Středověká hudba

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Jako středověká hudba je označována evropská hudba, která se vyvíjela v závislosti na rozmachu křesťanství. Již v prvních stoletích po jeho vzniku se vytvářely různé formy jednohlasého liturgického zpěvu (chvalozpěvy, hymny ad.), jehož pozdějším vrcholem byl gregoriánský chorál. Z ryze duchovní hudby se v pozdním středověku posléze vyvinula i hudba světská, včetně lidové. V průběhu celého tohoto dlouhého období se dochází postupně k rozvoji vícehlasu, zdokonalování hudebních nástrojů i hudebního zápisu, který na jeho konci (tedy před nástupem renesance v druhé třetině 15. století) se již velmi přibližuje základům klasické notace.

Periodizace[editovat | editovat zdroj]

Podle dominujících hudebních forem dělíme středověk na:

V období nejranějšího středověku byl asi nejznámějším autorem Hilarius z Poitiers (310 – 368). Hilarius používal melodií ariánských duchovních písní a k nim psal pravověrné texty. Melodie těchto písní využívaly čtyř základních řeckých stupnic podobně jako písně, které byly zpívány v pohanských chrámech a na scéně světských divadel. Bylo to zpívané slovo na řecké melodie. Podle dochovaných pramenů je zřejmé, že se tyto zpěvy těšily velké oblibě. Není proto divu, že podle jejich vzoru byly skládány i písně v „klasických“ křesťanských sborech. Podobně pracoval i Efraem Syrský (307 – 373), který byl biskupem a ve své době známým skladatelem bohoslužebných písní. Své písně tvořil tak, že použil tehdy známé melodie ze světských i duchovních písní, k nimž dodal křesťanský text. Skládání duchovních písní se velice věnoval také Ambrož Milánský (340 – 397). Jeho písně nepřebíraly biblické náměty a svou formou napodobovaly antické vzory. Nápěvy k nim byly komponovány v řeckém slohu bez metrické formy, tedy všechny noty byly stejně dlouhé. Melodické písně Ambrožova typu začaly časem přejímat taneční rytmy a ztrácely proto pro liturgické použití vážnost. Proto papež Řehoř Veliký (540 – 604) dal sebrat a upravit několik stovek starších liturgických zpěvů, kde se nápěvy zcela podřizovaly slovnímu rytmu a zněly okázale a slavnostně. Pro svou přílišnou složitost se ovšem nehodily pro nekultivovaný zpěv prostých věřících. Proto Řehoř z titulu své papežské moci nařídil, že při bohoslužbách smějí zpívat jen vycvičení a vzdělaní kněží nebo řádoví bratři a liturgický zpěv musí být jednohlasý a bez doprovodu hudebního nástroje.

Vrcholné období a jeho hudební formy[editovat | editovat zdroj]

Díky vysoké Řehořově autoritě se z tohoto vzoru na několik století stal nenarušitelný model křesťanského zpěvu při bohoslužbách, nazvaný po něm (latinsky Gregor) gregoriánský chorál. Z pozdějších forem gregoriánského chorálu se vyvinula lidová duchovní píseň. K nejstarším písním tohoto typu patří naše česká Hospodine pomiluj ny, která má původ možná již v 10. století, německá Christ ist erstanden (Kristus vstal z mrtvých) a Svatováclavský chorál, které vznikly pravděpodobně ve 12. století.

Model jednohlasnosti byl přísně dodržován až do jedenáctého století, kdy se objevil vícehlas, který se stal nejcennějším přínosem středověké hudby. Ve svých počátcích to byl jen způsob přednesu gregoriánského chorálu, tedy jakési vylepšení jednohlasého zpěvu. Nejstarší památky notovaného vícehlasu jsou z 10.století, oficiálními kruhy byl však vícehlas přijat až mnohem později. Období rozvinutého vícehlasu (od 12. do prvních desetiletí 14. století) se nazývá ars antiqua. Nejdůležitějšími hudebními formami tohoto období jsou motet, conductus a dva typy rondelu. První etapa tohoto období je nazývána Notredamskou školou (viz níže), jejíž nejdůležitějším přínosem bylo vytvoření formy organum purum a zdokonalení skladebné techniky discantus. Posledním obdobím středověké hudby do nástupu renesance je tzv. „nové umění“, tedy ars nova jehož nejvýznamnějším přínosem je svěží melodika, rozmach instrumentace, rytmu, větší zájem o vertikální vztahy tónů a výrazný pokrok v notaci. Dochází k emancipaci a rozvoji harmonie, jakožto plnohodnotné součásti základních hudebních atributů.

Dramatická hudba byla zaměřena především církevně. V duchovních hrách byly zpracovávány různé biblické náměty. Oblíbené byly liturgické hry velikonoční a vánoční. Brzy však do nich začaly pronikat světská témata zaváděním komických lidových postav. Zesvětštělé útvary duchovních her nebyly už provozovány v kostele, ale většinou na veřejných prostranstvích. V původních liturgických hrách byla hudební složka velmi důležitá, ve světských měla spíše jen úlohu vsuvek. Významné české hudební památky z tohoto období jsou Hra tří Marií a Mastičkář. Současně se rozvíjela i hudba neodvozená z duchovní, tedy ryze světská. Jejími nositeli byli potulní hudebníci. Od 13. století byli přijímáni do služeb králů, šlechty a především měst. Tehdy se hudebníci začali i organizovat. Z našich hudebních dějin známe jméno původně potulného hudebníka Dobřety, kterému kníže Vladislav I. za jeho služby udělil pozemky ve východních Čechách.

Jedním z druhů středověké hudby je i světská lidová píseň, která byla základem pro vznik evropské lidové hudby jako takové. Existovala sice nesporně již mnohem dříve, ale teprve z rozhraní 9. a 10. století pocházejí první dochované památky umělé písně světské, například sbírka Carmina burana. Patří sem později i počátky rytířského básnictví a zpěvu trubadúrů a minesengrů.

Z oboru čistě nástrojové, instrumentální hudby máme z období staršího středověku památek málo, i když již od 13. století můžeme vystopovat první projevy samostatného instrumentálního slohu. Důležitými instrumentálními formami byly taneční skladby ductia a estampida, složená z několika částí. Estampidou je nejstarší památka instrumentální hudby z přelomu 12. a 13. století Kalenda maya i většina instrumentálních světských skladeb v rukopisech. Většinou jsou to však ještě skladby jednohlasé.

Notace[editovat | editovat zdroj]

Od 9. století vchází v život zápis hudební myšlenky. Jako základ notace se objevují neumy, od 12. století chorální noty a od 13. století mensurální notace. Za zakladatele mensurální notace se považují autoři sbírky starého vícehlasu Magnus liber organi (chybně překládáno Velká varhanní kniha), kapelníci mariánského chrámu v Paříži, Magister Leoninus a Perotinus Magnus (Notredamská škola). Výrazný pokrok v notaci přinesl významný teoretik Phillippe de Vitry diferenciací délky tónů a rytmů.

Nástroje[editovat | editovat zdroj]

Jak z literatury tak i výtvarného umění si lze udělat poměrně jasnou představu i o hudebních nástrojích středověké hudby. Byly to již v podstatě nástroje všeho druhu:

Od druhé poloviny dvacátého století se reprodukce středověké a renesanční hudby stala poměrně oblíbeným zájmem. V současnosti existuje celá řada skupin a souborů, provozujících tuto hudbou s použitím originálních dobových nástrojů či jejich replik.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Současné kapely středověké hudby[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]