Giuseppe Verdi

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Giuseppe Verdi
Giuseppe Verdi v r. 1875
Rodné jméno Giuseppe Fortunino Francesco Verdi
Narození 10. října 1813
Le Roncole
Úmrtí 27. ledna 1901 ve věku 87 let
Milán
Národnost italská
Povolání hudební skladatel
Manželka Giuseppina Strepponi
Ocenění Řád za zásluhy v oblasti umění a věd
Podpis Podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Podpis G Verdi

Giuseppe Fortunino Francesco Verdi (10. října 1813 Le Roncole u Busseta27. ledna 1901 Milán) byl italský hudební skladatel. Jeho věhlas se zakládá především na jeho operní tvorbě, která je součástí repertoáru všech významných operních divadel světa.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Giuseppe Verdi se narodil v prosté rodině v městečku Le Roncole v tehdejším Vévodství Parmy, Piacenzy a Guastally. Jeho otec, Carlo Verdi, byl venkovský hokynář, hostinský a malorolník. Matka, Luisa Verdi rozená Uttini, byla přadlena. Jeho prvním učitelem byl místní farář, který jej naučil hrát na varhany. Výrazného hudebního talentu chlapce si povšiml Antonio Barezzi, obchodník z blízkého Busseta, který se stal jeho prvním mecenášem. Základní vzdělání získal v jezuitské škole v Bussetu.

Dalšího zdokonalení hry na hudební nástroje a první výuky kompozice se mu dostalo ještě v Bussetu od Ferdinanda Provesi, kapelníka (maestro) místní filharmonické společnosti Societá filarmonica. Antonio Barezzi jej pak v roce 1832 přivedl k přijímacím zkouškám na konzervatořMiláně. Zkoušky sice zdárně složil, ale přijat nebyl, údajně pro tehdy již vysoký věk. Přesto v Miláně zůstal a studoval kontrapunkt u Vincenza Lavigny, žáka Giovanni Paisiella a cembalisty významné operní scény divadla Teatro alla Scala. Odtud se datuje Verdiho převážná orientace na hudební kompozice pro divadlo.

Skladatelská dráha[editovat | editovat zdroj]

V roce 1836 se Verdi oženil s dcerou svého mecenáše Margheritou Barezzi (* 1814). Stal se ředitelem hudební školy v Bussetu a vedoucím místního symfonického orchestru. Následující léta byla pro něj tragická. Jeho dvě děti, Virginie a Icilio, které se mu z manželství narodily, zemřely v útlém věku. V roce 1840 zemřela i jejich matka, Verdiho první žena Margherita.

Útěchu nalezl v tvrdé práci. Jeho první opera Oberto, conte di San Bonifacio byla provedena v milánské Scale 17. listopadu 1839 s poměrně dobrým ohlasem. Hrála se celkem čtrnáctkrát, což byl v té době na neznámého skladatele úspěch. Impresario divadla, Bartolomeo Merelli, mu proto nabídl smlouvu na dvě další opery. První z nich, Un giorno di regno (Jeden den králem), nepřežila premiéru. Verdi tehdy uvažoval o tom, že opustí dráhu operního skladatele. Zato druhá z obou oper, Nabucco (poprvé uvedena 9. března 1842), založila jeho slávu a s obrovským úspěchem se hraje dodnes na jevištích celého světa.

Při zkouškách k opeře Nabucco v Miláně v prosinci 1841 se Verdi poprvé setkal se svou pozdější druhou životní družkou, krásnou sopranistkou Giuseppinou Strepponi (* 1815, původní jméno Clelia Maria Josepha Strepponi), která byla určena jako představitelka role Abigaille. Jejich blízký vztah se datuje asi od roku 1843. V září 1849 začali Verdi a Giuseppina spolu žít v Bussetu, což se setkalo s nevolí otce Verdiho zemřelé manželky Antonia Barezziho. Jejich manželství bylo však uzavřeno až v roce 1859.

Mladý Verdi

Po roce 1842 složil Verdi v rychlém sledu řadu dalších operních děl, z nichž většina úspěšně překonala zkoušku časem: I Lombardi alla prima crociata (Lombarďané na první křižácké výpravě1843), I due Foscari (Dva Foscariové1844), Alzira1845, Giovanna d'Arco (Jana z Arku1845), Attila (1846) a Macbeth (1847).

