Fuga

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ukázka části fugy od Johanna Sebastiana Bacha

Fuga (italsky útěk, únik) je kontrapunktická, polyfonní, imitační, dvouhlasá až šestihlasá jednovětá hudební skladba. Jedná se o vrcholnou formu kontrapunktu, která důsledně dodržuje rovnost všech hlasů. Mezi její charakteristické rysy patří:

  • instrumentální skladba, tzn. je určena nástroji (například varhanám) nebo hudebnímu tělesu,
  • téma – dux/vůdce, odpověď – comes/průvodčí (reálná, tonální), protivěta (volná, stálá),
  • trojdílnost skladby – expozice, provedení, závěr,
  • tonální plán, podle něhož jednotlivé hlasy po sobě nastupují (reperkuse).

Trojdílnost skladby[editovat | editovat zdroj]

  1. Expozice
    • předvedení tématu v hlavní tónině,
    • rozdělení:
      1. prostá – téma nastoupí v každém hlasu pouze jednou,
      2. rozšířená – alespoň v jednom z hlasů znovu zazní Dux nebo Comes.
  2. Provedení
    • změna tóniny, kromě dominanty i subdominanty, paralelní tónina,
    • obsahuje mezivěty, sekvence, prodlevy (nejčastěji na dominantě – příprava nástupu závěru (tónika).
  3. Repríza
    • čtyři znaky reprízy:
      1. nástup hlavního tématu na tónice (Dux)
      2. Přítomnost jedné těsny nebo více těsen
      3. prodleva na konci (tonika)
      4. vybočení do subdominanty (i moll)

Typy fugy[editovat | editovat zdroj]

Fughetta 
malá fuga, někdy chybí provedení.
Fugato 
práce s fugovým tématem, útvar rovnající se fug. Expozici – součást jiné skladby (závěr formálních variací).
Invence 
kratší imitační polyfonní skladba.
Ricercar 
řada fugových expozic propojených mezivětami, je to původce fugy.

Užití[editovat | editovat zdroj]

Fugy se vyskytují v hudební literatuře jako samostatné skladby, jsou však též často sdružovány do jednoho celku spolu s tokátou, preludiem či fantazií, a to především v období pozdního baroka, zejména pak v díle Johanna Sebastiana Bacha. Z českých skladatelů se tomuto hudebnímu útvaru věnoval např. František Xaver Brixi. Fuga se objevuje i v dílech autorů dalších hudebních období, v romantismu např. u Johannesa Brahmse. Nechybí ani v pracích skladatelů 20. století (Dmitrij Šostakovič, Alois Hába).

Fuga se vyskytuje též jako součást cyklů, např. ve 2. smyčcovém kvartetu D dur, op. 35 Vítězslava Nováka i jako díl kombinované formy, např. v symfonické básni Bedřicha Smetany Z českých luhů a hájů.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]