Otakar Jeremiáš
| Otakar Jeremiáš | |
|---|---|
 | |
| Základní informace | |
| Narození | 17. října 1892 Písek  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 5. března 1962 (ve věku 69 let) Praha  Československo |
| Povolání | dirigent a hudební skladatel |
| Nástroje | violoncello |
| Ocenění | národní umělec (1950) Řád republiky |
| Rodiče | Bohuslav Jeremiáš |
| Příbuzní | Jaroslav Jeremiáš (sourozenec) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Otakar Jeremiáš (17. října 1892, Písek[1] – 5. března 1962, Praha) byl český hudební skladatel a dirigent.
Život[editovat | editovat zdroj]
Narodil se v Písku v rodině regenschoriho Bohuslava Jeremiáše. Byl všestranným instrumentalistou (ovládal hru na violoncello, varhany, klavír). Základy k hudbě mu dala matka, později konzervatoř. Vystudoval hru na varhany u Josefa Kličky a teorii a skladbu u Karla Steckera. Soukromě studoval hru na violoncello u Jana Buriana. Pro nedovolené účinkování v klavírním triu v Písku byl v roce 1909 ze školy vyloučen a studoval skladbu u Vítězslava Nováka (1909–10). V období 1910–1912 byl violoncellistou České filharmonie. [2]
V letech 1913–1928 působil na hudební škole v Českých Budějovicích a po smrti svého otce se stal jejím ředitelem. V roce 1920 založil pokrokové pěvecké sdružení Foerster, kde byl až do roku 1928 sbormistrem. Příležitostně řídil operní představení v Jihočeském divadle (Hubička, Libuše, Carmen) a uváděl zde velká kantátová díla (Händlův Mesiáš, Dvořákova Svatá Ludmila) a sborové koncerty. Velký úspěch měla jeho opera Bratři Karamazovi uvedená v roce 1928 v Národním divadle.
V letech 1929–1945 byl dirigentem rozhlasového symfonického orchestru Radiojournalu v Praze.kde vyvíjel činnost také v programovém vedení. Z původně zábavní organizace se mu podařilo vytvořit přední symfonické těleso schopné dokonale reprodukovat díla všech slohů a směrů Od roku 1945 byl členem užšího vedení umělecké správy opery ND. V březnu roku 1946 byl jmenován šéfem opery Národního divadla v Praze. Později byl na krátkou dobu odvolán a znovu ve funkci pokračoval po únoru 1948. Z důvodu nemoci však v listopadu 1949 působení ve funkci šéfa opery přerušil, avšak v ND působil až do roku 1955 (jako předseda uměleckého poradního sboru opery ND)[3].
V roce 1949 se stal předsedou Svazu čs.skladatelů, v roce 1950 byl předsedou hud. festivalu Pražské jaro. Pracoval rovněž ve Společnosti O.Ostrčila a Společnosti Z.Fibicha.
Jeho manželkou byla od roku 1935 sólistka opery ND Marie Budíková.[2]
Dílo, výběr[editovat | editovat zdroj]
Pro jeho dílo je charakteristický patos a schopnost hymnického, monumentálního výrazu, ale i uvědomělost a vážnost. Jeremiášovo dílo má pevnou stavbu, vnitřní logiku i dynamiku. Skládal dílo komorní a sborové, vycházející z foerstrovského základu (balada Ostrava, epopej Zborov s hymnickou gradací, cyklus mužských sborů Před novým dnem). Napsal řadu písní a klavírních skladeb, skládal i scénickou a filmovou hudbu. Upravoval lidové písně v pásmech pro dětský a smíšený sbor s orchestrem. Za války psal odbojové písně (Fantasie pro staročeské chorály, kantáta Zpěv o rodné zemi, mužský sbor V zemi české). Instrumentoval řadu skladeb jiných autorů, kterých si velmi vážil (Smetanova Macbetha, Foersterovu Baladu horskou, Bachovu Toccatu a fugu d moll). Svou programní činností rehabilitoval dílo mnoha skladatelů, které upadalo do zapomnění.
Jako dirigent uváděl díla klasická i soudobá v původním znění bez svévolných retuší (jako první provedl v Československu v roce 1937 v rozhlase Musorgského Borise Godunova v původním znění). Věnoval se i staré hudbě (díla Zelenky, Fuxe, Bendy, Měchury, Myslivečka, Stamice, Jírovce a dalších). Studoval i díla světová, od klasických a romantických až k novoromantikům, impresionistům a expresionistům. Provedl díla Bacha, Händla, Berlioze, Musorgského, Debussyho, Stravinského aj. Česká díla uvedl i v zahraničí, například v roce 1936 dirigoval Prodanou nevěstu v bulharské Sofii. V roce 1941 získal Národní cenu za hudbu k filmu Paličova dcera.
Napsal několik literárních témat na téma hudby otištěných například v časopisech Česká hudba nebo Hudební rozhledy (K vývoji současné hudby, Mravnost v umění). Byl přesvědčen o hlubokém mravním významu umění a o jeho vážném společenském poslání. Ve svém díle oslavoval ideály spravedlnosti a dobra.
- 1917 Romance o Karlu IV. – melodram
- 1921 Láska – písňový cyklus
- 1924–1927 Bratři Karamazovi – opera
- Enšpígl – opera
- Písně o rodné zemi – kantáta
Ocenění[editovat | editovat zdroj]
- 1950 titul národní umělec.
- 1960 Řád republiky
- V Praze 13 je po něm pojmenována ulice – Jeremiašova.[4]
- V Ostravě – Porubě se nachází ulice – Otakara Jeremiáše
-
Deska a busta na rodném domě
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Matriční záznam o narození a křtu
- ↑ a b Josef Hutter, Zdeněk Chalabala: České umění dramatické, Část II. – zpěvohra, Šolc a Šimáček, Praha, 1941, str. 346
- ↑ Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 195
- ↑ NOVOTNÝ, Dan. MČ Praha 13: Názvy ulic [online]. Městská část Praha 13, 2010-02-08 [cit. 2011-07-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-27.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Josef Hutter, Zdeněk Chalabala: České umění dramatické, Část II. – zpěvohra, Šolc a Šimáček, Praha, 1941, str. 346–9
- Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 195
- ŠEDOVÁ, Iveta. Český hudební slovník osob a institucí. Český hudební slovník [online]. Masarykova universita: Portál Centra hudební lexikografie při Ústavu hudební vědy, 2005, 23.7.2015 [cit. 2019-10-10].
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Otakar Jeremiáš na Wikimedia Commons - Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Otakar Jeremiáš
- Otakar Jeremiáš v databázi Archivu Národního divadla
- Otakar Jeremiáš v KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století Archivováno 5. 3. 2016 na Wayback Machine.
