Jomkipurská válka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jomkipurská válka
Konflikt: Arabsko-izraelské války
Egyptská armáda překračuje 7. října Suezský průplav
Egyptská armáda překračuje 7. října Suezský průplav
Trvání: 6. října26. října 1973
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Sinajský poloostrov, Golanské výšiny
Casus belli: Bývalá egyptská a syrská území držená Izraelem, další arabský pokus zničit Izrael
Výsledek: Taktické vítězství Izraele[1]
Zastavení bojů dle Ženevské konference
Změny území:
Strany
Izrael Izrael
Podpora:
USA USA
Flag of Egypt (1972-1984).svg Egypt
Flag of Syria (1972-1980).svg Sýrie
Arabské expediční jednotky:
Jordánsko Jordánsko
Flag of Iraq (1963-1991); Flag of Syria (1963-1972).svg Irák
Podpora:
SSSR SSSR
Pakistan Pákistán[2][3][4]
Cuba Kuba[5]
Palestina OOP
Severní Korea Severní Korea[6]
Velitelé
Moše Dajan
David Elazar
Ariel Šaron
Šmu'el Gonen
Benny Peled
Jisra'el Tal
Chajim Bar-Lev
Aharon Jariv
Jicchak Chofi
Rafael Ejtan
Abraham Adan
Januš Ben Gal
Anvar as-Sádát
Ahmad Ismáíl Alí
Sa'd ad-Dín Šazlí
Muhammad al-Gamásí
Husní Mubárak
Muhammad Alí Fahmí
Abd al-Mun'im Wasíf
Abd al-Mun'im Chalíl
Ahmad Fuád Zakrí
Mustafá Talás
Síla
415 000 mužů,
1 500 tanků,
3 000 obrněných vozidel,
945 děl,
561 letadel,
84 vrtulníků,
38 plavidel
Egypt: 800 000 mužů (300 000 rozmístěných), 2 400 tanků, 2 400 obrněných vozidel,  120 děl (100 mm) 690 letadel, 161 vrtulníků, 104 plavidel,
Sýrie: 150 000 mužů (60 000 rozmístěných), 1 400 tanků, 800–900 obrněných vozidel, 600 děl, 350 letadel, 36 vrtulníků, 21 plavidel,
Irák: 60 000 mužů, 700 tanků, 500 obrněných vozidel, 200 děl,73 letadel
Ztráty
2 656 padlých
7 250 zraněných
400 zničených tanků
600 poškozených tanků
102 letadel
8 528 (západní odhad) – 15 000 (izraelský odhad) mrtvých
19 540 (západní odhad) – 35 000 (izraelský odhad) zraněných
2 250 zničených nebo ukořistěných tanků
432 letadel
{{{poznámky}}}

Jomkipurská válka (hebrejsky: מלחמת יום הכיפורים‎‎, milchemet Jom ha-kipurim nebo מלחמת יום כיפור‎‎, milchemet Jom kipur), známá též jako válka ze dne smíření, říjnová válka (arabsky: حرب أكتوبر‎‎, ḥarb uktúbar nebo حرب تشرين‎‎, ḥarb tišrín), v muslimském světě také ramadánová válka, byla pátá arabsko-izraelská válka. Vypukla 6. října 1973 ve 14:00, když koalice Egypta a Sýrie za podpory dalších arabských zemí zahájila o nejvýznamnějším židovském svátku Jom kipur překvapivý útok na Izrael v oblasti Suezského průplavu a na Golanských výšinách.

Dne 6. října 1973 překročila egyptská vojska Suezský průplav, vstoupila na Sinajský poloostrov a napadla izraelské posádky pevností Bar Levovy linie. Zároveň syrské jednotky napadly postavení izraelských jednotek na Golanských výšinách. Útok byl z důvodu fatálního selhání vlastních zpravodajských služeb pro Izrael překvapením a izraelská armáda se v prvních dnech ocitla v defenzívě a zaznamenala těžké ztráty.

Teprve po několika dnech, po dokončení mobilizace se Izraelským obranným silám (IOS) podařilo na Golanských výšinách zastavit útok a zatlačit syrské jednotky zpět. V dalších dnech se Izraeli podařilo nejen stabilizovat frontu na Sinajském poloostrově a zastavit egyptský útok, ale i překročit Suezský průplav.

Z vojenského hlediska se jednalo o vítězství Izraele, z politického zvítězil Egypt, neboť původního cíle, vytlačit Izrael od Suezského průplavu a ze Sinajského poloostrova se podařilo v dalších letech dosáhnout.

Před válkou[editovat | editovat zdroj]

Po uzavřením příměří, kterým byla ukončena Opotřebovací válka došlo u obou nejvýznamnějších rivalů Izraele ke změnám na mocenských postech; v Egyptě se po Násirově smrti dostal začátkem podzimu 1970 k moci Anvar Sádát, v Sýrii krátce na to Háfiz Asad definitivně upevnil své mocenské postavení a stal se takřka neomezeným vládcem.

Egypt[editovat | editovat zdroj]

Sádát sice byl pro prodloužení příměří s Izraelem, ale zároveň bojoval s dalšími mocenskými skupinami v Egyptě, zejména se skupinou viceprezidenta Alího Sabrího a proto byl nucen směrem k Izraeli a USA volit konfrontační tón, kterým se snažil upevnit svou pozici v arabském světě. Ale ani sovětsko-egyptské vztahy nebyly ideální. Moskva nepokrytě podporovala Sabrího, čímž ještě více zvýšila Sádátovu averzi vůči sobě. Proto začal Sádát hledat spojení do Spojených států. Americká vláda ale nedokázala tuto nabídku uchopit a řadou nešťastných kroků promarnila šanci na mírové urovnání na Blízkém východě. Přestože byl Sádát jak velmocemi, tak arabským světem považován za slabého či dočasného vůdce, dokázal se v květnu 1971 víceméně ústavní cestou zbavit Sabrího skupiny a upevnit tak svou svrchovanou moc v Egyptě. Zároveň koncem téhož měsíce podepsal s A. Gromykem novou sovětsko-egyptskou mírovou smlouvu, ve které se SSSR zavázal k dodávám moderních zbraňových systémů a získal egyptské základny čímž rozšířil rozsah své vojenské přítomnosti na Blízkém východě.[7] Zároveň s upevńováním vztahů se Sovětským svazem vkládal Sádát určitá očekávání i do tzv. Rogersova plánu, prostřednictvím něhož se USA snažily přimět účastníky předchozích konfliktů na Blízkém východě k jednání a dosažení kompromisu, zejména co se týče Izraelem obsazených území. Záhy se ale ukázalo, že problémy Blízkého východu jsou pro obě velmoci druhořadé (ve Spojených státech se blížil volební rok 1972 a probíhala intenzivní jednání o ukončení války ve Vietnamu) či si nechtějí zkomplikovat mezinárodní vztahy (SSSR přijal tzv. politiku détente a snažil se získat půjčky od USA).[8] S dalšími jednáními se Rogersův plán díky izraelskému a egyptskému odmítání kompromisů a vlažnému postoji amerických vrcholných představitelů dostával do stále bezvýchodnější situace, až v listopadu 1972 skončil americkou rezignací na jakékoliv další mírové iniciativy v regionu.[9]

Egyptský prezident Anwár Sádát

Sádát si byl vědom toho, že jeho mocenské postavení je ve skutečnosti vratké a proto se snažil ho upevnit. Navenek vydával opakovaná prohlášení o mobilizacích proti izraelské okupaci, ta však přestávala být brána vážně.[10] Zatímco při opakovaných setkáních se sovětskými představiteli se snažil získat větší množství zbraní, zejména nejmodernějších systémů, ve vnitřní politice upevňoval svou moc posilováním role armády. Ta prodělávala modernizaci nejen co do výzbroje, ale i po stránce výcviku vojáků a výchovy nových velitelských kádrů. Byl kladen důraz zejména na vzdělání a fyzickou připravenost. Zároveň ale stoupala sovětská vojenská přítomnost v Egyptě; SSSR se významně podílel na ochraně egyptského vzdušného prostoru a skupiny vojenských poradců v námořnictvu či protiletecké obraně byly na egyptském velení prakticky nezávislé. To ovšem vedlo k narůstání počtu konfliktů mezi Sověty a Egypťany pramenící převážně ze sovětské arogance vůči Egypťanům.[11] Ovšem nejhorší pro Egypťany bylo zjištění, že Sovětský svaz předává v rámci udržení statu quo informace o egyptské armádě USA a potažmo Izraeli. Problémy vyvrcholily 9. července 1972, kdy egyptská armáda obklíčila sovětské základny a SSSR dostal týdenní ultimátum na odsun z Egypta. Sádát se tak nejen snažil přivést sovětsko-egyptské vztahy na rovnoprávnější základ, ale i ještě více upevnit svou pozici na domácí politické scéně. Zároveň si od tohoto kroku sliboval, že USA zmírní svůj jednoznačně proizraelský postoj. To se však nestalo. Na mezinárodním poli bylo vypovězení sovětských poradců vnímáno jako prázdné gesto a nepřikládala se mu větší důležitost.[12]

V této době již v egyptští vojenští představitelé připravovali plány na omezenou válku proti Izraeli; původní plán s krycím názvem Granit měl čtyři varianty. Nedostatky v jeho naplánování ale vedly k výměně na postech velení armády. Nový plán na omezenou válku nesl název Šarára (Jiskra), přičemž jeho součástí byl plán na překročení Suezského kanálu (krycí název Badr (Půlměsíc)). Plány byly dokončeny na podzim 1972. Poté se mohlo přikročit k intenzivním přípravám na jejich uskutečnění. Začátkem roku 1973 se do Egypta začali vracet sovětští poradci, ale jejich počet byl omezen (1 000 z původních 15 000) a jednalo se pouze o specialisty. S návratem sovětských specialistů začaly do Egypta znovu proudit vojenské dodávky.[13] Sádát navíc zahájil intenzivní jednání se Sýrií ve snaze zajistit vytvoření arabské aliance pro případný útok proti Izraeli. Gestem vypovězení Sovětů si dokázal zajistit podporu i konzervativních arabských zemí, zejména saúdskoarabského krále Fajsala. Ten zároveň tlačil na USA, aby přinutili Izrael k vydání Jeruzaléma pod muslimskou kontrolu. V opačném případě pohrozil omezením produkce ropy, na jejíchž dodávkách byly USA životně závislé. USA ale tomuto prohlášení věnovaly jen malou pozornost.

Poté, co Sádát získal saúdskoarabskou finanční pomoc, přiměl k užší spolupráci Jordánsko a uzavřel se Sýrií smlouvy o společném velení, mohl Sádát v srpnu 1973 považovat přípravy na válku proti Izraeli za ukončené.[14]

Izrael[editovat | editovat zdroj]

Izraelská premiérka Golda Meirová

Ukončení Opotřebovací války přijal Izrael s úlevou, neboť tento vleklý konflikt odčerpával velké lidské i materiální prostředky. Přestože drtivým vítězstvím v šestidenní válce posílil Izrael svou prestiž, převažovala spíše negativa. Ziskem rozsáhlých území a jejich začleněním do izraelského státu získal totiž početnou komunitu arabského obyvatelstva, což se stalo stálým zdrojem konfliktů. Vítězství navíc posílilo pocit nadřazenosti nad arabskými sousedy a tento pocit pohrdání prostoupil celou izraelskou společností včetně armády a zpravodajských služeb a v následné válce se stal jedním z nejdůležitějších faktorů izraelských problémů.[15]

Jako protiváha sovětské angažovanosti v Egyptě a Sýrii, se Spojené státy staly velmocenským garantem Izraele a to zejména v oblasti vojenských dodávek. Izraelský požadavek na uznání ze strany arabských zemí od počátku ovlivňoval americké snahy o uzavření míru na Blízkém východě. Teprve v případě uznání byli izraelští představitelé v čele s Goldou Meirovou ochotni jednat o územních ústupcích. Na arabské a zejména egyptské straně byla neochota k přijmutí mírových plánů umocněna nevůlí Izraele jednat o vyklizení Jeruzaléma a Golanských výšin. Rogersův plán, počítající se stažením Izraele z celého Sinajského poloostrova byl v Tel Avivu odmítnut.

Přestože po ukončení Opotřebovací války došlo zastavení střetů mezi izraelskou armádou a armádami jeho arabských sousedů, docházelo ve vzrůstající míře ke konfliktům mezi Izraelci a palestinskými bojůvkami. Tyto konflikty od menších teroristických útoků palestinských ozbrojenců proti židovským civilistům až po otevřené ozbrojené útoky měly za následek stupňující se izraelské odvetné reakce, jejichž výsledkem byli převážně mrtví palestinští civilisté. Palestinské útoky vedly v roce 1971 k dvěma výpadům izraelské armády do Libanonu, ve kterém měli palestinští partyzáni své základny. Počátkem roku 1972 se vystupňovala jednak palestinská protižidovská teroristická činnost v západní Evropě zintenzivnilo ostřelování Izraele z území Libanonu. Na to Izrael odpověděl nejen dalším výpadem na území tohoto státu, ale i proti území Sýrie. Izraelsko-palestinský konflikt eskaloval v září 1972 po tzv. Mnichovském masakru. Na ten Izrael odpověděl leteckými útoky proti palestinským táborům v Libanonu a Sýrii. Následovaly vražedné kampaně, při kterých si komanda Černého září a dalších palestinských skupin a izraelských tajných služeb navzájem likvidovala své představitele v zahraničí. Tuto vlnu bojů přijímaly Egypt a Sýrie s uspokojením, neboť to odvádělo pozornost Izraelců od příprav na válku.[16]

O možném útoku z egyptské strany byla izraelská zpravodajská služba Mosad informována prostřednictvím svého agenta umístěného poblíž Anwara Sádáta. Na základě informací od tohoto zdroje byla v Izraeli v polovině května 1973 vyhlášena částečná mobilizace. Ta byla ukončena propuštění záložníků v polovině srpna.[17] Zbytečné mobilizace znamenaly pro Izrael nejen značnou finanční zátěž, ale poskytovaly arabským protivníkům argumenty pro obviňování Izraele ze stupňování napětí v oblasti. Na jaře 1973 navštívila izraelská premiérka Golda Meirová USA. Při jednáních s prezidentem Nixonem odmítla další americké mírové iniciativy jako zbytečné s poukazem na neschopnost Egypta získat obsazená území vojenskou silou. Zároveň ale požádala o pomoc ve formě vojenských dodávek. V polovině dubna 1973 Izrael navíc vystupňoval svou protiteroristickou kampaň známou jako operace Boží hněv, když zvláštní oddíly izraelské armády podnikly koordinovaný útok proti palestinským cílům v Libanonu při operaci známé jako Operace Jaro mládí. Naproti tomu v činnosti proti Sýrii a zejména Egyptu se vršily ze strany izraelských zpravodajských služeb omyly a přehmaty. Docházelo zejména k fatálnímu podceňování protivníka a z toho vyplývajícího špatného vyhodnocování získaných poznatků podporovaného dezinformační kampaní. Přestože se od konce léta stupňovalo množství zpráv varujících před egyptsko-syrským útokem (včetně varování od jordánského krále Husajna na jeho tajné schůzce s G. Meirovou 25. září či o něco později varování od CIA), velení izraelské zpravodajské služby Aman v čele s Eli Zeirou nadále trvalo na nereálnosti války.[18]

Sýrie[editovat | editovat zdroj]

Hafíz al-Asad

13. listopadu 1970 se moci v Sýrii definitivně ujal Háfiz Asad, do té doby známý tím, že jako vrchní velitel syrského letectva odmítl podpořit syrský tankový útok do Jordánska vedený na podporu palestinského boje proti jordánské vládě. Toto odmítnutí mělo za následek porážku syrských intervenčních pozemních jednotek a jejich vytlačení z Jordánska. Poté, co se Asadovi podařilo zbavit se marxistické opozice vytvořil poměrně stabilní a mocensky vyvážený režim. Sýrii orientoval výrazně protiizraelsky. Přes nemarxistickou orientaci byla Sýrie stále více závislejší na sovětských vojenských dodávkách.

