Bedřich Smetana

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bedřich Smetana
Bedřich Smetana (před rokem 1880)
Bedřich Smetana (před rokem 1880)
Narození 2. března 1824
Litomyšl
Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 12. května 1884 (60 let)
Praha
Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Národnost česká
Povolání hudební skladatel, dirigent, hudební pedagog
Hnutí romantismus
Významná díla
Citát
V hudbě život Čechů

Bedřich Smetana (2. března 1824 Litomyšl – 12. května 1884 Praha) byl významný český hudební skladatel. V současnosti je znám především svým cyklem symfonických básní Má vlast a operami Libuše a Prodaná nevěsta. Jeho skladby vznikaly v období romantismu.

Obsah

[editovat] Život

[editovat] Rodinné poměry a dětství

Rodná světnička Bedřicha Smetany v Litomyšli

Bedřich (křtěn jako Fridrich) Smetana se narodil dne 2. března 1824 v přízemí pivovaru v Litomyšli do poměrně zámožné rodiny.[1] Jeho otec František (Franz) Smetana (26. října 1777 Sadová – 12. června 1857 Nové Město nad Metují se vyučil sládkem a po praxi si pronajal postupně pivovary ve slezské Nise, Chvalkovicích, Novém Městě nad Metují a od konce roku 1823 pak měl v nájmu panský (valdštejnský) pivovar ve východočeské Litomyšli.[2][3] Byl třikrát ženat (s Annou Bartoníčkovou, Ludmilou Exnerovou a Barborou Lynkovou) a měl celkem 18 dětí, z nichž však sedm zemřelo v raném dětském věku. Bedřich byl třetí dítě z třetího manželství (a celkem jedenácté) a první přeživší syn; vedle pěti nevlastních sester z otcova druhého manželství (Anna, Klára, Žofie, Marie a Ludmila) měl vlastní sestry Albínu, Barboru (Betty) a Františku a mladší bratry Antonína a Karla.[4][5]

Oba Smetanovi rodiče měli jisté hudební nadání: jeho matka, Barbora Lynková (1791 Miletín – 20. listopadu 1864 Mladá Boleslav),[6][3] pocházela ze stejného roku jako skladatel Jiří Ignác Linek; otec nebyl přímo z hudební rodiny, avšak nadšeně amatérsky pěstoval komorní hudbu.[7] Svého syna od útlého věku zasvěcoval do hry na housle a v pěti letech nechal Bedřichovi dávat hodiny hry na klavír od místního učitele Jana Chmelíka.[7] Již v pěti letech hrál při domácím provedení Haydnova smyčcového kvartetu part prvních houslí a 4. října 1830 vystoupil šestiletý chlapec poprvé veřejně na hudební akademii litomyšlských filosofů s předehrou k Auberově opeře Němá z Portici.[8] Ještě v Litomyšli začal Bedřich Smetana komponovat i jednoduché kousky, první dochovaná skladba – nedokončený kvapík D dur – však vznikla až v Jindřichově Hradci.[9]

Tam se rodina přestěhovala roku 1831, když otec získal výhodnější čtyřletý nájem pivovaru hraběte Černína.[10] Jindřichův Hradec neměl tak bohatý kulturní život jako Litomyšl, Smetanu však zde vedle pravidelné školní docházky (hlavní školy a prvního ročníku gymnázia) získal první pravidelné vyučování hře na housle, violu a klavír od místního regenschoriho Františka Ikavce (1800–1860). Ten jej vyučoval i zpěvu a hoch zpíval sopránová sóla v proboštském kostele.[11] V Jindřichově Hradci se Smetanova rodina úzce stýkala s rodinou Kolářovou, z níž pocházela jeho pozdější první manželka.[12]

[editovat] Gymnaziální studia

Bedřich Smetana v době studií

V roce 1835 skončil Františkovi Smetanovi nájem jindřichohradeckého pivovaru a podařilo se mu v dražbě výhodně kupit svobodnický statek Růžkovy Lhotice poblíž Čechtic se zámečkem, pivovarem a hostincem.[13] Přestěhoval se tam si s rodinou, Bedřich zde však trávil jen školní prázdniny. Jeho gymnaziální vzdělávání bylo často přerušované a málo úspěšné; začal v Jindřichově Hradci, ale v polovině druhého ročníku měl samé nedostatečné a školu opustil.[14] Ve školním roce 1835/36 nastoupilo do gymnázia v Jihlavě, ale i zde se mu nedařilo a navíc propadal depresím; nakonec uprosil otce, aby jej ještě před koncem školního roku odvedl.[15] Následujícího roku nastoupil na doporučení svého bratrance, premonstráta dr. Františka Jana Smetany, na premonstrátské gymnázium v Německém Brodě, kde se líbilo více a seznámil se zde mj. s Karlem Havlíčkem.[16] Hudební vzdělávání se omezoval na hru na klavír u profesora P. Šindeláře a prázdninové lekce u čechtického učitele Jana Syrového.[17]

