Kastrace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Středověká kastrace v rámci trestu

Kastrace je odstranění pohlavních žláz, které produkují pohlavní hormony; u mužů se jedná o odstranění varlat (orchiektomie); u žen se jedná o odstranění vaječníků – ovária (ovariektomie) nebo vaječníků i dělohy (ovariohysterektomie). Kastrace rovněž zamezuje tvorbě pohlavních buněk, tedy má vždy zároveň efekt sterilizace (t. j. neplodnost). Kastrát (latinsky castratus = kleštěnec) je jedinec po kastraci, popřípadě po úrazu s podobným následkem. U kastrovaných jedinců je snížena sexuální apetence a zpravidla i potence. Pokud ke kastraci dojde před dospíváním, kastrátovi chybějí sekundární pohlavní znaky, avšak i kastrace dospělých jedinců způsobuje značné tělesné, psychické a zdravotní změny. Pokud dojde ke kastraci muže před pubertou, chybí mu vousy, více vyroste a mívá typický vyšší hlas. Kastrace ženy před pubertou způsobí, že dívce nenarostou prsa, nedojde k zaoblení v oblasti pánevní a mívá hlubší hlas. Mužskému kastrátu se v některých historických a kulturálních souvislostech říká eunuch. V Orientu se využívali eunuchové jako strážci harémů nebo k jiným speciálním společenským rolím (v Číně například k vládním funkcím). V Evropě se jich od 16. až do začátku 20. století využívalo ke zpěvu. V různých dobách se kastrace lidí používala také jako trest, jako způsob, jak zajatým nepřátelům či poraženému vládci znemožnit reprodukci, a v moderní době také jako kontroverzní terapeutický prostředek.

Přirozená kastrace parazity[editovat | editovat zdroj]

Celá řada cizopasníků své hostitele z nejrůznějších důvodů kastruje. Někdy za kastrací ani nemusí být zvláštní účel, parazit (či parazitoid) prostě zkonzumuje pohlavní ústrojí svého hostitele. Jindy však je kastrace zcela cílená a jsou k ní mnohdy vyvinuty sofistikované metody včetně hormonálních ovlivnění. Takto to například svému měkkýšímu hostiteli dělá namátkou motolice Schistosoma mansoni nebo Prosorhynchus squamatus. Cizopasník docílí toho, že hostitel z hlediska parazita neplýtvá energií na rozmnožování a rychleji roste a regeneruje. Bylo prokázáno, že plovatky infikované motolicí jaterní (Fasciola hepatica) váží dvakrát více, než ty nenakažené a tedy plodné.[1]

Také některé parazitické hlístice chemicky kastrují svého hostitele. Například Microphallus pseudopygmaeus kastruje svého hostitele, jímž je plž Onoba aculeus, což opět způsobuje, že hostitel vyroste do větší velikosti.[zdroj?].

Umělá kastrace zvířat[editovat | editovat zdroj]

Kastrace koně

Kastrace samců se provádí odstraněním varlat (orchiektomie),[zdroj?] u samic odstraněním vaječníků (ovariektomie) nebo vaječníků i s vejcovody a dělohou (ovariohysterektomie).[zdroj?] Umělá kastrace zvířat má v některých kulturách poměrně dávnou tradici.[zdroj?] Provádí se zejména z následujících důvodů:[zdroj?]

