Leoš Janáček

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Leoš Janáček
Reliéf Leoše Janáčka v Olomouci
Reliéf Leoše Janáčka v Olomouci
Narození 3. července 1854
Hukvaldy, Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 12. srpna 1928 (ve věku 74 let)
Ostrava, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolání muzikolog a hudební skladatel
Některá data se získávají z datové položky.

Leoš Janáček (3. července 1854 Hukvaldy [1]12. srpna 1928 Ostrava) byl světově uznávaný český[2][3][4] hudební skladatel klasické hudby. Přestože patří do generace české hudební moderny, je jeho styl velmi osobitý a originální. Je ceněn především pro nezvyklou melodiku,[zdroj?] vycházející z lidové hudby moravských regionů, zejména Slovácka a Lašska. Ve světě je znám hlavně díky svým operám, orchestrálně-vokálnímu dílu Glagolská mše, Sinfoniettě, symfonické básni Taras Bulba a komorním skladbám, především smyčcovým kvartetům.

Je po něm pojmenován impaktní kráter Janáček na planetě Merkur.[5][6]

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Houslová sonáta

Houslová sonáta, 3. věta; housle Kateřina Halbychová, klavír Karel Martínek

Problémy s přehráváním? Nápověda.

Narodil se v obci Hukvaldy na severovýchodní Moravě 3. července 1854. Studoval nejprve klášterní školu v Brně, kde se mu dostalo základního hudebního vzdělání. Tamtéž posléze absolvoval gymnázium. Poté odešel do Prahy, kde studoval na varhanické škole a dalšího hudebního vzdělání se mu dostalo v Lipsku a Vídni.

Posléze se vrátil zpět do Brna, kde se zúčastnil národně-osvobozeneckých aktivit. V roce 1881 založil varhanickou školu (dnešní Konzervatoř Brno) a stal se jejím prvním ředitelem. Působil jako dirigent a velmi brzy zahájil též svoji kariéru skladatele. Po vzniku Československa působil spolu s Vilémem Kurzem jako profesor brněnské pobočky mistrovské školy Pražské konzervatoře a v roce 1919 založil Konzervatoř Brno.

Velice brzy se oženil se svojí šestnáctiletou žákyní Zdeňkou Schulzovou. Za rok se jim narodila dcera Olga a později syn Vladimír, oba však zemřeli; syn už ve dvou a půl letech, dcera, když jí bylo 21 let.

Socha Leoše Janáčka v blízkosti Janáčkova divadla v Brně

Na počátku své skladatelské dráhy byl inspirován moravskou lidovou písní, užíval jejích nápěvů a studoval rytmiku a intonaci řeči, což posléze originálně převáděl do své hudby. Studoval též ruskou lidovou hudbu. Lidové písni jeho rodné lašské lidové kultury se věnoval též jako sběratel a folklorista. Podle vzoru Dvořákových „Slovanských tanců“ složil podobný komplet, inspirovaný lidovou hudbou rodného kraje, s názvem „Lašské tance“.

Po složení nepříliš úspěšných oper Šárka a Počátek románu se mu dostalo prvního ocenění – opera Její pastorkyňa byla v roce 1904 nadšeně přijata brněnským publikem. K pražské premiéře opery došlo sice až v roce 1916, otevřela mu však dveře do celého světa: pod názvem Jenůfa zaznamenala ještě téhož roku významný úspěch ve Vídni, posléze v Německu a v roce 1924 v New Yorku. Od roku 1916 složil dalších pět významných operních děl, dva smyčcové kvartety, několik suit a písňové cykly (nejznámější je Zápisník zmizelého).

Toto poslední období skladatelova života přineslo nejoriginálnější, nejvyzrálejší a světově proslulá díla orchestrální, především Sinfoniettu, symfonickou báseň Taras Bulba a slavnou Glagolskou mši, jednu z nejsvébytnějších skladeb světové hudby vůbec, mši napsanou ve staroslověnštině. Metoda Janáčkovy tvorby, která vykrystalizovala v Její pastorkyni, spočívající ve specifickém opakování motivů, úryvkovitosti a dramatické zkratce, stejně jako v originalitě práce s vývojem jednotlivých sekvencí, dostoupila v tomto díle vrcholu. Glagolská mše je současně ve vokálním projevu výsledkem dlouhodobého studia lidové hudby z hlediska sémantického. Skladatel zde s obdivuhodně jasnou vizí dospívá k pradávným kořenům slovanské hudební kultury a to nejen po stránce ryze hudební, ale též jazykové. Čerpá z cyrilometodějského odkazu, předkládá nám však atmosféru, která dýchá syrovou zemitostí člověka, který je spojen s přírodou ve smyslu pohanství. Jeho víra jakoby byla kombinací obou těchto výbav. Jedná se o naprosto nevšední dílo v celosvětovém měřítku nejen co do svébytnosti, ale též dokonalosti zpracování.