Od podzimního semestru 1839 přecházela řada Smetanových přítel z Německého Brodu na akademické gymnázium v Praze a Smetana přemluvil svého otce, aby mu rovněž zařídil přestup.[18] V Praze, plné kulturních podnětů – velký význam měla pro Smetanu zejména série koncertů Franze Liszta v březnu 1840 – se však začal brzy zabývat hudbou více než studiem.[19] Chlapec oznámil tehdejšímu řediteli Josefu Jungmannovi, že z gymnázia vystupuje a hodlá se věnovat hudbě. [20] To přirozeně vyvolalo odpor Smetanova otce, který jej od následujícího školního roku zapsal na premonstrátské gymnázium v Plzni., na němž působil jako profesor F. J. Smetana. [21] Pod ochranou a dohledem svého o 23 let staršího bratrance tam Bedřich Smetana přece jen dokončil svá studia (6. srpna 1843), byť s nevalným prospěchem.[22]

V Plzni se Smetana pod patronací svého profesora humanitních předmětů, hudbymilovného Gustava Beera, živě zapojil do společenského života, hrál na návštěvách, v salonech a k tanci a rovněž sám rád tancoval.[23] Podle svého deníku prožil dospívající Smetana několik citových vzplanutí, první ke své sestřenici Aloisii Smetanové ještě o prázdninách před plzeňským pobytem, které trávil u strýce v Novém Městě nad Metují. Aloisii (Louise) také věnoval Louisinu polku, jež je jeho první v úplnosti dochovanou skladbou.[24] Od května 1842 se však vyvíjí jeho dlouhodobý vztah ke Kateřině Kolářové, dceři otcova přítele a talentované pianistce.[25] V Plzni Smetana složil řadu dalších drobných klavírních skladeb většinou tanečních (polky, kvapíky, čtverylky), z nichž zejména Louisina polka, Jiřinková polka (podle jiřinkových slavností v České Skalici) a polka Ze studentského života dosáhly již ve své době značné popularity.[26] Pokoušel se však i o první instrumentované skladby (Menuet a Galop bajadérekz roku 1842) a o náročnější klavírní skladby (tři impromptus 1841–42). Po dokončení studií se vzepřel přání otce, aby se stal úředníkem či pokračoval ve studiích na univerzitě, a odešel do Prahy s úmyslem věnovat se výhradně hudbě.[27]

[editovat] První pražský pobyt (1843–1856)

V Praze bydlel Smetana u své příbuzné a první tři měsíce nuzoval.[28] Otec jej peněžně nepodporoval, nacházel se v té době ve vážných finančních potížích a roku 1844 byl nucen prodat statek v Růžkových Lhoticích.[29] Zapojil se však do umělecké společnosti Concordia, kde se seznámil milo jiné s ředitelem konzervatoře Janem Bedřichem Kittlem, na jehož přímluvu se od 18. ledna 1844 stal domácím učitelem pěti dětí hraběte Leopolda Thuna (1797-1877), hudebně vesměs málo nadaných.[30][3] V této funkci navázal mnoho užitečných kontaktů mezi aristokracií a rodina Thunových zůstala jeho podporovatelem. S hraběcí rodinou bydlel v jejich pražské rezidenci a doprovázel je i na venkovská sídla (zámek Bon Repos u Nových Benátek, Ronšperk).[31] Současně na přímluvu Anny Kolářové, Kateřininy matky, zahájil soustavné studium kompozice u Josefa Proksche.[32] Proksch se opíral o tehdy nejmodernější učebnici Adolfa Bernarda Marxe.[33] Smetana v té době vyprodukoval velké množství cvičných skladeb, včetně své jediné klavírní sonáty g moll.[34] (Když v lednu 1847 v Praze koncertovali Robert a Klára Schumannovi, ukázal jim Smetana sonátu k posouzení, jež však dopadlo nepříznivě: shledávali ji příliš berliozovskou.[35] U Proksche získal v poměrně krátkém čase důkladnou teoretickou průpravu, již u řady svých současníků (s výjimkou Antonína Dvořáka) později postrádal. Vedle studijních prací psal drobné příležitostné klavírní skladby ve stylu Chopina, Schumanna nebo Alkana, zejména cyklus Bagately a impromptus (1844) a postupně vznikající „lístky do památníku“.[36]

Vedle studia kompozice pokračoval Smetana ve cvičení hry na klavír a po třech letech se rozhodl pokusit se o kariéru koncertního pianisty; ta mu měla sloužit především k získání peněz a proslulosti k tomu, aby se mohl stát kapelníkem, dirigentem nebo učitelem, nebo dokonce sestavit vlastní orchestr.[35][3] 1. června 1847 ukončil vyučování u Thunů, které po něm převzala Kateřina Kolářová, i studium u Proksche.[37] Jeho plánovaná koncertní cesta po západočeských lázních však skončila fiaskem: plzeňský koncert byl slušně navštíven. ale v Chebu se sešli jen čtyři diváci a vystoupení v Mariánských Lázních, Františkových Lázních a Karlových Varech musel Smetana odvolat.[38]Rozhodl se tedy založit v Praze hudební ústav (klavírní školu) a 24. ledna 1848 podal zemskému guberniu žádost o její povolení.[38]

