Rudolf Slánský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
O Slánského synovi, disidentovi a diplomatovi Rudolfu Slánském (1935–2006) pojednává článek Rudolf Slánský mladší.
Rudolf Slánský
Slánský během procesu.
Slánský během procesu.

Ve funkci:
1935 – 1938

Ve funkci:
1945 – 1946

Ve funkci:
1946 – 1948

Ve funkci:
1948 – 1951

Ve funkci:
5. ledna 1945 – 17. dubna 1951
Předchůdce Klement Gottwald
Nástupce Klement Gottwald

Ve funkci:
8. září 1951 – 24. listopadu 1951

Narození 31. července 1901

Nezvěstice u Plzně
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko

Úmrtí 3. prosince 1952 (ve věku 51 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Občanství Československo
Politický subjekt KSČ
Děti Rudolf, Naděžda, Marta
Popraven ve Vazební věznici na Pankráci

Rudolf Slánský (31. července 1901 Nezvěstice3. prosince 1952 Praha) byl československý komunistický politik, dlouholetý člen Ústředního výboru Komunistické strany Československa a generální tajemník KSČ (19451951). Popraven byl v rámci politických procesů počátkem 50. let 20. století.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Mládí a působení v meziválečné ČSR[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v roce 1901 v Nezvěsticích na Plzeňsku, v rodině židovského obchodníka Šimona Slánského,[1] která netrpěla chudobou. Absolvoval gymnázium v Plzni. Hned po konci první světové války odešel do Prahy. Začal se stýkat s levicově zaměřenými intelektuály. V roce 1921 se od Československé sociálně demokratické strany dělnické odtrhlo tvrdé levicové jádro a vytvořilo Komunistickou stranu Československa. Stal se členem strany již v roce 1921. V roce 1929 na V. sjezdu KSČ získalo moc stalinistické jádro kolem Klementa Gottwalda. Stranu opustila velká část zakládajících členů a následné volby skončily pro KSČ výraznou ztrátou. Avšak Slánskému se tak otevřela cesta k moci a velice rychle začal stoupat ve stranických funkcích nahoru.

V parlamentních volbách v roce 1935 získal poslanecké křeslo v Národním shromáždění ČSR za KSČ. V poslanecké sněmovně zasedal až do rozpuštění komunistické strany v prosinci 1938.[2]

Působení v odboji za 2. světové války[editovat | editovat zdroj]

Po podepsání zabrání Sudet nacistickým Německem v roce 1938 kvůli svému židovskému původu okamžitě opustil vlast a odjel do Moskvy. Celá jeho rodina byla odvezena do ghetta v Terezíně. Nikdo se živý nevrátil. Jediný, kdo ze Slánského rodiny přežil válku, byl jeho bratr Richard, který přes válku žil v Londýně.

Slánský po svém příjezdu do Moskvy začal pracovat ve vysílání Moskevského rozhlasu pro Československo. V letech 1941-1942 prožil německý útok na Moskvu. V této době se seznámil s mnoha mocnými komunistickými hodnostáři i s brutalitou, která zde panovala. V roce 1943 byla v Moskvě unesena jeho dcera Naděžda.[3] Dodnes se neví, proč se tak stalo, ale panují názory, že jej komunisté chtěli mít v šachu. S jistotou je známo pouze to, že už nikdy svou dceru neviděl. Stal se zplnomocněncem československé strany na frontě, organizoval politické přednášky československým partyzánům.[4] Za Slovenského národního povstání v roce 1944 byl letecky dopraven z Moskvy na letiště Tri Duby na Slovensku. Spolu s Janem Švermou působil ve štábu povstalců jako komunistický delegát.

Vrchol politické kariéry 1945-1951[editovat | editovat zdroj]

Karikatura Slánského

Po válce se ještě v roce 1945 zapojil do vysoké politiky a v následujících šesti letech patřil po Klementu Gottwaldovi k nejmocnějším mužům KSČ. Již 8. dubna 1945 byl zvolen členem prozatímního Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Ve funkci ho potvrdil VIII. sjezd KSČ a IX. sjezd KSČ. V období duben 1945 - listopad 1951 byl členem Předsednictva ÚV KSČ, od roku 1945 až do září 1951 byl i členem sekretariátu ÚV KSČ. V roce 1947 a znovu od ledna do srpna 1951 zastával stranický post člena politického sekretariátu ÚV KSČ. Od května 1949 do září 1951 kromě toho vykonával funkci člena organizačního sekretariátu ÚV KSČ, předtím v roce 1948 byl členem politické komise předsednictva ÚV KSČ a užšího předsednictva ÚV KSČ. Hlavním jeho stranickým postem v tomto období ale byla funkce Generálního tajemníka ÚV KSČ, kterou zastával od dubna 1945 až do září 1951.[5]

