Barokní hudba

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Období hudebního baroka je obvykle kladeno mezi roky 1600 a 1750. Jedná se samozřejmě pouze o orientační vymezení.

Termín baroko, přejatý z dějin umění, je odvozen z portugalského a francouzského barroc, tzn. perla nepravidelných tvarů. V tomto případě platí označení pro nabubřelost starého umění, barokní hudba platila za harmonicky zmatenou, melodicky obtížnou a kostrbatou. Teprve 19. století přineslo kladné hodnocení baroka.

Styl hudby se s rokem 1600 skutečně změnil, zároveň se ale držela při životě původní polyfonie, takže existovaly souběžně dva styly (stile antico, stile moderno). Kolem roku 1600 navíc přišla opera. Kolem roku 1750 (úmrtí J. S. Bacha) proběhla další, o něco méně jasná změna, kolem roku 1730 se hudba zjednodušila, stala se více přirozenou, kolem roku 1780 mluvíme již o klasicismu.

Barokní hudba, která představovala naplnění zcela nových ideálů, se výrazně lišila od hudby renesanční. Obecně lze říci, že barokní hudba je charakteristická polaritou sopránu a basu. Tyto dva hlasy provádějí základní melodii v kontrapunktu a ostatní hlasy slouží jako harmonická výplň, doprovod. Pro barokní hudbu je typická zpěvnost, zcela záměrná líbivost a emocionální působivost – hlavním úkolem barokní hudby je přenášet pocity na posluchače, působit.

Za největší barokní skladatele jsou všeobecně považováni Jean-Baptiste Lully, Georg Friedrich Händel, Antonio Vivaldi a Johann Sebastian Bach.

České země v období baroka začaly dohánět náskok evropské špičky a v tomto období se vlastně prvně významněji zapsaly do dějin hudby. Nejvýznamnějšími českými barokními skladateli jsou Adam Michna z Otradovic, Pavel Josef Vejvanovský, Jan Dismas Zelenka, Bohuslav Matěj Černohorský a Šimon Brixi. Prostředí českého hudebního baroka bylo významně vázáno na vídeňský habsburský dvůr. Velký podnět české hudbě přinesla 1723 korunovace Karla VI. českým králem, během níž se Praha rozzářila řadou skvělých barokních kompozic, zvláště oper a oratorií. Vrcholem bylo uvedení korunovační opery Constanza e Fortezza (Stálost a síla), jíž zkomponoval vrchní císařský kapelník a velká osobnost soudobé hudební Evropy Johann Joseph Fux, mj. učitel Jana Dismase Zelenky.

Kulturní a společenské souvislosti[editovat | editovat zdroj]

Nástup barokní hudby je možno sledovat po celé 16. století, ale teprve na jeho konci se dá mluvit o skutečném začátku hudebního baroka. Toto postupné převládání barokní hudby bylo důsledkem několika důležitých procesů:

  • Sílící důraz na jednu hlavní melodii – tato melodie byla povětšinou v nejvyšším hlase. V souladu s touto myšlenkou byly upravovány renesanční skladby, kde byl ponechán jeden hlavní hlas a zbylé hlasy tvořily pouze doprovod.
  • Humanistická tvorba
  • Hudební divadlo
  • Reformace – reformace a vznik nových církví kladly nové nároky na hudbu jako způsob komunikace s věřícími. Reformací byl narušen kulturní monopol katolické církve a ta usilovala o znovuzískání vlivu. Klíčový byl v tomto smyslu Tridentský koncil. Jeho závěry se týkaly církve a společnosti obecně. Zde se zmíníme o závěrech tridentského koncilu, co se týče hudby. V zájmu protireformačního úsilí byly odsouhlaseny zásady, které byly dříve nemyslitelné a které z významné části definovaly barokní hudbu: emocionální působivost a srozumitelnost. Bylo také povoleno používat národních jazyků při bohoslužbách a oficiálně byly povoleny i jiné žánry (lidové frašky, duchovní písně).

Hudební představy[editovat | editovat zdroj]

Baroko obnovuje představu antické harmonie sfér (z řec. sphaira = koule). Navrací se zpět k pythagorejcům, kteří věřili, že pohyb hvězd vydává zvuk, tóny, přestože už Aristotelés takovou možnost popíral kvůli nedostatku tření ve vesmíru. Johannes Kepler srovnává rozdílné rychlosti pohybů planet na jejich drahách v přiblížení a vzdálení od Slunce. To mu dává jisté číselné poměry, jež odpovídají hudebním intervalům.

Většina klasifikací hudby vychází z Boëthia, který rozdělil hudbu na musica mundana, musica humana, musica instrumentalis a musica theorica a practica.

Hudební nástroje[editovat | editovat zdroj]

Hudební nástroje přejímá baroko z renesance, přičemž většina nástrojů prochází konstrukčními úpravami. Mění se tvar smyčce, u dechových nástrojů (příčné flétny) se objevují klapky. Nepočítáme-li kladívkový klavír, mnoho nástrojů vynalezeno nebylo.

V umělecké hudbě se užívají housle, viola, violoncello, kontrabas, viola da gamba, loutna, kytara, theorba, harfa, cembalo, varhany, flétny příčné i zobcové, hoboj, fagot, chalimeaux (předchůdce klarinetu), cink, klarina, pozoun, lesní roh, tympány.