  • Změna temperamentu. Kastrací se mění temperament zvířat, jsou klidnější, línější a nemají sklon se toulat, mají lepší pracovní využití, je s nimi jednodušší a bezpečnější manipulace.
  • Kastrace fen a koček zabraňuje říji – barvení u fen a mrouskání u koček
  • Kvalita a přírůstek masa. Maso kastrovaných samců nemá samčí zápach, vyšší konverse živin, vyšší přírůstky
  • Sterilizace. Kastrace hřebců zamezí nežádoucího připouštění, připouštět se mohou jen licencovaní hřebci. Kastrace fen a koček zamezuje produkci nežádoucího potomstva.
  • Zdravotní důvody.
    • U samců se kastrací řeší zánětlivé stavy varlete a nadvarlete (bez kastrace se léčí pouze jedinci plemenní a cenní z hlediska zachování plodnosti a genetického potenciálu), nádorovitá onemocnění varlete, nadvarlete a u malých zvířat prostaty
    • Klisny se kastrují v případě folikulární ovariální cysty (projevuje se permanentní říjí) a nymfomanie, která snižuje ovladatelnost a pracovní využití zvířete. Obdobná indikace je i pro kastrace koček.
    • Feny se kastrují v případě ovariálních cyst (ty mohou mít za následek Hyperestrogenismus projevující se symetrickými, nesvědivými alopeciemi na hýždích), syndromu cystické hyperplasie endometria – Pyometra
    • Feny i kočky se kastrují v případě nádorovitých onemocnění pohlavních orgánů
    • U fen či koček je někdy prováděna kastrace jako prevence před rakovinou zejména mléčné žlázy, případně vaječníků, dělohy, vejcovodů atd. U fen kastrace před 1. říjí minimalizuje výskyt nádorů mléčné žlázy na 10 %, kastrace po 1. říji minimalizuje tento výskyt na 30 %, kastrace po 2. říji na 50 %, kastrace po 3. říji již nemá žádný preventivní vliv na výskyt nádorů mléčné žlázy ve stáří[zdroj?]

Názvy kastrovaných zvířat[editovat | editovat zdroj]

Kastrace lidí[editovat | editovat zdroj]

Společenské důvody[editovat | editovat zdroj]

Kastrace ze společenských důvodů byla prováděna v některých kulturách Evropy, Středního Východu, Indie, Afriky a Číny. V některých kulturách měli eunuši zvláštní status a byli využíváni k různým úřednickým, strážním a správcovským činnostem, například v roli správce paláce nebo harému. Za několika čínských dynastií kastráti měli výsadní roli i v nejvyšších vládních funkcích. Kastrace je pravidlem i u indické komunity hidžrů.

V některých kulturách měla kastrace náboženský význam a kastráti zaujímali různé sakrální funkce. Jiná náboženství, například judaismus a islám, se naopak této praxi bránila a kastráti a jiní genitálně defektní jedinci nesměli vykonávat kněžské funkce a kastrovaná zvířata nesměla být obětována (viz Leviticus) a zakázaná byla i kastrace otroků, u některých jiných kultur obvyklá, byť v určitém období se i v některých islámských kulturách kastráti uplatňovali. Kastrace je součástí mnoha religiózních kultů, kde kastráti tvoří zvláštní kasty. Dobrovolná kastrace byla spojena například s kultem bohyně Kybelé. Dobrovolná kastrace je zmiňována jako iniciační akt v souvislosti s některými gnostickými skupinami, včetně křesťanských gnostiků, dobrovolně se podle Eusebia vykastroval i křesťanský filosof Órigenés. Na základě fyziognomie soch mexických Olméků existuje hypotéza, že u tohoto národa tvořili vládnoucí kněžskou vrstvu kastráti. V 18. století existovala ruská sekta skopců, u nichž kastrace byla iniciačním obřadem zbavujícím prvotního hříchu. Dobrovolnou kastraci podstupovali také členové americké sekty Heaven's Gate, která zanikla hromadnou sebevraždou členů v roce 1997. V křesťanství se kastrace objevuje jen v souvislosti s gnostickými vlivy ve starověku a barokní katolickou hudbou novověku do závěru 19. století; lékařské kastrace ve 20. století korelují s výskytem protestantismu a v tradičně katolických evropských zemích byly používány zřetelně méně.

Někteří staří Řekové a po nich i francouzští šlechtici 17. století věřili, že dcery jsou plozeny z levého varlete a synové z pravého. Údajně proto si někteří nechávali odstranit levé varle.[3] V některých dobách a kulturách byla či je kastrace užívána i za účelem sterilizace jako jeden z nástrojů kontroly porodnosti.