Při pražských nepokojích v červnu 1848 se Smetana, jenž udržoval styky s radikálními demokraty, nechal strhnout k účasti na barikádovém boji.[39] Napsal také dva příležitostné pochody, Pochod Národní gardy a Pochod studentské legie, které se staly jeho prvními skladbami vydanými tiskem, jakož i revoluční Píseň svobody („Válka, válka! Prapor vlaje“) na slova J. J. Kolára.[39] Po porážce povstání nakrátko uprchl k rodičům do Obříství, kde jej zastihlo příznivé vyřízení žádosti, a s finanční podporou rodičů a známých mohl od 8. srpna 1848 otevřít hudební ústav (klavírní školu) na Staroměstském náměstí.[40]

V době příprav na otevření Smetana poprvé navázal kontakt se svým vzorem Franzem Lisztem. Zaslal mu s věnováním své Six morceaux caractéristiques se žádostí a zařízení jejich publikace a o půjčku 400 zlatých. Liszt věnování přijal, půjčku odmítl a po osobním seznámení se Smetanou zařídil i vydání skladeb v Lipsku u Franze Kistnera jako Smetanův Opus 1.[41]

Škola zpočátku značně prosperovala, vedle toho získal Smetana řadu soukromých žaček v aristokratických kruzích a krátce byl zaměstnán pro klavírní předehrávky u císaře Ferdinanda.[42] Dobré majetkové situace mohl využít z založení rodiny a 29. srpna 1849 se oženil se svou láskou Kateřinou Otilií Kolářovou (5. března 1827 Klatovy – 19. dubna 1859 Drážďany) a měl s ní brzy čtyři dcery.[43] Nadále vystupoval jako pianista a na koncertech komorní hudby. František Škroup poprvé dirigoval jeho Slavnostní předehru D dur.[44]Pokračovval v komponování virtuózních klavírních kusů jednotlivých i řazených do volných cyklů (Svatební scény 1849, Lístky do památníku, Črty), některé z nich poslal na posouzení Lisztovi a Kláře Schumannové.[45] Jeho specialitou se stávaly polky, oproti těm z plzeňského období umělecky stylizované do koncertní podoby (Tři salonní polky, Tři poetické polky). Jeho cílem bylo pozvednout polku na umělecký žánr tak, jak to učinil Chopin s mazurkou a polonézou.[46] V letech 1853–54 složil také svou jedinou symfonii, Triumfální symfonii (ke konci života ji revidoval a přejmenoval na Slavnostní), určenou ke sňatku císaře Františka Josefa I.. Dedikace však nebyla přijata a symfonie se také vcelku nikdy neprosadila; nejvíce se hrála samostatně 3. věta Scherzo, která jako jediná neobsahuje citace rakouské císařské hymny.[47]

V polovině 50. let Smetanův rodinný život zasáhly vážné rány. Tři z jeho čtyř dcer – Gabriela, Bedřiška a Kateřina – zemřely a naživu zůstala pouze Žofie.[48] Smrt hudebně nejtalentovanější dcery Bedřišky velmi zasáhla Smetanu a na její památku zkomponoval Klavírní trio g moll (1855).[48] Ale i jeho manželku tyto tragédie zdrtily, navíc se u ní začala projevovat tuberkulóza a změna povahy vedla k manželským neshodám.[49]

[editovat] V Göteborgu (1856-1861)

Rodinné ztráty a problémy stejně jako nespokojenost s pouhým vyučováním, nemožností získat v Praze význačnější hudební postavení, snižující se příjmy z hudební školy i politicky tíživá situace přispěly k tomu, že Smetana využil příležitosti, kterou mu zprostředkoval pražský klavírní virtuos Alexander Dreyschock. Tomu bylo na turné v severských zemích nabídnuto ředitelství Filharmonické společnosti (Harmoniska sällskapet) v Göteborgu. Dreyschock odmítl, doporučil však na místo Smetanu a ten 11. října 1856 odjel do Švédska.[50] Nejprve uspořádal na zkoušku dva klavírní koncerty, již 12. listopadu byl přijat za dirigenta Filharmonické společnosti; současně se stal vyhledávaným učitelem hry na klavír pro göteborské dívky a dámy a vůbec významnou osobností göteborské společnosti.[51]

Göteborg bylo otevřené a prosperující, ale z kulturního hlediska ve srovnání s Prahou provincionální město.[52] Orchestr a sbor, které zde měl Smetana k dispozici, byly jen amatérské a i místní hudební vkus byl velmi konzervativní.[53] Pro Smetanu však bylo zdejší působení velmi přínosné: získával zkušenosti jako kapelník a sbormistr po umělecké i praktické stránce a měl – s nutnými ohledy na záliby obecenstva – volnou ruku v dramaturgii, navíc pobíral poměrně vysoký plat ve Filharmonické společnosti i honoráře za klavírní hodiny.[53] Uváděl zde jak klasiky (Händla, Haydna, Mozarta, Beethovena), tak zejména soudobé skladatele: Mendelssohna, Schumanna, Liszta, Chopina, Berlioze, Wagnera, Gadeho, Verdiho, Rubinsteina i některé vlastní skladby.[54]