Sýrie, na rozdíl od Egypta odmítala rezoluci OSN č. 242 a jako svůj prioritní cíl deklarovala zničení Izraele.[19] V mezinárodní politice byl Asad Sádátovým rivalem, což mu ale nebránilo v pozdější užší spolupráci s Egyptem a podřízení syrské armády egyptskému vrchnímu velení. Při egyptsko-syrských jednáních jmenoval Asad egyptského ministra války velitelem i syrské protiizraelské fronty.

Velmoci[editovat | editovat zdroj]

Na začátku 70. let patřil Blízký východ mezi oblasti zvýšeného zájmu velmocí, tedy SSSR a USA, ale nikoliv mezi jejich priority. Spojené státy se snažily nalézt východisko ze svízelné situace, do které se dostaly během vleklé války ve Vietnamu, rýsovala se možnost průlomu v minimálních americko-čínských vztazích a zanedbatelný nebyl, alespoň pro prezidenta Nixona, blížící se volební rok 1972. SSSR, kterému se podařilo zklidnit vztahy se Spojenými státy po intervenci do Československa přijal na 24. sjezdu KSSS tzv. politiku détente v jejímž rámci se snažil minimalizovat rizika americko-sovětské konfrontace.

Americká angažovanost v oblasti se ponejvíce omezovala na pokusy o uzavření mírové smlouvy mezi Izraelem a jeho arabskými protivníky. Tato iniciativa, známá jako Rogersův plán narážela na řadu problémů. Hlavním z nich byla neústupnost Izraele co se týká opuštění některých okupovaných území a odpor Egypta a Sýrie k usednutí s Izraelem k jednomu stolu. To se totiž v očích arabského světa rovnalo uznání Izraele ze strany těchto zemí a zradě. Zanedbatelnými nebyly ani přehmaty americké administrativy jako například podceňování arabských představitelů či nevalná znalost problematiky ze strany amerických vyjednávačů. Důležitou roli navíc hrála i americká podpora Izraeli, která z USA jako zprostředkovatele mírových rozhovorů činila pro Araby nedůvěryhodného partnera. Přes toto všechno se egyptský prezident Sádát ještě na začátku roku 1971 snažil o sblížení s USA. Když však jeho snahy byly z americké strany bojkotovány, obrátil se na SSSR. Díky dodávkám vojenského materiálu i ekonomické pomoci byl Sovětský svaz pro země Blízkého východu důležitým partnerem. Egypt se dokonce stal na této pomoci závislým. Přestože tato pomoc byla pro země východního bloku vyčerpávající a Sovětský svaz přivedla až na hranici jeho ekonomických možností, stala se pro SSSR příležitostí vojensky se více uchytit v prostoru Blízkého východu. 21. května 1971 byla podepsána sovětsko-egyptská smlouva, která Egyptu zajišťovala přísun nejmodernější sovětské vojenské techniky. SSSR se ale zároveň od počátku snažil tyto dodávky brzdit, neboť se oprávněně obával, že je Egypt použije pro vyvolání další konfrontace s Izraelem, což by mohlo ohrozit proces détente a vést k nežádoucí konfrontaci mezi velmocemi. Některé politické a vojenské kruhy v SSSR navíc z principu nedůvěřovaly spojenectví s nemarxistickými režimy a poukazovaly na arabskou nespolehlivost. Hlavně z těchto důvodů sovětské vojenské dodávky neobsahovaly taktické rakety či strategické bombardéry, které Egypt opakovaně požadoval.

USA, které přes množství výhrad byly vnímány jako jediný možný garant mírových rozhovorů, začali prodávat do Izraele vojenskou techniku, zejména stíhací letouny Phantom II a Skyhawk, ale stejně jako SSSR se snažili nevyvolat těmito dodávkami situaci, při které by byl konflikt neodvratný. Po návštěvě G. Meirové v USA v prosinci 1971 byl veškerými jednáními na Blízkém východě pověřen H. Kissinger. Ani ten však nakonec neuspěl a nedonutil obě strany k významnějším ústupkům.

Během podzimu 1971 a jara 1972 proběhla jednání mezi SSSR a Egyptem, při kterých se Sádát snažil přimět L. Brežněva k plnění slibů vyplývající z dohod o dodávkách materiálu. Ta však skončila pouze řadou neurčitých slibů ze sovětské strany. To a některé další faktory jako např. chování příslušníků sovětských ozbrojených sil v Egyptě vedlo až k vypovězení sovětského vojenského personálu z Egypta v červenci 1972. Ve Spojených státech se ale Sádát za tento krok podpory nedočkal, a proto se ještě koncem srpna pokusil o obnovení vztahů se SSSR, což se mu s pomocí syrského prezidenta Asada podařilo.[20] Do Egypta se vrátili sovětští specialisté, ale tentokrát v omezeném počtu. Navíc bylo ukončeno předávání informací mezi americkými a sovětskými zpravodajskými službami o stavu egyptské armády, kterými se obě velmoci snažili udržet rovnováhu mezi protivníky. Sovětský svaz se stále více klonil k názoru, že omezená válka rovnováhu neporuší. Skutečný rozsah egyptských příprav na válku ale neznal. Přesto se rozhodl vyhovět egyptsko-syrské žádosti o zvýšení dodávek zbraní z jara 1973.

Další změnou v poměru sil na Blízkém východě bylo navázání bližších vztahů Egypta se Saúdskou Arábií a dalšími bohatými arabskými zeměmi. Kromě toho, že Sádát získal významný zdroj financí (za 700 milionů dolarů dodal Sovětský svaz bez dalších dotazů veškerý materiál, včetně raket Scud), získal i spojence schopné ekonomicky zasáhnout Spojené státy. Prostřednictvím saúdskoarabského krále Fajsala se podařilo sjednotit arabské země produkující a vyvážející ropu a zavést politiku tzv. ropné zbraně, jak byl nazýván způsob ekonomicko-politického nátlaku na západní země a především USA.[21] Saúdská Arábie navíc, jako strážce muslimských tradic se nesmířila s izraelskou okupací posvátných míst, zejména mešity al-Aksá v Jeruzalémě a prostřednictvím USA požadovala po Izraeli její uvolnění. V dubnu 1973 v tiskovém interview saúdskoarabský ministr financí řekl, že za americký požadavek na zvýšení ropné produkce očekávají arabské země politickou podporu ve sporu s Izraelem. Americká vláda a posléze i americký tisk prohlásili, že tyto výhrůžky nelze brát vážně. Následovala další saúdskoarabská varování a to i od krále Fajsala. Americký prezident Nixon ale v té době čelil frontálnímu útoku na svou osobu v důsledku aféry Watergate, díky čemuž byla vládní administrativa prakticky v rozkladu a Spojené státy nedokázaly na vážně míněné pohrůžky smysluplně odpovědět.

Válečné přípravy[editovat | editovat zdroj]

Od počátku nástupu do funkce se pohrůžky válkou proti Izraeli staly stabilní součástí Sádátových projevů, takže se záhy pro svou četnost a planost staly cílem posměšků nejen v Izraeli a západním světě, ale i ve světě arabském. A cílem stejných posměšků či dokonce pohrdání se stal i samotný prezident Sádát. Původní termín pro dokončení egyptských příprav na válku byl určen na 27. listopad 1972. Při prověrkách se ale zjistilo, že připravenost je minimální a ministr války gen. Sádiq přípravy dokonce sabotuje. Připravovaný plán obsahoval jen různé varianty útočného plánu Granit, ale žádné obranné. Následovalo sesazení Sádiqa z funkce a vyhazov dalších vysokých důstojníků. Nové velení urychleně připravilo nové plány pro vedení omezené války. Operace nesla krycí označení Šarára (Jiskra) a zahrnovala i přípravu na válku na diplomatickém a zpravodajském poli. Plán na nejdůležitější část celého tažení, překročení Suezského průplavu dostal jméno Badr (Půlměsíc) (název měl spojitost právě s datem útoku, 6. říjnem, tj. desátým dnem ramadánu, který se do historie zapsal v roce 624, kdy prorok Mohamed zahájil přípravy na vítěznou bitvu u Badru, která znamenala počátek šíření islámu). Sádát, v rozporu se slovy o totální válce proti Izraeli připravoval pouze válku omezenou, při které měla být zpět dobyta Izraelem obsazená území z Šestidenní války. Poté se počítalo se zásahem velmocí a ustavení nových hranic na čárách příměří. Roli v těchto plánech hrály i obavy Egypta z izraelských jaderných bomb, jejichž existence sice nikdy nebyla potvrzena, ale muselo se s nimi počítat.

Aby měly připravované plány naději na úspěch bylo ale nutné splnit několik předpokladů: aktivní spojenectví se Sýrií, případně s dalšími arabskými státy a pozvednutí egyptské armády na vyšší kvalitativní úroveň. To se dařilo prosazením řady změn ve výcviku egyptských vojáků; mladí důstojníci byli získáváni náborem na vysokých školách, starší a málo pružné velitelské kádry čekal odchod do penze, vzorem pro připravenost se stali příslušníci egyptských výsadkových vojsk. Pod dohledem sovětských instruktorů a poradců, kteří byli přítomni na všech úrovních armády se zvyšovala odborná připravenost pro používání moderních zbraní a systémů. Začátkem roku 1973 podnikli Egypťané první kroky k zapojení Sýrie do příprav na útok. V dubnu téhož roku byla uzavřena egyptsko-syrská dohoda o společném simultánním útoku a byla vytvořena společná vojenská rada.[22]

Na jaře 1973 si Egypt a Sýrie vynutili na Sovětském svazu zvýšené dodávky jako materiální podporu chystanému konfliktu. Další arabské země poskytly jak materiální podporu (Libye letouny Mirage V a Irák Hawker Hunter) tak i podporu finanční, další země poskytly živou sílu v podobě pilotů (Severní Korea či Kuba). V březnu téhož roku dorazily ze Sovětského svazu slibované operační rakety Scud (Sovětský svaz si ale podržel jejich kontrolu tím, že pro jejich obsluhu byla vytvořena společná egyptsko-sovětská brigáda). 29. března se Sádát prohlásil za premiéra a vojenského guvernéra s právem vyhlásit výjimečný stav. 1. dubna se uskutečnila tajná schůzka Sádáta a Assada v Egyptě, při které bylo vytvořeno společné velení egyptských a syrských vojsk a byly předloženy tři možné termíny pro zahájení války. Zároveň se rozběhly aktivní opatření mající za cíl oklamat izraelské zpravodajské služby klamnými mobilizacemi a přesuny vojsk. Souběžně s tím byly podporovány akce palestinských bojovníků proti Izraeli, aby činnost izraelských zpravodajských služeb byla plně obrácena proti Palestincům.

Třetím členem protiizraelské aliance se mělo stát Jordánsko. V červnu 1973 ale jordánská zpravodajská služba odhalila Sýrií podporovaný pokus palestinských radikálů o svržení monarchie a jeho protagonisty pozatýkala. Hrozící krizi se Sádátovi nakonec podařilo zažehnat, normalizovány byly i jordánsko-syrské vztahy, jež do té doby byly v lepším případě napjaté. Přesto se jordánský král odmítl tažení zúčastnit. Svou podporu ale vyjádřil rozmístěním větší části jordánské armády u hranic s Izraelem, kde vázala početné izraelské jednotky, dále příslibem vyslání dvou tankových brigád v řadách syrské armády a konečně koordinací diplomatických aktivit. To posílilo důvěryhodnost egyptsko-syrské koalice v očích dalších arabských států.[23]

Koncem srpna 1973 se v Alexandrii sešlo společné velení syrské a egyptské armády, s cílem dohodnout poslední detaily a určit datum útoku. Definitivní zahájení útoku, 6. říjen, bylo určeno na setkání Sádáta s Asadem o týden později. 13. září se v Káhiře sešli Sádát, Asad a král Husajn, který znovu odmítl připojení Jordánska ke koalici, ale přislíbil, že se zdrží všech jednostranných mírových kroků vůči Izraeli. Egypt a Sýrie zároveň začaly podle předem stanovených plánů přesouvat své jednotky do bojových postavení, zároveň ale obě země prováděly některé klamné manévry mající za cíl zmást izraelskou zpravodajskou službu Aman. K poslednímu setkání egyptských a syrských vojenských představitelů došlo 3. října v Damašku. Dohodly se poslední technické detaily a 14 hodina 6. října byla definitivně určena jako začátek vojenských akcí. Krátce po této schůzce byli sovětští velvyslanci v Egyptě a Sýrii vyzváni k evakuaci svých státních příslušníků.[22]

Armády[editovat | editovat zdroj]

Egypt[editovat | editovat zdroj]

Při plné mobilizaci měla egyptská pozemní armáda teoreticky 1,1 milionu vojáků, ve skutečnosti to bylo 600 tis. vojáků, z čehož pouze 315 tis. vojáků bylo plně vybaveno a vycvičeno.[24] Jejich výzbroj byla tvořena sovětskými tanky T-54, T-55 a T-62, a staršími Centuriony a Shermany, dále obrněnými transportéry, dělostřelectvem včetně protileteckých děl a protitankových raket. Do výzbroje též patřily protiletadlové systémy SAM, stacionární SA-2, SA-3, 2K12 Kub (SA-6) a z ramene odpalované SA-7.[25] Letectvo bylo vyzbrojeno sovětskými stíhačkami MiG-17, 19, 21 a 23 a bombardéry Suchoj, Tupolev a Iljušin. Disponovalo též vrtulníky Mi-6 a 8. Námořnictvo bylo vybaveno ponorkami, torpédoborci a raketovými čluny typu Osa a Komar.

K boji bylo v okamžiku zahájení války připraveno 9 divizí disponujících 1700 tanky a 2000 děly.[26] Jednotky vyčleněné pro válku byly rozděleny do 2. armády (zodpovědné za severní část bojového prostoru) a 3. armády (zodpovědné za jižní sektor), dále dělené na pěší, tankové a mechanizované divize, dále na pěší a výsadkové brigády a brigády dělostřelectva. Kromě jednotek 2. a 3. armády byly připraveny i jednotky zvláštního určení a brigády námořní pěchoty mající za úkol útočit v oblasti Hořkých jezer.

Sýrie[editovat | editovat zdroj]

Při mobilizaci disponovala syrská armáda 140 tisíci vojáky. Organizačně se členila na tankové a pěší divize, dále také na pěší, tankové a motorizované brigády, brigády dělostřelectva, zvláštního určení a brigády operačně-taktických raket. Stejně jako egyptská armáda byla i syrská vybavena sovětskými tanky typu T-34, T-54, T-55 a T-62, obrněnými vozidly, dělostřelectvem, protileteckým dělostřelectvem a operačně-taktickými raketami. Ve výbavě syrského letectva se nacházely stíhačky MiG-17 a 21 a bombardéry Su a Il. Syrská armády též disponovala 100 baterií raket SAM-2, 3 a 6 (protiletadlová obrana byla s letectvem plně propojena).[27]

Syrskému námořnictvu připadla pouze role ochrany pobřeží a přístavů. Ve výzbroji mělo raketové čluny třídy Komar a Osa, torpédové čluny, minolovky a hlídkové čluny.