Kastrace zajatců nebo poraženého vládce byla v některých kulturách způsobem, jak vyjádřit vítězství a zabránit reprodukci protivníka. K masovým kastracím, které mnohdy měly za následek smrt z vykrvácení, docházelo odedávna v oblasti severovýchodní Afriky, zjeména Etiopie, v nedávné době například i při válečných konfliktech v súdánském Dárfúru kolem roku 2005. Z některých dob a kultur jsou záznamy o kastraci jako trestu za nemanželské sexuální kontakty, sodomii, ale i jako způsob trestání ideových nepřátel atd. Určitou souvislost s touto tradicí mají i nucené nebo dobrovolné lékařské kastrace sexuálních delikventů a deviantů ve 20. století.

V české historii byl během bojů o knížecí moc vykastrován Jaromír na příkaz svého bratra Boleslava.

Kastráti v hudbě[editovat | editovat zdroj]

Alessandro Moreschi (1858–1922), poslední slavný kastrátský zpěvák, kolem roku 1900.

Kastráti se používali v evropské zejména barokní hudbě od poloviny 16. (první zmínka je z Itálie z 50. let 16. století) až do začátku 20. století. Hlas kastráta je stejně vysoký jako hlas ženský (soprán a mezzosoprán), přitom je stejně mocný jako hlas mužský. Podobá se hlasu mladých chlapců v pubertě těsně před nástupem mutace.

Kastráti nejčastěji zpívali v kostelech, neboť dívky v kostelních sborech zpívat nesměly. Přestože kastrace byla oficiálně zakázána, zpívali i v papežském sixtinském pěveckém sboru. Teprve koncem 19. století římskokatolická církev údajně kastrace zakázala.

Mezi nejslavnější patřili italský operní pěvec Gaetano Majorano s uměleckým jménem Caffarelli (17101783), italský zpěvák Farinelli (17051782), posledním známým zpěvákem-kastrátem byl Alessandro Moreschi – člen papežského sboru, který však byl v dětském věku kastrován ze zdravotních důvodů a zemřel v roce 1922.

I dnes zpívá několik pěvců – „kastrátů“, zpravidla jde ale o osoby s hormonálním onemocněním, které zabraňuje mutaci hlasu (jazzový zpěvák Jimmy Scott, sopranista Jorge Cano či Radu Marian) či pěvce, kteří podstoupili kastraci z jiných důvodů. U několika zpěváků také k mutaci z neznámých důvodů nedošlo, aniž by trpěli hormonální poruchou (Michael Maniaci). Jiným druhem zpěváka je kontratenor, muž, který je schopen zpívat ženské party díky tréninku nebo výjimečnému hlasovému rozsahu i bez kastrace či hormonální poruchy (Cem Adrian).

Terapeutické kastrace[editovat | editovat zdroj]

Metody[editovat | editovat zdroj]

Kastrace, nazývaná též extirpace varlat (nebo pouze jejich hormonálně aktivní testikulární tkáně) či (bilaterální) orchiektomie, je chirurgický zákrok.[4] Místo odňaté tkáně může být voperována silikonová protéza.[4] V poslední době se často neodstraňují varlata, ale pouze vysává jejich obsah.[5]

Alternativou k chirurgické kastraci, s částečně podobnými účinky, je podávání antiandrogenních chemických látek, v populárních textech nepřesně nazývané chemická kastrace. Ty však nezpůsobují bezprostředně sterilitu (pouze redukují sexuální apetenci a potenci) a jejich účinky nejsou zcela trvalé, ale zčásti po vysazení farmak postupně odeznívají.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Jako první terapeutická kastrace bývá uváděna operace, kterou provedl roku 1892 psychiatr Auguste Forel ve Švýcarsku jako léčbu neuralgie (chronické bolesti) varlat u imbecilního hypersexuálního pacienta.[4] Počátkem 20. století pak byly terapeutické kastrace mužů prováděny kromě Švýcarska i v Nizozemsku, Německu, skandinávských zemích, Dánsku a Islandu.[4] Dánsko bylo v roce 1929 první zemí, kde byla kastrace povolena jako léčebná metoda u sexuálních delikventů.[4]