S moderním hudebním vývojem udržoval Smetana styk především prostřednictvím Liszta. Při návštěvě u něj ve Výmaru v září 1857 slyšel poprvé Lisztovu Faustovskou symfonii a byl novým žánrem programní symfonie neboli symfonické básně fascinován.[55][56] V průběhu svého pobytu ve Švédsku složil postupně tři symfonické básně: Richard III. na námět tragédie Williama Shakespeara, poté Valdštejnův tábor inspirovaný prvním dílem Schillerovy valdštejnské trilogie a nakonec Hakon Jarl na základě eposu dánského básníka Adama Oehlenschlägera.[57] Jako symfonická báseň byla možná původně zamýšlena i shakespearovská klavírní skizza Macbeth a čarodějnice.[58] V červnu 1859 se pak v Lipsku účastnil významného sjezdu umělců v Lipsku, na němž byl založen Allgemeines Deutsches Musikverein a vyhlášena tzv. novoněmecká škola (neudeutsche Schule) v hudbě.[56][59] Poté opět navštívil Liszta a slyšel mimo jiné poprvé preludium z Wagnerova Tristana.[59][56]

První rok ve Švédsku strávil Smetana bez rodiny; tehdy navázal dlouholeté přátelství s Fröjdou Beneckovou (roz. Gumpertová, později Rubensová).[60] V létě obvykle navštěvoval Čechy a na druhou sezónu se vrátil na sever s manželkou.[61] Kateřina Smetanová však trpěla depresemi i fyzickou nemocí.[62] V dubnu 1859, při předčasném návratu do Prahy, zemřela cestou v Drážďanech.[63] Léto toho roku trávil Smetana v Chloumku u svého bratra Karla a blíže se seznámil se svou švagrovou Barborou (Betty) Ferdinandiovou (10. listopadu 1840 Černé Budy – 14. prosince 1908 Luhačovice). Požádal ji o ruku o rok později, 10. července 1860, se s ní oženil.[64] V mezidobí, v prosinci 1859, vznikla jako dárek pro snoubenku Bettina polka.[65] Brzy se však ukázalo, že manželství bylo omylem: Betty necítila k více než o šestnáct let staršímu skladateli lásku, nepřitahoval ji a neměla porozumění pro jeho talent ani temperament; v době Smetanovy nemoci žili již z větší části odděleně.[66] Z manželství se narodily dvě dcery, Zdeňka (25. září 1861) a Božena (19. února 1863).[67] Smetana si podržel nejužší vztah ke své dceři z prvního manželství Žofii, od 3. ledna 1874 provdané za lesníka Josefa Schwarze.[68]

V této době již začínal být nespokojen se svým švédským působištěm. Byl tu jednal stesk po domově, jejž nejlépe vyjádřil v cyklu čtyř polek nazvaném Souvenirs de Bohême en forme de polkas (1859/60).[69] Jeho deníkové zápisy i korespondence svědčí o zintenzivnění vlasteneckého přesvědčení; z popudu dr. Ludevíta Procházky v roce 1860 složil svůj první sbor na český text Píseň česká.[70] Současně však toužil naplnit své širší umělecké ambice: „Nemohu se zahrabat v Göteborgu; musím se vynasnažit, aby se mé skladby dostaly do veřejnosti, aby mně byla dána příležitost k nové činnosti a popud k rozsáhlejší práci. Proto jen ven do světa, a to co nejdříve!“ (zápis v deníku z 31. 3. 1861).[71]

Se Švédskem se rozloučil sérií koncertů v březnu až květnu roku 1861 (Stockholm, Norrköping, Göteborg) a hudebně též kompozicí koncertní etudy Vid strandem (Na břehu mořském).[72] Návrat do Čech nebyl zprvu definitivní, Smetan se naposledy pokusil prosadit jako klavírní virtuos vystoupeními v Německu a Nizozemsku, avšak s finančním neúspěchem, který musel zhojit novým kratším pobytem v Göteborgu (březen až květen 1862).[73] Veškerou svou další činnost již soustředil na Prahu.

[editovat] Zpět v Praze (1861–1866)

Jedním z důvodů, proč Smetana opustil zajištěné postavení ve Švédsku a vrátil se do vlasti, bylo znatelné politické a společenské uvolnění po publikaci Říjnového diplomu.[74] Smetana se činně zapojil do společenského i uměleckého života. Jeho žák a přítel Jan Ludevít Procházka ho uvedl do Měšťanské besedy a Smetana začal navštěvovat také významné úterní schůzky české inteligence u knížete Rudolfa Thurn-Taxise.[75] Byl jedním ze zakladatelů Umělecké besedy a 28. ledna 1863 byl zvolen prvním předsedou jejího hudebního odboru.[76] V té době také Smetana usilovně zdokonaloval svou psanou i mluvenou češtinu (pocházel sice z česky mluvící rodiny, ale dosud veškeré jeho vzdělání a téměř veškerý společenský kontakt probíhal v němčině).[77] Politicky se brzy stal angažovaným členem mladočeské strany a soupeření mladočechů se staročechy značně ovlivňovalo celou jeho další kariéru.[78]

