Komunistický režim v Československu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Dějiny Česka
Coat of arms of the Czech Republic.svg
Raná historie
Český stát ve středověku
Vláda Habsburků
Československo
Česko po roce 1992

Komunistický režim, komunistická diktatura nebo také komunistická totalita je označení pro období, po které v Československu vládla KSČ. Zahájil je Únorový převrat (tzv. Vítězný únor nebo jen Únor) roku 1948 a ukončila sametová revoluce v listopadu 1989 (též Listopad). V této době bylo Československo součástí východního bloku („socialistického tábora“) a členským státem Varšavské smlouvy a RVHP. Během tohoto režimu, zvláště během prvních deseti let, byly statisíce lidí z politických důvodů uvězněny, internovány nebo umístěny do pracovních či koncentračních táborů či PTP a tisíce dalších se staly obětí justičních vražd nebo zemřely ve vězení či při pokusu o překonání železné opony.

Komunistický režim v Československu se vyznačoval absencí svobodných voleb (volby sice existovaly, měly však ryze formální charakter) a kolísající úrovní teroru. Nejtvrdší bylo období po převratu a první polovina 50. let, které bylo charakteristické používáním nejbrutálnějších metod stalinismu, včetně justičních vražd a vytváření koncentračních a pracovních táborů pro politické odpůrce a režimem označené „nespolehlivé občany“. Lidé, kteří s režimem nesouhlasili, měli v zásadě tři možnosti: být aktivní v disentu, emigrovat (což byl ovšem nelegální skutek, z komunistického Československa ale emigrovaly statisíce lidí)[1] nebo tzv. vnitřní emigraci (německy de:innere Emigration), tzn. strategie „navenek spolupracovat, nebo alespoň nedělat problémy, a vevnitř si myslet svoje“.

Tábor nucených prací Vojna u Příbrami

Běžný život[editovat | editovat zdroj]

Podmínky se v různých obdobích značně lišily. Po období stalinského teroru (1949 - 1957) následovala postupná liberalizace (1958 - 1968). Po sovětské okupaci následovala "normalizace", kdy se občanské svobody opět silně omezily. Po nástupu Gorbačova opět docházelo k mírnému uvolnění. Běžný život postihovala mnohá omezení, na druhou stranu byly zaručeny některé sociální jistoty. Vzhledem k hrozícím restrikcím byla omezena některá základní lidská práva, například svoboda politického nebo náboženského přesvědčení, svoboda slova nebo právo se shromažďovat či právo na vzdělání. Ve sdělovacích prostředcích a veřejném životě obecně byla uplatňována cenzura.[2] Dále byla omezena možnost cestovat. V osmdesátých letech stagnovala životní úroveň, zvětšoval se rozdíl mezi životní úrovní v Československu a životní úrovni v západních zemích. V hospodářství byl v 50. letech důraz na těžký průmysl a kvalita služeb stála v pozadí. Byl velký problém sehnat kvalitního řemeslníka a přitom povolení soukromých řemeslníků často nepřicházelo v úvahu, zákony to často neumožňovaly. Mezi lidmi se z nouze rozmohlo kutilství všeho druhu. Nedostatkoví řemeslníci si přivydělávali nelegální prací, což se částečně tolerovalo, protože stát sám nedokázal služby zajistit.