Trvale zasedal v nejvyšším zákonodárném sboru. V letech 1945-1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za KSČ. Po parlamentních volbách v roce 1946 se stal poslancem Ústavodárného Národního shromáždění, opět za komunisty. Ve volbách roku 1948 se stal za KSČ poslancem Národního shromáždění zvoleným ve volebním kraji Plzeň. Zde setrval do své rezignace v listopadu 1951. Pak ho jako náhradník vystřídal Josef Kestler.[6][7][8]

Během únorového převratu v roce 1948 převzala KSČ veškerou moc v zemi a eliminovala opozici. On sám v něm působil jako jeden z hlavních organizátorů komunistického teroru. V roce 1951 ještě v období září - listopad zastával post náměstka předsedy vlády (vicepremiéra) ve vládě Antonína Zápotockého. Pak jeho kariéra nabrala strmý pád.[8]

Slánského proces[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Proces se Slánským.

Po neúspěšném pokusu SSSR zasahovat do politiky nově vzniklého Izraele zaujal SSSR a potažmo celý východní blok proarabskou a antisionistickou politiku. Tento fakt ovlivnil výběr obžalovaných v tzv. "Procesu se Slánským".

Dne 23. listopadu 1951 v pozdních večerních hodinách byl zadržen a předán do ruzyňské věznice. Dožadoval se setkání s Gottwaldem, ale nebylo mu vyhověno. Koncem ledna 1952 se pokusil oběsit. O neúspěšnou sebevraždu se pokusil ještě jednou, když hlavou narážel o topení. Celkově bylo obžalováno v procesu 14 lidí, většinou vysoce postavených členů KSČ. Drtivá většina byla židovského původu (společně s ním např. Artur London, Vavro Hajdů, Eugen Löbl, Rudolf Margolius, André Simone, Otto Fischl). Všichni věznění se museli naučit nazpaměť výpověď, kterou před soudem doslova zopakovali. Hlavním žalobcem tohoto největšího vykonstruovaného procesu v českých dějinách byl Josef Urválek; Slánského advokátem se stal Vladimír Bartoš, který byl spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Slánský byl obžalován ze špionáže, velezrady, sabotáže a z prozrazení vojenského tajemství. Ke všem obviněním se přiznal, přiznání však bylo vynucené mučením.

Celkově bylo odsouzeno ke smrti oběšením 11 z celkových 14 obžalovaných. Slánského žádost o milost byla prezidentem Gottwaldem odmítnuta. Společně s ostatními odsouzenými byl popraven oběšením 3. prosince 1952 v pankrácké věznici. Popravení byli zpopelněni v lednu 1953, a jejich popel byl údajně vysypán na silnici někde severně od Prahy.

Soud Slánského rehabilitoval v roce 1963, KSČ v roce 1968.

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Slánského syn Rudolf Slánský mladší byl aktivní disident, signatář Charty 77. Po Sametové revoluci byl československým velvyslancem v Rusku a do roku 2004 českým velvyslancem na Slovensku.

Slánský v kultuře[editovat | editovat zdroj]

V seriálu České století ztvárnil Slánského herec David Novotný. Charakterizoval ho takto: "Kovaný komunista, ale něco schovával, i zrzavé vlasy si barvil načerno. Jeho ambice jsem nerozluštil, třeba mu vyhovovalo být aktivní dvojka po Klemovi. Ale nikdo z nich není bodrý tatík, připomínají mafiány v plném nasazení. S ničím se nemažou, vědí, že se upatlají od krve a je jim to fuk."[9]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Rudolf Slánský - nezvěstický rodák [online]. nezvestice.cz, [cit. 2013-01-28]. Dostupné online. (česky) 
  2. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-01-03]. Dostupné online. (česky) 
  3. Josefa Slánská: Zpráva o mém muži
  4. Fábry, J. 1973: A szabadságért harcoltunk. Budapest, 210, 212.
  5. Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945 - 1989 [online]. www.cibulka.net, [cit. 2013-02-24]. Dostupné online. (česky) 
  6. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-01-03]. Dostupné online. (česky) 
  7. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-01-03]. Dostupné online. (česky) 
  8. a b jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-01-03]. Dostupné online. (česky) 
  9. SPÁČILOVÁ, Mirka. Komunisti jsou cynická smečka, říká Sedláček a točí Gottwalda. iDnes [online]. 4. května 2012 [cit. 2013-12-09]. Dostupné online.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]