Ariel Šaron

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ariel Šaron
אריאל שרון
Šaron při tiskové konferenci v roce 2004
Šaron při tiskové konferenci v roce 2004
Ve funkci:
7. března 2001 – 14. dubna 2006
Prezident Moše Kacav
Předchůdce Ehud Barak
Nástupce Ehud Olmert

Ve funkci:
5. srpna 1981 – 14. února 1983
Předseda vlády Menachem Begin
Předchůdce Menachem Begin
Nástupce Menachem Begin

Narození 26. února 1928

Kfar Malal, Britský mandát Palestina (dnes Izrael)

Úmrtí 11. ledna 2014 (85 let)
Ramat Gan, Izrael
Politický subjekt Kadima (dříve Likud, Šlomcijon)
Kneset 8.16.
Choť Margalit Šaronová (zemřela 1962)
Lilly Šaronová (zemřela 2000)
Vzdělání

Hebrejská univerzita
Telavivská univerzita

Podpis Ariel Šaronאריאל שרון, podpis
Vojenská služba
Sloužil Hagana
Izraelské obranné síly
Doba služby 1945–1973
Hodnost generálmajor (aluf)
Bitvy/války válka za nezávislost
sinajská válka
šestidenní válka
jomkipurská válka
Commons Ariel Sharon

Ariel Šaron (hebrejsky: zvuk אריאל שרון, rodným jménem Ariel Scheinermann, přezdívaný Arik;[1] 26. února 192811. ledna 2014[2]) byl izraelský politik a generál, který v letech 2001 až 2006 zastával úřad izraelského premiéra. Od 4. ledna 2006, kdy utrpěl cévní mozkovou příhodu, byl až do své smrti v lednu 2014 v perzistentním vegetativním stavu.

Šaron byl jedním z velitelů v izraelské armádě už od jejího vzniku v roce 1948. Jako výsadkář a později jako důstojník se zúčastnil izraelské války za nezávislost v roce 1948. Stal se jednou z klíčových osobností vzniku elitní jednotky 101 a v pozdějších letech se zúčastnil sinajské, šestidenní, opotřebovací a jomkipurské války. V průběhu své vojenské kariéry byl považován za nejlepšího polního velitele v izraelských dějinách a za jednoho z nejlepších vojenských stratégů všech dob.[3] Po úspěšném útoku na Sinaji během šestidenní války a obklíčení egyptské třetí armády během jomkipurské války, si u izraelské veřejnosti vysloužil přezdívku „král Izraele“.[3]

Po odchodu z armády vstoupil do pravicové strany Likud a v 70. až 90. letech zastával více než deset ministerských postů v izraelské vládě. Jedním z nich byl i post ministra obrany, v němž působil během první libanonské války. Po válce jej Kahanova komise, ustanovená izraelskou vládou, shledala osobně zodpovědným za masakr civilistů v uprchlických táborech v Sabře a Šatíle, který provedli libanonské milice falangistů. Komise doporučila Šaronův odchod z pozice ministra obrany a Šaron nakonec, i přes svůj počáteční odpor, rezignoval. V 70. až 90. letech podporoval výstavbu izraelských osad na Západním břehu Jordánu v Pásmu Gazy. Jako premiér však v letech 2004 až 2005 představil svůj jednostranný plán opuštění osad v Pásmu Gazy. Jeho myšlenka sklidila ostrou kritiku v jeho straně Likud, kterou v listopadu 2005 opustil, aby s politiky z dalších stran založil novou centristickou stranu Kadima. Několik měsíců před předčasnými parlamentními volbami, jejichž byl jasným favoritem, utrpěl mozkovou příhodu.

Vojenská kariéra[editovat | editovat zdroj]

Válka za nezávislost[editovat | editovat zdroj]

Během Izraelské války za nezávislost se jeho jednotka v bitvě o Latrun střetla s příslušníky Arabské legie. Při tomto střetnutí byl Ariel Šaron postřelen do břicha a na noze. Jeho brigáda utrpěla v bojích výrazné ztráty. 139 vojáků bylo v boji zabito.

