle vykastrovaných, dokonce jezdí. Soby kastrují tak, že jim varlata jednoduše ukousnou. Tato etnika chovají velké, dlouhonohé soby odvozené od poddruhu Rangifer tarandus valentinae, zatímco drobnější sobi obyvatel tundry, užívaní jen k zápřahu, jsou odvozeni od poddruhu R. t. tarandus. Existují dva typy sedlání soba. Tuvinci a Tofalarové z jihu Sibiře a Cátani ze severu Mongolska soby sedlají podobně jako koně, což však není vzhledem k anatomii soba moc výhodné - sobu se takto položeným sedlem příliš zatěžuje hřbet.Evenkvé, Eveni a Jakuti sedlají soba nad lopatkami, nepoužívají třmeny a ovládají jej pomocí hole. Jezdec má při omto stylu jízdy doširoka roztažené nohy. Předpokládá se, že tnto styl sedlání vychází ze soumarského sedla, užívaného k nošení nákladů.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BRYL, Marek; MATYÁŠTÍK, Tomáš. Rychlost savců - Savci, internetová encyklopedie [online]. Univerzita Palackého, upol.cz. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Anděra, Miloš: Svět zvířat III. - Savci (3). Praha: Albatros, 2000.
  • Brzáková, Pavlína: Modřínová duše. Praha: Eminent, 2004.
  • Červená, Alena - Anděra, Miloš: Svět zvířat XII. - Domácí zvířata. Praha: Albatros, 2001
  • Kubík, Václav: Na sobích stezkách. Praha: Svět Sovětů, 1967.
  • Odulok, Tekki: Sobí lidé. Praha: Svět Sovětů, 1953.
  • Suchl, Jan: Království boha tajgy. Praha: Olympia, 1987.
  • Vitebsky, Piers: Sobí lidé. Praha: Sociologické nakladatelství SLON, 2009.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]