Největšího uplatnění našla kastrace jako terapeutická metoda v nacistickém Německu.[4] V letech 1933–1945 bylo podrobeno nucené kastraci 2800 „manifestně nebo potenciálně nebezpečných osob“.[4] U žen s negermánskými rysy byly kastrace prováděny z důvodu zamezení dalšího množení.[zdroj?] Z nucených kastrací byly vyloučeny osoby mladší 18 let a homosexuálové.[4][6][7][8] Nucené kastrace existovaly v té době rovněž zejména v Dánsku a Švýcarsku.[4] V Nizozemsku bylo od 30. let provedeno asi 400 kastrací, které byly indikovány agresivním sexuálním delikventům, homosexuálům a exhibicionistům.[4][9] V roce 1969 byly v Nizozemsku kastrace zakázány.[4]

Kastrace nebyly prováděny v tradičně katolických zemích (například Španělsko, Itálie, Portugalsko a Rakousko).[4]

V Československu bylo provádění kastrací regulováno vyhláškou Ministerstva zdravotnictví ČSSR z roku 1970, která je podmiňovala žádostí pacienta a posouzení odbornou komisí se zastoupením urologa, právníka, sexuologa, případně i plastického chirurga. Komisi jmenoval ředitel nemocnice, která zákrok prováděla.[10] Podobná praxe existuje v České republice dosud.

První zaznamenanou ženskou terapeutickou kastraci provedl počátkem 20. století skotský chirurg sir George Thomas Beatson u 33leté nemocné ženy v pokročilém stádiu rakoviny prsu.[zdroj?]

Indikace[editovat | editovat zdroj]

Terapeutické kastrace se používají u mužů například při rakovině varlat nebo prostaty, u žen při rakovině vaječníků, dělohy nebo rakovině prsu.[zdroj?] Podle genetických předpokladů je kastrace prováděna jako prevence rakoviny prsu.[zdroj?]

Léčebná kastrace, jejímž cílem je pokles hladiny testosteronu a v důsledku toho pokles sexuální apetence, se provádí ve výjimečných případech (v České republice pouze na žádost pacienta a po posouzení odbornou komisí) u sexuálních deviantů.[4] Rovněž se provádějí kastrace u transsexuálů a intersexuálů při změně pohlaví male to female.[4] Indikacemi pro kastraci mohou být rovněž nádorová onemocnění varlat nebo prostaty nebo neuralgie (chronická bolest).

Kastrace je také jedna z mála možností léčení alopecie (plešatosti), při níž je odstraněn zdroj testosteronu, který zabraňuje růstu vlasů na temeni hlavy.[11]

Farmakologická antiandrogenní léčba se užívá pro širší škálu indikací. Kontraindikací jsou zejména jaterní onemocnění a těžké deprese. Existuje ovšem také naopak androgenní léčba depresí a dysforií, která spočívá ve farmakologickém zvyšování hladiny mužských hormonů.

Účinky kastrace[editovat | editovat zdroj]

Léčebná kastrace způsobuje pokles hladiny testosteronu asi na 5 % původní hodnoty (testosteron i nadále produkuje například kůra nadledvinek) a v důsledku toho pokles sexuální apetence.[4] Samotné erotické zaměření co do objektu a struktury (včetně parafilní) ovšem zůstává nezměněno a i nadále jsou falopletyzmograficky zjistitelné reakce na erotické podněty.[4][12] Hormonální změny mají vliv na psychiku, tělesný vzhled i sociální integraci.[4]

