Norma (opera)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Norma
Základní informace
Žánropera seria
SkladatelVincenzo Bellini
LibretistaFelice Romani
Počet dějství2
Originální jazykitalština
Literární předlohaAlexandre Soumet: Norma, ou l'Infanticide
Premiéra26. prosince 1831, Milán, Teatro alla Scala
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Norma je název opery Vincenza Belliniho z roku 1831. Autorem libreta je Felice Romani.

Hlavní postavy[editovat | editovat zdroj]

Obsah[editovat | editovat zdroj]

Norma je tragická opera o dvou dějstvích. Její děj se odehrává v antické Galii.

První dějství[editovat | editovat zdroj]

Pollione se přiznává svému příteli Flaviovi, že je tajně ženatý s druidskou kněžkou Normou a má s ní dokonce dvě děti. Normu však již nemiluje – místo ní chce vzít s sebou zpět do Říma její přítelkyni, kněžku Adalgisu, která s jeho návrhem souhlasí.

Norma se v rozhovoru s Adalgisou dozvídá o Pollionovu plánu a proklíná jej. Když Adalgisa zjistí, že je Pollione manželem Normy, rovněž se od něj odvrací.

Druhé dějství[editovat | editovat zdroj]

Norma se rozhodne zabít své dva syny, je však matkou a tak nemůže… zavolá Adalgisu a říká jí, aby vzala její syny, odvedla je za Pollionem a odjela s ním do Říma, jen tak nebudou potupeni otroctvím Římu. Adalgisa ale odmítá a slibuje, že se u Polliona přimluví a vrátí jí jeho lásku. To se však Adalgise nepodaří a Pollione ji chce unést s sebou do Říma.

Norma se rozhoduje pomstít a svolává do svatyně gallské bojovníky, aby je přemluvila k povstání proti Římu. Během obřadu je zajat cizí vetřelec – Pollione. Norma obžalovává sebe z porušení slibu čistoty a Polliona ze spoluúčasti na tomto zločinu. Společně oba vstupují na obětní hranici a nechávají se obřadně upálit.

Nahrávky[editovat | editovat zdroj]

Titulní roli zpívaly nejpřednější sopranistky světové operní scény, například: Maria Malibran, Lilli Lehmann, Zinka Milanov, Rosa Ponsell, Maria Callas, Cristina Deutekom, Joan Sutherland, Edita Gruberová, Sondra Radvanovsky.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

  • Motiv violoncellového partu ze začátku druhého jednání opery použil Belliniho ctitel Frédéric Chopin pro svou etudu číslo 7 cis-moll, Op. 25.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]


Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HOSTOMSKÁ, Anna a kol. Opera – Průvodce operní tvorbou. 11. vyd. Praha: NS Svoboda, 2018. 1466 s. ISBN 978-80-205-0637-5. S. 199–201. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]