Se zvláštním zájmem sledoval přípravu otevření prvního českého stálého profesionálního divadla v Praze, Prozatímního divadla.[79] Smetana se v něm hodlal ucházet o místo prvního kapelníka a připravoval si k tomu půdu. Protože byl v Praze jako dirigent a skladatel neznámý, představil se dvěma koncerty ve vlastní režii, málo navštíveným a kriticky nejednoznačně přijatým orchestrálním koncertem na Žofíně 5. ledna 1862, kde premiéroval Richarda III. a Valdštejnův tábor, a úspěšnějším klavírním recitálem v Konviktu 18. ledna.[80] Při obsazování kapelnického místa nového divadla však byla dána přednost osvědčenému a zkušenému profesionálovi, dosavadnímu druhému kapelníkovi Stavovského divadla Janu Nepomukovi Maýrovi.[81] Rovněž jeho úsilí o získání místa ředitele pražské konzervatoře po J. B. Kittlovi, který byl pro alkoholismus nucen v dubnu 1865 své místo opustit, nepřineslo výsledky (jmenován byl Josef Krejčí).[82] [83]; rovněž neuspěl se žádostí o rakouské umělecké stipendium. Pro obživu tedy k 1. září 1863 založil s přítelem sbormistrem a skladatelem Ferdinandem Hellerem, hudební školu v paláci Lažanských.[84]

Svou výkonnou uměleckou činnost v té době Smetana soustředil do své funkce sbormistra Hlaholu (30. 10 1863 – 7. 7. 1865) [85] a do práce v Umělecké besedě, kde sestavoval a řídil její hudební podniky, především velkou shakespearovskou slavnost 23. dubna 1864 a sérii abonentních koncertů v sezóně 1864/65 s ambiciózním programem, ale končící značným peněžním schodkem.[86] Jedním z vrcholů jeho organizační a dirigentské činnosti v tomto období byla pražská premiéra Lisztova oratoria Legenda o svaté Alžbětě.[87] Vedle toho psal především do Národních listů kritiky hudebního života (opery v Prozatímním divadle i koncertů), ale také všeobecné programové úvahy jak o koncertní činnosti (O našich koncertech, Slavoj 1. 10. 1862), tak o opeře (Národní listy 4. 6. a 15. a 22. 7. 1864).[88]

Z kompozic v této době byly některé spojeny s jeho činností v Hlaholu (sbory Tři jezdci 1862 a Odrodilec 1864) a Umělecké besedě (slavnostní pochod k shakespearovské slavnosti).[89] Hlavní úkol však od návratu ze Švédska spatřoval v práci na české opeře. V únoru 1862 prostřednictvím J. L. Procházky zakoupil od Karla Sabiny libreto k historické opeře Braniboři v Čechách;[90] práci na ní dokončil 23. dubna 1863 a stihl tedy (odloženou) uzávěrku operní soutěže vyhlášené hrabětem Janem Harrachem.[91] Současně ji nabídl Prozatímnímu divadlu. První kapelník Maýr (jenž se Harrachovy soutěže účastnil s vlastní operou) však Branibory dlouho odmítal uvést, proto byli přijati proti jeho vůli až v roce 1865 po nástupu ředitele Franze Thomého; nastudoval a řídil je sám skladatel, premiéra se konala 5. ledna 1866.[92] Velmi úspěšné přijetí u obecenstva i u kritiky upevnilo Smetanovo postavení jako jednoho z vedoucích českých skladatelů a vedlo k tomu, že Harrachova komise s výhradami přiznala Braniborům v Čechách 28. března 1866 první cenu 600 zlatých.[93]

Bezprostředně po dokončení Braniborů požádal Smetana Sabinu o libreto ke komické opeře. Sabina první verzi libreta Prodané nevěsty dodal 5. července 1863, již 18. listopadu 1863 měla premiéru předehra, celá kompozice byla dokončena 15. března 1866.[94] Po úspěchu Braniborů byla nová opera – tehdy ještě ve dvou jednáních a s mluvenými dialogy – zařazena na program Prozatímního divadla bez odkladu. Premiéra 30. května 1866 však nebyla příliš úspěšná, zejména v důsledku bezprostředně hrozící prusko-rakouské války.[95] Mnoho Pražanů utíkalo na venkov (následoval je i Smetana, obávající se, že jej Prusové jakožto autora Braniborů v Čechách zastřelí) a nedostatek diváků vedl k finančnímu kolapsu Prozatímního divadla.[96] Situace se však vyvinula ve Smetanův prospěch; vedení divadla převzalo nově utvořené družstvo s převládajícím mladočeským vlivem, které od 13. září 1866 nahradilo staročeského prvního kapelníka Maýra mladočechem Smetanou.[97] Následující reprízy Prodané nevěsty již byly přijímány stále nadšeněji; v partituře však probíhaly nadále podstatné změny a teprve roku 1870 byla představena konečná, dnešní verze.[98]

