Periferie (geografie)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Mapa států světa ve 20. století.

Periferie je v geografii pojem, který v rámci polarizace prostoru (tedy dělení na jádro a periferii) označuje území polohově nebo významově odlehlé, okrajové či nedostatečně integrované.

Definice pojmu periferie[editovat | editovat zdroj]

Periferii definovala v roce 1998 Schmidt, jehož definici v roce 2001 rozšířili Havlíček a Chromý; podle nich jsou periferie „specifická území s poruchou funkčně-prostorových vztahů, která jsou výsledkem nerovnoměrného působení vzájemně se podmiňujících sociálních, ekonomických, politických, kulturních i fyzickogeografických faktorů; jedná se o území nedostatečné integrace do (v daném místě a čase dominujících) struktur, procesů a systémů“.[1]

  • Centrum (jádro) je privilegovaným místem v určitém teritoriu. Řídí, kontroluje, ale samo je závislé na zdrojích z periférie.
  • Periferie je územní jednotka podřízená autoritě centra. Na vzdálenosti od něho nezáleží, ale pokud neznáme vlastnosti centra, nemůžeme chápat ani struktury a funkce periférie (příkladem je Britská koloniální říše).

Typy perifernosti[editovat | editovat zdroj]

K definování periferie může být využito mnoho kritérií. V zásadě však rozlišujeme dva typy perifernosti; jsou jimi:[2]

  • polohová perifernost – Jako polohově periferní území se označují taková území, která mají nevýhodné postavení v integrální prostorové organizaci. Může se jednat o nedostatečnou dopravní dostupnost, fyzickogeografické bariéry atp. Často jsou polohově periferní regiony v příhraničních oblastech. Též jsou často polohově periferní regiony při vnitřních hranicích administrativních celků – tzv. vnitřní periferie[3] (například Podbořansko ležící na hranici Ústeckého, Karlovarského, Plzeňského a Středočeského kraje).
  • významová perifernost – Jako významově periferní území se označují taková území, která nedostatečně participují na politických, ekonomických a společenských procesech. Záleží rovněž na tom, zdali je území příjemcem nebo šiřitelem impulsů rozvoje.
  • ekologická perifernost - Jako ekologicky periferní území se označují regiony přeměněné vlivem lidské činnosti (kulturní krajina) jako např. Praha nebo Ostravsko.

Model kontinua[editovat | editovat zdroj]

Americký sociolog Immanuel Wallerstein změnil původní model polarit (jádro - periferie) na model kontinua (jádro - semiperiferie - periferie - marginální region). Ve smyslu socioekonomických vztahů existuje kontinuum centrumsemiperiferie - periferiemarginální region. Periferie se sice nachází v podřízené pozici vůči centru, je však na rozdíl od marginálního regionu integrována do systému.

  • Centrum (jádro) je privilegované místo v určitém teritoriu. Řídí, kontroluje, ale samo je závislé na zdrojích z periférie.
  • Semiperiférie je termín používaný od konce 70. let 20. století. Leží mezi centrem a periferií, jedná se tedy o rozvinutější oblast než je periférie, ale nemá dostatek kvalit centra. Orientuje se na něho a opomíjí periferii.
  • Periférie je územní jednotka podřízená autoritě centra. Na vzdálenosti od něho nezáleží, ale pokud neznáme vlastnosti centra, nemůžeme chápat ani struktury a funkce periférie (příkladem je Britská koloniální říše).
  • Marginální regiony představují další stupeň perifernosti. Periferní regiony jsou alespoň částečně integrovány do ekonomického systému, na rozdíl od regionů marginálních, které jsou ekonomicky izolovány (nacházejí se mimo systém), jsou vyloučeny z politických, sociálních a ekonomických rozhodovacích procesů.

Rámcové oblasti[editovat | editovat zdroj]

Český geograf Jaromír Korčák označoval periferie pojmem oblasti rámcové (na rozdíl od oblastí kmenových).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HAVLÍČEK, Tomáš; CHROMÝ, Pavel; JANČÁK, Vít; MARADA, Miroslav. Vybrané teoreticko-metodologické aspekty a trendy geografického výzkumu periferních oblastí. In Problémy periferních oblastí. Praha : Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Karlova, 2005. Dostupné online. ISBN 80-86561-21-6. S. 15.
  2. KOUTSKÝ, Jaroslav. Měnící se postavení původně periferních pohraničních oblastí, případová studie Euroregion Krušnohoří. In Problémy periferních oblastí. Praha : Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Karlova, 2005. Dostupné online. ISBN 80-86561-21-6. S. 126.
  3. Jiří Musil: Nové pohledy na regeneraci našich měst a osídlení. Územní plánování a urbanismus, 1988, ročník 15, číslo 2, str. 67-72.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]