Alois Petr

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Alois Petr
Poslanec Národního shromáždění ČSR
Ve funkci:
1925 – 1939
Poslanec Prozatímního NS
Ve funkci:
1945 – 1946
Poslanec Ústavodárného NS
Ve funkci:
1946 – 1948
Poslanec Národního shromáždění ČSR
Ve funkci:
1948 – 1951
Čs. ministr dopravy
Ve funkci:
1948 – 1951
PředchůdceIvan Pietor
NástupceAntonín Pospíšil
2. předseda ČSL
Ve funkci:
1948 – 1951
PředchůdceJan Šrámek
NástupceJosef Plojhar
Stranická příslušnost
ČlenstvíČSL
SNJ
ČSL
Narození26. prosince 1889
Tužín
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí14. prosince 1951
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníHřbitov Malvazinky
Profesepolitik
CommonsAlois Petr
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Hrob Aloise Petra na hřbitově Malvazinky v Praze

Alois Petr (26. prosince 1889 Tužín[1] – 14. prosince 1951 Praha) byl český a československý politik, meziválečný i poválečný poslanec za Československou stranu lidovou, v níž představoval levicové křídlo, které stranu po únorovém převratu v roce 1948 ovládlo. Byl pak prvním předsedou „obrozené“ Československé strany lidové v letech 1948–1951 a ministrem.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

V letech 1907–1911 pracoval jako textilní dělník. Od ledna 1911 působil jako tajemník Všeodborového sdružení křesťanského dělnictva v Hradci Králové. Narukoval do první světové války, v letech 1915 až 1917 byl v ruském zajetí. Do vlasti s vrátil roku 1920.[2]

V meziválečném období působil jako předák křesťanských odborů.[3] V parlamentních volbách v roce 1925 získal poslanecké křeslo v Národním shromáždění ČSR za lidovce. Mandát obhájil v parlamentních volbách v roce 1929 a parlamentních volbách v roce 1935. V poslanecké sněmovně zasedal až do zrušení parlamentu v roce 1939. Ještě předtím, v prosinci 1938, přestoupil do poslaneckého klubu nově zřízené Strany národní jednoty.[4][5][6]

Za nacistické okupace byl funkcionářem Národní odborové ústředny zaměstnanecké, do níž se sloučily všechny odborové organizace, včetně předválečných křesťansko sociálních odborů.[7] Podílel se na protinacistickém odboji. V letech 1944–1945 byl vězněn nacisty, v odboji a vězení získal silné vazby ke komunistické straně.

Byl vůdčí osobností levicové frakce, která však nikdy neměla velkou podporu a Petr sám byl u většiny kolegů a církevních představitelů dost neoblíben.[zdroj?] Kardinál Kašpar jej za první republiky charakterizoval takto: „člověk nerovný, neinteligentní, pachtící se jen po kariéře, na ženy perverzní, poslanec katolické strany, který se nestará o rodinu, opíjí se a je typicky indiskrétní…“[zdroj?] Zajímavé je, že velice podobně jej zhodnotil i komunistický agent D-50 ve svém hlášení krátce před únorem.[8]

Po osvobození se začal znovu politicky angažovat. Souhlasil se sloučením odborových organizací do Ústřední rady odborů, později Revoluční odborové hnutí.[9] Byl opět poslancem nejvyššího zákonodárného sboru. V letech 1945–1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za ČSL. Po parlamentních volbách v roce 1946 se stal poslancem Ústavodárného Národního shromáždění, opět za lidovce. Ve volbách roku 1948 se stal za lidovce poslancem Národního shromáždění zvoleným ve volebním kraji Praha. Zde setrval do své smrti roku 1951. Pak ho jako náhradník vystřídal František Urban.[10][11][12]