Byli vyzdvihováni horníci a hutníci.[3]Plat horníka byl výrazně vyšší oproti platu lékaře.[3] Režim prosazoval politiku ekonomického rovnostářství - nebyly velké rozdíly v platech,[zdroj?] což snižovalo efektivitu práce. Mnohé zboží bylo nedostatkové a stály se na něj dlouhé fronty (banány, maso, ale i např. fotografické zboží[4]), zboží ze západního bloku se často vůbec neprodávalo. Výsek byl k dostání v Tuzexu, kde se nakupovalo výhradně za speciální poukázky – bony, které se z velké části daly získat jen na černém trhu. Udržovala se umělá zaměstnanost, jelikož nezaměstnanost byla nezákonná (trestný čin příživnictví, postižitelný odnětím svobody). Vyžadovala se politická angažovanost širokých mas (prvomájové průvody, Svazarm, spartakiády, příp. přímo členství v KSČ, kterým se často podmiňoval kariérní postup). Volný trh byl značně omezen[zdroj?], ceny byly určeny v celé republice stejné na základě centrálně plánovaného hospodářství, jež se plánovalo nejdříve ve dvouletém (dvouletý hospodářský plán, 1947–1948) a později v pětiletých cyklech (pětiletkách, 1949–1990). Sovětský svaz byl představován jako politický a kulturní vzor. Po sovětském vzoru byla reorganizována akademie věd, byla zavedena řada titulů za zásluhy (nejrůznější řády a medaile), v akademické oblasti titul kandidát věd. Ruština se stala prvním (a v důsledku toho nejrozšířenějším) cizím jazykem. Proměnil se jazyk obecně užívaného diskurzu; v jazyce začínala být častější slova jako soudruh (od padesátých let povinně nařízené oslovení i ve školách[zdroj?]), závazek, imperialistický, buržoazní, marx-leninský, tajemník.[5][6] Zpravodajství bylo prostředkem propagandy a nezřídka přehlídkou klišé. Například, když v 50. letech JZD splnilo a překročilo dodávku brambor, tím „zasadilo další ránu válečným paličům a štváčům“.[7][8]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Situace před únorem 1948[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Třetí Československá republika.

Československo bylo roku 1945 osvobozeno převážně sovětskými vojsky. Tato skutečnost nahrála komunistům, kteří v 1. poválečných parlamentních volbách v květnu 1946 získali 38 % hlasů a postupně obsazovali nejdůležitější posty ve státě, přesto až do února 1948 v parlamentu i ve vládě měly většinu demokratické strany.

„Vítězný únor“[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Únor 1948.

V únoru 1948 vrcholila vládní krize v Hradeckém programu KSČ. Program požadoval další znárodňování a rozparcelování statků nad 50 ha. Komunisté také dále pronikali na významná místa v silových složkách (8 členů vedení SNB nahrazeno komunisty). Na protest proti tomu podala 20. února většina nekomunistických ministrů demisi, ale někteří, například Jan Masaryk a Ludvík Svoboda, zůstali ve vládě. Odstoupivší předpokládali, že prezident Beneš demisi nepřijme, nebo jmenuje novou úřednickou vládu. To se ale nestalo a prezident 25. února demisi přijal. V těchto pěti dnech komunisté vyvíjeli na prezidenta silný nátlak organizováním demonstrací, stávek a vyzbrojováním Lidových milicí. Studenti, kteří demonstrovali na podporu prezidenta Edvarda Beneše, byli surově zbiti v Nerudově ulici. Byla sestavena nová vláda Národní fronty v čele s Klementem Gottwaldem. Jediný nekomunistický ministr Jan Masaryk zemřel za nevyjasněných okolností 10. března 1948 na následky pádu z okna. Podle dobového vyšetřování se jednalo o sebevraždu, polistopadové vyšetřování ukazuje spíše na vraždu.[9]

Éra stalinismu v 50. letech[editovat | editovat zdroj]

Československá cedule ze začátku 80. let, informující o vstupu do hraničního pásma.

Už v březnu 1948 komunisté znárodnili podniky nad 50 zaměstnanců, čímž znárodnili 95 % průmyslu.[zdroj?] Také rozdělili statky nad 50 ha. Vydali zákon o všeobecném zdravotním pojištění a provedli reformu školství. Všem sociálním demokratům poslali bez jejich vědomí poštou komunistické legitimace a sociální demokracii tak zlikvidovali.[zdroj?] Ti, kdož odmítli, byli doživotně perzekvováni včetně rodinných příslušníků (zabránění studiu, nepřijetí nebo ztráta zaměstnání).[zdroj?]

