Suezský průplav

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Satelitní foto

Suezský průplav (arabsky قناة السويس, hebrejsky תעלת סואץ), zkráceně též Suez, je 163 km dlouhý průplav v Egyptě spojující Středozemní a Rudé moře. Je hranicí mezi Sinajem (Asie) a Afrikou. Umožňuje lodím cestovat ze Středozemního do Rudého moře bez obeplouvání Afriky. V době, kdy nebyl nebo nefungoval, se zboží obvykle dopravovalo buďto na lodích kolem mysu Dobré naděje, nebo se na pobřeží Středozemního moře vyložilo a k pobřeží Rudého moře se dopravilo po souši (a obráceně). Průplav je příliš úzký a mělký pro moderní supertankery, které stále objíždějí Afriku starou cestou. Kanál je rozdělen na dvě části (severní a jižní) Velkým Hořkým jezerem.

Starověký průplav[editovat | editovat zdroj]

Mapa starověkého kanálu

Suezský kanál není prvním průplavem umožňujícím plavbu mezi Rudým a Středozemním mořem. Předchůdce Suezského kanálu vznikl již ve 13. století př. n. l., když Egypťané propojili Rudé moře a deltu řeky Nil. Nebylo to však příliš životaschopné řešení – delta Nilu je neustále zanášena sedimenty: trasa sjízdných cest i hloubka severní části cesty se stále měnily a bylo dost obtížné tudy proplout. Průplav časem zanikl (pravděpodobně nejpozději v 8. století př. n. l.). Znovu se ho pokusil neúspěšně obnovit faraón Nechos II. kolem roku 600 př. n. l. Až perský král Dáreios I. byl o sto let později úspěšnější. Kanál byl později znovu obnoven například ve 2. století př. n. l. za egyptského krále Ptolemaia II. nebo ve 2. století římským císařem Traianem.

Historie novodobého průplavu[editovat | editovat zdroj]

Mapa z roku 1881

O prokopání průplavu se zajímal Napoleon Bonaparte při svém egyptském tažení. Nechal vypracovat studii, ve které bylo v rozporu se skutečností obsaženo tvrzení, že hladiny obou moří se liší o 10 metrů. Proto byl projekt prozatím opuštěn.

O projekt se začal zajímat francouzský inženýr a diplomat Ferdinand Lesseps, když byl ve 30. letech 19. století konzulem v Alexandrii. Nechal si vypracovat podrobný projekt od rakouského projektanta Aloise Negrelliho. V roce 1856 se stal konzulem v Káhiře, kde téhož roku získal koncesi na stavbu průplavu od egyptského místokrále Saída Paši, který si později zakoupil 44% podíl ve společnosti Compagnie universelle du canal maritime de Suez, která kanál stavěla. Ta byla založena o rok později za účasti investorů z Francie, Itálie, Rakouska, Egypta, Ruska i USA. Naopak britská vláda stavbu zprvu odmítala.

Stavba probíhala 11 let, původní rozpočet byl více než dvojnásobně překročen. Průplav byl slavnostně otevřen 17. listopadu 1869. To mělo obrovský pozitivní efekt na zámořský obchod a pronikání Evropanů do Afriky. V roce 1875 se Británie stala největším akcionářem společnosti vlastnící Suezský průplav, když převzala podíl od Ismáila Paši, syna Saída Paši. V roce 1888 Konstantinopolská smlouva prohlásila Suezský kanál za neutrální území pod správou Velké Británie a zaručila volný průjezd všem zemím v době míru i války.

Anglo-egyptská smlouva z roku 1936 potvrdila dohled Spojeného království nad průplavem. V roce 1951 ji Egypt však vypověděl a Velká Británie posléze souhlasila, že se od něj stáhne (1954). Prezident Gamal Násir posléze kanál znárodnil, což vedlo k tzv. Suezské krizi, během níž se okolí průplavu stalo dějištěm bojů mezi Egyptem a izraelsko-britsko-francouzskou koalicí. Následkem toho byl kanál v letech 19561957 uzavřen. Během šestidenní války (1967) se stal Suezský průplav demarkační linií mezi Egyptem a Izraelem, který okupoval Sinajský poloostrov, což mělo za následek další uzavření průplavu. Průplav zůstal uzavřený až do roku 1975. V roce 1973 se stala oblast kolem kanálu dějištěm nových urputných bojů mezi Izraelem a Egyptem ve válce Jom Kippur, kdy nejdříve egyptská armáda překonala průplav a vkročila na Sinaj, aby byla posléze zastavena a izraelská armáda sama překročila průplav a vpadla do Egypta.

Současný stav[editovat | editovat zdroj]

Lodě proplouvají pod silničním mostem přes průplav. Postavení mostu omezilo maximální výšku lodí.

Průplav nemá žádná zdymadla, protože zde není rozdíl mezi hladinami moří. V roce 2010 došlo k prohloubení průplavu z 18 na 20 metrů.

Podle současných kritérií mohou do průplavu vplout lodě o výtlaku až 240 000 tun. Maximální délka lodi není omezena, výška, šířka a ponor však ano. Maximální ponor může být 20,1 metru při maximální šířce 50 metrů, maximální šířka pak 77,5 metru při ponoru 12,2 metru a dobrém počasí.[1] Maximální výška lodi je omezena na 68 m mostem přes Suezský průplav.

Průplavem ročně propluje asi 20 000 lodí,[2] což je 8 % celosvětového lodního provozu.[3] Správa průplavu na průjezdních poplatcích ročně utrží asi 5 miliard USD.[2] Plavba trvá 11 až 16 hodin.

Pozemní doprava[editovat | editovat zdroj]

V roce 1983 byl pod průplavem prokopán silniční tunel. Kvůli problémům s průsaky byl v letech 19921995 postaven nový tunel uvnitř původního. V roce 2001 byl dokončen silniční zavěšený most. Od roku 1999 vede přes průplav také elektrické vedení.

Po západním břehu vede po celé délce průplavu železniční trať. Železniční most přes průplav byl zničen během šestidenní války. Znovu postaven byl až v roce 2001, jako nejdelší otočný most na světě.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. DRAUGHT FOR VESSELS IN BALAST TRANSITING NORTH OR SOUTHBOUND
  2. a b Al Bawaba: Suez Canal's revenues increased in 2010
  3. Saving in distance via SC

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]