Čísla uváděná různými studiemi o obecných změnách zdravotního stavu se diametrálně liší, například Langel uvádí zhoršení zdravotního stavu u 61 % pacientů,[8] jiní autoři u menšího podílu. Naopak česká sexuoložka Zimanová a kol. uvádí určité zlepšení zdravotního stavu u 12 ze 17 pacientů. Uváděnými nepříznivými účinky jsou závratě, slabost, noční pocení, lehké dechové a srdeční obtíže, pocit tlaku v hlavě, dosralgie, pocit únavy, občasný třes či palpitace.[4]

Typickým vedlejším účinkem je vznik nadváhy až obezity, která je vysvětlována snížením pohybové aktivity vlivem snížení anabolického vlivu androgenů (avšak v některých případech dochází naopak ke zhubnutí). Jako následek kastrace bývá uváděna též osteoporóza, zpravidla jen mírná, avšak v důsledku nesrovnatelné metodiky výzkumu se čísla o incidenci liší od 1 až do 82 %. Asi u 10 % kastrátů je uváděna změna rozložení podkožního tuku do ženských tvarů včetně gynekomastie.[4] U čtvrtiny pacientů je pozorován vznik tzv. kastrátského obličeje, tedy sinalá až nažloutlá svraskalá tvář s mnoha drobnými vráskami.[4][8] Ubývá ochlupení po těle a jeho rozložení se přibližuje ženskému, naopak vlasů může přibývat.[4]

Asi 25–32 % kastrátů má astenické a depresivní dysforické příznaky, pocity méněcennosti, izolovanosti, podrážděnosti a životního ztroskotání, objevují se i potíže se soustředěním pozornosti, psychická traumatizace z operačního defektu na genitáliích nebo zvýšená paranoidnost.[4] Nezanedbatelná je sebevražednost, u níž je však obtížně prokazatelná přímá příčinná souvislost s kastrací; jedna studie došla k závěru, že kastrace snižuje věk odchodu do důchodu.[4] Současně část pacientů (20 [8] až 40 %) uváděla, že se cítí klidněji a vyrovnaněji a že operace pozitivně ovlivnila jejich životní styl i výkonnost.[4]

Některé studie uvádějí snížení recidivity sexuálních trestných činů (bez změny nesexuální trestní recidivity) a zlepšení sociální adaptace.[5] Petr Weiss a další čeští zastánci kastrací v médiích uvádějí, že za posledních 30 let se nikdo z kastrovaných odsouzenců (v České republice?) násilného trestného činu již znovu nedopustil.[5] Kriminální vyšetřovatel Jiří Markovič však uvedl starší případ, kdy kastrovaný pachatel Antonín Vorel v Krčském lese zabil a znásilnil ženu.[5][13] Evropský Výbor pro zabránění mučení uvedl jiné tři případy násilné recidivy kastrovaných pachatelů, a to po roce 1989. Petr Weiss k tomu uvedl, že tito kastrovaní pachatelé v záznamech českých sexuologů nefigurují, protože v této evidenci nejsou vedeni ti z kastrovaných, kteří následně nepodstoupili komplexní terapii.[5]

Zásadní rozdíly jsou u různých pacientů ve vlivu kastrace na sexuální apetenci. Tyto rozdíly jsou vysvětlovány variabilitou fyziologických faktorů (produkce hormonů v kůře nadledvinek) a psychologických faktorů a sexuálních zkušeností, případně přetrvání struktury a funkce centrálního nervového systému bez podstatné změny i po snížení hladin hormonů, respektive setrvačného efektu obdobného fantomovým bolestem amputovaných končetin. Výsledky studií ve vztahu k věku kastrovaných se zásadně liší a jsou vzájemně rozporné. Účinek kastrace u sexuálních agresorů byl zjištěn nízký, zatímco u pedofilů, homosexuálů a heterosexuálů je redukce sexuální apetence srovnatelná. Nebyl zjištěn žádný případ změny sexuální orientace vlivem kastrace, pedofilové i po kastraci vyhledávají fyzický kontakt s dětmi.[4] Schopnost soulože či masturbace zůstává dlouhodobě zachována u 3 až 50 % kastrovaných pacientů, zhruba třetina kastrovaných alespoň občas masturbuje a téměř u poloviny pacientů se i nadále objevují ranní erekce, což je považováno za doklad, že elementární sexuální reakce nejsou závislé na hladině androgenů. Ejakulát je však sterilní a zážitek orgasmu méně intenzivní.[4]

