Otakar Zich

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Otakar Zich
Skladatel Otakar Zich
Skladatel Otakar Zich
Narození 25. března 1879
Městec Králové
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 9. července 1934 (ve věku 55 let)
Ouběnice u Benešova
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolání spisovatel
Některá data se získávají z datové položky.

Otakar Zich (25. března 1879, Městec Králové9. července 1934, Ouběnice u Benešova) byl význačný český skladatel a estetik.

Život[editovat | editovat zdroj]

Byl žákem vynikajícího estetika 19. století Otakara Hostinského, a chráněnec obrazoboreckého muzikologa a kritika Zdeňka Nejedlého.[1] V letech 1903–1906 vyučoval fyziku a matematiku na střední škole v Domažlicích. V letech před první světovou válkou Zich žil v Praze, kde se aktivně podílel na hudebním životě jako kritik. Z této funkce podporoval snahy Nejedlého pro-smetanovské kliky proti intelektuálním zastáncům Antonína Dvořáka, zejména během tzv. Dvořákovy aféry v letech 1911–1914, kdy zpochybňoval uměleckou integritu Dvořákovy kompozičního jazyka.[2] Tyto aktivity pevně spojily Zicha s akademickým okruhem Nejedlého na Univerzitě Karlově, který byl roku 1924 jmenován profesorem estetiky. Tuto pozici zastával až do své smrti roku 1934.[3]

Styl[editovat | editovat zdroj]

Jako skladatel byl Zich z velké části samoukem, ačkoli bychom ho mohli označit za pokračovatele post-smetanovské linie českých skladatelů (mezi něž patřili také Zdeněk Fibich, Josef Bohuslav Foerster a Otakar Ostrčil, kteří byli všichni nějakým způsobem spojeni s Nejedlým). Jeho hlavními příspěvky ke koncertnímu životu v Praze byly opery Malířský nápad (1908), Vina (1915) a Preciézky (na Zichův vlastní překlad Molièreových Les précieuses ridicules, 1924). Také vytvořil několik sólových vokálních a sborových skladeb. Jeho hudební styl je rozkročený mezi pozdním romantismem a raným neoklasicismem, spojujících hutnou orchestraci, Wagneriánské leitmotivy a mohutně lineárním kontrapunktem s hravou odezvou ve starších stylech.[4] S výjimkou Preciézek a několika menších skladeb, většina Zichova díla nebyla publikována.

Kvůli jeho spojení s Nejedlým se představení Zichových skladeb část setkávala s chladným nepochopením meziválečné Prahy, kdy kritika oceňovala nové kompozice na základě faktické loajality. Zřejmě nejhoršího přijetí se dočkala premiéra Viny v roce 1922, kterou ultrakonzervativní kritik Antonín Šilhan napadl v urážlivém článku nazvaným Finis musicae (Konec hudby). Šilhanova argumentace se primárně zaměřovala na orchestrální partituru opery, kde kontrapunkt místy hraniční s atonalitou.[5]

Zich je také autorem mnoho folklorních studií a knih o estetice: nejvýznamnější z nich jsou Estetické vnímaní hudby (1911) a Estetika dramatického umění (1931). V obou z nich zkoumá užití fenomenologie pramenící z díla Hegela a Husserla, na různé druhy dramatického umění, a jeho teorie jsou dodnes předmětem debat v současných českých akademických kruzích. Jako muzikolog se věnoval také studiu Smetanova života a díla, s četnými analytickými články v českojazyčných hudebních časopisech.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Otakar Zich na anglické Wikipedii.

  1. Locke, B: Opera and Ideology in Prague: Polemics and Practice at the National Theater, 1900–1938 ISBN 1-58046-228-6
  2. Zich, O: "Dvořákova umělecká tvorba," 1911
  3. Slonimsky, Nicolas(1978)."Zich, Otakar", Baker's Biographical dictionary of musicians., 6th,New York:Schirmer Books, 1945. ISBN 0-02-870240-9. 
  4. Locke, B: Opera and Ideology in Prague
  5. Locke, B: Opera and Ideology in Prague

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]