Trest smrti

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Trest smrti neboli nejvyšší trest, či také absolutní trest je trest, který předpokládá usmrcení (neboli popravu) odsouzeného člověka za trestný čin, za který je dle platného trestního práva možné tento trest uložit (v dřívějších dobách byly takovéto trestné činy nazývány hrdelními zločiny).

Vzhledem ke své definitivnosti (nemožnosti jakékoli nápravy po jeho vykonání) se jedná o trest velmi kontroverzní. Jeho zastánci uvádějí, že se jedná o jediný spravedlivý trest za vraždu a jiné závažné zločiny, znemožňuje recidivu a má významné odstrašující (preventivní) účinky. Odpůrci upozorňují kromě morálních argumentů souvisejících s právem každého na život především na nebezpečí justičního omylu, který je v tomto případě nenapravitelný, zneužití trestu smrti k justiční vraždě, zpochybňují odstrašující účinek trestu smrti a poukazují na to, že navíc poprava bývá podle statistik dražší než doživotní vězení.[1] V průběhu 19. a 20. století byl trest smrti postupně rušen ve většině evropských a jihoamerických států. Mezi zeměmi, které ho i nadále praktikují, jsou mj. některé ze států ve Spojených státech amerických a Čínská lidová republika.[2] Z evropských zemí praktikuje trest smrti pouze Bělorusko.

Poprava Lady Jane Grey, obraz Paula Delaroche
Giovanni Battista Bugatti, který působil jako kat v Itálii, si s vězni často povídal, aby je uklidnil

Historie[editovat | editovat zdroj]

Dějiny trestu smrti ve světě[editovat | editovat zdroj]

Trest smrti byl nejvyšším trestem po tisíciletí. Na počátku byla osobní msta, při které bylo zabití pachatele činem odplaty a zárukou udržení pořádku. S postupným upevňováním státní moci byla osobní msta postupně omezována. Trest začala vykonávat státní autorita jako následek porušení zákona s cílem exemplárně potrestat pachatele a definitivně ho vyřadit ze společnosti.

Ačkoliv trest smrti byl poprvé krátkodobě zrušen už v 1. století př. n. l. v antickém Římě a v 8. století v Číně, ve větším měřítku se myšlenka zakázat trest smrti začala prosazovat až koncem 18. století. Přispěli k tomu filozof Voltaire, právní reformátor Jeremy Bentham a zejména právník Cesare Beccaria, který v roce 1764 publikoval na svou dobu převratné dílo Dei Delitti e Delle Pene (O zločinech a trestech).

Prvním státem, který zrušil trest smrti, se stalo Toskánsko v roce 1786 za panování pozdějšího habsburského císaře Leopolda II. V habsburské monarchii byl trest smrti krátkodobě de facto zrušen za panování Josefa II.[3] Další ohlasy se objevily až o 50 let později na americkém kontinentu, roku 1846 zrušil trest smrti americký stát Michigan, roku 1853 Venezuela, v Evropě roku 1867 Portugalsko.

Dějiny trestu smrti v českých zemích[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Trest smrti v Československu.

V Československu bylo po roce 1918 převzato trestní právo z Rakouska-Uherska, kde byl trest smrti zachován a uplatňován za poměrně malý počet trestných činů. Po roce 1920 (Zatímní návrh obecné části trestního zákona) bylo trest smrti možné uložit pouze při stanném právu nebo u doživotně odsouzeného, který opětovně spáchal trestný čin, pro nějž byl odsouzen. V letech 19181933 bylo popraveno devět lidí (Tomáš Garrigue Masaryk udělil naprosté většině odsouzenců milost). Po roce 1934 (vydání zákona č. 91/1934 Sb.) byl trest smrti zachován, využívaly se ale spíše jiné tresty: těžší tresty žaláře a doživotí.

Během let 19391945 byl trest smrti často využíván (jen na pankrácké gilotině přes 1000 popravených). Během let 19461949 byl trest smrti udělován hojně, především podle tzv. retribučních dekretů.

Ve 40. a 50. letech zneužila komunistická diktatura trestu smrti k celé řadě justičních vražd, známé jsou například případy Milady Horákové a Rudolfa Slánského.

Od roku 1949 bylo provedení popravy omezeno jen na oběšení (při výjimečném stavu zákon připouštěl zastřelení, tato možnost ale v praxi nebyla nikdy použita). Dle historika Petra Blažka byl k několika popravám v 50. letech použit také tzv. trhací stůl (hlava odsouzence byla připoutána k jedné části stolu, tělo k druhé, prudkým odtržením mu byl zlomen vaz).[4] Žádné oficiální prameny o použití této formy popravy ale neexistují a i ohledací listy údajných obětí této formy popravy uvádí jako příčinu smrti strangulaci.