Jako kompromisní kandidát byl v letech 1946–1948 zvolen místopředsedou Národního shromáždění. Během únorového převratu v roce 1948 se otevřeně spojil s komunisty. Vyjednával s Antonínem Zápotockým a účastnil se sjezdu závodních rad ovládaných KSČ. Na sjezdu byl zvolen do Ústředního akčního výboru Národní fronty. Za to byl ještě 24. února 1948 Alois Petr a další prokomunistický aktivista Josef Plojhar vyloučen z lidové strany. Oba ale své vyloučení ignorovali a za pomoci komunistických bojůvek a bezpečnostních složek ovládaných již komunisty přebrali 25. února vedení tiskových závodů lidové strany i stranický sekretariát.[13]

Ve straně byla okamžitě provedena čistka protikomunistických funkcionářů. Alois Petr se stal předsedou Akčního výboru ČSL a zbylými funkcionáři byl zvolen předsedou strany, což jeho odpůrci považovali za nedemokratické a Petra tak za nelegitimního předsedu ČSL. Je zřejmé, že se Petr během svého předsednictví pokoušel udržet určitou nezávislost a ideovou identitu strany, nicméně měl v tomto ohledu jen málo úspěchů a navíc zápasil s těžkou chorobou. V letech 1948–1951 byl též ministrem dopravy v druhé vládě Klementa Gottwalda a ve vládě Antonína Zápotockého. Ke konci byl už komunisty hodnocen jako nespolehlivý (jeho syn odešel do emigrace a Alois Petr sice měl blízko ke KSČ, ale představoval samostatný, nikoliv otevřeně kolaborantský proud v ČSL) a byla plánována jeho likvidace – nejprve měl být izolován a posléze obviněn z protistátního spiknutí. Zemřel však dříve, než k tomu mohlo dojít.[14][15] Byl pohřben na hřbitově Malvazinky.