K boji bylo v okamžiku zahájení války připraveno 60 000 vojáků v 5 divizích (3 pěší, 2 tankové) s 1 400 tanky a více jak 1 000 děl.[26][28]

Izrael[editovat | editovat zdroj]

Při mobilizaci se počítalo s počtem 400 tisíc mužů a žen, což však bylo nereálné, neboť by tím byl život v Izraeli paralyzován. Těsně před útokem disponovaly IOS 175 tisíci lidí v 15 brigádách rozmístěných po celém Izraeli a navíc různého stupně kvality. Z 15 brigád ale pouze 2 měly plné početní stavy. Pozemní vojsko disponovalo tanky Centurion, M601A, M48 Patton, Sherman a kořistní T-54 a T-55. Dále disponovala obrněnými transportéry a protitankovými raketami.[29]

Letectvo bylo vybaveno stíhačkami F-4E Phantom, Mirage III CJ, stíhacími bombardéry Super Mystére a Barak a bitevníky Douglas A-4 Skyhawk. Pro bombardovací akce byly určeny letouny Vautour. Dále disponovalo vrtulníky Super Frelon, CH-54 a Bell 205 a dopravními letouny C-120, C-47, C-97 a Noratlas. Protiletecká obrana používala protiletadlová děla a řízené střely MIM-23 Hawk.

V izraelském námořnictvu sloužilo 4 000 mužů, kteří disponovali ponorkami, torpédoborci, raketovými čluny třídy Sa'ar a Rešef, torpédovými čluny, korvetami, výsadkovými loděmi a dopravními loděmi.

Mobilizace byla dokončena až v průběhu války, v plném stavu IOS disponovaly 30 brigádami s 310 tisíci mužů a žen. V okamžiku zahájení války čelila na sinajské frontě egyptskému útoku 1 obrněná divize s 300 tanky a asi 30 děly, na golanské frontě čelilo syrskému útoku 12000 mužů rozdělených 3 brigád (2 obrněných a jedné pěší) disponující 177 tanky, několik pěších divizí a asi 50 děl.[26][28]

V předvečer války[editovat | editovat zdroj]

2. října 1973 dokončily Egypt a Sýrie rozmisťování svých vojsk, přičemž zároveň stále probíhaly klamné přesuny mající za cíl zmást Izrael (od začátku roku 1973 např. Egypt provedl více než 20 klamných mobilizací), což se v podstatě zdařilo.[30] Veškeré přesuny byly prováděny v rámci vojenského cvičení Tahir 41. To bylo oficiálně plánováno na 1.-7. října, ale v určený okamžik se mělo změnit v útok skutečný. 4. října dokonce oznámil egyptský tisk, že bylo demobilizováno 20 000 záložníků. Mezi tím byla do stavu bojové pohotovosti uvedena i syrská armáda, což bylo interpretováno jako obranný krok z obavy před izraelským útokem. Vysoká úspěšnost zastíracích plánů byla dána i faktem, že přípravy na válku Egypt a Sýrie tajily i před vlastními vojáky včetně řady vysokých důstojníků.[31]

V izraelské zpravodajské službě nadále panovaly rozpory ohledně možné války. Přestože poplašné zprávy přicházely ze všech stran (a to již od dubna 1973, kdy do Egypta dorazila libyjská a irácká letadla), šéf Amanu Eli Zeira nadále tvrdil, že útok je nereálný. Proti tomuto tvrzení vystupoval zejména generál David Elazar, který tvrdil, arabská frustrace ze ztráty území bude jedním z rozhodujících faktorů, který povede k zahájení války.[32] Zprávy docházely z dalších zdrojů včetně důležitého zdroje, který byl umístěn v blízkosti egyptského vrchního velení. Některé zprávy z přední linie, které zcela jasně dokazovaly bezprostřední egyptské přípravy na útok, byly dokonce zadržovány.[33] Proti Zeirovi se v rámci Amanu víceméně otevřeně postavila skupina zpravodajských důstojníků. Díky tomu byla začátkem října podniknuta další zajišťovací opatření. Proti Zeirově tvrzení o nereálnosti války se navíc postavil i šéf Mosadu Cvi Zamir. Bagatelizování zpráv o možnosti arabského útoku ze strany Amanu pokračovalo celé léto. Bez odezvy zůstalo dokonce i srpnové masivní posilování syrské vojenské přítomnosti na Golanských výšinách, což Aman označil za obranný manévr.[34]

Pro opakované chybné předpoklady Amanu se později vžil název koncepcija neboli řada vzájemně propletených mylných předpokladů.[35] Již od srpna do začátku září přicházely další zprávy o pokračujících egyptských cvičeních, při kterých vojáci nacvičovali přechody valů a stavěli další přístupové komunikace. Izraelský pocit nadřazenosti byl utvrzen 13. září, kdy se v letecké bitvě střetlo syrské a izraelské letectvo. Tato bitva skončila pro Sýrii ztrátou 12 letadel. Následné vyhlášení bojové pohotovosti arabských armád Aman odbyl odkazem na tuto bitvu, bagatelizovány byly i další příznaky svědčící o připravovaném útoku, včetně přímého varování od amerických zpravodajských služeb. Přes odmítavá stanoviska Amanu částečně posílila IOS koncem září obranyschopnost Izraele na Golanských výšinách.[36]

3. října se u ministerské předsedkyně uskutečnila konzultace, kde zástupce šéfa Amanu Šalev argumentoval, že žádné nebezpečí nehrozí a proto Dajan nařídil jen dílčí protiopatření na Golanských výšinách. 4. a 5. října dorazily další varovné signály: egyptské velení nařídilo přerušit svým jednotkám ramadánový půst a z obav před leteckým napadením byly zhasnuty plameny vycházející z naftových polí. 5. října odlétly z Egypta a Sýrie letky letadel Aeroflotu, která evakuovaly rodiny sovětských poradců a sovětské lodě opustily egyptské přístavy.[37]

6. října byli vrcholní političtí a vojenští představitelé informováni Arije Šalevem z Amanu, že téhož dne vypukne válka. Náčelník generálního štábu Elazar následně nařídil připravit preventivní letecký úder. Šéf Amanu Zeira stále dokazoval, že útok nehrozí, ale Elazar se rozhodl s informací o hrozícím útoku zacházet tak, jako by byla pravdivá. Na poradě u ministra obrany došlo mezi Dajanem a Elazarem ke sporu, jak rozsáhlou mobilizaci je třeba vyhlásit. Spor nakonec rozhodla G. Meirová, která rozhodla o povolání 100-120 tisíc záložníků[38] (Elazar požadoval 250 tisíc, Dajan 50 tisíc, mobilizace začala v 10 hodin dopoledne), zároveň zamítla preventivní letecký úder, který se již připravoval, s ohledem na USA. Po ukončení schůzky informovala Meirová amerického velvyslance o účelu mobilizace s žádostí, aby o tom USA informovaly arabské země a SSSR. V brzkých ranních hodinách 6. října byl také byl zaznamenán i hromadný exodus sovětských poradců. Zahájení útoku izraelské zpravodajské služby odhadly na 18. hodinu. Útok ale ve skutečnosti začal o čtyři hodiny dříve, v době, kdy izraelská vláda ještě jednala.[26]

Zahájení války[editovat | editovat zdroj]

Sinajská fronta[editovat | editovat zdroj]

Sobota 6. října[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Operace Badr (1973).
Egyptské jednotky překračují Suezský průplav

Odpoledne 6. října, v 13.55 izraelského času zahájilo 240 egyptských letadel údery na izraelské protiletecké baterie, velitelská stanoviště a komunikační uzly podél Suezského průplavu. Zároveň 2000 děl, brigády raket země-země typu FROG a tanky zahájily drtivou palbu proti izraelským pozicím na Bar Levovi linii. Útok trval hodinu. Během ní se na izraelské straně vylodili egyptští průzkumníci a stíhači tanků, kteří zajistili zřízení léček proti případnému izraelskému tankovému útoku. Ve 14.15 (po návratu letadel) zahájila postup první útočná vlna a ve 14.30 byla na izraelské straně Suezského průplavu vztyčena první egyptská vlajka. Přechod probíhal v místech, která nebyla pod palbou z izraelských pevností. Zároveň byly z motorizovaných prámů spuštěny vysokotlaké vodní pumpy, které v písečném valu prorazily průchody pro těžkou techniku. V 15.00 padla první pevnůstka Bar Levovi linie a po ní následovaly další. Čelo egyptských útočných jednotek ale pevnosti obešlo a pokračovalo dále s cílem zachytit možný izraelský protiútok.[39]

První útočné vlně se podařilo do západu slunce vytvořit předmostí do hloubky 1,5 až 3 km. Zároveň egyptské jednotky zvláštního určení zahájily dobývání pevností. Současně probíhalo i vysazování výsadkářů v týlu izraelských jednotek s cílem vyvíjet rušivou činnost. Tato část plánu se však úplně nezdařila, neboť řada vrtulníků obsazených výsadkáři byla ještě za letu sestřelena izraelským letectvem a proti vysazeným výsadkářům byly v krátké době zorganizovány izraelské bojové oddíly.

Proti egyptským tankovým a pěchotním jednotkám, které se dostaly za pevnostní linii stála na Sinajském poloostrově pouze izraelská tanková divize gen. Abrahama Mandlera (čítající přibližně 290 tanků), jejíž vysunutá tanková brigáda byla v prvních hodinách po útoku jediná, kdo bojoval na izraelské straně a čelil útoku (egyptské přečíslení činilo 36:1). Ta se společně s další brigádou pokusila útok zastavit protiútokem a pomoci posádkám pevnůstek Bar Levovi linie. Izraelský protiútok byl ale veden dezorganizovaně, bez letecké podpory (izraelské letectvo bylo zahnáno silnou protileteckou obranou a při prvním útoku ztratilo až polovinu strojů) a provázely ho těžké ztráty způsobené egyptskou pěchotou vybavenou stovkami sovětských protitankových raket (ztráty brigád činily až 2/3 strojů). Velení izraelské divize nemělo nejmenší tušení o rozsahu egyptského útoku. V 17.30 se izraelské straně průplavu nacházelo již 32 tisíc Egypťanů z 12 útočných vln. V 18.30 byla zahájena stavba pontonových mostů a ve 20.30 začala průplav přejíždět těžká technika.[40] Operace Badr, jak byl nazván přechod Suezského průplavu je dodnes řazena mezi nejlépe provedené vyloďovací operace v historii válek.[28]

Pod dojmem zpráv z bojiště se gen. Mandler rozhodl divizi rozdělit na tři části: do severního sektoru byla vyslána tanková brigáda plk. Gabiho, v centrálním sektoru operovala brigáda plk. Amnona Rešefa a v jižní části brigáda plk. Dana. Velení izraelské armády zároveň odmítalo vydávat povolení k evakuaci pevností Bar Levovi linie, neboť se domnívalo, že tankové brigády již dorazily ke kanálu a společně s posádkami pevností úspěšně brání Egypťanům v dokončení vylodění. Ve skutečnosti byly tyto brigády již z větší části zničeny soustředěnou palbou protitankových střel, kterými byly vybaveni egyptští pěšáci a zbývající izraelské tankové síly byly díky nerozhodnosti velení nuceny nejen bojovat proti postupujícím Egypťanům ale i bránit pevnosti.[41]

Část sestřeleného egyptského letadla Su-7 (vlajka nepatří Sýrii, ale egyptské letce Golden Hawk

Ve vnitrozemí izraelské letectvo zaznamenalo částečný úspěch, když odrazilo několik pokusů o letecké útoky proti Tel Avivu a ropným rafinériím. Odpálené egyptské rakety Tor sestřelila izraelská protiletecké obrana. Většina egyptského letectva se ale věnovala podpoře útočících pozemních jednotek. Po vlastních vysokých ztrátách dostali izraelští piloti rozkaz držet se 10 km od průplavu, mimo dostřel egyptských protiletadlových raket. V celém Izraeli byly zrušeny oslavy svátku Jom Kippur a rozběhla se mobilizace.[40] Ve 22.00 se sešla izraelská vláda, jejíž jednání probíhalo v mírném optimismu, neboť vládní a vojenští představitelé měli jen mlhavé informace o rozsahu útoku a izraelských ztrátách. Stejný optimismus panoval i ve Spojených státech, kde se předpokládalo, že Izraelci mají vše pod kontrolou.[42]

Neděle 7. října[editovat | editovat zdroj]

Již krátce po půlnoci měl Egypt na izraelské straně průplavu 90 tisíc vojáků, 800 tanků, 3 tisíce protileteckých prostředků a v 8 km hloubce budoval první linii obrany. Početní stavy se během dne dále zvýšily a začala se budovat i zásobovací infrastruktura. V rozporu s tím předával gen. Gonen velení IOS mylné informace a šířil bezdůvodný optimismus. Zatímco na egyptské straně byly ztráty malé, izraelské díky chaotickým útokům narůstaly. Všem třem izraelským brigádám z původních 290 tanků zbývala sotva třetina. Nedalo se počítat ani s podporou letectva, neboť golanská fronta byla prohlášena za prioritní.[43]

Kritičnost situace si začali uvědomovat až vysocí velitelé, kteří 7. října začali zaujímat své pozice velitelé divizí (gen. mjr. Abraham Adan a gen. mjr. Ariel Šaron). V průběhu dne navštívil sinajskou frontu Moše Dajan, který nařídil ukončit protiútoky, zformovat síly a přejít do obrany. Zároveň bylo určeno rozhraničení celé fronty; Adan velel severní části fronty, gen. Mandler jižní a střednímu úseku velel Šaron. Velitelem fronty sinajské fronty se stal gen. Gonen. Ten vydal rozkaz k evakuaci pevností v první linii. Navečer již začaly do prostoru bojů najíždět izraelské záložní jednotky vytvořené během probíhající mobilizace a egyptské útoky se dařilo po celém úseku zadržovat.[44]

Egyptské ženijní jednotky již od noci pracovaly na vybudování deseti pontonových mostů přes průplav. Jednotlivé části na sebe byly napojovány, takže přestože se téměř všechny staly cílem izraelských útoků, mohly být snadno opraveny. Během dopoledne se v oblasti Hořkých jezer dostala na východní břeh celá egyptská 7. divize a 25. tanková brigáda.[45]

Pondělí 8. října[editovat | editovat zdroj]

Část sestřeleného izraelského letadla A-4 Skyhawk v egyptském muzeu

V 8.00 zahájil gen. Adan, velitel severního úseku sinajské fronty útok, jehož cílem bylo osvobození obklíčených klíčových izraelských pevností a zajištění egyptských mostů přes průplav. Podporu útoku měl zajistit genmjr. Šaron. Vlivem řady chyb se ale Adanovy jednotky dostaly při přesunech do těžké palby. Adan se navíc dozvěděl, že nemůže počítat s předem přislíbeným tankovým praporem od Šarona. V poledne se Adan nacházel již v zoufalé situaci. S leteckou podporou se díky silné protiletecké palbě také nedalo počítat. Situaci navíc zkomplikovalo předání mylné informace do Hlavního štábu o izraelském překročení průplavu. Ve 14.00 zahájil Adan další útok, který opět narazil na dělostřeleckou palbu z egyptské strany a způsobil Izraelcům těžké ztráty. Egypťané navíc přešli do protiútoku. Díky účinné palbě izraelských tankistů zaznamenali také těžké ztráty a po setmění se stáhli. V některých ohledech je tato bitva považovaná za nejhorší porážku v dějinách izraelské armády.[46] Na vině bylo především izraelské ignorování základních válečných pravidel. Jako krajně nebezpečné se ukázala představa, že proti nepříteli vybavenému protitankovými zbraněmi se dá útočit bez pěší či dělostřelecké podpory.[47] To, že Šaron neposkytl Adanovi pomoc, vedlo mezi oběma generály k otevřené roztržce.