[editovat] Nemoc

Po roce 1870 se začal zhoršovat jeho zdravotní stav. Náhle trpěl úpornými kožními vyrážkami a řadou dalších obtíží. Podle dobových dokumentů Smetanu trápilo „zapálení močového měchýře“, často u něho docházelo ke „krčním katarům“, měl závratě a zvracel. Mikroskopické vyšetření prokázalo, že zánět těžce postihl také ušní kůstky, což vedlo k postupné ztrátě sluchu. Nakonec se dostavily i psychické potíže. Trpěl také velmi bolestivým a hnisavým zánětem kůže, dlouho pokládaným za příznaky jinak nebolestivých syfilitických vředů. Poslední léta svého života strávil Smetana u své dcery Žofie a jejího manžela v myslivně v Jabkenicích u Mladé Boleslavi (žil zde od roku 1875). V roce 1881 bylo předčasně otevřeno Národní divadlo, kde byla na počest korunního prince Rudolfa provedena Smetanova opera Libuše. Smetana nebyl záměrně pozván, ale přesto se do budovy dostal a s princem Rudolfem se setkal. Tehdy se Rudolfovi svěřil, že je již šest let zcela hluchý. O rok později, roku 1882, se Smetana zcela zhroutil. Od té chvíle již jen nesmyslně blábolil, někdy stával celé hodiny u okna a mával neexistujícím davům, trpěl sluchovými a optickými halucinacemi, nepoznával své blízké a přátele. 22. 4. 1884 byl převezen do pražského Ústavu pro choromyslné v Praze-Kateřinkách. Chorobopis zaznamenává: ...nemůže vzpřímeně stát...V noci se probouzí, křičí a nesrozumitelně mluví. Polyká s obtížemi, polkne jen tekutinu....Zřejmě je pronásledován nepříjemnými představami....Bedřich Smetana umírá 12. 5. 1884. Těžké poslední chvíle skladatelova života popsal Antonín Sova v básni Smetanovo kvartetto „Z mého života“.

Smetanova socha v Plzni

Až do konce 20. století převládal názor, že důvodem těchto komplikací byl syfilis. Teorii o onemocnění syfilidou zmiňuje např. i rakouský patolog prof. MUDr. Hans Bankl ve své knize Život a smrt slavných (v Praze vydáno roku 2004), kde cituje ze Smetanovy pitevní zprávy a dodává: Tento nález popisuje pouhým okem rozpoznatelné změny na mozku při progresivní paralýze.[99] Doc. MUDr. Jiří Ramba, který zkoumal lebku Bedřicha Smetany v roce 1988, však dospěl k názoru, že příčinou byla osteomyelitida.[100] Nechal zhotovit rentgenové snímky a lebku proměřil. Zjistil, že Smetana měl výrazně menší pravou část obličeje, kterou se v pozdějším věku snažil zakrýt mohutným plnovousem. Na obličejových kostech měla Smetanova lebka jednoznačné známky dlouhodobého infekčního zánětu – osteomyelitidy. Podle Ramby patrně Smetana jako jedenáctiletý v době, kdy pobýval v Jindřichově Hradci, utrpěl těžké zranění a přechodně ztratil sluch. Došlo k tomu při explozi skleněné láhve naplněné střelným prachem, kterou chlapci zakopali na poli. Výbuch vmetl Smetanovi do obličeje střepy, čerstvě pohnojenou půdu a navíc mu ránu vymyli nečistou vodou z nedalekého rybníka Vajgaru. Vznikl zánět, který Smetana i při tehdejší neznalosti antibiotik a dalších léků přežil. Zánět později přešel do chronického stádia a zachvátil i ušní kůstky a mozkové pleny, čímž Ramba vysvětluje nejrůznější obtíže, které musel skladatel po celý život snášet. Progresivní paralýzu vylučuje samotný pitevní nález atheromatózních cév na spodině mozku.

Ani obtíže a hluchota ho ale nezlomily a zkomponoval opery Tajemství, Hubičku a Čertovu stěnu, oba smyčcové kvartety, klavírní cykly Sny a České tance, řadu sborových děl, dokončil cyklus Má vlast a začal nový cyklus symfonických tanců Pražský karneval.


[editovat] Dílo

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam skladeb Bedřicha Smetany.
Nuvola apps bookcase.svg
Seznam děl
v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je
Bedřich Smetana

[editovat] Opery

Skřivánčí píseň

„Skřivánčí píseň“ z opery Hubička; zpěv Bronislava Tomanová, klavír Veronika Ptáčková

Máte problémy s přehráváním? Vizte nápovědu

[editovat] Písňová tvorba

  • Večerní písně – 5 písní na slova V.Hálka
  • První písně
  • Píseň do tragedie Baron Goertz