Odvetné operace[editovat | editovat zdroj]

V roce 1953 se Ariel Šaron stal velitelem Jednotky 101. Jako major vedl s touto jednotkou odvetné operace za útoky palestinských fedajínů ze základen na jordánském Západním břehu. V rámci jedné z odvetných operací v roce 1953 spáchala tato jednotka Kibíjský masakr.[4]

Krátce poté byla Jednotka 101 sloučena s Výsadkářskou brigádou, s kterou se účastnil útoku na policejní stanici v Kalkíliji.

Suezská krize[editovat | editovat zdroj]

Šestidenní a jomkipurská válka[editovat | editovat zdroj]

Ministr obrany[editovat | editovat zdroj]

Jako ministr obrany vedl 1982 invazi izraelské armády do Libanonu, která vešla ve známost jako první libanonská válka. Podle historika Avi Šlajima se Šaron rozhodl realizovat rozsáhlejší variantu invaze (tzv. operaci Velká borovice, na rozdíl od Malé borovice, kterou schválila vláda) v etapách tak, že se pokoušel akcemi izraelské armády vyprovokovat reakci nepřátelské strany.[5] Vojenský historik Martin van Creveld se naproti tomu k teorii o záměrné mystifikaci vlády ze strany ministra obrany vyjádřil v tom smyslu, že tato otázka „zůstane navždy otevřená a těžko ji nějak uspokojivě zodpovědět. Nelze ani vyloučit, že [izraelský premiér] Begin využíval Šarona k účelům, k nimž se nemohl otevřeně přiznat; ať už byly jeho chyby jakékoliv, nebyl to v žádném případě hlupák.“[6] Následkem skandálu kolem masakru v táborech Sabra a Šatíla, spáchaném libanonskými křesťanskými milicemi, musel Šaron odstoupit z funkce ministra obrany, ve vládě však zůstal jako ministr bez portfeje. Kahanova komise, ustavená izraelskou vládou k prošetření masakru, činila Šarona nepřímo odpovědným kvůli „přehlížení nebezpečí aktů pomsty“ ze strany libanonských maronitů.[7] Pro svoji tvrdost vůči Palestincům ho část arabského tisku nazývala jestřáb,[8] buldozer nebo řezník z Bejrútu.[9]

Politika[editovat | editovat zdroj]

Ve vrcholné politice Ariel Šaron setrval i po roce 1983 a to i na ministerských postech, byť už ne silového charakteru. Nejprve v letech 19831984 jako ministr bez portfeje, v letech 19841990 coby ministr průmyslu, obchodu a práce a v letech 19901992 byl ministrem bydlení a výstavby. Počátkem 90. let 20. století Šaron inicioval program Jišuvej ha-Kochavim, v jehož rámci bylo v příštích letech na pomezí vlastního Izraele a Západního břehu Jordánu postaveno několik nových židovských měst.[10]

Šaron byl považován za jednoho z hlavních propagátorů politiky osadnictví. Jeho zvolení v premiérských volbách na počátku roku 2001 lze sice přičíst do jisté míry vyostřené vnitropolitické situaci a krizi v řadách izraelské levice, ale také radikalizaci značného množství izraelských voličů.

V úřadu premiéra došlo k postupnému uhlazení Šaronovy politiky a posunu jeho programu směrem ke středu a umírněnosti. Nevzdal se sice politiky vojenských zásahů a protiteroristických operací na území kontrolovaném palestinskou samosprávou, váhavě však podporoval mírový proces. V roce 2005 nechal násilně vyklidit židovské osady v pásmu Gaza a stáhl z něj své jednotky, čímž se definitivně názorově rozešel se svojí stranou Likud. 21. listopadu 2005 proto oznámil, že stranu Likud opouští (v prosinci jej v čele strany nahradil Benjamin Netanjahu) a zakládá novou středovou formaci Kadima („Vpřed“). Zároveň požádal prezidenta o rozpuštění Knesetu a vypsání předčasných voleb, neboť se mu kvůli vyklizení Gazy rozpadla vládní koalice a ztratil v něm většinu.