Na egyptské straně dokončily večer pěší divize přesun přes kanál a chystaly se splnit rozkaz vějířovitými útoky rozšířit předmostí do hloubky 10 až 15 km a připravit se k útoku na východ.

Úterý 9. října – středa 10. října[editovat | editovat zdroj]

Gen. Elazar, který navštívil ráno sinajskou frontu, zjistil skutečný rozsah izraelské porážky a obrovské ztráty na lidech a technice. Nařídil proto zúžení obranného pásma a Šaronovi žádajícímu o povolení překročit Suez nařídil čekat na rozkazy Generálního štábu. Dílčím úspěchem bylo, že se podařilo vyprostit posádku jedné z obklíčených pevnůstek Bar Levovi linie. Celkově ale bylo izraelským jednotkám na Sinaji nařízeno zaujmout obranná postavení a nevyvíjet samostatnou aktivitu, neboť bylo nutné nejvíce řešit kritičtější situaci na golanské frontě. Gen. Šaron se navzdory přísnému zákazu pokusil proniknout k Suezskému průplavu v prostoru, kde se stýkaly 2. a 3. egyptská armáda (tzv. šev), který nebyl bráněn. V průběhu postupu ale utrpěl těžké ztráty a stáhl se zpět, když předtím několikrát ignoroval přímé Gonenovy rozkazy k zastavení útoku. Gonen následně požádal náčelníka generálního štábu, aby zbavil Šarona velení.[48] Vzájemná averze mezi Gonenem a Šaronem dospěla do stádia, kdy to ohrožovalo vedení války. Elazar proto povolal penzionovaného gen. Chajima Bar-Leva a jmenoval ho přímým zmocněncem Generálního štábu na Sinajské frontě. Tomu se podařilo situaci zklidnit. I on později dvakrát požádal o Šaronovo odvolání, což Dajan s odvoláním na politické důvody odmítl.[49]

Od 9. října egyptské síly obnovily své útoky po celém úseku fronty, ale posíleným izraelským jednotkám se dařilo tyto útoky odrážet a způsobovat Egypťanům těžké ztráty. Vše vyvrcholilo 10. října útokem 1. egyptské pěší divize posílené o 50 tanků. Egyptské jednotky se při útoku dostaly mimo vlastní raketový deštník a následně byly izraelským letectvem rozdrceny.

Čtvrtek 11. října – pátek 12. října[editovat | editovat zdroj]

Na sinajské frontě vládl 11. října relativní klid. Izraelský Generální štáb vydal ale rozkazy pro přípravu k překročení Suezského průplavu v prostoru poblíž Velkého hořkého jezera. Pro tento krok hovořilo i to, že se Šaronovým průzkumníkům podařilo najít tzv. šev (místo dotyku) mezi 2. a 3. egyptskou armádou, tedy místo, kde se nacházela nejmenší koncentrace těžkých zbraní. Po řadě diskusí ale velení izraelské armády rozhodnutí o překročení odsunulo až na dobu po frontálním egyptském útoku, který se dle striktně dodržované sovětské vojenské doktríny měl uskutečnit během několika dnů. Navíc již během porady dorazila zpravodajská informace, že Egypt zahájil velké přesuny techniky přes kanál.[50]

Sobota 13. října – neděle 14. října[editovat | editovat zdroj]

Situace na Sinajské frontě 6.-13. října 1973
Izraelský tank projíždí okolo zničené arabské vojenské techniky

V sobotu 13. října podnikli Egypťané po celé frontě řadu útoků, které měly prověřit izraelskou obranu. Hlavní nápor egyptské ofenzívy se očekával směrem na Refidim. Izraelské velení očekávalo, že se tak stane klešťovými obchvaty a proto rozvinulo své jednotky s cílem Egypťany zablokovat. Během dne zahynul gen. Albert, když jeho obrněné vozidlo zasáhla egyptská raketa.

Pro potřeby ofenzívy přesunuli Egypťané na východní břeh Suezského průplavu kromě jiného i 20 baterií protiletadlových raket. Přestože jim chyběla potřebná materiální převaha nad Izraelci, zahájili 14. října ráno frontální útok. V severním sektoru 2. egyptské armády byl útok tvořen 18. pěší divizí a 21. tankovou divizí posílenou o zálohy, které začaly postupovat k Rumání. V centrálním sektoru útočily společně 21. tanková divize a 23. mechanizovaná divize podél centrální cesty směrem od Ismáílíje. V jižním sektoru útočily dvě egyptské brigády ve dvou směrech postupu na východ s cílem dosáhnout průsmyky Gidi a Mitla. Na jih od nich dále postupovaly podél Suezského kanálu 19. pěší divize posílená tankovými brigádami a 113. mechanizovanou brigádou. K prvním egyptským potížím došlo, když byl vrtulníkový výsadek egyptských parašutistů mající krýt levé křídlo ofenzivních sil zlikvidován izraelskými výsadkáři v solných bažinách. Další výsadek byl vysazen přímo před hlavně izraelské 247. tankové brigády a okamžitě zničen. Poté, co se jedna divize Egypťanů dostala k Baluze, byla napadena izraelskými obránci. Ti napodobili egyptskou taktiku a pomocí amerických protitankových střel TOW způsobili útočníkům těžké ztráty. Samotná jádra egyptské ofenzivy postupovala směrem na Tazu. Narazili ale na izraelské tanky 14. a 217. tankové brigády skryté za písečnými dunami. Izraelské tanky zahájili na Egypťany palbu z bezprostřední blízkosti. Palba byla zničující a donutila Egypťany k chaotickému ústupu. Izraelské síly byly připraveny a v následující velké tankové bitvě (druhé největší po tankové bitvě u Kurska z II. světové války, střetlo se zde kolem 2000 tanků)[51] se jim podařilo egyptskou ofenzivu zastavit. Následný izraelský protiútok podpořený letectvem zničil egyptskou 1. obrněnou brigádu. Egypťané se poté, co se jim podařilo znovu zformovat své jednotky pokusili o další útok proti Izraelcům, který měl být veden ve dvou vlnách. První vlnu se Izraelcům podařilo odrazit a doplnit munici a palivo ještě před příchodem druhé vlny. Díky tomu a nasazení tankových záloh byla druhá vlna také odražena a Egypťané donuceni k ústupu, který se díky neexistenci rozkazů vlastního velení změnil v chaotický.

3. egyptská armáda měla ve dvou útočných vlnách obsadit pro Izrael životně důležité průsmyky Mitla a Gidi. I tady mělo izraelské vedení informace o síle a směru egyptského útoku a mohlo učinit opatření. Útok zde začal v 6.30 ráno. První egyptská vlna byla rozdělena do dvou útočných křídel. Severní křídlo tvořené 25. samostatnou brigádou bylo odraženo izraelskou 164. samostatnou brigádou a donuceno stočit svůj postup jižněji. Egyptská 3. tanková brigáda tvořící jižní křídlo byla odražena izraelskými výsadkáři vybavenými bezzákluzovými děly a stočila svůj postu severněji. Díky těmto změnám v postupu se obě křídla prakticky spojila a byla nasměrována do pasti ve Wádí Marbúk, na jejímž konci čekaly izraelské tanky. Porážka 3. egyptské armády začala v 10.30, kdy byly její jednotky napadeny izraelskými Skyhawky. Egypťané se bez ohledu na vlastní ztráty snažili prorazit z uzavřené pasti, ale jich tanky byly likvidovány bezprostřední izraelskou palbou zejména protitankových raket TOW. V té době izraelské letectvo zlikvidovalo menší útočnou vlnu tvořenou egyptskými commandos postupujícími podél Suezského zálivu.

Z hlediska celé války mělo toto střetnutí znamenat zlom. Zpravodajská služba Aman zde egyptské přípravy na ofenzivu 12. října zachytila a znala i sílu a směr útoku (dobytí izraelské základny Baluza 2. armádou a obsazení průsmyků Gidi a Mitla 3. egyptskou armádou). Izraelské jednotky se proto mohly připravit a zvolit vhodnou obranou taktiku. Žádost Ariela Šarona o protiútok ale byla zamítnuta. Boje skončily kolem poledne.

Mezi hlavní důvody izraelského vítězství patřila zejména změna taktiky (izraelské tankové jednotky byly doplněny obrněnými vozidly osazenými pěchotou, která účinně likvidovala egyptské pěšáky vybavené protitankovými střelami) a dále zahájení dodávek materiálu ze Spojených států. Ještě tentýž večer vyjádřila izraelská vláda na svém jednání souhlas s útokem přes Suezský průplav. Morální dopad porážky na egyptské velení byl mnohem horší než samotná prohra. Velení 2. egyptské armády ztratilo kontrolu nad svými jednotkami a její velitel utrpěl infarkt a zhroutil se. Egyptskou porážku umocnily nálety izraelského letectva, které ustupujícím Egypťanům způsobily další ztráty a vyloučily možnost opakování útoku (kromě jiného byly úplně zničeny 1. a 3. tanková brigády, Egypťané přišli o vice jak 270 tanků, Izraelci ztratili 6 tanků).[51]

Pondělí 15. října – úterý 16. října[editovat | editovat zdroj]

Zničený izraelský tank M60

Pod krycím názvem Gazela zahájily IOS 15. října 1973 v 17 hodin operaci, při které se 2 tankové divize generálů Šarona a Adana pokusily o přechod Suezského průplavu v oblasti Velkého hořkého jezera. Plán počítal s rychlým vytvořením předmostí a přechodem na západní břeh kanálu. Již ve 20.30 téhož dne měli překročit Suezský průplav výsadkáři a na prámech měla být přepravena rota tanků pro vytvoření předmostí a jeho hájení. Poté měly být postaveny dva mosty pro přechod 440 tanků. Tento přesun měl být hotov 16. října do 6 hodiny ranní. Poté se jednotky měly věnovat likvidaci egyptských protileteckých baterií. K připoutání egyptské pozornosti měl být v rámci operace proveden útok o síle brigády v oblasti Chamutalu a pevnosti Televizíja a další tanková brigáda měla obsadit pevnost Macmed a uvolnit cesty akavíšskou a tirturskou.

Ve skutečnosti byly izraelské tankové jednotky zbrzděny těžkými boji již při pokusu dostat se k Suezskému průplavu zejména v oblasti tzv. Čínské farmy. Další zpoždění způsobily Izraelcům problémy a zmatky při přepravě pontonových dílů určených k vytvoření přechodů. Brigády určené pro provedení zastíracích operací mezitím zaútočily za podpory dělostřelectva proti egyptským pěším a tankovým divizím. Prostor Čínské farmy s vyhloubenými zavlažovacími kanály byl ale silně hájený egyptskými tankovými a dělostřeleckými jednotkami a ty útočícím izraelským jednotkám způsobovaly těžké ztráty. Akavíšská cesta, po které měly být transportovány mostní díly byla sice na krátkou dobu obsazena izraelskými jednotkami, ale v krátké době se ji Egypťanům podařilo znovu obsadit a uzavřít a rozdělit tím izraelské jednotky; zatímco ženisté s pontony a částí tankových jednotek prošli, většina tankových jednotek majících uskutečnit přechod uvízla v bojích s Egypťany.

Ve 21 hodin, kdy měl být zahájen přechod přes Suezský průplav se ve skutečnosti izraelské jednotky stále pokoušely obsadit přístupové cesty ke kanálu. Prefabrikovaný most, který byl přesunován k Suezskému průplavu zůstal zablokován na tirturské cestě. Izraelským výsadkářům se mezitím ale podařilo místa bojů obejít a přes poušť se dostat na východní břeh kanálu. Svůj přechod uskutečnili až ve 3 hodiny ráno 16. října s více jak šestihodinovým zpožděním. Komplikace spojené s transportem obřích mostních dílů byly vyřešeny jejich nahrazením menšími mobilními typy. Teprve v půl šesté ráno byl přechod přes průplav dokončen. Přesun tanků se ale nemohl začít, neboť tyto tanky byly blokovány u Čínské farmy. Boje o Čínskou farmu a Akavíšskou cestu probíhaly celé úterý 16. října a teprve v poledne 17. října se, za cenu těžkých ztrát na obou stranách podařilo Izraelcům Egypťany vytlačit od Akavíšské cesty.

Izraelské překročení Suezského průplavu

Mezitím se izraelským ženistům podařilo 16. října hodinu po půlnoci dokončit most přes průplav. Přestože nástupní prostor byl pod trvalou palbou egyptského dělostřelectva a letectva a pod palbou bylo i izraelské předmostí na západním břehu kanálu, podařilo se přes průplav přepravit první útočnou vlnu. Do rána se přesunula na západní břeh izraelská pěchota a v 8.00 již bylo pětikilometrové izraelské předmostí zajištěno i tankovými jednotkami. Problémy s prefabrikovaným mostem, který se přesunoval směrem k místu izraelského překročení průplavu přetrvávaly (most byl poškozen a vyžadoval opravy), navíc se ukázalo, že transportní cesta je pod kontrolou Egypťanů, což mimo jiné komplikovalo i zásobování jednotek, které již průplav překročily.[52]

Středa 17. října – čtvrtek 18. října[editovat | editovat zdroj]

17. října po celý den se egyptské jednotky pokoušely o průnik do prostoru, kde izraelské jednotky vytvořily nástupní předmostí (tzv. dvůr). V tom jim ale bránily v prostoru Čínské farmy izraelské tankové jednotky společně s výsadkáři. Díky tomu mohli izraelští ženisté přesunout k průplavu pontony, po kterých se na západní břeh měly přesunout izraelské tanky. Koridor, který se tak tak otevřel, se egyptská 2. a 3. armáda pokoušely uzavřít. Přes těžké ztráty, které utrpěly, se jim to nepodařilo.[53] Ráno 17. října zahájily Egypťané navíc tankový útok proti izraelskému předmostí i na západním břehu. I tento útok byl Izraelci odražen.

Ve čtvrtek 18. října pokračoval pod egyptskou palbou přesun izraelských tanků přes Suezský průplav, přičemž musel být několikrát zastaven kvůli opravám mostu po zásazích. Teprve po 5. hodině ranní bylo na egyptské straně průplavu 140 tanků, takže se již dalo mluvit o významnější síle. Nejdůležitějším úkolem bylo rozšíření předmostí vytlačením egyptských jednotek a likvidace postavení egyptských protiletadlových raket, čímž by se vytvořil operační prostor pro izraelské letectvo. Proti izraelským jednotkám vyslalo velení egyptské armády část svých obrněných záloh. Egyptské bombardéry a vrtulníky se navíc snažily zničit izraelský pontonový most. Kvůli těmto náletům musela být zastavena činnost egyptské protiletecké ochrany, čehož izraelské letectvo okamžitě využilo. V následných leteckých soubojích utržili Egypťané těžké ztráty a přepravu přes průliv se jim přerušit nepodařilo.