Až do padesátých let byla poprava oběšením vykonávána na tzv. popravčím prkně, poměrně bolestivou metodou, zděděnou ještě z dob Rakouska-Uherska. Odsouzenec byl přiveden k vysokému prknu, na krk mu byla nasazena oprátka a v podpaží byl připoután řemenem, pomocí kterého ho kat vytáhl vzhůru. Poté řemen uvolnil a odsouzenec zůstal viset pouze na oprátce a pomalu se uškrtil. Někdy pomocníci kata pomocí druhého provazu tahali za odsouzencovy nohy, aby urychlili strangulaci.[5][6]

Od roku 1955 byla v Československu používána o něco humánnější tzv. metoda short drop (krátkého pádu), při kterém byla oprátka umístěna na hák visící ve zdi, pod nímž bylo umístěno propadlo. Katovi pomocníci vložili odsouzenci oprátku na krk a kat propadlo uvolnil. Propadliště bylo asi osmdesát centimetrů hluboké. Při této metodě mohlo dojít k okamžité smrti zlomením vazu, ale i k několikaminutovému škrcení. Metoda long drop, obvyklá v západních zemích, která zaručovala okamžitou smrt (propadliště je při této metodě 2-3 metry hluboké), se u nás nikdy nepoužívala. Popravčí byli vybírání z vězeňských dozorců, jejich jména jsou tajná.

Trest smrti podle zákona nemohl být uložen těhotné ženě a člověku, kterému v době spáchání zločinu nebylo 18 let. Trest smrti byl ukládán v případě, že již nebyla naděje, že by uvěznění do 15 let přineslo nápravu. Trest smrti byl také ukládán v případě, že bylo potřeba ochránit společnost. Poprava mohla proběhnout jen po prošetření případu Nejvyšším soudem ČSSR, po jeho schválení rozsudku a po zamítnutí všech žádostí o milost. U popravy musel být přítomen předseda trestního senátu, prokurátor, ředitel věznice a lékař.

V roce 1978 podepsalo 350 lidí petici (jež byla součástí Charty 77) žádající zrušení trestu smrti s názvem Trest smrti je jedna z nejtemnějších skvrn na tváři našeho věku. Petice byla zaslána Federálnímu shromáždění a byla podepsána mnohými známými osobnostmi (např. Václav Havel, Karel Kyncl, Jaroslav Seifert a další).

Po roce 1990 (zákon č. 175/1990 Sb.) byl trest smrti zrušen. V roce 1991 byl také výslovně zakázán ústavně, v čl. 6 Listiny základních práv a svobod. Poslední poprava na území Česka byla vykonána 2. února 1989 a na území Slovenska 8. června 1989. Za dobu trvání Československa (bez období německé okupace) bylo k trestu smrti odsouzeno 1217 lidí (z toho 61 % za retribuční trestné činy, 21 % za politické trestné činy a 18 % za kriminální trestné činy). Kromě ústavněprávního zákazu se Česká republika zavázala k nepoužívání trestu smrti ratifikací Protokolu č. 6 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod Rady Evropy v roce 1992.

Současný stav[editovat | editovat zdroj]

Trest smrti ve světě (2009):      zrušen pro všechny delikty      zrušen pro zločiny nespáchané za speciálních okolností (válečný stav)      zrušen v praxi      uplatňován za některé trestné činy

Současný stav (2009) trestu smrti na světě ukazuje vedlejší mapa.

Někteří sociologové poukazují na souvislost mezi pojetím obecného významu trestu a aplikací trestu smrti. Zatímco evropská tradice vnímá trest jako výchovný prostředek směřující k napravení odsouzeného, americké pojetí práva dává trestu význam odplaty. Z tohoto důvodu je v USA v současnosti velmi nepravděpodobné zrušení tohoto druhu trestu.