Ve věku 34 let byl již světově proslulým skladatelem a jeho opery se hrály nejen po celé Itálii, ale na všech světových scénách. Do stylu velké francouzské opery přepracoval svou starší operu Lombarďané, která měla obnovenou premiéru v Paříži pod novým názvem Jeruzalém 26. listopadu 1847.

Úspěch umělecký přinesl i úspěch finanční, takže si v roce 1848 mohl zakoupit v blízkosti svého rodiště statek Sant´Agata, na kterém i sám hospodařil. Spřátelil se se špičkami milánské společnosti a byl zván do místních šlechtických salonů. Opery I masnadieri (Loupežníci, r. 1847) a Il corsaro (Korsár1848) nedoznaly většího úspěchu. Bouři nadšení však vzbudila opera La battaglia di Legnano (Bitva u Legnana1849). Vznikla v roce italského povstání (tzv. Risorgimento) a byla jako revoluční opera i komponována. Strhující operní sbory, pro které byl nazýván „papá dei cori“, rozněcovaly v posluchačích vlastenecké nadšení. Verdi se stal symbolem Itálie osvobozující se z rakouské nadvlády a lid ho nazýval „maestro della rivoluzione“. Dokonce jeho jméno bylo psáno jako vítězné heslo prvního krále sjednocené Itálie: V. E. R. D. I. = Vittorio Emanuele Re D'Italia.

Giuseppina Strepponi, druhá Verdiho žena

Stal se i poslancem prvního italského parlamentu a na žádost hraběte Camilla Cavoura, prvního ministerského předsedy sjednocené Itálie, složil Hymnus národů pro slavnostní otevření Světové výstavy v Londýně v květnu 1862.

Následovalo nejplodnější a nejslavnější období jeho života. Vznikla dlouhá řada oper, z nichž většina se stala trvalou součástí světového repertoáru: Luisa Miller (1849), Stiffelio (1850), Rigoletto (1851), La traviata (1853), Il Trovatore (Trubadúr1853), Les Vêpres siciliennes (Sicilské nešpory1855), Simon Boccanegra (1857), Un ballo in maschera (Maškarní ples1859) a La forza del destino (Síla osudu1862).

Na francouzská libreta přepracoval Verdi pro Paříž operu Macbeth (1865) a zkomponoval nové dílo Don Carlos ve stylu velké francouzské opery (grand opéra, 1867).

Do souvislosti s další Verdiho tvorbou je uváděno otevření Suezského průplavu v roce 1869. Ve skutečnosti byla při zasvěcení nové operní budovy v Káhiře několik dní před slavnostním otevřením průplavu uvedena Verdiho opera Rigoletto. Slavná opera Aida, kterou u Verdiho objednal tehdejší egyptský místokrál Ismaíl Paša, měla světovou premiéru v Káhiře až 24. prosince 1871, ale přesto se stala egyptskou národní operou.

Světový úspěch mu přinesl mnohá vyznamenání a řády v nejrůznějších zemích světa. V roce 1859 se stal čestným občanem měst Parma a Bologna a členem Francouzského institutu (Institut de France) v Paříži. V roce 1874 byl znovu povolán do vysoké italské politiky a stal se členem italského senátu. V roce 1880 byl dekorován Velkým křížem italské koruny a o rok později byla jeho busta slavnostně vystavena ve foyeru milánské Scaly. Čestné občanství mu udělila i města Milán (1886) a Řím (1893).

Verdi byl velkým obdivovatelem a přítelem národního italského básníka a spisovatele Alessandra Manzoniho. Když v květnu roku 1873 Manzoni ve věku 89 let zemřel, navrhl starostovi Milána, že složí Rekviem (Messa da Requiem) na Manzoniho počest, pokud město uhradí náklady prvního provedení. Mše byla poprvé provedena v kostele San Marco v Miláně u příležitosti prvního výročí Manzoniho smrti 22. května 1874 a měla nevídaný úspěch. V tomto díle nezapřel Verdi dramatického operního skladatele. Od vyjádření hlubokého žalu přešel k vrcholným dramatickým scénám. K úspěchu díla přispělo také vynikající obsazení tehdy proslulými sólisty. Byli to rodačka z Kostelce nad Labem, sopranistka Tereza Stolzová, mezzosopranistka Maria Waldmann, tenorista Giuseppe Coppini a basista Ormondo Maini.