[editovat] Sborová tvorba

  • Česká píseň – pro smíšený sbor, orchestr
  • Píseň svobody – pro smíšený sbor, klavír
  • Píseň česká – pro mužský sbor
  • Meditabitur – pro smíšený sbor, varhany, orchestr
  • Tři jezdci – pro mužský sbor
  • Odrodilec I., II. – pro mužský sbor
  • Rolnická – pro mužský sbor
  • Naše píseň – pro mužský sbor
  • Slavnostní sbor – pro mužský sbor
  • Píseň na moři – pro mužský sbor
  • Věno – pro mužský sbor
  • Modlitba – pro mužský sbor
  • Heslo I., II. – pro mužský sbor
  • Tři ženské sbory (Má hvězda, Přiletěly vlaštovičky, Za hory slunce zapadá)

[editovat] Symfonické básně

  • cyklus Má vlast – Vyšehrad, Vltava, Šárka, Z českých luhů a hájů, Tábor, Blaník
  • cyklus Švédské písně – Richard III., Valdštýnův tábor, Haakon Jarl
  • Pražský karneval – nedokončen celý, jen první dvě části – Introdukce, Polonéza

[editovat] Komorní dílo

[editovat] Klavírní tvorba

Polka a moll, op. 12

Polka a moll z cyklu Vzpomínky na Čechy ve formě polek; klavír Veronika Ptáčková

Máte problémy s přehráváním? Vizte nápovědu

  • Vzpomínky na Čechy ve formě polek, op. 12
  • Salonní skladby – 3 salonní polky

[editovat] Koncertní skladby

  • koncertní etuda Na břehu mořském
  • 3 poetické polky
  • cyklus České tance (4 polky, 10 tanců – Hulán, Obkročák, Cibulička, Sousedská, Medvěd, Dupák,…)
  • Macbeth a čarodějnice
  • Šest preludií
  • Sonáta e moll
  • Ouvertura e moll
  • Rondo C dur

[editovat] Orchestrální tvorba

  • Symfonie E dur „Triumfální“ – na témata z rakouské národní hymny (dnes německé – od Josepha Haydna)
  • Pochod k slavnosti Shakespearově
  • Předehra D dur
  • Slavnostní předehra C dur – k položení základního kamene Národního divadla
  • Venkovanka – polka
  • Libušin soud – hudba k živému obrazu
  • Rybář – hudba k živému obrazu
  • Fanfáry do Shakespearova Richarda III.
  • Doktor Faust – předehra k loutkové hře
  • Oldřich a Božena – předehra k loutkové hře
  • Menuet B dur
  • Galop bajadérek

[editovat] Muzea

Rodná světnička Bedřicha Smetany v Litomyšli



[editovat] Památníky

[editovat] Odrazy v kultuře

Smyčcový kvartet e moll „Z mého života“ posloužil jakožto název pro stejnojmenný životopisný film Z mého života z roku 1955 režiséra Václava Kršky s Karlem Högerem v hlavní roli. Ve filmu se, kromě jiných historických postav, epizodně vyskytují i další známí hudební skladatelé, například Ferenc Liszt a Antonín Dvořák, ze spisovatelů například Jan Neruda.