Ve snaze zabránit 2. egyptské armádě v napadání izraelského nástupního prostoru na východní straně průplavu nařídilo Izraelské vrchní velení další útoky proti těmto jednotkám. Likvidace egyptských protiletadlových baterií na západním břehu se ukázala úkolem pro pozemní jednotky. V průběhu čtvrtka 18. října se tankovým jednotkám gen. Adana podařilo zničit několik baterií, ale zároveň zabřednout do těžkých bojů. Na východním břehu se Šaronovi stále nedařilo zabránit egyptskému ostřelování pontonů.

Ze 17. na 18. října se Egypťané z taktických důvodů stáhli z Čínské farmy, čímž umožnily Izraelcům přesun těžkých pontonů.[54] Ty byly k průplavu dopraveny 18. října večer. Na egyptském území již izraelské jednotky odrážely pokusy egyptské armády o zničení předmostí. 18. října se na sever od předmostí postupující izraelští výsadkáři na okraji Ismaílije dostali do těžké bitvy s egyptskou pěchotou. Té se podařilo část izraelské jednotky obklíčit a odříznout. Obklíčené izraelské výsadkáře se podařilo vyprostit až po setmění. Po celý den také izraelské tankové jednotky útočily ve dvou osách jižním směrem na Suez. Jejich postup provázely prudké boje s egyptskými tankovými jednotkami posílenými o zvláštní jednotky egyptské armády a jednotky palestinské a marocké.

Pátek 19. října – neděle 21. října[editovat | editovat zdroj]

Zničený izraelský bojový letoun Mirage

Ráno v pátek 19. října se izraelským ženistům podařilo dokončit velký most, čímž se množství přepravovaného materiálu podstatně zvýšilo a to i přesto, že mosty byly i nadále pod egyptskou palbou. Izraelské jednotky, které se přesunuly na západní břeh průplavu, zahájily další boje s cílem ničit egyptské protiletecké baterie. Jednotky gen. Adana dále úspěšně útočily na jihozápad směrem k Suezu. Část Šaronových jednotek se naproti tomu na severu od předmostí zdržela urputnými boji s egyptskými commandos. V silně opevněné radarové stanici Orcha se jich 300 odmítlo vzdát a bojovali až do posledního muže.[55]

Ještě během pátku se egyptské vrchní velení rozhodlo proti postupujícím izraelským jednotkám nasadit poslední zálohy. Čtyři neúplné egyptské divize se pokusily zablokovat prostor mezi Ismáílijí a Suezem. Během soboty 20. října postupoval gen. Adan směrem na jih, během postupu ničil další protiletecké baterie egyptské armády. V poledne obsadil letiště Fajíd, čímž se podstatně zlepšily izraelské zásobovací možnosti. V postupu ho podporovaly jednotky gen. Magana. Naproti tomu Šaronovy jednotky stály před Ismailjí a samotný Šaron byl ve sporu s velením, které po něm požadovalo přesun zpět na východní břeh průplavu a likvidaci egyptských jednotek ohrožujících izraelský přechod přes Suezský průplav. Tyto spory vyvrcholily v neděli 22. října, kdy Moše Dajan jako ministr obrany na Šaronovu žádost tento rozkaz zrušil.[56] Adan mezi tím pouze zabezpečil letiště, nezaznamenal ale žádné územní zisky důležité pro vyjednávání. Všechny jednotky ale plnily rozkaz, aby jako priorita byly ničeny základny protiletadlových raket.

Pondělí 22. října – čtvrtek 25. října[editovat | editovat zdroj]

V ranních hodinách zahájily jednotky gen. Adana boje s cílem zajistit si postup na jih a přetnout veškeré komunikace spojující Káhiru s 3. armádou. Egyptské jednotky posílené Kuvajťany a Palestinci se ale zatlačit podařilo až s podporou letectva, které díky likvidaci egyptských základem s protileteckými raketami mohlo operovat nad celým prostorem. Kolem 11. hodiny útočící izraelské jednotky dokonce ohrožovaly bunkr velitele egyptské 3. armády a kolem 19. hodiny dosáhly města Zidronu, cíle obklíčit 30 000 vojáků 3. egyptské armády se nezdařilo dosáhnout. Šaronovy pokusy dostat se k Ismáilji byly definitivně zastaveny egyptskými výsadkáři.

Izraelští vojáci během bitvy u města Ismaília

22. října ve 12.00 vstoupilo v platnost příměří dohodnuté velmocemi. To bylo dodržováno v severní části bojů, v prostoru 2. egyptské armády. V prostoru 3. egyptské armády boje pokračovaly dál. V noci z 22. na 23. října došlo k dalším přestřelkám, které přerostly v rozsáhlé boje následované Adanovým pokusem o dobytí Suezu. Ve 23 hodin 23. října (podle jiných tvrzení už kolem poledního) izraelské jednotky pronikly do suezského přístavu a odřízly egyptskou 3. armádu na východním břehu Suezského průplavu.[57]

Ráno 24. října, přestože již bylo v platnosti zastavení palby dohodnuté velmocemi, se jednotky gen. Šarona snažily na předměstí Ismáílie přerušit spojní tohoto města s Káhirou a jednotky gen. Adana zahájily útok na Suez s cílem dobýt město úplně a přetnout potrubí zásobující jednotky na východním břehu. Útoku předcházelo letecké bombardování, ovšem z důvodu mlhy vedené prakticky naslepo a tedy s malým účinkem. Následně zaútočily tankové jednotky a motorizovaná pěchota. V rozporu s očekáváním ale egyptské jednotky město neopustily, postupující izraelskou kolonu napadly ze zálohy, způsobily jí těžké ztráty a odřízly jí ústupové cesty zpět. Výsadkáři, kteří měli zbytky tankového praporu vyprostit, byli sami odříznuti a bojovali v obklíčení. Vyprostit se je podařilo až pozdě odpoledne. Celá akce se ukázala jako debakl s vysokými ztrátami a žádným ziskem.[58]

25. října definitivně vstoupilo v platnost příměří a válka na sinajské frontě skončila.

Golanská fronta[editovat | editovat zdroj]

Sobota 6. října[editovat | editovat zdroj]

Stejně jako na egyptsko-izraelské frontě, tak i na frontě syrsko-izraelské, na Golanských výšinách zahájila ve 14.00 silná dělostřelecká palba a letecké údery útok proti izraelským pozicím. Poté se daly do pohybu pozemní jednotky. Útok byl veden po celé linii fronty. Díky opoždění v odminování se část útočících syrských tankových jednotek ocitla bez pěchoty. Výhodně postavené izraelské tanky sice způsobily Sýrii ztrátu šedesáti tanků, ale zastavit útok se jim nepodařilo. Nepodařilo se to ani izraelskému letectvu, které díky syrským protileteckým raketám Sam 2, 3 a 6 ztratilo 13 letadel. Poté se syrské 5. a 9. divizi zdařily průlomy izraelských linií a následně až do blízkosti řeky Jordán. Zároveň se syrským výsadkářům podařilo dobýt horu Hermon.[59] Zde po mnohahodinovém boji obsadili základnu využívanou Izraelem jako pozorovatelna a do rukou jim padlo velké množství nejmodernější elektroniky, která byla později předána sovětským specialistům.[60] Hlavní útoky byly vedeny směrem na Rafid a Kunejtru. V obou směrech se Syřanům zdařil další průlom izraelských linií.[61]

Po dvou hodinách bojů, přestože se izraelským tankovým jednotkám dařilo působit útočníkům těžké ztráty bylo jasné, že množství a síla útočících syrských jednotek převyšuje vše, co izraelské jednotky dosud znaly (na silnici z Kudny na Hušníju stálo 60 izraelských tanků brigády Barak proti 600 útočících syrských tanků). Postup syrských jednotek pokračoval i po setmění, neboť jejich tanky byly vybaveny přístroji pro noční vidění (izraelští tankisté tato zařízení k dispozici neměli).[62] V obklíčení zůstaly i některé pozorovací pevnosti. Některé z nich byli evakuovány, žádnou z nich se ale Syřanům nepodařilo dobýt.[63]

Golanské výšiny navštívil i ministr obrany Moše Dajan, který se až na místě seznámil se skutečným stavem bojů. Jeho návrat do Tel Avivu byl provázen hlubokým pesimismem, při kterém mluvil o konci „třetího chrámu“. Na úrovni nejvyššího velení ale již byla konečně přijata rozhodnutí odpovídající skutečnému stavu věcí. Velení golanské fronty se ujal generál Rafa'el Ejtan za situace, kdy izraelské obranné linie byly prolomeny a syrské tankové jednotky pronikaly silou své mnohonásobné přesily.[64]

Neděle 7. října[editovat | editovat zdroj]

Průběh izraelsko-syrských bojů

Během rána se Syřanům podařilo několik průlomů do izraelské obrany a syrské tanky se ocitly na dohled od Galilejského jezera. Část izraelské obrany se totiž zhroutila a izraelští velitelé museli zastavovat panicky prchající izraelské vojáky.[65] Kromě rostoucích ztrát na životech ztrácel Izrael i techniku a vážným problémem byl i nedostatek munice a paliva u bránících se jednotek.[66] Dalším leteckým úderem se za cenu ztráty dalších šesti letadel podařilo Izraelcům postup syrských tanků zastavit. Přesto byla situace na golanské frontě tak vážná, že na ni byla přesunuta letadla z fronty sinajské a zastavení pronikajících syrských jednotek bylo vyhlášena jako prioritní. Po poledni Izraelci již vyklidili velitelství v Nafehu, které Syřané začali vzápětí obsazovat. Poté se ale objevily první tanky záložní brigády, které syrský útok zastavily a během noci získaly i převahu na bojišti a začaly Syřany vytlačovat. Na jižní části golanské fronty se Izraelcům podařilo zastavit předvoj 5. pěší divize syrské armády s 250 tanky až u řeky Jarmúk. Poté díky používání neortodoxních způsobů boje (malé skupinky izraelských tanků pronikaly do syrských řad a šířily zmatek a zkázu) a snaze syrských velitelů postupovat vpřed bez ohledu na vlastní ztráty (které hrozivě narůstaly) se podařilo ve večerních hodinách syrský postup prakticky zablokovat. Útok 500 syrských tanků poblíž Kunejtry se podařilo zastavit až 8. října ráno.

K další bitvě došlo poblíž Hermonitu. Syrská 78. tanková brigáda 7. tankové divize zde společně se syrskou mechanizovanou pěchotou zaútočila na pozice izraelské 7. tankové brigády. Po pěti hodinách bojů se Izraelcům podařilo útok odrazit, Syřané ale po přeskupení zaútočili ve 22.00 znovu. Izraelské jednotky, které na rozdíl od Syřanů nebyly vybaveny přístroji pro noční vidění byly nuceny zaměřovat své cíle na velmi krátkou vzdálenost. Části syrské pěchoty vybavené protitankovými střelami se podařilo obejít izraelské jednotky a způsobit jim citelné ztráty. Další izraelské ztráty pramenily z faktu, že se syrské dělostřelectvo zastřílelo na jejich pozice. V bitvě, která skončila v jednu po půlnoci zaznamenaly těžké ztráty obě strany.[67]

Večer dorazil na velitelství Severní (golanské) fronty Chajim Bar-Lev, kterého k posouzení situace vyslala Golda Meirová. Bar-Levovi se zejména podařilo uklidnit situaci na velitelství a po seznámení se s celkovým obrazem golanské fronty konstatoval, že situace je stále ještě vážná (hlavně na severní části fronty), ale již zvládnutelná. V jižním sektoru fronty nařídil připravit protiútok, majícím za cíl narušit syrskou rovnováhu ve velení.[68]

Pondělí 8. října[editovat | editovat zdroj]

Ve 4.00 hodiny ráno opět zaútočili Syřané u Hermonitu v severním sektoru fronty na izraelské pozice. Útok byl ale odražen. K dalším útokům poté docházelo po celý den.

V jižním sektoru fronty zahájily v 8.30 izraelské jednotky protiofenzivu. Přes těžké ztráty se pěti izraelským brigádám (brigáda gen. Oriho, brig. generála Rana z divize gen. Lanera, 14. a 19. brigáda a 20. brigáda z divize gen. Peleda) ve čtyřech útočných směrech dařilo postupovat směrem k taplinské silnici, kterou během dne obsadily a dále po těžkých bojích u Sidijány porazit velkou syrskou přesilu. Informace o skutečném stavu bojů se projevily i na stále méně optimističtějších prohlášeních k izraelské veřejnosti. Americká vláda ale ještě večer věřila v rychlé vítězství Izraele a H. Kissinger varoval Izrael před postupem za hranice z roku 1967. Na večerním jednání izraelské vlády již bylo konstatováno, že situace je kritická a byl dán příkaz aktivovat izraelské jaderné zbraně (tři raketové rampy střel Jericho v Hirbat Zakarija a osm upravených bombardérů F-4 Phantom II. Jejich cílem měla být hlavní velitelství egyptské a syrské armády).