9. května bylo Československo prohlášeno lidově demokratickou republikou, na což nemocný prezident Edvard Beneš reagoval svou abdikací, když předtím nepodepsal komunistickou "Ústavu 9. května". Prezidentem se tak stal Klement Gottwald. Edvard Beneš zemřel ve své vile v Sezimově Ústí 3. září 1948.

V září 1948 byl schválen Zákon o táborech nucené práce. Tábory nucené práce byly zřízeny při uranových dolech (Vojna u Příbrami, Rovnost, Svornost, Bratrství u Jáchymova). 10. října byl vyhlášen Zákon na ochranu lidově demokratické republiky. Byly též zřízeny pomocné technické prapory pro politicky nespolehlivé jedince jako kulaky, kněze, západní letce atd. Odhaduje se, že jimi prošlo asi 22 tisíc lidí. Režim plánovitě likvidoval své politické odpůrce, náboženské představitele a nekomunistickou inteligenci, snažil se omezit vyšší vzdělání na politicky spolehlivé jedince.

Extrémní ideologizací institucí podílejících se na výchově mládeže se režim pokoušel vychovat si své nástupce. Z části se jednalo o nové, režimem zřízené instituce, ty původní jako Junák, Sokol nebo Orel byly označeny za buržoazní a zakázány. [10]

Kolorovaný záběr z filmu natáčeném během procesu.

Zejména v prvních letech po převratu docházelo k vykonstruovaným procesům, které byly zaměřeny jednak proti opozici (Heliodor Píka, Milada Horáková), ale i proti nepohodlným členům strany (Rudolf Slánský). Velmi tvrdé byly i zásahy proti nestraníkům a dalším odbojovým skupinám. Prakticky všechny odbojové skupiny, kromě bratří Mašínů, byly i v náznaku likvidovány. Dne 5. listopadu 1949 byly vykonány rovněž tresty smrti nad představiteli skupin nestraníků Vratislavem Polesným, Vratislavem Jandou, Josefem Charvátem, Emanuelem Čančíkem, Květoslavem Prokešem a Jaroslavem Borkovcem odsouzenými v souvislosti s přípravou údajného květnového protikomunistického povstání v roce 1949.

K velkým změnám došlo také v hospodářství, které bylo budováno centrálně podle sovětského vzoru. Důraz byl kladen na těžký průmysl, a to hlavně zbrojní. Začala industrializace Slovenska. V roce 1949 byla vyhlášena první pětiletka, ve které byl rozvíjen těžký průmysl na úkor spotřebního, také byl vydán zákon o JZD a začala být prosazována kolektivizace zemědělství, mnohdy pod nejrůznějším nátlakem.[11]

V roce 1953 zemřel Stalin a nové vedení v SSSR odsoudilo kult Stalinovy osobnosti. Ve stejném roce zemřel i Klement Gottwald (v březnu bezprostředně po návratu ze Stalinova pohřbu) a novým prezidentem byl zvolen Antonín Zápotocký. 1. června 1953 proběhla v tehdejší Československé republice (ČSR) měnová reforma, kdy tehdejší komunistický režim směnil staré koruny za nové v poměrech 1:5 pro menší obnosy a 1:50 pro větší obnosy. Nejvíce na ni doplatili drobní střadatelé. Současně byl zrušen přídělový lístkový systém a vše bylo volně ke koupi. [12] Na mnoha místech v republice propukly poté nepokoje, z nichž největší, v Plzni, se neobešly bez střelby do demonstrujících zaměstnanců Škodovky a Pivovaru. V odvetu byl komunisty v Plzni stržen pomník T. G. Masaryka.[13]

1960–1970: Demokratizace a okupace vojsky Varšavské smlouvy[editovat | editovat zdroj]

Československá socialistická republika vznikla (za prezidenta Antonína Novotného, který jako první tajemník ÚV KSČ, nahradil v roce 1957 zemřelého Zápotockého) změnou názvu Československé republiky novou ústavou (viz Ústava Československé socialistické republiky), která nahradila komunistickou ústavu 9. května z roku 1948. V ní byly stanoveny nové státní symboly, pevně zakotven socialismus a vedoucí úloha KSČ.