41 až 90 % kastrovaných pacientů podle různých studií po čase hodnotilo rozhodnutí ke kastraci jako správné. V této skupině jsou především ti, u nichž zůstala i po kastraci zachována schopnost soulože a masturbace, naopak mezi nespokojenými jsou ti, kteří pociťují chybění sexu v životě.[4]

Spor o kastrace sexuálních delikventů[editovat | editovat zdroj]

Léčebné kastrace mají mezi odborníky mnoho odpůrců. Proti kastracím se postavili například v roce 1979 Heim a Hurschová[14] E. Schorsch v roce 1987 je označil za „akt terapeutického zoufalství“.[15] Za racionální léčebnou metodu je označil v roce 1972 R. M. Rose.[16]

Na V. konferenci o léčbě sexuálních delikventů Violencia'98, která se konala v roce 1998 v Caracasu, bylo problematice kastrací věnováno speciální sympózium, v němž německý diskutující Friedemann Pfäfflin z Ulmu vystupoval jako hlavní odpůrce kastrací (podpořili jej prakticky všichni diskutující z pléna) a na obhajobu kastrací vystupoval český sexuolog Petr Weiss, který argumenty oponentů ohodnotil jako emociální a principiální a tedy neracionální.[4] K provádění kastrací se přiklánějí či přikláněli rovněž čeští sexuologové Zvěřina (1983), Brzek a Ondruch (1982), Raboch a Nedoma (1970).[4]

Zastánci kastrace vycházejí zejména z předpokladu, že redukce sexuální apetence umožní lepší ovládání sexuálního pudu. Odpůrci kastrací argumentují například tím, že pohlavní hormony nejsou rozhodující silou ovlivňující sexuální chování, že vliv kastrace na dospělé jedince je malý a neúplný a nemění strukturu sexuality, zpochybňují validitu údajů o vlivu kastrací na recidivitu, někteří psychoanalytici efekt kastrace vysvětlují naplněním nevědomé touhy po sebepotrestání. Závažným argumentem proti kastraci jsou i nepříznivé vedlejší účinky jak fyziologické, tak sociálně-psychologické.[4]

Výbor proti mučení Rady Evropy vyjádřil ke kastracím delikventů závažné výhrady v roce 2007. Británie, Francie a Polsko začaly přecházet na chemoterapii, Česko na výzvu nereagovalo (antiandrogenní farmaka však ve velké míře používá). V únoru 2009 vyzval Výbor proti mučení Rada Evropy Českou republiku k tomu, aby okamžitě upustila od kastrace sexuálních delikventů. Před vydáním dokumentu výbor navštívil dvě české psychiatrické kliniky a dvě věznice, prozkoumal čtyři desítky případů za posledních 10 let a v české praxi kastrací shledal prvky ponižujícího jednání. Kastraci považuje výbor za lékařsky nikoliv nezbytné nevratné znetvoření, které zbavuje osobu plodnosti a má závažné psychické i fyzické důsledky. Výbor rovněž zpochybnil, že rozhodnutí ke kastraci je dobrovolné, ač za takové je vydáváno. Ministryně pro menšiny a lidská práva Džamila Stehlíková odmítla výzvu akceptovat, rovněž někteří významní čeští sexuologové se postavili proti ní.[5][17] Proti kastracím se opakovaně postavila Anna Šabatová z Českého helsinského výboru, podle níž rozhodnutí nikdy není zcela dobrovolné.[5] John Bok z Výboru proti mučení a jinému nelidskému zacházení při Radě vlády pro lidská práva kastrace v pořadu České televize Máte slovo v březnu 2009 přirovnával k trestu smrti či k sekání ruky za krádež, upozornil na riziko justičních omylů a na to, že kastrace do budoucna znemožní delikventovi normální život.[18] Z českých sexuologů údajně proti kastracím nikdo veřejně nevystoupil.[5]