Úterý 9. října[editovat | editovat zdroj]

U Hermonitu hned ráno 9. října opět zaútočily syrské tankové jednotky vybavené nejmodernějšími T-62 proti pozicím 7. brigády a donutily zbývající izraelské tanky k pozvolnému ústupu. Prostor následně ovládli Syřané. Opět vytlačit se je Izraelcům podařilo až teprve s příjezdem posil. V průběhu bojů ale byly zbytky izraelské 7. brigády obklíčeny. Rozkaz k všeobecnému ústupu chtěl dát gen. Gal již 10. hodin. Rozkaz nakonec nevydal a pozice držel až do 12. hodiny, kdy se syrský útok zastavil. Důvodem zastavení byly nejpravděpodobněji hrozivé ztráty, které Syřané během útoku utržili (jen za dopoledne ztratili 300 tanků a 200 obrněných vozidel), jako další možnost se uvádí, že se syrské velení dozvědělo o aktivaci izraelského jaderného potenciálu.[69]

Zničený syrský tank T-62

V oblasti Sidijány v jižním sektoru golanské fronty zaútočili Syřané proti izraelské ofenzivě a pokusili se izraelské jednotky vytlačit. Během dopoledne byl ale syrský tankový protiútok podporovaný dělostřelectvem a raketami odražen a Izraelci přešli do vlastního protiútoku směrem na Ramtaníju. Z té Syřané vytvořili nejen administrativní centrum celé oblasti, ale především silně opevněnou základnu. V útocích pokračovaly i další izraelské brigády s cílem zatlačit syrské jednotky zpět k tzv. Purpurové linii (linii, na které stály Izraelci a Syřané v okamžiku zahájení války). Během dopoledne se jim sice dařilo postupovat, ale v kolem poledního se dostaly do těžkých bojů se syrskou přesilou. Syrské velení si uvědomovalo, že ztrátou Ramtaníji (které hrozilo izraelské obklíčení), by došlo k přerušení zásobování útočících syrských jednotek v severním sektoru golanské fronty. Proto se snažilo v maximální míře posílit obranu této opevněné základny.[70]

V průběhu dne zároveň Izraelci zaznamenali prostupnost syrského raketového deštníku (důvodem bylo, že Syřanům docházely zásoby raket) a proto mohlo být na podporu pozemních jednotek nasazeno izraelské letectvo. Syřané proto odpálili proti Izraeli několik taktických raket (s minimálním účinkem). Jako odvetu izraelské letectvo bombardovalo Damašek (při zásahu sovětského kulturního střediska zahynulo i několik Rusů).[71]

Středa 10. října[editovat | editovat zdroj]

10. říjen považován za den zlomu války na syrsko-izraelské frontě. Syrský raketový protiletecký kryt měl velké trhliny (přestože SSSR zahájil dodávky materiálu) a izraelské letectvo začalo účinně ničit syrské jednotky. V oblasti vesnice Hušníja se izraelské 19. tankové brigádě za pomoci 20. brigády podařilo syrské jednotky obklíčit a v následných bojích zničit dvě tankové brigády. Izraelské pozemní jednotky během dne postoupily, byť za cenu těžkých ztrát až na Purpurovou linii. Zde se postup zastavil, neboť velení bylo nuceno řešit otázku, zda postupovat dál a zajistit uzemní zisky pro pozdější vyjednávání, nebo přesunout část jednotek na sinajskou frontu. Dalším důvodem k zastavení postupu byl fakt, že některé izraelské jednotky se vlivem ztrát dostaly stěží na polovinu svých předepsaných početních stavů. K syrské hranici se navíc blížily irácké jednotky (300 tanků), které již nacházely na syrském území a počítat se muselo i se zapojením posil z Jordánska a Saúdské Arábie.[72]

Během dne bylo za přítomnosti ministra obrany Moše Dajana na poradě generálního štábu izraelské armády rozhodnuto, že izraelské síly 11. října překročí Purpurovou linii a vstoupí do Sýrie. G. Meirová s plánem souhlasila.[73]

Čtvrtek 11. října[editovat | editovat zdroj]

Boje na golanské frontě

11. října ráno v 11.00 zahájily izraelské tankové jednotky útok proti syrským pozicím v nejsevernější části Golanských výšin. Cílem bylo zatlačit Syřany co nejhlouběji za Purpurovou linii a zaznamenat další územní zisky pro pozdější vyjednávání. Izraelské síly zaútočily ve směru na Damašek podél hory Hermon, další jednotky útočily podél silnice Kunejtra-Damašek, neboť se předpokládalo, že tato oblast je Syřany hůře bráněná. Proti nim stály marocký expediční sbor a syrská pěší brigáda vyzbrojená protitankovými zbraněmi. Po těžkých bojích byli Maročané a Syřané přinuceni k ústupu. Přestože byla Sýrie díky velkým ztrátám za poslední dny oslabena (Sovětský svaz nucen Sýrii zásobovat prostřednictvím leteckého mostu), postupovaly izraelské jednotky pomalu. Na křižovatce Chán Arnaba se izraelský předvoj dostal do pasti a koridor pro přísun posil museli za cenu těžkých ztrát znovuotevřít izraelští výsadkáři. Boje poté probíhaly až do tmy.[74]

Pátek 12. října[editovat | editovat zdroj]

Za pokračujících bojů dosáhly izraelské jednotky stanovených cílů (vesnice Mazrat Bejt Džan a křižovatky Maatz). Syrské jednotky ale kladly silný odpor a Izraelci postupovali pod silnou dělostřeleckou palbou a leteckým bombardováním. Během odpoledne se dalším izraelským jednotkám zdařil průlom a část z nich pronikla na křižovatku Chán Arnaba, kde ale byla obklíčena. Vyprostit se je podařilo až v noci na 13. října výsadkovému praporu, který vyčistil ústupovou cestu od syrské pěchoty.[75]

V jižním sektoru obsadily izraelské jednotky vesnici Nasej a postupovaly na Tel Mešaru a Knaker. Přes těžké ztráty se dostaly do vzdálenosti 4 km od Knakeru, kde narazily na dvě irácké brigády (tankovou a mechanizovanou) ze 3. irácké divize o síle 130 tanků. Ty zaútočily. Došlo ke střetnutí, během něhož izraelské tanky zlikvidovaly 17 iráckých tanků a útok uvázl na mrtvém bodě. Po setmění došlo k rozhodující bitvě, před níž izraelští velitelé připravili Iráčanům léčku (tzv. krabici). Do té se irácké tanky podařilo vlákat a následně z velké části zlikvidovat.[76]

Izraelský postup, přestože byl pomalý, donutil Sýrii požádat Egypt o pomoc posunem sinajské fronty (a tím vázání dalších izraelských jednotek) na východ. Z obav, aby Sýrie pod tlakem nezačala separátně jednat o míru vyslal Egypt do bojů záložní jednotky dosud dislokované na egyptském území. Na žádost Sýrie obávající se izraelského dobytí Damašku se diplomaticky angažoval i Sovětský svaz, který Izraeli nepřímo pohrozil zásahem v případě pokusu o svržení syrského režimu. Izraelské vedení ale dobývání Damašku neplánovalo; taková akce by z vojenského hlediska přinesla řadu problémů a zisk by byl sporný. Navíc by se Izrael dostal do komplikované situace i na mezinárodní scéně.[77]

Sobota 13. října – neděle 14. října[editovat | editovat zdroj]

V sobotu 13. října ve 3. hodiny ráno na golanské frontě při přípravě na bitvu vjely irácké tanky do připravené izraelské pasti. Při následné palbě izraelských tanků bylo 80 iráckých tanků zničeno, zbývající se daly na zmatený ústup. Během dne a následující noci došlo k několika dalším srážkám mezi izraelskými a arabskými silami (do bojů se zapojily i saúdskoarabské síly), ale izraelské síly svůj postup zastavily zejména z důvodu vyčerpanosti jednotek a prvních příznaků nedostatku střeliva. 13. října vstoupila do Sýrie i 40. jordánská tanková brigáda.

14. října zavládl na golanské frontě relativní klid; Syřané přísunem posil zpevnili frontu (jednalo se zejména o příchod 40. jordánské tankové brigády) a dosud útočící izraelští vojáci potřebovali odpočinek. Veškeré izraelsko-syrské boje se proto omezily na střety ve vzduchu a na moři.

Pondělí 15. října – sobota 20. října[editovat | editovat zdroj]

Syrský tank sovětského původu, T-62

15. října zahájily jordánské síly společně se syrskými a iráckými jednotkami útoky na izraelské pozice. Útoky byly ale s těžkými ztrátami odráženy. Důvodem byla především špatná koordinace arabských kontingentů; jednotky neútočily společně a nebyla koordinována palba (irácké dělostřelectvo ostřelovalo jordánské tanky či syrská letadla sestřelovala irácké letouny).[78] Pokusy zatlačit izraelské jednotky zpět za Purpurovou linii se nezdařily a po významných ztrátách útočná aktivita arabských sil ustala. Přesto se jednalo o dílčí úspěch Sýrie; selhala izraelská zpravodajská služba Aman, která přesun iráckých jednotek ani nezaznamenala a navíc zatímco se izraelské jednotky vyčerpávaly boji s Iráčany, syrské jednotky se přeskupovaly a vojáci odpočívali.

Ve středu 17. října zahájily izraelské síly další útok s cílem dobýt vesnici Um Butne a ovládnout prostor východně od Kunejtry. Vesnici se jim sice podařilo obsadit, ale z důvodu chyb v izraelském velení bylo za cenu ztrát nutno vyprošťovat izraelský tankový prapor, který se dostal do obklíčení. Boje v tomto prostoru trvaly až do dopoledne 19. října. Mezitím se izraelské 20. tankové brigádě podařilo obsadit vyvýšeniny Tel Antar a Tel el-Alaliech. Syřané se je pokusili pomocí silné koncentrace tankových jednotek a dělostřelecké palby z kopců vytlačit. Ve čtyřech útocích napadly syrské, irácké a jordánské jednotky izraelská postavení. S těžkými ztrátami se Izraelcům podařilo útoky odrazit (i díky podpoře izraelského dělostřelectva). Jedním z nejdůležitějších faktorů neúspěchu a těžkých ztrát arabských jednotek byla nekoordinovanost jejich útoků.[79]

V dalších dnech se arabské síly podnikly další protiútoky, ale až do uzavření příměří nedosáhly boje větší intenzity.

Neděle 21. října – čtvrtek 25. října[editovat | editovat zdroj]

Ve 14:00 21. října zahájili izraelští výsadkáři útok proti syrským pozicím na hoře Hermon s cílem tuto horu dobýt. Z vrtulníku byli vysazeni na vrcholu hory a za letecké a dělostřelecké podpory začali směrem dolů napadat a likvidovat syrské pozice. Svůj úkol, včetně dobytí syrského velitelského stanoviště dokončili ve 3.30 ráno 22. října. Mezitím zespodu zahájily na horu útok oddíly brigády Golani. Ty však narazily na silnou syrskou obranu. Bylo rozhodnuto o přísunu posil a výsadkáři dostali rozkaz pokračovat v útocích na obránce z vrcholu. K definitivnímu obsazení hory Hermon izraelskými jednotkami došlo 22. října v 10 hod. dopoledne. Během dobývání hory ztratili výsadkáři jednoho příslušníka, v brigádě Golani padlo při útoku 51 vojáků. Izraelcům se tak podařilo získat zpět významný strategický bod. Podle některých tvrzení ale byly izraelské ztráty neodpovídající.[80]

Ve večerních hodinách 22. října vyjádřila Sýrie souhlas s podmínkami příměří přednesenými RB OSN.

Námořní a letecké boje[editovat | editovat zdroj]

Mapa izraelsko-syrského námořního střetnutí u Latakie
Mapa izraelsko-egyptského námořního střetnutí u Baltimu

Na rozdíl od velkých problémů, které měl Izrael v pozemní válce byl průběh námořních bojů pro izraelské námořnictvo úspěchem. 6. října Sýrie a Egypt vyhlásily v části Středozemního moře tzv. válečnou zónu mající Izrael izolovat. Do této zóny pak bylo nasazeno egyptské a syrské loďstvo. Izrael proti nim vyslal údernou skupinu svých válečných lodí.

Ještě tentýž den v noci došlo ke střetnutí mezi izraelskými a syrskými loděmi později známé jako Bitva u Latakie, jejímž výsledkem bylo potopení 5 syrských lodí. Tu samou noc byla skupina egyptských plavidel čítající torpédoborec a raketové a torpédové čluny mající ostřelovat izraelské pobřeží objevena a napadena izraelským letectvem a po ztrátě torpédového člunu se stáhla. Izrael ztratil jeden vrtulník. Další noc potopila izraelská úderná skupina tři egyptské raketové čluny.

Během noci ze 7. na 8. října se izraelská úderná skupina střetla v prostoru mezi egyptskými městy Baltim a Damietta v námořní bitvě (známé jako Bitva u Baltimu) s egyptskou údernou skupinou a během vzájemného ostřelování raketami Gabriel potopila tři egyptské raketové čluny. V noci z 10. na 11. října napadli Izraelci tři syrské přístavy Latakia, Tartús a Banías a potopili tři syrské lodi bez vlastních ztrát (syrské pobřežní dělostřelectvo omylem potopilo dvě obchodní lodě patřící Řecku a Japonsku). V noci z 11. na 12. října Izraelci napadli egyptský přístav Port Saíd a potopili 2 egyptské raketové čluny a zároveň napadli syrský přístav Tartús a kromě 2 syrských raketových člunů potopili i sovětskou nákladní loď.

V noci ze 13. na 14. října napadly izraelské raketové čluny terminály ropovodů v syrské Latakii a egyptském Damiettu. Při dalších nočních útocích z 18. na 19. října izraelské námořnictvo opětovně napadalo syrské a především egyptské přístavy a kromě ničení vojenských plavidel raketami napadalo i egyptské ropovody, cíle poblíž Alexandrie a mosty v Sýrii. Další útoky poté Izrael neuskutečnil. Protože z obav z dalších ztrát se egyptské a syrské námořnictvo neodvažovalo na otevřené moře, boje ve Středozemním moři ustaly.

Syrský ropný terminál po útoku izraelských raketových člunů

V Rudém moři sice Egypt zaminoval přístup k izraelskému ropnému terminálu v přístavu Ejlat, ale izraelské strategické zásoby ropy byly dostačující. Ke srážkám drobných plavidel docházelo i v Suezském zálivu. O bojových operacích izraelských vojenských ponorek nejsou žádné informace, ale předpokládá se, že byly nasazovány ke sběru informací pro útoky hladinových plavidel.

Izraelská převaha na moři byla jednoznačně dána technologickou vyspělostí. Zatímco Sýrie a Egypt disponovaly sovětskými loděmi typu Komar a Osa, bylo izraelské námořnictvo vybaveno moderními raketovými čluny třídy Saar a Rešef osazenými raketami Gabriel a především vybavenými elektronickou ochranou proti sovětským raketám Styx.

V přípravě na leteckou válku vyvodil Egypt poučení ze Šestidenní války, kdy Izrael využil momentu překvapení a zlikvidoval letecké síly arabských zemí ještě na zemi. Za pomoci Sovětského svazu byl nad Egyptem a Sýrií vybudován raketový deštník tvořený systémem raket SAM-2, SAM-3, SAM-6 a SAM-7. Roztažením fronty (sinajská fronta měla v okamžiku egyptského útoku 160 km) se Egypťanům podařilo rozředit izraelské letecké útoky (izraelské letectvo navíc muselo působit i na golanské frontě a zabezpečovat i ochranu vnitrozemí). Při zahájení války vedly hlavní útok egyptské letecké síly proti izraelskému vnitrozemí (letiště, radarové základny, vojenské tábory), syrský letecký útok byl veden na izraelské bojové síly.[81] Izraelské letectvo poté útočilo jak proti egyptským mostům přes Suezský průplav (podařilo se jim zasáhnout kromě jednoho všechny, konstrukce mostů však umožňovala velmi rychlou opravu), tak proti syrským jednotkám na Golanských výšinách. Z důvodu hrozivých ztrát způsobených protileteckou obranou musely být tyto útoky omezeny na leteckou podporu zadržovacích pozemních operací. Teprve v další fázi války, kdy Izrael přešel do protiútoku a dařilo se ničit egyptské a syrské protiletecké prostředky se operace izraelského letectva rozšířily.

V dalších dnech, kdy izraelská armáda začala na obou frontách přebírat strategickou iniciativu a pozemní jednotky začaly účinně ničit syrská a egyptská odpalovací zařízení, začalo izraelské letectvo více operovat nad místy bojů a při leteckých soubojích vytlačovat letectvo Egypta a Sýrie a zároveň se účinně podílet na dalším ničení raketového deštníku arabských spojenců.