Po období stalinismu a tuhého režimu v letech padesátých nastala jistá změna; krátké období tání v Sovětském svazu v první polovině šedesátých let vedlo i k uvolnění v tehdejší ČSSR. Došlo k uvolnění mnohých tehdejších regulí, částečně rehabilitována byla většina odsouzených z politických procesů, na druhé straně i v této době byly nové rozsudky vynášeny a např. arcibiskupu Beranovi byl znemožněn návrat do republiky (1965). V hospodářství došlo po krachu 3. pětiletky (zrušena v roce 1963) k určité decentralizaci.

Předzvěstí Pražského jara byl sjezd spisovatelů v roce 1967 a protikomunistická demonstrace vysokoškolských studentů po 28. říjnu 1967, kteří byli zbiti nejen v Nerudově ulici, ale také přímo v budovách vysokoškolských kolejí na Strahově (tzv. Strahovské události). Postupné uvolňování poměrů vedlo nakonec až k Pražskému jaru v roce 1968, v lednu 1968 vystřídal ve funkci prvního tajemníka KSČ Antonína Novotného Alexandr Dubček. A. Novotný v březnu podal demisi i na funkci prezidenta (nepomohlo mu ani v únoru aplaudující plné pražské Staroměstské náměstí "lidových milicionářů"), kterého pro krátké pauze nahradil Ludvík Svoboda. Plán demokratického socialismu, ne nepodobný Gorbačovově perestrojce však vzbudil obavy mezi konzervativními komunistickými kruhy v Moskvě. Naděje na „socialismus s lidskou tváří“ tak Sovětským svazem rázně ukončeny invazí států Varšavské smlouvy, oficiálně nazvanou „bratrská internacionální pomoc“. Tehdejší reformní komunističtí českoslovenští politici (Alexander Dubček a další) museli po odvlečení do Moskvy nátlaku ustoupit. Následná okupace vedla v prvních měsících k velkému odporu veřejnosti, který znemožnil původní plány na vytvoření tzv. dělnicko-rolnické vlády v čele s politiky, kteří spolupracovali s okupanty (Kolder, Biľak, …).[zdroj?] Postupně odpor proti okupaci slábl, většina obyvatelstva rezignovala na jakýkoliv politický odpor, a přešla do naprosté pasivity.[zdroj?] Strana se stále více začala dostávat do izolace, až si nakonec její generální tajemník Jakeš v projevu stěžoval, že strana nedostává zdola žádné podněty a zůstala jako "kůl v plotě". Československo se muselo smířit s přítomností vojsk SSSR. Srpnová okupace změnila zcela pohled československé veřejnosti na Sovětský svaz; nyní byli Sověti vnímáni jako okupanti, ne již osvoboditelé. Československo-sovětské přátelství, tolik oficiálně proklamované, se do jisté míry stalo prázdnou frází, charakterizující tehdejší dobu. Mezi lidmi koloval výrok: Přátelství se Sovětským svazem je nesmysl právě tak, jako nemůže existovat přátelství otroka a otrokáře.[zdroj?] Současně se zcela zdiskreditovala komunistická strana, která se stala převážně stranou kolaborantů a kariéristů.[zdroj?] Strana si začala lidi doslova kupovat, například na pracovišti žádal pracovník o vyšší kvalifikační třídu (a tím větší plat), a bylo mu naznačeno: vstup do strany, a dostaneš ji hned.[zdroj?]

1. ledna 1969 se Československo stalo formálně federací dvou formálně svrchovaných států, České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky. Na protest proti okupaci a počínající normalizaci se v Československu upálila řada lidí z nich nejznámější jsou Jan Palach (16. ledna 1969) a Jan Zajíc (25. února 1969).

V době po roce 1968 odešla třetí vlna emigrace. S nástupem Gustáva Husáka do čela KSČ místo Alexandra Dubčeka v roce 1969 nastalo definitivně období "normalizace" (lidově tzv."socialismus s husí kůží"). Následující dvě desetiletí jsou označována za vládu „šedé zóny“, vládu konformismu a tehdy oficiálně jako "reálný socialismus".

