Gaetano Donizetti

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Gaetano Donizetti
Gaetano Donizetti
Gaetano Donizetti
Narození 29. listopadu 1797
Bergamo, Itálie
Úmrtí 8. dubna 1848 (ve věku 50 let)
Bergamo, Itálie
Povolání hudební skladatel
Ocenění rytíř Čestné legie
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Domenico Gaetano Maria Donizetti (29. listopadu 1797, Bergamo, Itálie8. dubna 1848, Bergamo) byl italský operní skladatel. Jeho nejslavnější dílo je opera Lucie z Lammermooru (1835). Operní scény celého světa uvádějí velmi často jeho další díla, např. Anna Bolena (1830), Nápoj lásky (1832), Roberto Devereux (1837) nebo Don Pasquale (1843). Donizetti byl spolu s Vincenzem Bellinim a Gioacchinem Rossinim vůdčí osobností operního skladatelského stylu belcanto, pěstovaného především v Itálii.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Bergamu v roce 1797 ve velmi chudé rodině, v níž nebyla žádná hudební tradice. Jeho otec byl hlídač městské zastavárny a Gaetano byl nejmladší z jeho tří synů. Záhy se projevil jeho hudební talent. Jeho prvním učitelem hudby byl Giovanni Simon Mayr, kněz v bergamském hlavním kostele a skladatel úspěšných oper. Donizetti byl zpěvákem v chlapeckém sboru a v roce 1806 byl jedním z prvních žáků, kteří se zapsali do školy Lezioni Caritatevoli (založené v Bergamu právě Simonem Mayrem), kde obdržel stipendium. Tato škola byla založena z charitativních důvodů, aby pomohla mladým talentovaným žákům, kteří byli bez finančních prostředků. Donizetti zde získal důkladné znalosti kompozičních prvků fugy a kontrapunktu.

Skladatelská dráha[editovat | editovat zdroj]

Ještě během Donizettiho mládí v Bergamu začala jeho kariéra operního skladatele. Nejprve napsal několik menších skladeb pod dohledem Paola Zancy a vzápětí napsal svou čtvrtou operu Zoraida di Granata. Tato práce přímo ohromila Domenica Barbaiu, prominentního divadelního impresária. Donizetti obdržel smlouvu pro slavný operní dům v Neapoli. Psal a skládal také pro operní divadla v Římě a Miláně (Teatro alla Scala) a dosáhl značného úspěchu na všech těchto operních scénách. Téměř každá z jeho oper měla úspěch u publika, ale pro hudební kritiky byla některá díla nepříliš zajímavá. Donizetti však dosud nebyl dobře znám v zahraničí, ale to jen do roku 1830, kdy měla jeho první tzv. tudorovská opera Anna Bolena premiéru v Miláně. Touto operou se téměř okamžitě stal slavným po celé Evropě. Další opera Nápoj lásky (L'elisir d'amore), komedie vytvořená v roce 1832, následovala záhy. Je to jedno z mistrovských děl komické opery, podobně jako jedna z jeho posledních oper Don Pasquale, napsaná v roce 1843.

Gaetano Donizetti, obraz od Giuseppe Rillosiho (1811–1880)

Po úspěchu opery Lucrezia Borgia (1833) se Donizettiho reputace upevnila. Poté Donizetti následoval příkladů Rossiniho a Belliniho a usadil se načas v Paříži. Zde však jeho další dílo Marino Falerio v porovnání s Belliniho slavnou operou Puritáni víceméně propadla a Donizetti se vrátil do Neapole. Tři roky po Nápoji lásky, tedy v roce 1835, zde vytvořil operu Lucia di Lammermoor, své nejslavnější dílo z oboru tragické opery a jedno z nejskvělejších děl ve stylu belcanta vůbec. Svými kvalitami dosahuje úrovně slavné opery Vincenza Belliniho Norma. Jak Donizettiho sláva rostla, rostly i jeho závazky, neboť měl smlouvy jak v Itálii, tak i ve Francii. V roce 1838 se znovu přesunul do Paříže, a to po zásahu italské cenzury proti uvedení další jeho opery Poliuto. Tato opera byla jednoduše zakázána s odůvodněním, že prý dílo s tak vážným náboženským obsahem nelze uvádět v divadle. V Paříži pak napsal operu Dcera pluku (La fille du régiment) na francouzské libreto, která se stala dalším velkým úspěchem.