Diplomatické aktivity během konfliktu[editovat | editovat zdroj]

Henry A. Kissinger, v době války americký ministr zahraničních věcí

Již první den po zahájení konfliktu se Sovětský svaz snažil vyvíjet na Sadáta tlak, aby přistoupil na možnost nabídky uzavření příměří. Oficiálně se jednalo o syrskou žádost, ale ve skutečnosti se sovětské vedení obávalo rozbití procesu uvolňování mezi velmocemi (podle jiných zdrojů se opravdu jednalo o požadavek Sýrie, neboť ta se po dobytí Golanských výšin chtěla vyhnout izraelskému protiútoku).[82] Sadát ale zůstal neoblomný a o příměří byl ochoten hovořit až po dosažení hlavních egyptských cílů.[83] Ve Washingtonu panoval optimismus, neboť ještě nebyly k dispozici reálné informace a předpokládalo se brzké vítězství Izraele. Prezidentu Nixonovi a jeho exekutivě působilo mnohem větší starosti rozbíhající se vyšetřování případu později známého jako aféra Watergate a celý blízkovýchodní problém byl přesunut na amerického ministra zahraničí Henryho Kissingera.[65] Americkou víru v izraelské vítězství nenarušilo sovětské komuniké, ve kterém chyběla nabídka na společné prosazení příměří v OSN (což znamenalo, že ho Arabové nepotřebují), ale až večerní poselství z Egypta, ve kterém též o příměří nepadla ani zmínka.

Vykládka vojenského materiálu dodaného v rámci americké pomoci Izraeli

Od počátku konfliktu se izraelský velvyslanec v USA pokoušel od americké vlády získat mimořádné dodávky zbraní a vojenského materiálu. To se ale podařilo až 10. října, kdy H. Kissinger definitivně pochopil, že se Izrael nachází ve vážné situaci. Sovětský svaz se naproti tomu snažil přimět Sadáta, aby přistoupil na žádost o příměří a zastavení palby, neboť Rusům bylo jasné, že situace na syrsko-izraelské frontě otočila ve prospěch Izraele. To však Sadát odmítl. 10. října se Kissinger se sovětským velvyslancem AnatolijemDobryninem dohodli na koordinovaném postupu při přijímání rezoluce o příměří v Radě bezpečnosti. 11. října upozornil jordánský král Husajn, že s výjimkou vyslání tankové brigády jako formy solidarity se Jordánsko války nezúčastní. Zpráva byla prostřednictvím USA předána Izraeli, který neoficiálně přislíbil, že zapojení této brigády nebude považovat za vyhlášení války Jordánskem. Izraeli zároveň tato zpráva poskytla možnost přesunout síly dosud vázané v oblasti izraelsko-jordánských hranic do oblastí bojů.

31. října 19733 se po ukončení bojů egyptský ministr zahraničí Ismajíl Fahmi (vlevo) sešel s Richardem Nixonem (uprostřed) a Henrym Kissingerem (vpravo)

12. října sovětský návrh na velmocenské sjednání příměří ale Egypťané odmítli. S probíhajícími boji se totiž velmoci stále více nechávaly zatáhnout do celé krizové situace; po izraelském bombardování sovětského kulturního střediska v Damašku potopilo 12. října izraelské námořnictvo v syrském přístavu sovětskou obchodní loď. Sovětský svaz pohrozil Izraeli odvetnými opatřeními a vyhlásil pohotovost pro sedm svých výsadkových divizí. Zároveň začal do Středozemního moře přesouvat vojenská plavidla. Generál Dajan ten den promluvil v médiích a mírné izraelské úspěchy na golanské frontě zveličil, což vyvolalo odmítavou reakci H. Kissingera, který se americké představitele naopak snažil přesvědčit o izraelském boji o přežití. Vojenské dodávky se navíc zpomalily, neboť soukromí dopravci odmítli létat do prostoru bojů (zajištění vlastní přepravy byla jedna z podmínek, kterou musel Izrael splnit, chtěl-li přísun zbraní z USA).

12. října Spojené státy dále jednaly se Sovětským svazem o možnostech prosazení příměří v OSN, ale zároveň odsouhlasili vybudování leteckého mostu pro přepravu vojenského materiálu do Izraele (ačkoliv tato pomoc byla nakonec nižší než bylo slibováno). Dodávky zbraní a vojenského materiálu poté probíhaly v rámci operace Nickel Grass. Americká administrativa ale zároveň obdržela memorandum společností zajišťujících těžbu ropy v Saúdské Arábii konstatující, že podpora Izraeli by pro USA mohla mít negativní vliv na vztahy se zeměmi produkujícími ropu. Další krok zemí produkujících ropu se uskutečnil na konferenci OPEC ve Vídni, kde zástupci arabských zemí jednostranně zvýšili cenu ropy za barel a následně oznámily, že určování cen ropy bude jednostrannou záležitostí jejích producentů.

V rozhovoru s britským velvyslancem 13. října v Egyptě Sádát podmínil zastavení palby odchodem Izraele z okupovaných území. 14. října dorazila do Izraele první dodávka americké vojenské pomoci, přičemž Nixon a Kissinger se rozhodli zvýšit tuto pomoc bez ohledu na protesty arabských zemí. Na straně arabských zemí naopak došlo k mírnému ochlazení vztahů se Sovětským svazem. SSSR z důvodu vyčerpání dolarových vkladů Egyptem a Sýrií pozastavil dodávky vojenského materiálu. To bylo vyřešeno finančními dary ostatních arabských zemí, ale v některých arabských představitelích přetrval pocit hořkosti. 14.–15. října Sovětský svaz, vědomý si izraelských úspěchů stupňoval tlak na Egypt, který stále odmítal přijmou zastavení palby. Na jednání ve Vídni 16. října se členské země OPEC jednostranně dohodly na takřka zdvojnásobení ceny ropy za barel na 5,12 dolarů a omezení těžby o 10 % okamžitě a následném 5% snižování produkce do ukončení války. Ve Washingtonu se mezitím delegace tvořená některými ministry zahraničí arabských zemí snažila přesvědčit americkou vládu, aby donutila Izrael k zastavení palby. Členové delegace navíc předali záruky, že cílem egyptsko-syrského útoku není zničení Izraele, ale jeho odchod z okupovaných území. Američtí představitelé ale odmítli návrhy na příměří podmíněné předběžnými arabskými podmínkami.

Alexej Kosygin, předseda Rady ministrů SSSR

V Egyptě zatím jednal sovětský předseda vlády Alexej Kosygin. Varoval Sádáta, že izraelské překročení Suezského průplavu přímo ohrožuje Káhiru, což Sádát odmítl z obav, že by tak budil dojem slabosti. Egyptské velení se snažilo význam izraelských jednotek, které překročily Suezský průplav bagatelizovat.[84] Zároveň Sovětský svaz tlačil na USA, aby přinutili Izrael k přijetí příměří. Arabské země v čele se saúdskoarabským králem Fajsalem Spojeným státům již přímo hrozily úplným ropným embargem. Kvůli neústupnosti jak Egypta tak Izraele a z obav z přímé srážky s USA se Sovětský svaz rozhodl 20. října pozvat H. Kissingera na přímá jednání do Moskvy. USA mezitím poskytly Izraeli další finanční pomoc, na což reagovaly arabské země dalším skokovým zvýšením cen ropy.

20. října následně zahájily arabské země v čele se Saúdskou Arábií totální ropný bojkot USA. Egyptský prezident Sádát se rozhodl neriskovat a oznámil sovětskému velvyslanci, že souhlasí se zastavením palby. Kissinger odlétal do Moskvy s rozsáhlými pravomocemi v okamžiku, kdy se prezident Nixon a jeho administrativa nacházeli ve vrcholící aféře Watergate. Při následném jednání se oběma stranám podařilo dosáhnout rychle dohody. Obě země měly následně iniciovat svolání mimořádného zasedání Rady bezpečnosti, přijetí rezoluce a zastavení palby do 12 hodin po přijetí této rezoluce. 22. října přijalo mimořádné zasedání RB OSN rezoluci č. 338 vyzývající zúčastněné strany k zastavení palby a zahájení rozhovorů o míru, přičemž k ukončení bojů mělo dojít 22. října do 12.00. Souhlas se zastavením palby nakonec vyjádřili Egypt i Izrael, přičemž Izrael tuto rezoluci začal naplňovat až 25. října, tedy tři dny po dohodnutém termínu. Již 23. října odeslala Moskva do Washingtonu nótu obviňující Izrael z flagrantního porušování příměří. Další dvě nóty byly více ostřejší a SSSR hrozil jednostrannými kroky proti Izraeli. USA tuto hrozbu sice odmítaly, ale zároveň zvyšovaly tlak na Izrael. Ten se totiž dalšími bojovými akcemi snažil (stejně jako Egypt) vylepšit pozici pro mírová jednání. Na dalším jednání RB OSN byla přijata nová rezoluce č. 338, která posouvala zastavení palby na 24. října na 7.00 hodinu ranní místního času a požadovala návrat jednotek na linii z 22. října.

Územní zisky a ztráty po ukončení bojů

24. října obdržely Spojené státy stížnost Egypta na izraelské porušování příměří, izraelský velvyslanec v USA oponoval, že se izraelské jednotky pouze brání, neboť se jednotky 3. egyptské armády v rozporu s rozkazy snaží prorazit z obklíčení (v té době probíhal izraelský pokus o dobytí Suezu, který skončil neúspěchem).[85] Egyptský prezident zároveň žádal USA, aby proti Izraeli zasáhly silou. SSSR v poselství prezidentovi Spojených států dále požadoval, aby USA donutily Izrael k zastavení palby. Během dne oznámil Egypt, že bude v OSN požadovat vytvoření sovětsko-amerických jednotek dohlížejících na dodržování příměří. USA obratem deklarovaly připravenost zabránit sovětské vojenské přítomnosti i silou. Samotný Sovětský svaz večer potvrdil svou ochotu se v konfliktu vojensky angažovat. Kissinger oznámil, že případný návrh na vytvoření takových jednotek budou vetovat. Na probíhajícím pravidelném zasedání RB Egypt návrh skutečně předložil, ale SSSR se s ním odmítl ztotožnit. V 19.35 hod. (washingtonského času) L. Brežněv v osobním poselství pro Nixona bez obalu varoval, že SSSR zvažuje jednostranné kroky proti Izraeli. Kissinger proto okamžitě svolal zasedání WSAG (prezident Nixon se nezúčastnil, v důsledku aféry Watergate a diskusí o jeho appeasementu se nacházel na pokraji psychického zhroucení a Kissinger jednal na vlastní pěst).[86] Ve 23.41 Spojené státy vyhlásily III. stupeň bojové pohotovosti a do Středozemního moře začaly směřovat americké námořní síly. Zároveň Kissinger Nixonovým jménem požádal Egypt o stažení požadavku o vyslání sovětských vojenských sil a zvážení důsledků, jaké by mělo střetnutí jaderných mocností na egyptské půdě.

25. října ráno odeslaly USA Sovětskému svazu poselství upozorňující na nebezpečnost jednostranných kroků a nabízely vytvoření sovětsko-americké skupiny mírových pozorovatelů pod hlavičkou OSN. Egypt následně stáhl svou žádost o vyslání jednotek, čímž byla bezprostřední krize zažehnána. Sovětský svaz egyptský návrh podpořil. Pod narůstajícím americkým tlakem ukončil Izrael veškerou bojovou činnost.

Jaderný arzenál[editovat | editovat zdroj]

Během Jomkipurské války byly zaznamenány dva případy, kdy se mluvilo o možném nasazení jaderných zbraní. V prvním případě jednal o možném použití izraelského jaderného arzenálu kabinet v noci z 8. na 9. října. Výsledkem byl pokyn k aktivaci raketových ramp střel Jericho v Hirbat Zakarija a přípravě speciálních bombardérů F-4 Phantom schopných svrhnout jadernou pumu na letecké základně Tel Nof. Jako cíle byly určeny hlavní vojenská velitelství Egypta a Sýrie. Přesný termín odvolání poplachu není znám, ale již během 9. října došlo ke zklidnění situace.[87]

V druhém případě se jednalo o sovětské jaderné hlavice pro rakety Scud, jejichž pohyb přes Dardanely zaznamenala CIA 15. října. 22. října měl být jaderný materiál vyložen v Alexandrii. Ten den byly proti izraelským pozicím vystřeleny 2 rakety Scud osazené pouze konvenčními hlavicemi (podle některých zpráv se dokonce jednalo o cvičné nástavce) jako varování Izraeli. O odpálení těchto raket rozhodl sovětský gen. Grečko a vyvolalo to ostrý spor mezi sovětským politickým vedením a armádním velením. Samotný jaderný materiál byl 23. října odvezen zpět do SSSR. Účel přesunu jaderného materiálu se nikdy nepodařilo uspokojivě vysvětlit, ale později někteří izraelští důstojníci přišli s tvrzením, že tuto zprávu si CIA vymyslela, aby USA mohly účinněji tlačit na Izrael. Na druhou stranu je faktem, že zpráva o přesunech sovětského jaderného materiálu do Egypta nebyla v americko-izraelských vztazích nikdy použita.[88]

Mírová jednání[editovat | editovat zdroj]

Nejzávažnějším problémem pro formální ukončení války se ukázalo úplné obklíčení 3. egyptské armády izraelskými jednotkami. Izrael odmítal toto uzavření otevřít dokonce i pro dodávky nevojenského materiálu (vody a léků), neboť se jednalo o významný trumf pro budoucí jednání. Teprve po stupňovaných pohrůžkách ze strany SSSR a nakonec i USA došlo k uvolnění uzávěry. Díky tomu se 3. egyptská armáda zachránila beze ztrát a to včetně veškeré techniky. Izrael naproti tomu nebyl nucen vyhovět požadavku ES na stažení se na linii z 22. října.

Izrael po Jomkipurské válce

Po uvolnění obklíčení 3. egyptské armády došlo k prvním izraelsko-egyptským jednáním. Během těchto jednání přišel hlavní iniciátor mírových jednání americký ministr zahraničí Henry Kissinger s koncepcí rozhovorů krok za krokem (step-by-step diplomacy), která předpokládala, že míru lze dosáhnout jen postupnými, na sebe navazujícími smlouvami, neboť komplexní řešení problému je jen nedosažitelný přelud. Během vyjednávání se Kissinger setkal s řadou arabských představitelů včetně Sadata (USA při těchto jednáních znovuobnovily s Egyptem diplomatické styky) a výsledkem byla dohoda o šestibodovém plánu o větším stahování obou stran. Izrael dohodu podepsal 11. listopadu po americkém nátlaku (a kompenzacích v podobě hospodářských a vojenských dodávek).

Dalším krokem bylo svolání mezinárodní konference pod záštitou OSN, která se měla sejít v Ženevě. Zúčastněné strany (zejména Sýrie a Izrael) ale svou přítomnost na konferenci podmiňovaly řadou ústupků. Konference byla za účasti USA, SSSR, generálního tajemníka OSN a zástupců Egypta, Izraele a Jordánska (Sýrie se odmítla zúčastnit, OOP na nátlak Izraele nebyla přizvána) zahájena 21. prosince 1973. Další jednání pokračovaly dvoustrannými rozhovory. Izraelsko-egyptská jednání vedená 11.–17. ledna 1974 skončila podpisem dohody, ve které se Izrael zavázal ke stažení ze západního břehu Suezského průplavu a v další fázi ke stažení svých jednotek až do vzdálenosti 32 km od průplavu na východní straně. Egypt se zavázal k udržování pouze předem stanovených vojenských sil v prostoru, k obnovení provozu v průplavu a povolení návratu civilních obyvatel do měst podél průplavu. V Izraelem uvolněném pásmu mělo zároveň dojít k rozmístění jednotek OSN. G. Meirová a A. Sadat si při této příležitosti vyměnili dopisy.