1970–1980: Normalizace a stagnace ČSSR[editovat | editovat zdroj]

Počet obyvatel Československa v letech 1961 až 1991

V roce 1975 byl zbaven moci prezident Ludvík Svoboda a na jeho místo nastoupil G. Husák - zároveň byl stále generálním tajemníkem ÚV KSČ. V 70. letech Československo přesto dosáhlo jistých úspěchů. Pokračovalo se v budování dálniční sítě, metra, velkých panelových sídlišť začal se budovat tranzitní plynovod a v roce 1978 letěl první československý kosmonaut Vladimír Remek na palubě sovětské kosmické lodi do vesmíru.

Pomalu rostl vliv disentu a nevládních organizací, mezi které patřila například Charta 77. Ta poukazovala na porušování lidských práv, k nimž se ČSSR zavázala v mezinárodních smlouvách. Režim proti těmto organizacím bojoval, například vytvořením tzv. Anticharty,[14] prohlášení umělců, kteří jeho podpisem oficiálně vyjádřili podporu tehdejšímu režimu, a také vězněním. Několik lidí za své názory zaplatilo životem - například českobudějovický biskup Josef Hlouch zemřel dne 10. června 1972 poté, co byl předchozí den ztýrán příslušníky StB za aktivní účasti krajského církevního tajemníka;[15] podobně dopadl v roce 1974 kardinál Štěpán Trochta, ztýraný krajským církevním tajemníkem přímo v budově Litoměřického biskupství.[16] Dalšími známými oběťmi byli filozof Jan Patočka, který zemřel v březnu 1977 po několikahodinovém hrubém výslechu. Brutalita tajné policie kulminovala na počátku 80. let.[17] V roce 1981 byl příslušníky StB ubit kněz Přemysl Coufal. Státní bezpečnosti je též připisována záhadná smrt křesťanského aktivisty a mladého disidenta Pavla Švandy, který byl v říjnu 1981 po srpnové návštěvě svého strýce kardinála Tomáše Špidlíka v Římě nalezen mrtvý v propasti Macocha.[18]

Jeden z prvních mluvčích Charty 77 zemřel po mnohahodinovém výslechu Státní bezpečnosti.

Policejní represe zahrnující nevybíravé metody získávání spolupracovníků tajné Státní bezpečnosti, teroristické akce a zřejmě i policejní vraždy inscenované jako sebevraždy (viz např. zmiňovaní Přemysl Coufal nebo Pavel Švanda) nebo nehody byly "mírnější" a méně časté než v padesátých letech (byly spíš dobře utajeny než dávány na odiv jako výstraha v letech padesátých).[zdroj?] Za poslední lidskou oběť komunistického režimu v ČSSR je považován Pavel Wonka, který zemřel v roce 1988 ve vězení na následky špatného zacházení a zanedbání péče.[19]

1980–1989: Krize a „přestavba“ společnosti[editovat | editovat zdroj]

V osmdesátých letech se ještě více projevil hospodářský, ale i společenský a kulturní úpadek z let sedmdesátých. Zprůmyslnění bylo sice vysoké a zaměstnanost oficiálně absolutní, efektivita výroby však byla nízká.[zdroj?] Docházelo k devastaci krajiny a životního prostředí, například v severních Čechách (Mostecko, Krušnohoří), na severní Moravě a ve Slezsku (Ostravsko). Surovinově byla země závislá na dodávkách ze Sovětského svazu, který byl jedním z jejích největších obchodních partnerů.[zdroj?] Málokdo v ČSSR už věřil, že socialismus hospodářsky zvítězí nad kapitalismem.[zdroj?]

S uvolňováním poměrů v Sovětském svazu v 80. letech a nástupem perestrojky a glasnosti se i v ČSSR začalo mluvit o nutnosti přestavby a demokratizace. Z funkcí byli odvolání generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák a předseda vlády Lubomír Štrougal (nahradili je Miloš Jakeš a Ladislav Adamec), ale skutečných změn bylo málo.[20] Koncem 80. let o něco ubylo policejních represí a lidé se přestávali bát dát najevo svůj nesouhlasný názor.[20]

1989: Pád režimu[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Sametová revoluce.

Po sérii protirežimních demonstrací se nakonec v listopadu 1989 komunistický režim zhroutil. Socialistické Československo se začalo otevírat okolnímu světu a vydalo se na cestu k demokracii a tržnímu hospodářství.

Podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu byl posléze komunistický režim, panující v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, prohlášen za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný.

Oběti[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Seznam osob popravených z politických důvodů v Československu 1948–1989 a Seznam obětí komunistického teroru v Československu z řad katolických duchovních a řeholníků.
Památník obětem komunistického režimu v Teplicích

Podle ÚDV bylo v průběhu Komunistického režimu v Československu popraveno pro politické trestné činy 248 osob (247 mužů a Milada Horáková), asi 8000 osob zemřelo ve vězení a 450 při pokusu uprchnout přes železnou oponu.[21] Na hranicích umírali při výkonu služby také členové Pohraniční stráže – celkem jich v letech 1948–1989 bylo 654,[21] z toho většina nehodou, sebevraždou či zastřelením kolegou. Pouze deset jich zemřelo při přestřelkách s uprchlíky.[21]

Do vězení bylo z politických důvodů odsouzeno přes 205 000 lidí,[zdroj?] do táborů nucených prací bylo bez soudu zařazeno asi 20 000 lidí[zdroj?] a do Pomocných technických praporů z politických důvodů asi 22 000 osob[zdroj?]. Do zahraničí uprchlo v letech 19481987 170 938 občanů.[zdroj?] ÚDV zdůrazňuje, že čísla nejsou konečná, mnoho materiálů se dosud nepodařilo zpracovat nebo prostě zmizelo, navíc statistiky nezahrnují některé nezákonné internace, utajené vraždy a lidi zemřelé na následky věznění po propuštění – lze předpokládat, že skutečné počty obětí jsou vyšší a že dosud uveřejněná čísla mohou být ještě upravena směrem nahoru.[22] Dále bylo podle Ústavu pro studium totalitních režimů jen v letech 1948–1953 uvězněno asi 200 mladistvých.[23]