Ročně je v České republice kastrováno průměrně méně než 10 osob, v letech 2000–2007 bylo v České republice kastrováno kolem 50 pacientů.[17] Z pacientů sexuologického oddělení pražské bohnické léčebny bylo do roku 2009 za 6 let primariátu Jiřího Švarce provedeny 4 kastrace, a to údajně v případech pachatelů vražd nebo brutálních znásilnění.[5] Podle Petra Weisse se kastrace sexuálních deviantů provádějí kromě České republiky ještě v Německu, Švýcarsku a USA.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. FLEGR, Jaroslav. Interakce parazita s hostitelským organismem; Studium na modelu latentní toxoplasmosy u člověka. Praha : Habilitační práce, Přírodovědecká fakulta University Karlovy, 1998. Dostupné online.  
  2. Kolektiv autorů. Malá československá encyklopedie. Svazek VI., Š–Ž. Praha : Academia, 1987. 927 s. S. 516.  
  3. Adam Dušek: Bude to chlapeček, nebo holčička? Jak ovlivnit pohlaví potomka, Vesmír 86, 484, 2007/8
  4. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad WEISS, Petr. Sexuální deviace: Klasifikace, diagnostika a léčba. Praha : Portál, 2002. ISBN 978-80-7367-419-9. S. 258–266. (česky) 
  5. a b c d e f g h i j Vladimír Ševela: Zastavte kastrace! Nebo ne?, Týden, 20. 4. 2009, on line na Medical Tribune.cz
  6. R. Wille, K. M. Beier: Castration in Germany, Ann. Sex. Res. 2, 1989, 103–133
  7. A. Ohm: Zur Frage der Entmannung, Z. Psychosom. Med. Psychoanal. 7, 1960, str. 21–119
  8. a b c d A. Langelueddeke: Die Entmannung von Sitlichkeitsverbrechern in Deutschland, De Gruyter, Berlín, 1963
  9. J. Frenken: Sexual offender treatment in Europe: An impression of cross-cultural differences. Sex. Abuse 11, 1999, str. 87–94
  10. Vyhláška Ministerstva zdravotnictví ČSSR č. j. LP-276-16.9.1970 „Léčebné zákroky u intersexuálů, transsexuálů a sexuálních deviantů“
  11. HUGHES, James. Velká obrazová všeobecná encyklopedie. [s.l.] : Svojtka & Co., 1999. ISBN 80-7237-256-4. Kapitola Lidské tělo – kůže a vlasy, s. 165.  
  12. Jaroslav Zvěřina, J. Zimanová, D. Bártová: „Katamnézy souboru 84 kastrovaných sexuálních delikventů“, Československá psychiatrie 97, 1991, str. 28–34
  13. Vrazi.cz – Fenomén masových vrahů, kap. 6, část třetí: Dlouhá cesta, 20. 3. 2008, Tinek
  14. N. Heim, C. J. Hursch: Castration for sex offenders: Treatment or punnishment?, Arch. Sex. Behav. 8, 1979, str. 281–304
  15. E. Schorsch: Therapie mit Sexualstraftatern, In: H. Jager, E. Schorsch eds.: Sexualwissenschaft and Strafrecht. Beitrage zur Sexualforschung 62, 1987, str. 127–133
  16. R. M. Rose: The psychological efects of androgens and estrogens: A review. In: R. J. Schader ed.: Psychiatric complications of medical drugs., Raven, New York, 1972
  17. a b Zastavte kastrace delikventů, vyzvala Česko Rada Evropy, Novinky.cz, 5. 2. 2009
  18. Kastrace je jako trest smrti, brání ochránci práv sexuální delikventy, idnes.cz, 12. 3. 2009, ban (Barbora Němcová)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ottův slovník naučný, heslo kastrace.