[editovat] Odkazy

[editovat] Literatura

[editovat] Reference

  1. ↑ HOLZKNECHT, Václav. Bedřich Smetana. Život a dílo. Praha : Panton, 1984. 468 s. ISBN 35-027-84. S. 7-8.  
  2. ↑ Holzknecht, s. 5-7, 71.
  3. ↑ a b c d TEIGE, Karel. Skladby Smetanovy. Kommentovaný katalog všech skladeb mistrových v chronologickém postupu. Praha : Fr. A. Urbánek, 1893. Dostupné online. Kapitola Bedřich Smetana. Životopisná črta.  
  4. ↑ Holzknecht, s. 6-7, 32-33.
  5. ↑ VESELÝ, Josef. Toulky českou minulostí. 847. schůzka: Fricek [online]. Praha : Český rozhlas, 2011-09-18, [cit. 2012-02-24]. Dostupné online.  
  6. ↑ Holzknecht, s. 7, 71.
  7. ↑ a b Holzknecht, s. 11.
  8. ↑ Holzknecht, s. 11-12.
  9. ↑ Holzknecht, s. 12, 19.
  10. ↑ Holzknecht, s. 13-14.
  11. ↑ Holzknecht, s. 18-20.
  12. ↑ Holzknecht, s. 15-17.
  13. ↑ Holzknecht, s. 21.
  14. ↑ Holzknecht, s. 20.
  15. ↑ Holzknecht, s. 21-23.
  16. ↑ Holzknecht, s. 23-27.
  17. ↑ Holzknecht, s. 25-26, 34-35.
  18. ↑ Holzknecht, s. 35-36.
  19. ↑ Holzknecht, s. 38-39.
  20. ↑ Holzknecht, s. 39.
  21. ↑ Holzknecht, s. 39-42.
  22. ↑ Holzknecht, s. 60.
  23. ↑ Holzknecht, s. 46-49.
  24. ↑ Holzknecht, s. 41-42, 55.
  25. ↑ Holzknecht, s. 49-52.
  26. ↑ Holzknecht, s. 55-56.
  27. ↑ Holzknecht, s. 61-62.
  28. ↑ Holzknecht, s. 63-64.
  29. ↑ Holzknecht, s. 70.
  30. ↑ Holzknecht, s. 66.
  31. ↑ Holzknecht, s. 66, 72.
  32. ↑ Holzknecht, s. 65-69.
  33. ↑ Holzknecht, s. 67.
  34. ↑ Holzknecht, s. 69.
  35. ↑ a b OTTLOVÁ, Marta. Smetana, Bedřich [Friedrich]. In SADIE, Stanley. Grove Music Online / The New Grove Dictionary of Opera. London : Oxford University Press, 2007. (Omezený přístup) Dostupné online. Kapitola Youth and training, 1824–47. (en)
  36. ↑ Holzknecht, s. 72.
  37. ↑ Holzknecht, s. 73-74.
  38. ↑ a b Holzknecht, s. 74.
  39. ↑ a b Holzknecht, s. 80.
  40. ↑ Holzknecht, s. 81.
  41. ↑ Holzknecht, s. 74-78.
  42. ↑ Holzknecht, s. 81-83.
  43. ↑ Holzknecht, s. 82, 84, 423, 427.
  44. ↑ Holzknecht, s. 83-84.
  45. ↑ Holzknecht, s. 88-92.
  46. ↑ Holzknecht, s. 92-94, 126-127.
  47. ↑ Holzknecht, s. 85-88.
  48. ↑ a b Holzknecht, s. 84.
  49. ↑ Holzknecht, s. 84, 95.
  50. ↑ Holzknecht, s. 95-96.
  51. ↑ Holzknecht, s. 96-102.
  52. ↑ Holzknecht, s. 99-102, 110.
  53. ↑ a b Holzknecht, s. 99.
  54. ↑ Holzknecht, s. 99, 106.
  55. ↑ Holzknecht, s. 103.
  56. ↑ a b c OTTLOVÁ, Marta. Smetana, Bedřich [Friedrich]. In SADIE, Stanley. Grove Music Online / The New Grove Dictionary of Opera. London : Oxford University Press, 2007. (Omezený přístup) Dostupné online. Kapitola In search of recognition abroad: Sweden, 1856–61. (en)
  57. ↑ Holzknecht, s. 105-115, 128-130.
  58. ↑ Holzknecht, s. 120-121.
  59. ↑ a b Holzknecht, s. 117.
  60. ↑ Holzknecht, s. 102-103.
  61. ↑ Holzknecht, s. 103.
  62. ↑ Holzknecht, s. 106-107.
  63. ↑ Holzknecht, s. 116.
  64. ↑ Holzknecht, s. 117-118, 124.
  65. ↑ Holzknecht, s. 121-122.
  66. ↑ Holzknecht, s. 303-304.
  67. ↑ Holzknecht, s. 428-429.
  68. ↑ Holzknecht, s. 432.
  69. ↑ Holzknecht, s. 126-127.
  70. ↑ Holzknecht, s. 124-125.
  71. ↑ Holzknecht, s. 126.
  72. ↑ Holzknecht, s. 130-131.
  73. ↑ Holzknecht, s. 133-135, 137-138.
  74. ↑ Holzknecht, s. 126, 140-142.
  75. ↑ Holzknecht, s. 135-137.
  76. ↑ Holzknecht, s. 145.
  77. ↑ Holzknecht, s. 135.
  78. ↑ Holzknecht, s. 140-141.
  79. ↑ Holzknecht, s. 142-146.
  80. ↑ Holzknecht, s. 135-136.
  81. ↑ Holzknecht, s. 144.
  82. ↑ Holzknecht, s. 169-170.
  83. ↑ OTTLOVÁ, Marta. Kittl Johann Friedrich. In LUDVOVÁ, Jitka. Hudební divadlo v českých zemích: Osobnosti 19. století. Praha : Divadelní ústav, 2005. ISBN 80-7008-188-0. s. 265. (cs)
  84. ↑ Holzknecht, s. 147.
  85. ↑ Holzknecht, s. 170, 429.
  86. ↑ Holzknecht, s. 167-169.
  87. ↑ Holzknecht, s. 214.
  88. ↑ Holzknecht, s. 159-167.
  89. ↑ Holzknecht, s. 157-159.
  90. ↑ Holzknecht, s. 136.
  91. ↑ Holzknecht, s. 156-157.
  92. ↑ Holzknecht, s. 172-174.
  93. ↑ Holzknecht, s. 175.
  94. ↑ Holzknecht, s. 177-178, 430.
  95. ↑ Holzknecht, s. 177-179.
  96. ↑ Holzknecht, s. 179.
  97. ↑ Holzknecht, s. 180.
  98. ↑ Holzknecht, s. 180-183.
  99. ↑ Klasikové v nedbalkách, autor Jan Bauer, MOBA s.r.o. 2006, str. 188
  100. ↑ RAMBA, Jiří. Slavné české lebky. Praha : Galen, 2005, 2009. ISBN 80-7262-325-7.  

[editovat] Externí odkazy

Další informace o tématu na projektech Wikimedia:

multimediální obsah na Commons
původní text na Wikizdrojích
citáty na Wikicitátech

Citováno z „http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Bed%C5%99ich_Smetana&oldid=8199065“
Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Navigace
Tisk/export
Nástroje
V jiných jazycích