Vincenzo Bellini

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vincenzo Bellini
Vincenzo Bellini
Rodné jméno Vincenzo Salvatore Carmelo Francesco Bellini
Narození 3. listopadu 1801
Catania, Sicílie
Úmrtí 23. září 1835 (ve věku 33 let)
Paříž, Francie
Povolání hudební skladatel
Hnutí romantismus
Významná díla I Capuleti e i Montecchi
La Sonnambula
Norma
I puritani
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vincenzo Salvatore Carmelo Francesco Bellini (3. listopadu 1801, Catania23. září 1835, Puteaux u Paříže ) byl italský hudební skladatel. Jeden z nejvýznamnějších představitelů stylu bel canto.

Život[editovat | editovat zdroj]

Vincenzo Belini se narodil na Sicílii v Catanii. Narodil se v hudební rodině a byl tzv. zázračné dítě. Traduje se, že v 18 měsících zpíval árii Valentina Fioravanti, hudební teorii se začal učit ve dvou letech, na klavír ve třech a v pěti letech již hrál i náročné klavírní skladby. Jeho první komposice pochází z doby kdy mu bylo šest let. Ať už jsou tato svědectví pravdivá či ne, od dětství nebylo o jeho budoucí hudební kariéře pochyb.

Prvotní hudební vzdělání mu poskytl dědeček. V roce 1819 opustil Catanii a začal studovat na konservatoři v Neapoli s finanční podporou města Catanie. Do roku 1822 byl žákem Niccola Antonia Zingarelliho a studoval díla mistrů neapolské školy, ale také Josepha Haydna a Wofganga Amadea Mozarta. Zde prožil i velký milostný román s Maddalenou Fumaroli, kdy oba milenci bojovali s nepřízní Maddalenina otce, magistrátního úředníka, který pouhého cembalistu nepovažoval za vhodného ženicha.

Jeho první opera, Adelson e Salvini, byla provedena na školním představení v divadle konservatoře. Další opera, Bianca e Gernando, byla hrána s velkým úspěchem již v divadle Teatro San Carlo. Titulní roli tu zpíval tenor Giovanni Battista Rubini, kterému svěřoval role i v dalších letech. Úspěch to byl tak veliký, že i král porušil dvorní etiketu a tleskal ve stoje. Vincenzo získal vzápětí objednávku na novou operu pro Teatro alla Scala v Miláně. Výsledkem byla opera Il Pirato (Pirát), která se stala trvalou součástí světového repertoáru. Při práci na této opeře se získal i přátelství básníka a operního libretisty Felice Romani.

Hrobka Vincenza Belliniho v Catanii. Foto G. Dall´Orto.

Následující roky strávil Bellini v Miláně. Neměl nouzi o další objednávky. Seznámil se zde s hudebním vydavatelem Giovannim Ricordim, který ho uvedl do salónů vysoké šlechty. Okamžitě byl vyzván, aby zkomponoval operu pro otevření divadla Teatro Carlo Felice v Janově. Bellini však nenapsal novou operu, ale pro tuto příležitost přepracoval svou starší práci Bianca e Gernando a uvedl ji pod lehce pozměněným názvem Bianca e Fernando (1828). V divadelní lóži tohoto divadla potkal Giudittu Turinu, se kterou pak udržoval dlouhodobý vztah za vstřícné tolerance jejího manžela.

Další opera La straniera (1828) byla u obecenstva ještě úspěšnější než Il Pirato, ale vyvolala polemiku v tisku pro svůj nezvyklý styl i harmonii. Neustálé modulace do vzdálených tónin vyvolávaly nelibost u konservativněji zaměřených kritiků a ani sociální podtext libret nebyl jednoznačně přijímán. Opera Zaira, kterou komponoval pro otevření divadla Tetro Ducale v Parmě, nebyla příliš úspěšná, zato publikum v Benátkách bylo nadšeno dílem I Capuleti e i Montecchi (Kapuleti a Montekové) napsaným podle Shakesparova Romea a Julie.

Roky 18311835 byly plné mimořádných úspěchů. V této době zkomponoval svá vrcholná díla: La sonnambula (Náměsíčná) a Normu, které zahájily vítěznou pouť všemi evropskými scénami. Opera Beatrice di Tenda v roce 1833 v Benátkách propadla a skladatel, navíc zklamaný rozchodem s Giudittou, odešel do Londýna. Po úspěchu oper La sonnambula a Norma v divadle Drury Lane sklízel další vavříny v Paříži. Byl jmenován Rytířem čestné legie. Pro divadlo Théâtre Italien zkomponoval operu I Puritani (Puritáni). Netušil však, že to bude jeho opera poslední.

Předčasně zemřel 23. září 1835 v Puteaux u Paříže ve věku pouhých 33 let. Příčinou smrti byl, podle lékařské zprávy, akutní zánět tlustého střeva komplikovaný abscesem na játrech. V pařížské Invalidovně se s ním rozloučil 250členný sbor. Byl pohřben nejprve v Paříži na hřbitově Père Lachaise, později byly jeho ostatky převezeny na Sicilii a uloženy v katedrále v Catanii. Partitury a memorabilia jsou uchávány v Museu Belliniano.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Belliniho význam tkví především v operní tvorbě. Ostatní díla, jak chrámová, tak i sakrální, jsou dnes téměř zapomenuta. V počátcích byl silně ovlivněn Rossinim, ale počínaje již operou Il pirato si vypracoval vlastní styl. Snažil se o maximální jednotu textu a hudby. Opouští přísné dělení na recitativy a árie a v daleko větší míře než jeho předchůdci používá zpěvné ariózní recitativy. Mimořádná je jeho melodika. Typické jsou pro něj široce klenuté árie vycházející z několikataktových motivů. To vše je jen podtrženo harmonickou a instrumentační vynalézavostí. Stal se ve své době nejvlivnějším italským operním skladatelem. Skladatelé jako Gaetano Donizetti, Giovanni Pacini, Saverio Mercadante i Giuseppe Verdi jej uvádějí jako jednoho ze svých předchůdců.

Opery[editovat | editovat zdroj]

  • Adelson e Salvini (1825, Teatro del Conservatorio di San Sebastiano, Neapol)
  • Bianca e Gernando (1826, Teatro San Carlo, Neapol)
  • Il pirata (1827, Teatro alla Scala, Milán)
  • Bianca e Fernando (revidovaná verse opery Bianca e Gernando, 1828, Teatro Carlo Felice, Janov)
  • La straniera (1829, Teatro alla Scala, Milán)
  • Zaira (1829, Teatro Ducale, Parma)
  • I Capuleti e i Montecchi (1830, Teatro La Fenice, Benátky)
  • La sonnambula (1831, Teatro Carcano, Milán)
  • Norma (1831, Teatro alla Scala, Milán)
  • Beatrice di Tenda (1833, Teatro La Fenice, Benátky)
  • I puritani (1835, Théâtre Italien, Paříž)

Jiná díla[editovat | editovat zdroj]

  • Mše
  • Magnificat
  • 5 Tantum ergo
  • 2 Te Deum
  • Hymny a moteta
  • Koncertní árie
  • 6 symfonií
  • Koncerty pro hoboj
  • Drobné klavírní skladby

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]