18. prosince téhož roku utrpěl Šaron lehkou mozkovou mrtvici a byl hospitalizován v nemocnici. Po dvou dnech byl propuštěn, ale 4. ledna 2006 utrpěl novou, tentokráte těžkou mozkovou mrtvici a byl převezen do nemocnice, kde se podrobil třem složitým operacím. Od té doby byl v kómatu. Jelikož bylo zjevné, že nebude schopen svůj úřad nadále vykonávat, převzal jeho pravomoci vicepremiér Ehud Olmert. 11. dubna 2006 byl, vzhledem ke svému špatnému zdravotnímu stavu, prohlášen za trvale neschopného vykonávat funkci předsedy vlády. Lékaři od počátku přiznávali, že je téměř nemožné, aby se bývalý premiér z kómatu probral, přestože přístroje zaznamenaly při občasném měření zvýšenou mozkovou aktivitu. V lednu 2013 se v médiích objevily zprávy, že začal vykazovat určitý stupeň vědomí.[11]

Americký viceprezident Biden během smutečního projevu na Šaronově pohřbu

V lednu 2014 se prudce zhoršil jeho zdravotní stav, lékaři u něho zaznamenali selhání ledvin. Zemřel 11. ledna 2014 v nemocnici Tel ha-Šomer. Smrt tohoto kontroverzního politika vyvolala u části palestinského obyvatelstva a u některých ortodoxních Židů radost.[12][13] Zahraniční hodnostáři, kteří se zúčastnili oficiální službu včetně americký viceprezident Joe Biden, bývalý britský premiér Tony Blair, bývalý nizozemský premiér Wim Kok, ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, český premiér Jiří Rusnok a německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier, mimo jiné . Sharon byl pohřben vedle jeho manželky, Lily, na rodinném ranči, Havat Shikmim (javor klen Ranch), v Negevské poušti.[14]

Šaronův ranč[editovat | editovat zdroj]

Hrob Ariela a Lily Šaronových

Ariel Šaron počátkem 70. let 20. století koupil ranč v jižním Izraeli na severním okraji pouště Negev, poblíž města Sderot, zvaný Chavat Šikmim (Sykomorová farma). Farma sloužila jako místo politických porad a Šaron sem dojížděl na noc i během výkonu funkce premiéra. V roce 2000 zde byla pohřbena jeho druhá manželka Lilly Šaron. O farmu se starali i jeho synové Omri Šaron a Gil'ad Šaron. Právě zde Šarona postihla v lednu 2006 druhá mozková příhoda.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ariel Sharon na anglické Wikipedii.

  1. HERZOG, Chaim. Válka ze dne usmíření. Praha : Baronet, 2005. 375 s. ISBN 80-7214-767-6. S. 248.  
  2. Zemřel "izraelský jestřáb" Ariel Šaron. ČT24.cz [online]. 11. ledna 2014 [cit. 2014-01-11]. Dostupné online.  
  3. a b KRAMER, Michael. Israel's Man of War. New York Magazine. 9. srpen 1982, s. 19-24. (anglicky) 
  4. Ganin, Zvi(2005),, Syracuse University Press, p. 191, ISBN 9780815630517, http://books.google.com/books?id=G820rBq299AC&pg=PA191 
  5. SHLAIM, Avi. The Iron Wall: Israel And the Arab World. New York : W.W. Norton, 1999. 670 s. ISBN 0393048160. S. 396–397. (anglicky) 
  6. ROSENZWEIG, Luc. Ariel Šaron. Praha : Garamond, 2008. 350 s. ISBN 978-80-7407-023-5. S. 202.  
  7. GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. Praha : BB Art, 2002. 668 s. ISBN 80-7257-740-9. S. 498–501.  
  8. http://www.ct24.cz/kalendarium/6926-narodil-se-byvaly-izraelsky-predseda-vlady-ariel-sharon/
  9. http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/1156796.stm
  10. בית עם גינה וטנק צמוד מאת ורד לוי-ברזילי [online]. Haaretz, 17. října 2001, [cit. 2010-03-23]. Dostupné online. (hebrejsky) 
  11. http://www.rozhlas.cz/zpravy/blizkyvychod/_zprava/saron-po-7-letech-v-komatu-vykazuje-urcity-stupen-vedomi-zjistili-lekari--1167739
  12. http://www.rozhlas.cz/zpravy/blizkyvychod/_zprava/izraelci-truchli-palestinci-oslavuji-saron-byl-pro-ne-valecny-zlocinec--1302302
  13. http://zpravy.idnes.cz/smrt-sarona-oslavuji-i-zide-z-gazy-d5p-/zahranicni.aspx?c=A140113_072551_zahranicni_ert
  14. Thousands pay last respects to Ariel Sharon.]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]