I v tomto vrcholném období jeho tvorby zůstala její významnou složkou tvorba operní. Opery Výlety pana Broučka, Věc Makropulos, ale především Káťa Kabanová a Příhody lišky Bystroušky dodnes dobývají s velkým úspěchem světové hudební scény. Poslední Janáčkovou opera Z mrtvého domu na motivy Dostojevského románu je velmi důstojným završením skladatelovy tvorby, zdůrazňujíc humanismus a vyjadřujíc jak soucit s trpícím člověkem, tak víru v možnost duchovní očisty i člověka společností zavrženého.

V Berlíně byla 8. prosince 1926 nadšeně přijata světová premiéra Concertina se sólistkou Ilonou Štěpánovou-Kurzovou (česká premiéra proběhla v Brně 16. února 1926).

Leoš Janáček byl členem České akademie věd a umění, Pruské akademie umění, dopisujícím členem The School of Slavonic Studies v Londýně a předsedou Klubu moravských skladatelů. Jeho stěžejní díla byla poctěna mnoha cenami. Byl sbormistrem Brněnského a Pražského spolku Svatopluk. Masarykova univerzita mu v Brně udělila čestný doktorát filosofie za jeho celoživotní tvůrčí odkaz.

Janáček byl rovněž velký rusofil a podnikl několik cest do Ruska. V jeho domě se často konaly schůzky brněnského Ruského kroužku. Byl nadšen ruskou literaturou a kulturou a to se projevilo v jeho díle. Jedná se například o orchestrální rapsodii Taras Bulba1. smyčcový kvartet podle Tolstého Kreutzerovy sonáty, nedokončenou operu Živá mrtvola podle Anny Kareninové a operu Z mrtvého domu.

Dle Maxe Broda se o to, že se Janáček u nás nemohl dlouho prosadit, postaral muzikolog, profesor Zdeněk Nejedlý, který ho neměl rád[zdroj?]. Když však byl po druhé světové válce vyzdvihován folklór, obrátil, a začal ho horlivě vyzdvihovat[zdroj?].

Jeden z nejvýznamnějších světových skladatelů zemřel náhle v ostravské nemocnici 12. srpna 1928 na zápal plic, když se předtím nachladil za svého prázdninového pobytu v Hukvaldech.

Opery[editovat | editovat zdroj]

Orchestrální, vokálně instrumentální a komorní diskografie[editovat | editovat zdroj]

Premiéra Janáčkova Concertina 16. února 1926

Vliv[editovat | editovat zdroj]

Každý rok se na počest Leoše Janáčka koná hudební festival Janáčkovy Hukvaldy[7]. Mezi ctitele Janáčkovy hudby patří i Milan Kundera, který o něm sepsal tři eseje, které vyšly ve svazku Můj Janáček.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Leoš Janáček, český hudební skladatel a pedagog, Česká muzika
  3. V Rakousku nalezeny tři ztracené Janáčkovy fugy Ke zpravodajství, Vídeň 15. dubna 2006, zpravodaj ČTK
  4. Komorní soubory: Janáčkův komorní orchestr, Janáčkova filharmonie Ostrava
  5. Crater Janáček on Mercury Gazetteer of Planetary Nomenclature, IAU, USGS, NASA (anglicky)
  6. Česká jména ve vesmíru, VTM, cit. 5. 12. 2013 (česky)
  7. http://www.janackovyhukvaldy.cz/

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BROD, Max. Život plný bojů. Praha : Mladá fronta, 1966. Zmínka o Janáčkovi na str. 246.
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/I. H-J. Praha : Academia, 1993. 589 s. ISBN 80-200-0468-8.  
  • Kulturně-historická encyklopedie českého Slezska a severovýchodní Moravy. 1. svazek : A–L. 2. vydání. Ostrava : Ústav pro regionální studia Filozofické fakulty Ostravské univerzity, 2013. 570 s. ISBN 978-80-7464-386-6. S. 399–400.
  • Lidová kultura : národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 1 sv. Praha : Mladá fronta, 2007. 284 s. ISBN 978-80-204-1711-4. S. 91–92.
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 573–574.  
  • TRKANOVÁ, Marie. U Janáčků: podle vyprávění Marie Stejskalové. Brno : Šimon Ryšavý, 1998. 205 s. ISBN 80-86137-11-2.  
  • VOGEL, Jaroslav. Leoš Janáček. Praha : Academia, 1997. ISBN 80-200-0621-4

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]