Problémy provázelo jednání mezi Izraelem a Sýrií. Hlavním bodem sporu se ukázaly Golanské výšiny, jejichž vyklizením Sýrie podmiňovala jakoukoliv dohodu. Po dalších jednáních ale Sýrie daný stav akceptovala (Izrael odmítl Golanské výšiny opustit a Sýrie neměla dostatek sil na jejich vojenské ovládnutí). Další jednání pokračovala až do 31. května 1974, kdy obě strany podepsaly dohodu. V ní se Izrael vzdal správního střediska Kunejtry, ale podržel si samotné výšiny včetně pohoří Hermon. Zároveň došlo k částečnému stažení obou stran z linie dotyku a jejich nahrazení pozorovateli OSN. Touto dohodou byla válka formálně ukončena.

28. října 1974 se v Maroku sešel summit arabských zemí, který prohlásil OOP za jediného představitele Palestinců. OOP se tak na místo Jordánska stala mluvčím Palestinců na Západním břehu. S OOP ale Izrael programově odmítal vyjednávat, což mělo za následek neuzavření izraelsko-jordánské smlouvy.

V dalších letech pokračovala zprostředkovaná vyjednávání mezi Izraelem a Egyptem, jejichž výsledkem byla tzv. druhá sinajská dohoda uzavřená 1. září 1975, na jejímž základě se izraelská armáda stáhla až 64 km od východního břehu Suezského průplavu a Egyptu byla postoupena ropná pole v Abú Rudáís a průsmyky Mitla a Giddi. Za to, že Izrael přistoupil na tyto požadavky, zavázaly se Spojené státy nejen k rozsáhlým dodávkám hospodářského a vojenského materiálu (včetně nejmodernějších technologií), ale i k dlouhodobým garancím dodávek dalších, včetně americké podpory proti SSSR a diplomatické podpory při jednáních s arabskými zeměmi.

Výsledek války[editovat | editovat zdroj]

Z čistě vojenského hlediska byl vítězem války Izrael. Nejen že se mu podařilo odvrátit vlastní územní ztráty, ale ještě dokázal v závěru bojů zajistit územní zisky, ovšem při těžkých a z dlouhodobého hlediska neakceptovatelných ztrátách; z politického a globálního hlediska šlo o remízu nebo velmi mírné vítězství arabské koalice, která si své ztráty mohla dovolit. Konflikt ukázal, že vojenská dominance Izraele již není tak enormní jako dříve – jednoznačnou převahu v něm mělo pouze izraelské vojenské námořnictvo, které likvidovalo arabské lodě, kdekoli se s nimi střetlo (viz bitva u Latakie a bitva u Baltimu). Z politického hlediska byl vítězem Egypt, neboť samotná válka vedla následně k řadě jednání, která vyústila v izraelské stažení se ze Sinajského poloostrova, což byl i jeden z cílů egyptského útoku. Z pohledu velmocí zaznamenal ztrátu Sovětský svaz, neboť po Jomkipurské válce nastoupil Egypt pod Sadátovým vedením cestu odpoutávání se od východního bloku a sbližování se s USA, což vyústilo v podepsání izraelsko-egyptské mírové dohody v roce 1978.

Hodnocení[editovat | editovat zdroj]

Izrael se v jomkipurské válce paradoxně stal obětí svého snadného vítězství v šestidenní válce. V izraelské veřejnosti jednoznačné vítězství v minulé válce ještě více utvrdilo přesvědčení o arabské nemohoucnosti a neschopnosti vést efektivně válku. Toto přesvědčení, mnohdy přecházející až v pohrdání prostoupilo nejen celou společnost, ale i IOS, včetně nejvyššího velení a vojenské zpravodajské služby Aman. To vedlo k tomu, že i zřejmé známky hrozícího arabského útoku byly ignorovány či odmítány jen na základě přesvědčení o vlastní vojenské nadřazenosti. Dalším strategickou chybou byl špatný výklad jednotlivých egyptských kroků, které samy o sobě neznamenaly přípravy na válku, ale při jejich spojení a navíc při existenci podobných kroků i v Sýrii se měly stát varováním nejvyšší naléhavosti.[89]

Po zahájení samotné války se projevily další negativní tendence, které působily Izraeli potíže. Díky tomu, že někteří z izraelských velitelů byli zároveň vnitropoliticky angažovaní docházelo k řadě případů, kdy tito velitelé obcházeli své nadřízené a komunikovali přímo s ústředím. Zatímco na syrské frontě se během krátké doby podařilo situaci stabilizovat zejména díky dobrým osobním vztahům jednotlivých velitelů, na sinajské frontě díky mnohdy až averzím mezi některými izraelskými velícími důstojníky se situace zhoršovala. Izraelská doktrína tankové války se zhroutila. Představa, že tankové jednotky mohou útočit bez přímé podpory pěchoty se ukázala jako jeden z nejnebezpečnějších konceptů používaných v izraelské armádě.[47] Izraelská pěchota, pokud byla nasazena, byla vybavena nevyhovujícími zbraněmi, které zaostávaly za sovětskou výzbrojí (vybavenost protitankovými prostředky u izraelské pěchoty byla tristní).[90]

Nová situace byla frustrující i pro izraelské letectvo, jež bylo zvyklé hrát v podobných konfliktech dominantní úlohu. Nyní se díky sovětským protileteckým raketám letecké útoky na egyptské a syrské pozice staly prakticky sebevražednými. Velení již od počátku budovalo letectvo jako dominantní prvek v izraelské vojenské strategii, který se zdál přiměřenou odpovědí na silné dělostřelectvo budované arabskými zeměmi, zejména Egyptem. V průběhu jomkipurské války se ale ukázala scestnost takového jednání, neboť za situace, kdy bylo izraelské letectvo ničeno egyptským a syrským raketovým deštníkem, nedokázalo slabé izraelské dělostřelectvo poskytnout vlastním jednotkám dostatečnou podporu.[91]

Později došlo k přehodnocení některých závěrů vyvozených z bojů; popřena byla tiskem původně zveličená úspěšnost PTRK (protitankového raketového kompletu) 9M14M Maljutka (AT-3 SAGGER). Odtajněné rozbory totiž ukázaly, že plnou polovinu zásahů izraelských tanků způsobila tanková střelba, z velké části ze 115mm kanónu tanků T-62. Na druhém místě byly RPG, díky velmi členitému terénu a velmi krátkým vzdálenostem bojů. Maljutky byly až na 3. místě, což bylo způsobeno členitostí terénu, nutností letu alespoň 300 m pro zachycení optikou a obrovským množstvím zvířeného kouře a prachu. Rozbory bojů, zejména v oblasti tankových vojsk, vedly ke vzniku izraelského tanku Merkava.

Válka změnila i pohled izraelské veřejnosti na IOS. Jomkipurskou válkou se skončilo období nekritického obdivu Izraelců vůči vlastní armádě. Kritika, zejména v izraelském tisku vedla ke vzniku Agranatovy komise. Goldu Meirovou tato válka stála premiérské křeslo. Stala se sice v r. 1974 znovu ministerskou předsedkyní, ale po zveřejnění výsledku šetření příčin úvodních izraelských porážek Agranatovou komisí odstoupila a vystřídal ji Jicchak Rabin. Demisi později podal i ministr obrany Moše Dajan. Bezprostředně po zveřejnění výsledků šetření Agranatovy komise byl propuštěn náčelník Generálního štábu David Elazar, náčelník vojenské zpravodajské služby Eli Zeira a náčelník jižního velitelství Šmu'el Gonen.[92]

Na egyptské a syrské straně byla dominantním faktorem počátečních úspěchů pečlivá příprava na válku. Vzrostl důraz na výcvik vojáků a jejich odborné znalosti. Egyptští vojenští analytici pečlivě vyhodnocovali veškeré dostupné záznamy o izraelské taktice boje a tomu přizpůsobovali i plánování války. Proti silnému izraelskému letectvu postavili protiletecké rakety, proti izraelským tankovým jednotkám pěchotu vybavenou protitankovými střelami. Pečlivě a zevrubně byl naplánován i přechod přes Suezský průplav (tato vyloďovací operace byla později hodnocena jako nejlepší od vylodění Spojenců v Normandii). Mnoho energie bylo věnováno i klamným manévrům a utajení, díky nimž byl Izrael do poslední chvíle na pochybách o hrozbě války (egyptskému velení se podařilo utajit zahájení války i před vlastní armádou a to včetně vysokých velitelů). Přes počáteční úspěchy (Egypt úspěšně přešel Suezský průliv a paralyzoval Bar Levovu linii a syrské jednotky zatlačily izraelské obránce až skoro ke Galilejskému jezeru) ale celý útok vyzněl do ztracena. Egypťané sice precizně naplánovali přechod Suezského průplavu, ale plány na další postup k průsmykům Mitla a Gidi byly připraveny jen rámcově, navíc po překročení Suezského průplavu a vybudování předmostí se egyptské jednotky již významně nepokoušely o další postup.[93] Egypt navíc své operace plánoval dogmaticky pod vlivem sovětské vojenské doktríny, která byla izraelským velitelům známá a proto se na jednotlivé kroky předem připravili.[94]

Egyptský prezident Sadat za usmíření s Izraelem a později za uzavření mírové dohody v Camp Davidu (1978) dostal sice Nobelovu cenu, ale v říjnu 1981 byl během vojenské přehlídky zavražděn komandem radikálů z Egyptského islámského džihádu.

Ztráty[editovat | editovat zdroj]

V případě Egypta a Sýrie se jedná o odhady, které obě země nikdy nepotvrdily ani nevyvrátily.

Izrael[editovat | editovat zdroj]

  • 2838 padlých
  • 8800 zraněných
  • 508 zajatých
  • 840 tanků
  • 118 letadel
  • 25 děl

Egypt[editovat | editovat zdroj]

  • 5000 mrtvých
  • 2000 zraněných
  • více než 8000 zajatých
  • 1100 tanků
  • 223 letadel

Sýrie[editovat | editovat zdroj]

  • 3100 padlých
  • 6000 zraněných
  • 500 zajatých
  • 1200 tanků
  • 222 letadel[95]
  • 12 lodí

Reference[editovat | editovat zdroj]

    • Herzog, The War of Atonement, Little, Brown and Company, 1975. Forward
    • Insight Team of the London Sunday Times, Yom Kippur War, Double Day and Company, Inc, 1974, page 450
    • Luttwak and Horowitz, The Israeli Army. Cambridge, MA, Abt Books, 1983
    • Rabinovich, The Yom Kippur War, Schocken Books, 2004. Page 498
    • Revisiting The Yom Kippur War, P.R. Kumaraswamy, pages 1–2
    • Johnson and Tierney, Failing To Win, Perception of Victory and Defeat in International Politics. Page 177
    • Charles Liebman, The Myth of Defeat: The Memory of the Yom Kippur war in Israeli Society Middle Eastern Studies, Vol 29, No. 3, July 1993. Published by Frank Cass, London. Page 411.
  1. Bidanda M. Chengappa(1 January 2004). Pakistan: Islamisation Army And Foreign Policy. APH Publishing, 42–. ISBN 978-81-7648-548-7. Ověřeno k 22 February 2013. 
  2. Simon Dunstan(20 April 2003). The Yom Kippur War 1973 (2): The Sinai. Osprey Publishing, 39–. ISBN 978-1-84176-221-0. Ověřeno k 22 February 2013. 
  3. P.R. Kumaraswamy(11 January 2013). Revisiting the Yom Kippur War. Routledge, 75–. ISBN 978-1-136-32895-4. Ověřeno k 22 February 2013. 
  4. Perez, Cuba, Between Reform and Revolution, p. 377-379
  5. Shazly, pp.83–84
  6. WANNER, Jan. Krvavý Jom Kippur. Čtvrtá a pátá arabsko-izraelská válka ve světové politice. Praha : Libri, 2002. 356 s. ISBN 80-7277-121-3. S. 92.  [Dále jen: Wanner]
  7. DUNSTAN, Simon. Válka Jom Kipur 1973. Sinaj. Praha : Grada Publishing, 2009. 96 s. ISBN 978-80-247-2883-4. S. 17.  [Dále jen: Dunstan]
  8. Wanner, str. 94
  9. Mossad – Izraelské tajné války. Brno : Jota, 2001. ISBN 80-7217-145-3. S. 311.  [Dále jen: Black a Morris]
  10. Wanner, str. 107
  11. Wanner, str. 110
  12. Wanner, str. 117
  13. Wanner, str. 120
  14. Black a Morris, str. 310
  15. Wanner, str. 112-115
  16. Dunstan, str. 21
  17. Dunstan, str. 22
  18. Dunstan, str. 17
  19. HERZOG, Chaim. Válka ze dne usmíření. Praha : Baronet, 2002. 375 s. ISBN 80-7214-767-6. S. 51.  [Dále jen: Herzog]
  20. Herzog, str. 55
  21. a b Black a Morris, str. 320
  22. Herzog, str. 60-61
  23. Wanner, str. 148
  24. Badri, H., Zohdy, M. & Magdoub, T. The Ramdan War, 1973. New York: Hippocrene Books, 1978. http://www.tacticaloperationscenter.com/Air%20Defense.htm
  25. a b c d Black a Morris, str. 332
  26. Wanner, str. 155
  27. a b c Wanner, str. 175
  28. Wanner, str. 157
  29. Herzog, str. 70
  30. Herzog, str. 71
  31. Herzog, str. 76
  32. Herzog, str. 81
  33. Black a Morris, str. 322
  34. Black a Morris, str. 309
  35. Black a Morris, str. 323
  36. Black a Morris, str. 331
  37. Wanner, str. 162
  38. Wanner, str. 167
  39. a b Wanner, str. 168-172
  40. Herzog, str. 209
  41. Wanner, str. 181-184
  42. Herzog, str. 210
  43. Herzog, str. 238
  44. Herzog, str. 208
  45. Wanner, str. 203
  46. a b Herzog, str. 247
  47. Herzog, str. 251
  48. Herzog, str. 257
  49. Herzog, str. 261
  50. a b Herzog, str. 264
  51. Herzog, str. 284
  52. Herzog, str. 292
  53. Herzog, str. 293
  54. Herzog, str. 306
  55. Herzog, str. 307
  56. Herzog, str. 313
  57. Herzog, str. 318
  58. Wanner, str. 179-180
  59. Herzog, str. 113
  60. Herzog, str. 114
  61. Herzog, str. 118
  62. Herzog, str. 122
  63. Herzog, str. 139-140
  64. a b Wanner, str. 184
  65. Wanner, str. 185
  66. Herzog, str. 149-150
  67. Herzog, str. 162
  68. Wanner, str. 212
  69. Herzog, str. 172
  70. Wanner, str. 214
  71. Herzog, str. 175
  72. Herzog, str. 176
  73. Wanner, str. 226
  74. Herzog, str. 183
  75. Herzog, str. 188
  76. Herzog, str. 185
  77. Herzog, str. 190
  78. Herzog, str. 193
  79. Herzog, str. 195
  80. Herzog, str. 326
  81. Herzog, str. 116
  82. Wanner, str. 181
  83. Herzog, str.296
  84. Herzog, str.317
  85. Wanner, str. 279
  86. Wanner, str. 208
  87. Wanner, str. 274
  88. Herzog, str. 78
  89. Herzog, str. 343
  90. Herzog, str. 321-322
  91. ROSENZWEIG, Luc. Ariel Šaron. Praha : Garamond, 2008. ISBN 978-80-7407-023-5. S. 170.  
  92. Herzog, str. 298
  93. Herzog, str. 260
  94. Herzog, str. 329

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]