V lidové hudbě se užívají tzv. nástroje venkovanů a potulných muzikantů, jedná se o oktávové housle, niněru, kytaru, cimbál, grumle, příčnou píšťalu, flažolet (=zobcová flétna), šalmaj, dudy, krumhorn (zakřivený roh, z něm. krumm křivý a Horn roh), buben, kastaněty, xylofon, zvonky, řehtačky a další.

Hudebně-strukturální inovace[editovat | editovat zdroj]

Barokní hudba přináší některé nové jevy a kompoziční principy: dur-mollovou harmonii, generálbas (basso continuo), koncertantní princip, monodii, moderní systém taktů.

Bukofzer o barokní hudbě[editovat | editovat zdroj]

Manfred F. Bukofzer v knize Hudba v období baroka (slovenský překlad vyšel v nakladatelství Opus, Bratislava 1986) na s. 19-20, 25-26 vysvětluje některé důležité aspekty barokní hudby takto:

"(...) Renesanční i barokní hudba znala zobrazování slov (...). Obě období se ve skutečnosti přidržovaly toho samého principu, ale podstatně se lišily v metodě jeho uplatnění. Renesance oblibovala zdrženlivé a vznešené jednoduché city, baroko zase extrémní emoce, od prudké bolesti až po bezuzdnou radost. Vyjádření extrémních vášní si samozřejmě vyžadovalo bohatší zásobu výrazových prostředků, než jakou měli v předcházejícím období. (...) [V renesanci se] slova jako "nebesa" a "vlna" často znázorňují vysokými tóny a zvlněnými křivkami. Camerata vůči takovému "puntíčkářství" zaujímala opovržlivý postoj a trvala na tom, aby hudba vyjadřovala smysl celé pasáže a ne jen smysl jednoho slova. Výsledkem těchto teoretických diskusí byl vznik recitativu (...).

(...) Je příznačné, že vedoucí osobnosti Cameraty - Bardi a Corsi - byli aristokratičtí amatéři, kteří se pokoušeli komponovat. Amatéři bývají méně spoutáni tradicí, a proto se snadněji přikloní k realizaci nových idejí. Vliv diletantů byl při formování barokní hudby stejně rozhodujícím faktorem, jako při vznikání klasicistního stylu za časů Bachových synů. Tvrzení Cameraty, že renesanční hudba není schopná napodobit emocionální náboj slova, vyplývalo tedy z její amatérské podstaty a renesanční teoretici pospíchali toto tvrzení vyvrátit. Důvod, proč obhájci staré a nové školy nebyli schopní najít společnou řeč, je jasný. Když mluvil barokní skladatel o citech, měl na mysli extrémní a prudké emoce, jaké renesanční skladatel považoval za nevhodné, takže se celý spor odehrává ve dvou různých rovinách, které neměly styčné body (...).

(...) Nejpozoruhodnější rozdíl mezi renesanční a barokní hudbou se projevuje v zacházení s disonancemi (...). V renesanční hudbě se všecky disonance realizovaly buď na lehkých dobách jako přechodné tóny, nebo jako průtah na těžkých dobách. Harmonický efekt kombinace hlasů vznikal spíš jako soubor intervalů a ne jako akordické uspořádání. Tato intervalová harmonie renesance se diametrálně lišila od akordické harmonie baroka. Akordická koncepce harmonie umožnila volně zavést do akordu disonantní tón za předpokladu, že akord měl jasně určenou stavbu. Bas, který v barokní hudbě zastupoval akordy, umožnil takto horním hlasům vytvářet disonance volněji než předtím. Rozvedení disonance na akordický tón probíhalo (...) krokem dolů nebo nahoru. Tato alternativa dokumentuje novinku v barokní hudbě - je jí volnost ve vedení melodie, která už nebyla spoutaná renesančním pravidlem, že všecky disonance se musí rozvádět sestupným pohybem.

(...) Staré zacházení s disonancí se v barokní hudbě zachovalo jen v oblasti "stile antika". Protože tento styl úzce souvisel s chrámovou hudbou, barokní hudebníci si absenci moderního zacházení s disonancí vysvětlovali jako typický příznak sakrálního stylu. (...) Názor, že určitý styl je pro chrámovou hudbu vhodnější než jiný, pochází z baroka, které už si existenci stylů uvědomovalo - a ta samá myšlenka nás ovlivňuje ještě dnes. (...) Ve stylové jednotě renesanční hudby spočívalo tajemství její síly, ne slabosti.

Barokní zacházení s disonancí záviselo od hlasu, který mohl nést akordy [tedy od basu], v důsledku čeho si bas vysloužil víc pozornosti než kdykoli předtím. (...) Zvláštní podoba, kterou musel bas přijmout (...) [měla také charakteristický] název: generální bas nebo basso continuo. Baroko se začíná a končí takřka přesně tehdy, jako éra generálního basu."

Interpreti barokní hudby /Hudební soubory[editovat | editovat zdroj]

Ars rediviva, soubor založen 1951 flétnistou a muzikologem Milanem Munclingerem. Byl prvním českým komorním souborem, který se soustavně věnoval interpretaci barokní hudby a zabýval otázkami historicky poučené interpretace. Nyní jsou nejvýznamnějšími interprety barokní hudby: Musica Florea, Collegium 1704, Collegium Marianum, Czech Ensemble Baroque, Barocco sempre giovane, Le Poème Harmonique a další.

Související články[editovat | editovat zdroj]