Následovalo poměrně dlouhé období zdánlivé nečinnosti až do roku 1887. V této době vznikla pouze důkladná revize opery Simon Boccanegra (1881) a přepracování Dona Carlose z formy velké francouzské opery do stylu italské opery (1884).

Tím více ohromil Giuseppe Verdi celý hudební svět a své obdivovatele svými dvěma závěrečnými díly na náměty vrcholných Shakespearových dramat. Nejprve to byla opera Otello, poprvé uvedená v milánské Scale 5. února 1887, a o šest let později Falstaff. Byla to díla dokonalého dramatického charakteru, která prokázala schopnost téměř osmdesátiletého skladatele promluvit soudobým hudebním jazykem. I ve svém stáří operní skladatel Verdi stále převyšoval své současníky a napodobitele.

Stáří a smrt[editovat | editovat zdroj]

Své hudební dílo Verdi příznačně uzavřel třemi skladbami na nadčasové texty: Stabat Mater, Te Deum a Ave Maria. Jeho žena Giuseppina zemřela v roce 1897, on sám ji následoval 27. ledna 1901. Podle svého přání byl pochován v kapli "Domova pro přestárlé hudebníky" (Casa di riposo per musicisti) v Miláně, který sám vybudoval a natrvalo financoval.

Verdiho pohřeb se stal mimořádnou událostí mezinárodního významu. Arturo Toscanini na jeho počest řídil devítisetčlenný sbor, který provedl strhující sbor zajatců z opery Nabucco "Va, pensiero, sull´ali dorate" (Leť, myšlenko, na zlatých křídlech).

Díla[editovat | editovat zdroj]

Opery[editovat | editovat zdroj]

Verdi složil celkem 28 oper.