Podle statistik mezinárodní organizace Amnesty International je v roce 2006 88 zemí, které nemají trest smrti ve svých trestních řádech a popravy nevykonávají, 11 zemí, které mají trest smrti jen ve výjimečných stavech, 29 zemí, které trest smrti v trestním řádu mají, ale za posledních 10 let neprovedly žádnou popravu, a 69 zemí, které trest smrti využívají. Velká část států, jejichž trestní řád obsahuje trest smrti, uděluje tento trest pouze za vraždy. Podle AI bylo v roce 2005 ve 22 zemích popraveno 2148 lidí, z toho naprostou většinu provedli popravčí v Číně, Íránu, Saúdské Arábii a Spojených státech. Jedná se o pětinový pokles počtu poprav vzhledem k roku 2004 (nicméně ne všechny statistiky států jsou kompletní, v Číně je pravděpodobně popravováno mnohem více lidí). V mnohých zemích bývá trest smrti zneužíván totalitní mocí (např. Čína). V roce 2005 trest smrti ze svého právního systému vyškrtly dvě země, Mexiko a Libérie, v roce 2006 Filipíny.

V USA je používání trestu smrti různé stát od státu, v praxi se vykonává pouze za vraždu. Trest smrti je zcela zrušen v patnácti státech, v dalších čtyřech ho legislativa umožňuje, ale v praxi se nepoužívá. Na krátkou dobu byl federálně zrušen v letech 1972-1976 (na základě rozsudku Nejvyššího soudu Furman v. Georgia), v roce 1976 byl ale obnoven rozsudkem Gregg v. Georgia, zároveň byly zpřísněny podmínky pro jeho vykonávání. Výrazně nejvíce trestů smrti je vykonáváno ve státě Texas. 23. srpna 2007 v něm byl popraven 400. člověk.[7] Celkově bylo v historii USA popraveno 15 269 lidí do roku 2002.[8]

Podle průzkumu CVVM z května 2013 se 62 % občanů ČR vyslovilo pro existenci trestu smrti, proti je 32 %. I v předchozích průzkumech se podíl zastánců trestu smrti v Česku pohyboval kolem 60 %.[9][10]

Spory[editovat | editovat zdroj]

Moderní plynová komora používaná v současnosti k výkonu trestu smrti v některých státech USA

Trest smrti vyvolává již od počátků humanismu polemiky.

Pro[editovat | editovat zdroj]

Obvyklé argumenty zastánců trestu smrti:

  • jedná se o odstrašení ostatních případných pachatelů,
  • trest smrti vede k zabránění recidivy (popravený zločinec byl zaručeně zneškodněn) či je to jistá pojistka, aby recidiva vůbec nenastala,
  • jedná se o ekvivalentní odplatu (smrt za smrt), resp. jediný spravedlivý trest v případě nějakého velice brutálního činu,[zdroj?]
  • není možné ignorovat veřejné mínění, které bývá povětšinou přikloněno k trestu smrti,[10]
  • praktičnost trestu smrti (věznění vrahů je drahé, trest smrti je levnější); popravený nebezpečný vrah už nepředstavuje hrozbu pro společnost, zatímco nebezpečný vrah ve věznici může jistou hrozbu stále představovat, a to několika způsoby:
    • může po případném propuštění svůj čin opakovat,
    • může být hrozbou pro ostrahu věznice,
    • může být hrozbou v případě, že by uprchl,
    • může mít přátele, kteří ho budou chtít osvobodit prostřednictvím napadení věznice nebo výměnou za rukojmí, která zajmou.

Proti[editovat | editovat zdroj]

Obvyklé argumenty odpůrců trestu smrti:

  • trest smrti je nemorální (jedná se jen o vraždu na úrovni státu, ten se tedy dopouští stejného deliktu jako odsouzený),
  • hrozba justičního omylu (trest smrti je nevratný),
  • jedná se o pouhý akt msty (zločincův trest smrti hraje jen určitou společenskou funkci, jelikož dle statistik je popravena pouze část vrahů),
  • neexistuje studie, jež by prokázala odstrašující účinek trestu smrti (většina vražd se neplánuje),
  • odpůrci trestu smrti oponují i vysokými finančními náklady institutu trestu smrti (především v demokratických státech),
  • možná diskriminace (dle statistik bývá trest smrti uplatňován častěji vůči náboženským a etnickým minoritám a vůči chudým, kteří nemají peníze na dobré právníky).

Argument justičního omylu v posledních letech nabírá výrazně na síle, neboť revize rozsudků v USA při použití nových vědeckých metod (analýza DNA apod.) prokázaly značný počet justičních omylů, případně vyvrátily jediné existující důkazy pro vinu odsouzených ve značném množství případů, a to včetně takových, kde byli obžalovaní odsouzeni k trestu smrti. Dále zde jsou obavy ze zneužití trestu smrti k tzv. justiční vraždě.