Mnoho lidí z politických nebo náboženských důvodů nemohlo studovat, bylo vyhozeno ze školy nebo ze zaměstnání (tyto čistky probíhaly zejména v období stalinismu v 50. letech a poté v období normalizace v 70. letech).[24]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ČERMÁK, František; CVRČEK, Václav; SCHMIEDTOVÁ, Věra, a kol. Slovník komunistické totality. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 302 s. ISBN 978-80-7422-060-9.  
  • FIDELIUS, Petr. Řeč komunistické moci. Vyd. 1. Praha: Triáda, 1998. 216 s. Paprsek; sv. 2. ISBN 80-86138-03-8.
  • PRŮŠA, Jiří. Abeceda reálného socialismu. Praha : Avia Consultans, 2011. 678 s. ISBN 978-80-260-0686-2.  
  • NAVARA, Luděk; ALBRECHT, Josef. Abeceda komunismu. Brno : Host, 2010. 234 s. ISBN 978-80-7294-340-1.  
  • TRETERA, Ivo. Vzpomínky na Bohumila Hrabala a na život vůbec. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2011. Zejména kapitola Jak jsem byl vyhozen z fakulty do archivu, s. 390–400.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Otázkou emigrace se ve své písni Martina zabývá zpěvák Karel Kryl. Dostupné online (s fotografiemi Jindřicha Štreita).
  2. ÚSD AV ČR 1995 Karel Kaplan a Jana Váchová, vybrala Jarmila Cysařová:PŘÍKLADY ZÁSAHŮ CENZORŮ z třídílné publikace Z denních zpráv Hlavní správy tiskového dohledu 1957-1967, totalita.cz
  3. a b Srovnání průměrných mezd v roce 1988 a 2011
  4. Retro : amatérská fotografie. Pořad České televize, 12.11.2011, dostupné online.
  5. 'Slovník komunistické totality' (Praha: NLN, 2010)
  6. Hana Válková : Soudruh, strana, práce. Vědci rozebrali Rudé právo, připravují slovník totality idnes.cz, 5. června 2010
  7. K tomu srov. např. formulaci z projevu z Národního shromáždění z 22. února 1950: „zasadila však [rozumí se: dělnická třída] zároveň svým vítězstvím také těžkou ránu zahraničním imperialistům a válečným štváčům“, dostupné online.
  8. Jazyku československé komunistické totality se věnuje kniha FIDELIUS, Petr. Řeč komunistické moci. Vyd. 1. Praha: Triáda, 1998. 216 s. Paprsek; sv. 2. ISBN 80-86138-03-8.
  9. LEJSKOVÁ, Michaela. Prof. PhDr. Jiří Straus, DrSc. - kriminalista, soudní znalec. Magazín Best Of [online]. 6. ledna 2012 [cit. 2012-10-17]. Dostupné online.  
  10. http://www.orel.cz/profil/historie_15.html
  11. Podrobněji viz BUREŠOVÁ, Jana. Osudy československého zemědělství po druhé světové válce (1945-1960). Historický obzor, 1997, 8 (7/8), s. 177-180.
  12. http://respekt.ihned.cz/c1-36190610-statni-bankrot-vzor-1953
  13. http://www.svedomi.cz/dokdoby/1953_hlaseni_predsedovi_knv_v_plzni_o_demonstraci_v_plzni_1_6_1953.htm
  14. Anticharta: Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru. Článek na lidovky.cz, dostupné online.
  15. http://www.zludvik.de/Tschechisch/Kniha/TEXTY1_1/Obsah/Umlacen_byl/body_umlacen_byl.html
  16. NOVOSAD, Jaroslav. Štěpán Trochta – Svědek „T“. Praha : Portál, 2001. 238 s. 1. vyd. ISBN 80-7178-591-1. S. 229.
  17. BENDA, Václav. O politicky motivovaných represích. In BENDA, Patrik. Noční kádrový dotazník a jiné boje: Texty z let 1977-1989. Praha : Agite/Fra, 2009. ISBN 978-80-86603-85-8. S. 33-39.
  18. Adam Drda: Smrt na dně Macochy, Lidové noviny 16. 11. 2006 v rámci cyklu Příběhy dvacátého století připravovaného s Českým rozhlasem; Příběh Pavla Švandy, 16. 7. 2006. Dostupné online.
  19. NAVARA, Luděk. Pavel Wonka: poslední mrtvý politický vězeň. iDnes [online]. 25. dubna 2008 [cit. 2011-07-09]. Dostupné online. ISSN 1210-1168.  
  20. a b BENDA, Václav. Perspektivy politického vývoje v Československu a možná role Charty 77. In BENDA, Patrik. Noční kádrový dotazník a jiné boje: Texty z let 1977-1989. Praha : Agite/Fra, 2009. ISBN 978-80-86603-85-8. S. 262-268.
  21. a b c NAVARA, Luděk; ALBRECHT, Josef. Abeceda komunismu. Brno : HOST, 2010. 235 s. ISBN 978-80-7294-340-1. Kapitola H, s. 75.  
  22. http://www.mvcr.cz/policie/udv/popraveni/obeti/index.html Údaje o počtech obětí komunismu v Československu na stránkách ÚDV zpracované Prokopem Tomkem, stav stránek k 12. březnu 2007
  23. http://aktualne.centrum.cz/domaci/spolecnost/clanek.phtml?id=634671
  24. Např. filosof Ivo Tretera. TRETERA, Ivo. Vzpomínky na Bohumila Hrabala a na život vůbec. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2011. Kapitola Jak jsem byl vyhozen z fakulty do archivu, s. 390–400. TRETERA, IVO. Jak jsem byl vyhozen z fakulty. In Babylon 2/XX, 3. května 2011, s. VII. Dostupné online.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]