Hudební tvorba[editovat | editovat zdroj]

Donizetti je nejznámější svými operními díly, ale věnoval se i dalším hudebním formám, kde vytvořil řadu pozoruhodných děl. Byla to hudba církevní, poměrně hodně smyčcových kvartet a několik děl orchestrálních. Jeho starší bratr Giuseppe se v roce 1828 stal generálním instruktorem hudby u dvora osmanského sultána Mahmuta II. (1808-1839).

Donizettiho styl obohatil tradici belcanta, kterou začali a zpopularizovali Gioacchino Rossini a Vincenzo Bellini. Tito tři skladatelé jsou obecně uznáváni jako zakladatelé tohoto stylu, jehož vrchol byl na počátku 19. století. Během jeho života a ještě dosti dlouho po smrti se Donizettiho práce těšily značné popularitě, ale začátkem 20. století byly téměř úplně zastíněny vážnými mistrovskými díly Richarda Wagnera, Giuseppe Verdiho a Giacoma Pucciniho. Dost k tomu přispělo i to, že díla z období belcanta jsou technicky velmi náročná na pěveckou techniku. Zpěváků, kteří belcanto perfektně ovládali, bylo tehdy poskrovnu, a tak díla všech tří skladatelů (Rossiniho, Donizettiho a Belliniho) téměř zapadla na dobu skoro 60 let. Nicméně zhruba od roku 1950 zájem o bel canto opět vrostl a Donizettiho opery Lucie z Lammermooru, Dcera pluku, Don Pasquale a Nápoj lásky byly převzaty mnoha operními scénami do standardního repertoáru.

Celkově vytvořil Donizetti 71 oper.[1] Z tohoto počtu partitur je několik ztracených, mj. dvě rané opery z roku 1837. Donizetti složil mnoho oper na historická témata. S oblibou se věnoval osudům nešťastných žen. Nejméně sedm z jeho děl se odehrává ve středověké nebo renezanční Anglii či Skotsku. Jsou to Emilia di Liverpool (1824), Il castello di Kenilworth (1829), Anna Bolena (1830), Rosmonda d´Inghilterra (1834), Maria Stuarda (1835), Lucia di Lammermoor (1835) a Roberto Devereux (1837). Poslední z těchto oper pojednává o osudu Roberta Devereux, 2. hraběte z Essexu, popraveného po nezdařeném povstání v roce 1601. Podle libreta byl posledním milencem anglické královny Alžběty I., která prožívá velkou duševní krizi poté, co podepsala jeho rozsudek smrti.

Nemoc a smrt[editovat | editovat zdroj]

Donizettiho postihly kruté osudové rány. Jeho manželka Virginia Vasselli mu porodila tři syny, ale žádný z nich nepřežil. Během jediného roku zemřeli jak jeho rodiče (1836), tak i jeho manželka při epidemii cholery (1837). V roce 1843 se u Donizettiho objevily příznaky pokročilé syfilidy, které se dále prohlubovaly natolik, že musel být uzavřen do ústavu pro duševně choré. V roce 1845 byl přáteli převezen do Ivry-sur-Seine u Paříže, kde byla mnohem lepší ústavní péče. Po návštěvách přátel, zvláště Giuseppe Verdiho, byl převezen zpět do rodného Bergama, kde po dvou letech totálního duševního rozkladu a utrpení v dubnu roku 1848 zemřel.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Robert Steiner-Isenmann: Gaetano Donizetti. Sein Leben und seine Opern. Hallwag, Bern 1982, S. 499 ff.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]