  1. Oberto, Conte di San Bonifacio
    Opera o dvou dějstvích, libreto napsal Temistocle Solera, podle staršího libreta autora Antonio Piazza.
    Premiéra: Milán, Teatro alla Scala, 17. 11. 1839
  2. Un Giorno di Regno
    (Jeden den králem)
    Melodram o dvou dějstvích, libreto napsal Felice Romani, podle komedie Le faux Stanislas (autor Alexandre Vincent Pineu-Duval).
    Premiéra: Milán, Teatro alla Scala, 3. 9. 1840
  3. Nabucco
    Opera o čtyřech dějstvích, libreto napsal Temistocle Solera, podle hry Nabucodonosor (autoři Anicet-Bourgeois a Francis Cornue).
    Původní název opery byl právě Nabucodonosor.
    Premiéra: Milán, Teatro alla Scala, 9. 3. 1842
  4. I Lombardi alla Prima Crociata
    (Lombarďané na první křížové výpravě)
    Opera o čtyřech dějstvích, libreto Temistocle Solera, podle stejnojmenné básně autora Tommaso Grossi.
    Premiéra: Milán, Teatro alla Scala, 1. 2. 1843
  5. Ernani
    Opera o čtyřech dějstvích, libreto Francesco Maria Piave, podle divadelní hry Victora Huga Hernani.
    Z důvodů cenzury byla uváděna také pod názvy: Elvira d'Aragona, Il Corsaro di Venezia nebo Il Proscritto.
    Premiéra: Benátky, Teatro La Fenice, 9. 3. 1844
  6. I Due Foscari
    (Dva Foscariové)
    Opera o třech dějstvích, libreto Francesco Maria Piave, podle divadelní hry The Two Foscari lorda Byrona.
    Premiéra: Řím, Teatro Argentina, 3. 11. 1844
  7. Giovanna d'Arco
    (Jana z Arku)
    Opera o prologu a třech dějstvích, libreto Temistocle Solera, podle divadelní hry Die Jungfrau von Orleans Friedricha Schillera.
    Z důvodů cenzury byla uváděna také pod názvem Orietta di Lesbo.
    Premiéra: Milán, Teatro alla Scala, 15. 2. 1845
  8. Alzira
    Opera o prologu a dvou dějstvích, libreto Salvatore Cammarano, podle Voltaireovy tragédie Alzire, ou les Américains.
    Premiéra: Neapol, Teatro San Carlo, 12. 8. 1845
  9. Attila
    Opera o prologu a třech dějstvích, libreto Temistocle Solera, úpravy Francesco Maria Piave, podle divadelní hry
    Attila, König der Hunnen (autor Zacharias Werner)
    Premiéra: Benátky, Teatro La Fenice, 17. 3. 1846
  10. Macbeth
    Opera o čtyřech dějstvích, libreto Francesco Maria Piave, úpravy Andrea Maffei,
    podle tragédie Macbeth Williama Shakespeara. Revidovanou verzi pro pařížské provedení (1865) přeložili
    Charles Nuitter a Alexandre Beaumont.
    Premiéra: Florencie, Teatro della Pergola, 14. 3. 1847
  11. I Masnadieri
    (Loupežníci)
    Opera o čtyřech dějstvích, libreto Andrea Maffei, podle divadelní hry „Die Räuber“ Friedricha Schillera.
    Premiéra: Londýn, Her Majesty's Theatre, 22. 6. 1847
  12. Jérusalem
    Opera o čtyřech dějstvích, libreto napsali Alphonse Royer a Gustave Vaëz. Verze opery
    I Lombardi alla Prima Crociata upravená pro pařížské provedení. Někdy je uváděna pod italským
    názvem Gerusalemme.
    Premiéra: Paříž, Opéra, 22. 11. 1847
  13. Il Corsaro
    (Korzár)
    Opera o třech dějstvích, libreto Francesco Maria Piave, podle básně The corsair lorda Byrona.
    Premiéra: Terst, Teatro Grande, 25. 10. 1848
  14. La Battaglia di Legnano
    (Bitva u Legnana)
    Lyrická tragédie o čtyřech dějstvích, libreto Salvatore Cammarano, podle divadelní hry La battaille de Toulouse
    (autor Joseph Méry). Z důvodů cenzury byla uváděna v Itálii pod názvem L'Assedio di Arlem a celou řadou dalších titulů.
    Premiéra: Řím, Teatro Argentina, 27. 1. 1849
  15. Luisa Miller
    Opera o třech dějstvích, libreto Salvatore Cammarano, podle divadelní hry Kabale und Liebe Friedricha Schillera.
    Premiéra: Neapol, Teatro San Carlo, 8. 12. 1849
  16. Stiffelio
    Opera o třech dějstvích, libreto Francesco Maria Piave, podle divadelní hry Le pasteur, ou L'Evangile et le foyer
    (autoři Émile Souvestre a Eugène Bourgeois). Z důvodů cenzury byla uváděna v Itálii pod názvem Guglielmo Wellingrode.
    Premiéra: Terst, Teatro Grande, 16. 10. 1850
  17. Rigoletto
    Opera o třech dějstvích, libreto Francesco Maria Piave, podle divadelní hry Victora Huga Le roi s'amuse.
    Z důvodů cenzury byla uváděna v Itálii pod názvy Viscardello, Clara di Pert nebo Lionello.
    Premiéra: Benátky, Teatro La Fenice, 11. 3. 1851
