Komunistický režim v Československu
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Komunistický režim nebo též Komunistická diktatura je označení pro období, po které v Československu vládla KSČ. Zahájil je Únorový převrat na začátku roku 1948 a ukončila sametová revoluce v listopadu 1989. Během tohoto režimu byly statisíce lidí z politických důvodů uvězněny, internovány nebo umístěny do pracovních či koncentračních táborů či PTP a tisíce dalších se staly obětí justičních vražd nebo zemřely ve vězení či při pokusu o překonání železné opony.
Komunistický režim v Československu se vyznačoval absencí svobodných voleb (volby sice existovaly, měly však ryze formální charakter) a kolísající úrovní teroru. Nejtvrdší bylo období po převratu a první polovina 50. let, které bylo charakteristické používáním nejbrutálnějších metod stalinismu, včetně justičních vražd a vytváření koncentračních a pracovních táborů pro politické odpůrce a režimem označené „nespolehlivé občany“.
Obsah |
[editovat] Historie
[editovat] Situace před únorem 1948
- Podrobnější informace naleznete v článku Československá třetí republika.
Československo bylo roku 1945 osvobozeno převážně sovětskými vojsky. Tato skutečnost nahrává komunistům, kteří v 1. parlamentních volbách v květnu 1946 získávají 38 % hlasů a postupně obsazují nejdůležitější posty ve státě.
[editovat] Vítězný únor
V únoru 1948 vrcholí vládní krize v Hradeckém programu KSČ. Program požaduje další znárodňování a rozparcelování statků nad 50 ha. Komunisté také dále pronikají na významná místa v silových složkách (8 členů SNB nahrazeno komunisty). Na protest proti tomu podává většina 20. února nekomunistických ministrů demisi. Například Jan Masaryk a Ludvík Svoboda zůstávají ve vládě. Odstoupivší předpokládali, že prezident Beneš demisi nepřijme, nebo jmenuje novou úřednickou vládu. To se ale nestalo a prezident 25. února demisi přijal. V těchto pěti dnech komunisté vyvíjeli na prezidenta silný nátlak organizováním demonstrací, stávek a vyzbrojování Lidových milicí. Je sestavena nová vláda Národní fronty v čele s Klementem Gottwaldem. Jediný nekomunistický ministr Jan Masaryk umírá za nevyjasněných okolností.
[editovat] Éra stalinismu v 50. letech
Už v březnu 1948 komunisté znárodnili podniky nad 50 zaměstnanců, čímž znárodnili 95 % průmyslu. Také rozdělili statky nad 50 ha. Vydávali zákon o všeobecném zdravotním pojištění a provedli reformu školství.
9. května je Československo prohlášeno lidově demokratickou republikou. Na což nemocný Eduard Beneš reagoval svou abdikací. Prezidentem se tak stal Klement Gottwald.
V září 1948 byl schválen Zákon o táborech nucené práce. A byli zřízeny tábory nucené práce při uranových dolech (Vojna u Příbrami, Rovnost, Svornost, Bratrství u Jáchymova) 10. října byl vyhlášen Zákon na ochranu lidově demokratické republiky. Byli též zřízeny pomocné technické prapory pro politicky nespolehlivé jedince jako kulaky, kněží, západní letce atd. Odhaduje se, že jimi prošlo asi 22 000 tisíc lidí. Režim plánovitě likvidoval své politické odpůrce, náboženské představitele a nekomunistickou inteligenci, snažil se omezit vyšší vzdělání na politicky spolehlivé jedince.
Extrémní ideologizací institucí podílejících se na výchově mládeže se režim pokoušel vychovat si své nástupce. Z části se jednalo o nové, režimem zřízené instituce, ty původní jako Junák, Sokol nebo Orel byly označeny za buržoazní a zakázány.
Zejména v prvních letech po převratu docházelo k vykonstruovaným procesům, které byly zaměřeny jednak proti opozici (Heliodor Píka, Milada Horáková), ale i proti nepohodlným členům strany (Rudolf Slánský).
K velkým změnám došlo také v hospodářství, které bylo budováno centrálně podle sovětského vzoru. Důraz byl kladen na těžký průmysl a to hlavně zbrojní. Začala industrializace Slovenska. V roce 1949 byla vyhlášena 1. pětiletka = rozvoj těžkého průmyslu na úkor spotřebního, také byl vydán zákon o JZD a začala násilná kolektivizace.
V roce 1953 zemřel Stalin a nové vedení v SSSR odsoudilo kultu Stalinovy osobnosti. Ve stejném roce zemřel i Klement Gottwald a novým prezidentem byl zvolen Antonín Zápotocký. V tomto roce také došlo k měnové reformě, která zničila úspory mnoha lidem.
[editovat] 1960–1970: Demokratizace a okupace vojsky Varšavské smlouvy
Československá socialistická republika vznikla změnou názvu Československé republiky novou ústavou (viz Ústava Československé socialistické republiky. V ní byly stanoveny nové státní symboly, pevně zakotven socialismus a vedoucí úloha KSČ.
Po období stalinismu a tuhého režimu v letech padesátých nastala jistá změna; krátké období tání v Sovětském svazu v polovině šedesátých let vedlo i k uvolnění v tehdejší ČSSR. Došlo k povolení mnohých tehdejších regulí, rehabilitováni byli někteří odsouzenci z politických procesů, na druhé straně i v této době byly nové rozsudky vynášeny a např. arcibiskup Beran byl donucen opustit republiku (1965). V hospodářství došlo po krachu 3. pětiletky k decentralizaci.
Postupné uvolňování poměrů vedlo nakonec až k Pražskému jaru v roce 1968. Plán demokratického socialismu, ne nepodobný Gorbačovově perestrojce však vzbudil podezření z kontrarevoluce mezi konzervativními komunistickými kruhy v Moskvě. Naděje na „socialismus s lidskou tváří“ tak Sovětským svazem rázně ukončeny invazí států Varšavské smlouvy, oficiálně nazvanou „bratrská internacionální pomoc“. Tehdejší českoslovenští politici (Alexander Dubček a další) museli nátlaku ustoupit. Následná okupace vedla k velkému odporu veřejnosti, který však nevyústil v žádné výsledky; Československo se muselo smířit s přítomností vojsk SSSR. Srpnová okupace změnila zcela pohled československé veřejnosti na Sovětský svaz; nyní byli Sověti vnímáni jako okupanti; ne již osvoboditelé. Československo-sovětské přátelství, tolik oficiálně proklamované, se do jisté míry stalo prázdnou frází, charakterizující tehdejší dobu.
1. ledna 1969 se Československo stalo federací dvou svrchovaných států, České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky.
V době po roce 1968 odešla třetí vlna emigrace. S nástupem Gustáva Husáka do čela KSČ nastalo definitivně období normalizace. Následující dvě desetiletí jsou označována za vládu „šedé zóny“, vládu konformismu.
[editovat] 1970–1980: Normalizace a stagnace ČSSR
V 70. letech byl normalizační režim velmi silný. Docházelo k mnohým čistkám, hospodářství upadalo. Československo však dosáhlo jistých úspěchů. Začala se budovat dálniční síť, metro, přehrady, velká panelová sídliště a v roce 1978 letěl první československý kosmonaut, Vladimír Remek, na palubě sovětské kosmické lodi, do vesmíru. Další důležitou otázkou se stala industrializace Slovenska – na východě republiky se budovaly rozsáhlé průmyslové komplexy, z hospodářského hlediska však pro ekonomiku ČSSR neudržitelné. Ve výrobě hrál velkou roli těžký průmysl, připravený na možnou válečnou výrobu.
Rostl vliv disentu a nevládních organizací, mezi které patřila například Charta 77. Ta poukazovala na porušování lidských práv v zemi, k nimž se vláda ČSSR zavázala na mezinárodních konferencích. Režim proti těmto organizacím bojoval, například vytvořením anticharty, sdružení umělců, kteří oficiálně tímto vyjádřili podporu tehdejšímu režimu.
[editovat] 1980–1990: Krize, přestavba společnosti a Sametová revoluce
- Podrobnější informace naleznete v článku sametová revoluce.
V osmdesátých letech se ještě více projevil hospodářský, ale i společenský a kulturní úpadek z let sedmdesátých. Zprůmyslnění bylo sice vysoké a zaměstnanost oficiálně absolutní, efektivita výroby však byla nízká. V některých oblastech docházelo k devastaci krajiny a životního prostředí, například v Severních Čechách, na Severní Moravě a ve Slezsku. Surovinově byla země závislá na dodávkách ze Sovětského svazu, který byl jedním z jejích největších obchodních partnerů.
Po uvolnění poměrů uvnitř Sovětského svazu a prosazení perestrojky v druhé polovině osmdesátých let se v listopadu 1989 i socialistické Československo s jistým zpožděním po Sametové revoluci otevřelo okolnímu světu a vydalo se na cestu k demokracii a tržnímu hospodářství.
Podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu byl posléze komunistický režim, panující v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, prohlášen za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný.
[editovat] Oběti
Podle ÚDV bylo v průběhu Komunistického režimu v Československu popraveno pro politické trestné činy 248 osob (247 mužů a Milada Horáková), asi 4500 osob zemřelo ve vězení a nejméně 282 při pokusu uprchnout přes železnou oponu. Dále v letech 1948–1989 zemřelo při výkonu služby nejméně 584 pohraničníků (jen 11 z nich však v důsledku střetu s narušiteli hranice).
Do vězení bylo z politických důvodů odsouzeno přes 205 000 lidí, do táborů nucených prací bylo bez soudu zařazeno asi 20 000 lidí a do Pomocných technických praporů z politických důvodů asi 22 000 osob. Do zahraničí uprchlo v letech 1948–1987 170 938 občanů. ÚDV zdůrazňuje, že čísla nejsou konečná, mnoho materiálů se dosud nepodařilo zpracovat nebo prostě zmizelo, navíc statistiky nezahrnují některé nezákonné internace, utajené vraždy a lidi zemřelé na následky věznění po propuštění – lze předpokládat, že skutečné počty obětí jsou vyšší a že dosud uveřejněná čísla mohou být ještě upravena směrem nahoru.[1] Další položku představují děti: podle Ústavu pro studium totalitních režimů bylo jen v letech 1948-1953 uvězněno asi 200 mladistvých.[2]
[editovat] Externí odkazy
- Civín, Jan: Československý komunistický režim v letech 1985 – 1989
- Jan Adamec: My a oni přechod Československa na komunistický režim, esej, únor 2009
[editovat] Reference
 |
Související články obsahuje Portál Komunistický režim v Československu |
- ↑ http://www.mvcr.cz/policie/udv/popraveni/obeti/index.html Údaje o počtech obětí komunismu v Československu na stránkách ÚDV zpracované Prokopem Tomkem, stav stránek k 12. březnu 2007
- ↑ http://aktualne.centrum.cz/domaci/spolecnost/clanek.phtml?id=634671