Lidovci a katolíci jej obecně vnímají jako zrádce, nicméně jeho obraz přece jen není hodnocen tak negativně, jako v případě Josefa Plojhara.[zdroj?]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Národní shromáždění. Národní shromáždění Republiky československé v prvém desítiletí. [s.l.]: Státní tiskárna, 1928. 1315 s. Dostupné online. S. 1305. 
  2. ↑ Noví ministři za stranu lidovou. Národní obroda. 27. února 1948, s. 3. 
  3. ↑ kol. aut.: Politické strany, 1938–2004. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1175. 
  4. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-01-02]. Dostupné online. 
  5. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-01-02]. Dostupné online. 
  6. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-01-02]. Dostupné online. 
  7. ↑ kol. aut.: Politické strany, 1938–2004. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1286. 
  8. ↑ Jiří Šindar:Zemřel pod cizím jménem; Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007, str. 48
  9. ↑ kol. aut.: Politické strany, 1938–2004. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1179. 
  10. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-01-02]. Dostupné online. 
  11. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-01-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-04-09. 
  12. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-01-02]. Dostupné online. 
  13. ↑ kol. aut.: Politické strany, 1938–2004. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1284. 
  14. ↑ Jiří Šindar:Zemřel pod cizím jménem; Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007, str. 99-101
  15. ↑ kol. aut.: Politické strany, 1938–2004. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1186, 1285–1286, 1291, 1293. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Druhá vláda Klementa Gottwalda
Předseda vlády
Klement Gottwald (jmenován 25. února 1948, KSČ)
Členové v den jmenování vlády
25. února 1948
Viliam Široký (náměstek předsedy vlády, KSČ) • Antonín Zápotocký (náměstek předsedy vlády, KSČ) • Bohumil Laušman (náměstek předsedy vlády, ČSD) • Jan Masaryk† (zahraniční – zemřel 10. března 1948, nestraník) • Ludvík Svoboda (obrana, KSČ) • Antonín Gregor (zahraniční obchod, KSČ) • Václav Nosek (vnitro, KSČ) • Jaromír Dolanský (finance, KSČ) • Zdeněk Nejedlý (školství a osvěta, KSČ) • Alexej Čepička (spravedlnost, KSČ) • Václav Kopecký (informace, KSČ) • Zdeněk Fierlinger (průmysl, KSČ) • Július Ďuriš (zemědělství, KSČ) • František Krajčír (vnitřní obchod, KSČ) • Alois Petr (doprava, ČSL) • Evžen Erban (sociální péče, KSČ) • Josef Plojhar (zdravotnictví, ČSL) • Emanuel Šlechta (technika, ČSS) • Ludmila Jankovcová (výživy, KSČ) • Alois Neuman (pošty, ČSS) • Vavro Šrobár (sjednocení zákonů, Strana slobody)
Členové jmenovaní později
18. března 1948
Vladimír Clementis (zahraničí, KSČ)
†podrobně smrt Jana Masaryka
Vláda Antonína Zápotockého a Viliama Širokého
Předseda vlády
Antonín Zápotocký (jmenován 15. června 1948, KSČ) • Viliam Široký (jmenován 21. března 1953, KSČ)
Členové v den jmenování vlády
15. června 1948
Viliam Široký (náměstek předsedy vlády do 21. března 1953, KSČ) • Zdeněk Fierlinger (náměstek předsedy vlády do 14. září 1953, KSČ) • Ján Ševčík (náměstek předsedy vlády do 29. května 1952, SSO) • Vladimír Clementis¹ (zahraničí do 18. března 1950, KSČ) • Ludvík Svoboda (obrana do 25. dubna 1950, KSČ) • Antonín Gregor (zahraniční obchod do 2. prosince 1952, KSČ) • Václav Nosek (vnitro do 14. září 1953, KSČ) • Jaromír Dolanský (finance do 5. dubna 1949, KSČ) • Zdeněk Nejedlý (školství a osvěta do 31. ledna 1953, KSČ) • Alexej Čepička (spravedlnost do 25. dubna 1950, KSČ) • Václav Kopecký (informace do 31. ledna 1953, KSČ) • Augustin Kliment (průmysl, těžký průmysl do 1. srpna 1952, KSČ) • Július Ďuriš (zemědělství do 10. září 1951, KSČ) • František Krajčír (vnitřní obchod, KSČ) • Alois Petr (doprava do 14. prosince 1951, ČSL) • Evžen Erban (sociální péče do 8. září 1951, KSČ) • Ludmila Jankovcová (výživa, KSČ) • Josef Plojhar (zdravotnictví, ČSL) • Emanuel Šlechta (technika do 20. prosince 1950, ČSS) • Alois Neuman (pošty, od 30. dubna 1952 spojů, ČSS) • Vavro Šrobár (sjednocení zákonů do 6. prosince 1950, Strana slobody)
Členové jmenovaní později
5. dubna 1949
Jaromír Dolanský (předseda Státního úřadu plánovacího do 21. prosince 1951, KSČ) • Jaroslav Kabeš (financí do 14. září 1953, KSČ)
18. března 1950
Viliam Široký (zahraničních věcí do 31. ledna 1953, KSČ)
25. dubna 1950
Ludvík Svoboda (náměstek předsedy vlády do 8. září 1950, KSČ) • Alexej Čepička (obrana, KSČ) • Štefan Rais (spravedlnost do 14. září 1953, KSČ)
23. května 1950
20. prosince 1950
8. září 1951
Rudolf Slánský¹ (náměstek předsedy vlády do 24. listopadu 1951, KSČ) • Alois Málek (lehký průmysl, KSČ) • Jaroslav Havelka (sociální péče do 14. září 1953, KSČ) • Václav Pokorný (paliva a energetika do 14. září 1953, KSČ) • Karol Bacílek (státní kontrola do 23. ledna 1952, KSČ) • Jan Bílek (hutní průmysl a rudné doly do 24. března 1953, KSČ) • Marek Smida (lesy a dřevařský průmysl do 31. ledna 1953, KSČ) • Jozef Púčik (chemický průmysl do 21. prosince 1951, KSČ)
10. září 1951
Josef Nepomucký (zemědělství do 14. září 1953, KSČ)
21. prosince 1951
Jaromír Dolanský (náměstek předsedy vlády do 14. září 1953, KSČ) • Jozef Púčik (Státní úřad plánovací do 22. června 1954, KSČ) • Antonín Pospíšil (doprava, ČSL)
23. ledna 1952
Karol Bacílek (národní bezpečnost do 14. září 1953, KSČ) • Jan Harus (státní kontrola do 14. září 1953, KSČ)
28. května 1952
4. června 1952
Jozef Kyselý (náměstek předsedy vlády do 31. ledna 1953, SSO)
1. srpna 1952
Josef Pospíšil (železnice do 14. září 1953, KSČ) • Július Maurer (těžký průmysl do 31. ledna 1953, KSČ)
2. prosince 1952
Richard Dvořák (zahraniční obchod, KSČ)
31. ledna 1953
Antonín Novotný (náměstek předsedy vlády do 14. září 1953, KSČ) • Zdeněk Nejedlý (náměstek předsedy vlády do 14. září 1953, KSČ) • Karol Bacílek (náměstek předsedy vlády do 14. září 1953, KSČ) • Alexej Čepička (náměstek předsedy vlády do 14. září 1953, KSČ) • Jindřich Uher (náměstek předsedy vlády, KSČ) • Václav Kopecký (náměstek předsedy vlády, KSČ) • Oldřich Beran (náměstek předsedy vlády do 14. září 1953, KSČ) • Rudolf Barák (náměstek předsedy vlády do 14. září 1953, KSČ) • Václav David (zahraničních věcí, KSČ) • Ladislav Štoll (vysoké školy do 14. září 1953, KSČ) • Karel Poláček (těžký průmysl, KSČ) • Július Ďuriš (lesy a dřevařský průmysl do 14. září 1953, KSČ) • Jozef Kyselý (stavební hmoty do 14. září 1953, SSO) • Marek Smida (státních statků do 14. září 1953, KSČ) • Bohumil Šrámek (energetika do 14. září 1953, KSČ) • Július Maurer (bez portfeje, KSČ)
24. března 1953
Oldřich Beran (náměstek předsedy vlády do 14. září 1953, KSČ) • Jozef Púčik (náměstek předsedy vlády do 14. září 1953, KSČ) • Josef Reitmajer (hutní průmysl a rudné doly, KSČ)
14. září 1953
Jaromír Dolanský (první náměstek, KSČ) • Alexej Čepička (první náměstek, KSČ) • Rudolf Barák (vnitro, KSČ) • Július Ďuriš (finance, KSČ) • Ladislav Štoll (školství a osvěta, KSČ) • Václav Škoda (spravedlnost, KSČ) • Václav Kopecký (kultura, KSČ) • Jindřich Uher (zemědělství, KSČ) • Václav Nosek (sociální péče, KSČ) • Oldřich Beran (státní kontrola, KSČ) • Josef Jonáš (paliva a energetika, KSČ) • Marek Smida (lesy a dřevařský průmysl, KSČ) • Jozef Kyselý (místní hospodářství, SSO) • Zdeněk Nejedlý (bez portfeje, KSČ)
22. června 1954
Otakar Šimůnek (Státní úřad plánovací, KSČ) • Jozef Púčik (chemický průmysl, KSČ)
¹podrobně proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským
Ministři dopravy Československa
Druhá republika (1938–1939)
Ministři dopravy poválečného Československa (1945–1968)
Federální ministři dopravy Československa (1969–1992)
KDU-ČSL
Historie
Předsedové
Jan Šrámek (1919–1922; 1922–1938) • František Šabata (1919–1922) • Alois Petr (1948–1951) • Josef Plojhar (1951–1968) • Antonín Pospíšil (1968–1973) • Rostislav Petera (1973–1980) • František Toman (1980–1981) • Zbyněk Žalman (1981–1989) • Josef Bartončík (1989–1990) • Josef Lux (1990–1998) • Jan Kasal (1999–2001) • Cyril Svoboda (2001–2003) • Miroslav Kalousek (2003–2006) • Jiří Čunek (2006–2009) • Cyril Svoboda (2009–2010) • Michaela Šojdrová (pověřená vedením) (2010) • Pavel Bělobrádek (2010–2019) • Marek Výborný (2019–2020) • Marian Jurečka (od 2020)
Související
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Alois_Petr&oldid=23094960“