  18. Il Trovatore
    (Trubadúr)
    Opera o čtyřech dějstvích, libreto Salvatore Cammarano, úpravy Leone Emanuele Bardare, podle divadelní hry El trovador
    (autor Antonio Garcia Gutiérrez).
    Premiéra: Řím, Teatro Apollo, 19. 1. 1853
  19. La traviata
    Opera o třech dějstvích, libreto Francesco Maria Piave, podle románu a divadelní hry La Dame aux camélias
    (autor Alexandre Dumas mladší) Z důvodů cenzury byla uváděna v Itálii jako Violetta.
    Premiéra: Benátky, La Fenice, 6. 3. 1853
  20. Les Vêpres siciliennes
    (Sicilské nešpory)
    Opera o pěti dějstvích, libreto Eugène Scribe a Charles Duveyrier, podle divadelní hry Le Duc d'Albe týchž autorů. Z důvodů
    cenzury byla uváděna v Itálii pod názvy Giovanna di Guzman, Giovanna di Braganza, Giovanna di Sicilia nebo
    Batilde di Turenne. Teprve po dosažení nezávislosti Itálie (1861) byla opera i v Itálii uvedena pod italským názvem
    I Vespri Siciliani.
    Premiéra: Paříž, Opéra, 13. 6. 1855
  21. Simon Boccanegra
    Opera o prologu a třech dějstvích, libreto Francesco Maria Piave, úpravy Giuseppe Montanelli, podle divadelní hry
    Simon Bocanegra (autor Antonio Garcia Gutiérrez). Úpravy libreta pro revidovanou verzi z r. 1881 učinil Arrigo Boito.
    Premiéra: Benátky, La Fenice, 12. 3. 1857.
    Revidovaná verze: Milán, Teatro alla Scala 24. 3. 1881
  22. Aroldo Rimini
    Opera o čtyřech dějstvích, libreto Francesco Maria Piave. Revidovaná verze opery Stiffelio se zcela novým čtvrtým aktem.
    Premiéra: Rimini, Teatro Nuovo, 16. 8. 1857
  23. Un Ballo in Maschera
    (Maškarní ples)
    Opera o třech dějstvích, libreto Antonio Somma, podle divadelní hry Gustave III ou Le bal masqué
    (autor Eugène Scribe).
    Premiéra: Řím, Teatro Apollo, 17. 2. 1859
  24. La Forza del Destino
    (Síla osudu)
    Opera o čtyřech dějstvích, libreto Francesco Maria Piave, podle divadelní hry Don Alvaro o La Fuerza del Sin
    (autor Ángel de Saavedra, 3. vévoda z Rivasu) se scénou upravenou podle divadelní hry Friedricha Schillera
    Wallensteins Lager (Valdštejnův tábor) přeložené Andreem Maffei. Revidovanou verzi upravil Antonio Ghislanzoni.
    Premiéra: Sankt Petersburg, Imperial Theatre, 10. 11. 1862
  25. Don Carlos
    Opera o pěti dějstvích, libreto Joseph Méry a Camille Du Locle, podle divadelní hry Friedricha Schillera Don Carlos,
    Infant von Spanien
    . V Itálii hrána pod italskou formou jména Don Carlo.
    Premiéra: Paříž, Opéra, 11. 3. 1867. Přepracovaná verze o čtyřech dějstvích měla premiéru 10. 1. 1884
    v milánském Teatro alla Scala.
    Italská verze pětiaktové opery, překlad Angelo Zanardi, měla premiéru v Modeně, Teatro Municipale, 29. 12. 1886.
  26. Aida
    Opera o čtyřech dějstvích, libreto Antonio Ghislanzoni, podle scénáře autorů Camille Du Locle a Auguste Marietta.
    Premiéra: Káhira, Opera House Dar Elopera Al Misria, 24. 12. 1871
  27. Otello
    (Othello)
    Lyrické drama o čtyřech dějstvích, libreto Arrigo Boito, podle francouzského překladu (od Victora Huga) tragédie
    Williama Shakespeara Othello, or the Moor of Venice.
    Premiéra: Milán, Teatro alla Scala, 5. 2. 1887
  28. Falstaff
    Opera o třech dějstvích, libreto Arrigo Boito, podle komedie The Merry Wives of Windsor a scén ze hry Jindřich IV.
    Williama Shakespeara.
    Premiéra: Milán, Teatro alla Scala, 9. 2. 1893

Další díla[editovat | editovat zdroj]

  1. Tantum Ergo pro tenor a orchestr (1836)
  2. Sei romanze I. – písňový cyklus (1838)
  3. Sei romanze II. – písňový cyklus (1845)
  4. Různé další písně (1839–1869)
  5. Suona la tromba pro tříhlasý mužský sbor a orchestr (1848)
  6. Inno delle nazioni – hymnus (1862)
  7. Romanza senza parole pro klavír (1865)
  8. Stornello pro Album Piave (1869)
  9. Libera me pro soprán, sbor a orchestr (pro Rekviem na počest Rossiniho – 1869)
  10. Smyčcový kvartet e-moll (1873)
  11. Messa da Requiem (1874)
  12. Ave Maria pro soprán a smyčcový orchestr (1879-80)
  13. Pater Noster pro pětihlasý sbor a cappela (1879-80)
  14. Pieta, Signor! pro tenor a klavír (1894)
  15. Quattro pezzi sacri (1887-97)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]