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Křesťanství obecně nemá na trest smrti jednoznačný názor. Starý zákon přikazuje trest smrti za celou řadu prohřešků, křesťanská morálka naproti tomu zdůrazňuje odpuštění a milosrdenství vůči provinilcům a nedotknutelnost lidského života.

Sv. Tomáš Akvinský, jehož teologické názory jsou základem současné pozice katolické církve, připouští trest smrti pouze jako zcela krajní metodu prevence (je možné popravit nenapravitelného zločince, aby se mu zabránilo v dalších zločinech). Blahoslavený Jan Pavel II. v encyklice Evangelium vitae konstatuje: "Dnešní společnost má přece možnosti, jak se bránit účinně kriminalitě tak, že provinilce zneškodní, aniž by mu zcela uzavírala cestu k nápravě... Musí být pečlivě zvažován a vybírán druh a způsob trestu a není možné odsuzovat provinilce k nejvyššímu trestu, totiž trestu smrti, nejedná-li se o případ absolutní nezbytnosti, totiž o případ, kdy se společnost nemůže bránit jinak. Dnes již, díky vhodnějšímu uspořádání trestního systému, se tyto případy vyskytují velmi zřídka, pokud vůbec."[11]

Kriticky se k trestu smrti staví také představitelé anglikánské, metodistické a luteránské církve. Jiné protestantské církve, zvláště američtí baptisté, trest smrti naopak schvalují Podle augsburského vyznání víry (XVI,1) může státní moc ukládat zločincům trest smrti. Pravoslavná církev trest smrti nepodporuje ani neodsuzuje.

Islámské právo trest smrti schvaluje a často využívá.

Judaismus trest smrti v principu připouští, podmínky pro to, aby bylo jeho vynesení spravedlivé, které Talmud klade, ho ale v praxi činí téměř nemožným. Často je citován výrok židovského filosofa Maimonida: "Je lepší propustit tisíc zločinců než odsoudit k smrti jednoho nevinného." V Izraeli byl trest smrti vykonán pouze jednou, a to na nacistickém válečném zločinci Adolfu Eichmannovi v roce 1961.

Stanovisko buddhismu a hinduismu není jednoznačné a liší se podle směru.

Způsoby popravy[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Poprava

Existuje mnoho dalších způsobů trestu smrti. Obvykle se jedná o historické způsoby: ukřižování, ukamenování, estrapáda, rozdupání slonem, upálení, stětí mečem, lámání kolem, stažení z kůže a mnohé další. Některé z těchto historických způsobů jsou ale stále v některých zemích uplatňovány (např. ukamenování v Íránu, stětí mečem v Saúdské Arábii).

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Viz např. Financial Facts about the Death Penalty na www.deathpenaltyinfo.org, str. 4 nebo Saving lives and money v časopise The Economist 12.3.2009. Podle jiných autorů ale není tento nepoměr jednoznačný - viz např. diskusi na deathpenalty.procon.org.
  2. The Death Penalty Worldwide (www.infoplease.com)
  3. http://www.libri.cz/databaze/dejiny/text/t55.html
  4. http://www.cs-magazin.com/index.php?a=a2006012132
  5. http://zpravy.idnes.cz/domaci.aspx?r=domaci&c=A050629_090843_domaci_lkr
  6. http://www.moskyt.net/nase-sibenice-16-novodobe-veseni
  7. Texas od roku 1982 popravil již 400 odsouzených k trestu smrti, profil ČTK, 23. 8. 2007
  8. http://www.deathpenaltyinfo.org/executions-us-1608-2002-espy-file
  9. Martin Ďurďovič: Postoje občanů k trestu smrti – květen 2013, tisková zpráva CVVM, 30. 5. 2013
  10. a b Daniel Kunštát: Trest smrti res publica?, výzkum CVVM
  11. http://www.kebrle.cz/katdocs/EvangeliumVitae.htm

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Karel Malý, Florian Sivák: Dějiny státu a práva v českých zemích a na Slovensku do r. 1918, Jinočany, 1993
  • Cornelie C. Bestová: Trest smrti v německo-českém porovnání, Brno, 1996
  • Karel Malý: České právo v minulosti, Praha, 1995
  • Martin Monestier: Historie trestu smrti, Praha, 1998
  • Jaromír Tauchen: Vývoj trestního soudnictví v Německu 1933 - 1945. Brno : The European Society for History of Law, 2010. 182 s. ISBN 978-80-904522-2-0
  • Amnesty International: When The State Kills, London, 1989
  • Death Penalty Information Center
  • Britannica, 1966
  • Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu