Trest

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Další významy jsou uvedeny v článku Trest (rozcestník).

Trest nebo také sankce je uvalení nějakého omezení, újmy, ztráty nebo bolesti, jímž oprávněná osoba vymáhá dodržování mravních, společenských nebo právních pravidel daného společenství. Smyslem trestu může být náprava, odstrašení, ochrana společnosti nebo obnovení narušeného řádu. Tresty se užívají v právu, ve výchově, v náboženství a ve sportu.

Ostrov a věznice Alcatraz u San Francisca

Filosofie trestu[editovat | editovat zdroj]

Trestem společenství vymáhá dodržování svých norem. Tím jednak hodnotí a potvrzuje jejich závažnost a zároveň uznává trestaného jako příčetnou osobu, odpovědnou za své jednání.[1] Trest může plnit čtyři základní funkce:

  1. přispět k nápravě potrestaného (výchovná funkce);
  2. odradit či odstrašit jiné od podobného jednání (preventivní funkce);
  3. chránit společnost před pachatelem (ochranná funkce – např. vězení);
  4. obnovit spravedlnost, která byla přečinem narušena (restaurativní funkce).[2]

Tato poslední funkce, totiž obnova a potvrzení porušeného řádu, je historicky patrně nejstarší a i když je nám dnes hůře pochopitelná, je pro význam trestu základní. Nejstarší indický Zákoník Manuův ji vyjadřuje takto:

“Kdyby král neúnavně netrestal ty, které trestat má, silnější by si pekli ty slabší jako ryby na rožni. (...) Nikomu by nic nepatřilo a svět by byl vzhůru nohama.“[3]
“Potrestaný zločin padá na hlavu pachatele. Čtvrtina nepotrestané nespravedlnosti padá na toho, kdo ji způsobil, čtvrtina na svědky, čtvrtina na soudce a čtvrtina na krále.“[4]

Podobně Immanuel Kant:

“Kdyby se měla ztratit spravedlnosti, neměl by život lidí na Zemi žádnou cenu.“ :[5]

Kritikové právního trestu jej často přirovnávají k pomstě. Od pomsty by se trest měl lišit tím,

  • že se neukládá za utrpěnou újmu, nýbrž za porušení pravidel,
  • že jej ukládá a vykonává autorita (případně společnost) a nikoli poškozený sám,
  • že je co do rozsahu omezen.

Prvním omezením trestu je zásada „oko za oko, zub za zub“: za vyražený zub jen jeden zub a ne všechny. Postupně se tato míra trestu dále snižovala a dnes se nejen postiženým, ale i kritikům společnosti často zdá, že trest je až příliš mírný. Naopak vlivná kritika moderního vězeňství M. Foucaulta ukazuje, jak právě zdánlivě „humánní“ vězení trestance lidsky poškozuje.[6]

Dějiny trestu[editovat | editovat zdroj]

Trest jakožto sankce, uvalená na pachatele vnější autoritou bez ohledu na to, jak své jednání hodnotí on sám, se vyskytuje už v archaických společnostech bez státního monopolu na násilí. Běžnými sankcemi jsou například veřejný posměch, vyloučení z kmene, tělesný trest anebo smrt. Trest, vynesený kmenovou autoritou, vykonává celé společenství. Ve starověkých společnostech se trestní řízení chápalo jako spor mezi poškozenými nebo jejich příbuznými a pachatelem (akuzační princip). Ještě v antickém Římě musel žalobce obviněného sám chytit, předvést a usvědčit. Aby se předcházelo zbytečným žalobám, měl proces často charakter sázky: pokud žalobce obviněného neusvědčil, musel sám zaplatit pokutu, kterou chtěl vymoci.[7]

Teprve s posilováním centrální moci se trestní řízení odchyluje od soukromoprávního a funkci žalobce přebírá stát, který také zařizuje vyšetřování a případný výkon trestu (inkviziční princip); naopak poškozený hraje v procesu nanejvýš roli svědka a o náhradu škody musí žalovat zvlášť. Tak vzniká funkce veřejného žalobce a později i policejního vyšetřování. Důležitým krokem bylo zavedení práva na obhajobu, jež se prosadilo ve vrcholném středověku, a monopol státu na legitimní užívání násilí. V tradici římského práva se konečně prosadila i zásada, že trest lze ukládat jen na základě zákona (nulla poena sine lege), a jen v jím stanovené výši. Od 18. století se také zavádí instituce odvolacích soudů a odvolání.[8]

interiér cely ve věznici

Starší hrdelní a tělesné tresty se od počátku novověku nahrazují vězením nebo pokutami a vyskytují se už jen ve velmi tradicionalistických, zejména islámských zemích. Trest smrti poprvé napadl italský právník Beccaria, a přes vehementní obhajobu I. Kanta a dalších se v průběhu 20. století ve většině zemí zrušil; přispělo k tomu i zneužívání trestu smrti totalitními režimy 20. století. V současné době se diskutuje o účelnosti a účinnosti běžného trestu vězení a zkoušejí se různé alternativní tresty, které například pachatele konfrontují s jeho obětí a ukládají mu, aby se o ni nebo o pozůstalé postaral nebo mu ukládají veřejně prospěšné práce.

Tresty v církevním právu[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Trest (kanonické právo).

V katolickém kanonickém právu existují dva základní druhy trestů:

  1. nápravné tresty, censuraecan. 1331 – 1335 CIC (1983):
    1. vyloučení z obecenství církve čili exkomunikace, (excommunicatio)
      1. exkomunikace latae sententiae, do níž viník upadá automaticky tím, že např. odpadl od víry, vyučoval bludu nebo vyvolával rozkol (can. 1364 § 1)
      2. exkomunikace ferendae sententiae, která musí být úředně vyhlášena
    2. zákaz konání bohoslužeb čili interdikt, (interdictum)
    3. zákaz výkonu kněžské funkce čili suspenze, (suspensio).
  2. pořádkové tresty, poenae expiatoriae – can. 1336 – 1338:
    1. zákaz nebo příkaz zdržovat se na určitém místě nebo území,
    2. odnětí moci, úřadu, úkolu, práva, privilegia, zmocnění, výhody, titulu, vyznamenání, dokonce i pouze čestného,
    3. zákaz vykonávat všechno, co je uvedeno v odst. 2 nebo zákaz toho na určitém místě nebo mimo určité místo; tyto zákazy nemají nikdy za následek neplatnost
    4. trestní přeložení na jiný úřad,
    5. propuštění z duchovenského stavu.

Nápravnými nebo jinými spravedlivými tresty mohou být podle kanonického práva potrestáni např. rodiče, kteří nechají pokřtít nebo vychovat své děti v jiném než katolickém náboženství (can. 1366), dále každý, kdo zneuctí eucharistické způsoby (can. 1367), kdo se dopustí křivé přísahy před svým představeným (can. 1368), kdo se veřejně dopustí rouhání (can. 1369), kdo napadne papeže nebo biskupa (can. 1370), kdo učí nauce odsouzené papežem nebo ekumenickým koncilem (can. 1371), kdo se proti rozhodnutí papeže odvolá k ekumenickému koncilu (can. 1372) apod.

Tresty v českém právu[editovat | editovat zdroj]

Český trestní zákoník zná tyto druhy trestů:[9]

Trest ve výchově[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku trest (výchovný prostředek).

Výchovné tresty neukládají soudy, nýbrž rodiče, případně vychovatelé. Jejich jedinou funkcí je také potvrdit závažnost určitých norem a přimět dítě či žáka, aby je dodržoval. To se netýká jen chování, ale například také řeči: rodiče i učitelé mají dítě naučit řeč tak, aby se ve společnosti dobře dorozumělo, a pokud dělá chyby, mohou svoji snahu podpořit přiměřeným trestem. „Přiměřenost“ výchovných trestů se však měří výhradně jejich výsledky a každý vychovatel by měl vědět, že příliš tvrdé tresty a od jistého věku tělesné tresty vůbec bude dítě vnímat jako ponižování, takže svého cíle nemohou dosáhnout. Ostatně i malé děti mohou vnímat něco jako trest jen na pozadí a v kontrastu s pochvalou nebo odměnou.

Trest v náboženském smyslu[editovat | editovat zdroj]

V archaických společnostech, kde se právo ještě nevydělilo jako samostatná oblast, měl trest vždy také charakter náboženský a i nejstarší známé zákoníky se dovolávají božské autority.[10] Pokud by společnost zločince strpěla a nepotrestala, musela počítat s tresty od bohů, jako je smrt a nemoc, neúroda, hlad nebo neplodnost. Podobně je tomu i v biblickém judaismu, kde je každý zločin porušením Božího řádu, a tedy zároveň proviněním proti Bohu čili hříchem.[11]

V individualizovaných a vnitřních monoteistických náboženstvích jako je judaismus nebo křesťanství a do jisté míry i islám se náboženské tresty také zvnitřňují a vyjadřují obrazy soudu a věčných trestů. Také zde je trest jednak potvrzením a zdůrazněním významu náboženských zásad a požadavků, a na druhé straně uznáním lidské svobody, kterou člověk může i zneužívat a hřešit.[12] Přesto víra v peklo snižuje kriminalitu, kdežto převažující víra v (benevolentní) nebe vykazuje zvýšenou kriminalitu[13].

Trest ve sportu[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Trest (sport).

V individuálních sportech nehrají tresty velkou roli a diskvalifikace nebo distanc se udělují spíše výjimečně, například za doping. Zato v kolektivních hrách jsou velmi důležité a běžné, protože dodržování pravidel zde přímo souvisí s bezpečností hráčů. Postihují buď

  • výsledek utkání (trestný kop, kontumační výsledek)
  • jednotlivé hráče (žlutá a červená karta, distanc), anebo
  • sportovní kluby (pokuty, uzavření hřiště, vyloučení ze soutěže).

Velkým problémem moderního profesionálního sportu je jednak doping, jednak korupce mezi rozhodčími; obojí plyne z velkého tlaku na výsledky a ovšem z objemu peněz, které ve sportu obíhají.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. I. Kant, Metaphysik der Sitten, AA VI. 333.
  2. J. Sokol, Moc, peníze a právo. Praha 2007, str. 253n.
  3. The Laws of Manu, 7.24.
  4. The Laws of Manu, 8.18.
  5. I. Kant, Metaphysik der Sitten, AA VI. 331.
  6. M. Foucault, Dohlížet a trestat. Praha 2000.
  7. Viz například Zákoník Chamurappiho, §§ 1-2.
  8. J. Sokol, Moc, peníze a právo, část III.
  9. § 52 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník
  10. Viz např. Chammurapiho zákoník, Prolog.[1].
  11. Srv. například Exodus 22,17 (čarodějnictví) nebo Jeremiáš 22,13 (zadržování mzdy).
  12. Tak už např. Hésiodos, Práce a dni, verš 265nn. aj.
  13. http://www.osel.cz/index.php?clanek=6322 - Věřit více v nebe než peklo vede k větší kriminalitě

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • F. M. Dostojevskij, Zločin a trest. Praha: Ikar, 1999
  • R. van Dülmen, Divadlo hrůzy: soudní praxe a trestní rituály v raném novověku. Praha: Rybka, 2001
  • M. Foucault, Dohlížet a trestat: kniha o zrodu vězení. Praha 2000
  • J. Francek, Zločin a trest v českých dějinách. Praha: Rybka, 2000
  • A. Grün, Za co mě Bůh trestá. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1996
  • Horzinková – Čechmánek, Přestupky a správní trestání. Praha: Eurounion, 2003
  • J. Chmelík a kol., Rukověť trestního práva hmotného a procesního. Praha: Linde, 2007
  • V. Knapp, Teorie práva. Praha 1995
  • J. Lata, Smysl trestu. Praha: Ediční středisko PF UK, 2006
  • Z. Matějček, Po dobrém nebo po zlém?: o výchovných odměnách a trestech. Praha: Portál, 1995
  • J. Musil a kol., Kurs trestního práva: trestní právo procesní. Praha: Beck, 2007
  • J. Sokol, Moc, peníze a právo. Praha: A. Čeněk 2007
  • E. Vaníčková, Tělesné tresty dětí: definice - popis – následky. Praha: Grada, 2004

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Slovníkové heslo trest ve Wikislovníku
  • Téma Trest ve Wikicitátech
  • (anglicky) [2] Heslo Punishment, Stanford Encyclopedia of Philosophy
  • (anglicky) [3] Heslo Legal Punishment, Stanford Encyclopedia of Philosophy