Klement Gottwald

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Klement Gottwald
Klement Gottwald v roce 1947
Klement Gottwald v roce 1947
Ve funkci:
14. června 1948 – 14. března 1953
Předseda vlády Antonín Zápotocký
Předchůdce Edvard Beneš
Nástupce Antonín Zápotocký

Ve funkci:
2. července 1946 – 15. června 1948
Prezident Edvard Beneš
Předchůdce Zdeněk Fierlinger
Nástupce Antonín Zápotocký

Ve funkci:
1929 – 1953
Předchůdce Rudolf Slánský
Nástupce Antonín Novotný

Narození 23. listopadu 1896

Rakousko-Uhersko Dědice u Vyškova, Rakousko-Uhersko

Úmrtí 14. března 1953 (56 let)
Československo Praha, Československo
Národnost česká
Politický subjekt KSČ
Choť Marta Gottwaldová
Děti dcera Marta (1920 - 1998)
Zaměstnání politik
Profese truhlář
Webová stránka oficiální články
Commons Klement Gottwald
Československá delegace na oslavách mezinárodního dne dětí v Maďarské Budapešti, roku 1949. Vlevo nesený portrét je Gottwald, vpravo můžete vidět Stalina.
Průkazka Gottwalda coby člena Kominterny z roku 1935.
Socha Klementa Gottwalda v Doubici.
Údajný rodný dům v Dědicích – současnost.
Pancéřovaný automobil Škoda VOS, používaný prezidentem Gottwaldem.

Klement Gottwald (23. listopadu 1896 Dědice u Vyškova14. března 1953 Praha) byl československý komunistický politik, jenž od roku 1929 zastával úřad poslance Národního shromáždění, po druhé světové válce vykonával nejdříve funkci premiéra ve své první a druhé vládě. Čtyři měsíce po převzetí moci komunisty v roce 1948 byl zvolen prezidentem Československa. Je přímo odpovědný za smrt mnoha desítek svých odpůrců.

Život[editovat | editovat zdroj]

Dětství a mládí[editovat | editovat zdroj]

Klement Gottwald přišel na svět v Herolticích u Vyškova jako nemanželský syn chudé zemědělské dělnice Marie Gottwaldové. Jeho narození je ale zapsáno v rodné matrice pro Dědice a jako adresa narození je uvedeno Dědice 102. Před první světovou válkou se vyučil ve Vídni truhlářem, zároveň se zúčastňoval činnosti mezi sociálnědemokratickou mládeží.

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Klement Gottwald byl ženatý s Martou Gottwaldovou, která podobně jako Klement Gottwald pocházela z chudé rodiny sedláka a byla také nemanželským dítětem. I když jeho žena při něm stála a byla jeho věrnou společnicí, nikdy nevstoupila do KSČ. Měli spolu dceru Martu, která nesla jméno po matce.

První světová válka[editovat | editovat zdroj]

V letech 19151918 byl vojákem rakousko-uherské armády. Bojoval v bitvě u Zborova, kde proti němu na straně čs. legií stál budoucí generál Ludvík Svoboda. V létě roku 1918 Gottwald z rakouské armády dezertoval. Po vzniku samostatného Československa sloužil dva roky v Československé armádě. V letech 19201921 pracoval v Rousínově jako stolařský dělník.

Funkcionář tělovýchovy[editovat | editovat zdroj]

Po roztržce ve Svazu dělnických tělovýchovných jednot (SDTJ) si komunisticky zaměřená část jednot vytvořila v roce 1921 novou organizaci, Federaci dělnických tělovýchovných jednot (FDTJ). Gottwald dokázal získat všechny jednoty svého okresu do nové organizace a byl starostou 20. okresu FDTJ. V červnu 1921 své jednoty přivedl na I. dělnickou spartakiádu v Praze na Maninách. V září 1921 z Rousínova odešel do Banské Bystrice, kde se stal redaktorem komunistického časopisu Hlas ludu. Zároveň začal se zakládáním jednot na okrese Banská Bystrica. V místní jednotě byl zároveň místostarostou. Byl jednatelem 47. okresu FDTJ, na listopadové konferenci slovenské FDTJ byl zvolen jednatelem XIII. župy se sídlem v Žilině a brzy poté se stal vedoucím redaktorem časopisu Spartakus. V roce 1922 se přestěhoval do Vrútek, kam se rozhodnutím ÚV KSČ přestěhovala redakce několika komunistických časopisů. Ve Vrútkách sídlila i župa FDTJ pro Slovensko a Podkarpatskou Rus, jejíž byl jednatel. V roce 1924 byly redakce přestěhovány do Ostravy, přesídlil tam i Gottwald.[1]

Počátky politické činnosti[editovat | editovat zdroj]

Do roku 1926 byl funkcionářem komunistické strany na Slovensku a redaktorem komunistického tisku. V letech 1926–1929 pracoval v pražském sekretariátu KSČ a podařilo se mu zformovat promoskevskou opozici proti jejímu tehdejšímu vedení. Od roku 1928 byl členem vedoucího orgánu Kominterny, její exekutivy, tj. její výkonné složky.

V únoru roku 1929, na jednání V. sjezdu KSČ, se společně s Guttmannem, Švermou, Slánským, Kopeckým a Reimanem dostali do vedení strany.

Ve 2. polovině 30. let provedl v politice KSČ řadu změn podle změn zahraniční politiky Sovětského svazu, konkrétně politiky lidové fronty a obrany proti fašismu určené na VII. kongresu Kominterny v létě roku 1935. V září a říjnu roku 1938 patřil k hlavním představitelům opozice proti přijetí Mnichovského diktátu.

Emigrace do SSSR[editovat | editovat zdroj]

Po zákazu KSČ emigroval v listopadu roku 1938 do Sovětského svazu, kde pak až do roku 1941 zastával politiku odpovídající sovětsko-německému paktu ze srpna roku 1939. Po napadení Sovětského svazu v roku 1941 bral vytváření protihitlerovské koalice jako svoji velkou příležitost prosadit se a začínal promýšlet pozdější převzetí moci v Československu.

V prosinci roku 1943 se dohodl s představitelem londýnské emigrace prezidentem Dr. Edvardem Benešem na sjednocení domácího a zahraničního protinacistického odboje. Po skončení války se mu pak podařilo zajistit komunistům zásadní vliv na poválečné uspořádání Československa.

Návrat do Československa[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Třetí Československá republika a Únor 1948.

10. května roku 1945 se vrátil do Prahy jako místopředseda československé vlády a předseda Národní fronty. Od stejného roku až do své smrti byl zároveň předsedou KSČ. Po vítězství KSČ v prvních poválečných volbách roku 1946 byl pověřen sestavením vlády.

Na podzim roku 1947 už je zřejmé, že komunisti jsou hrozbou pro demokracii.[kdo?] V únoru 1948, kdy nastala vládní krize kolem usnesení o Bezpečnosti z 13. února 1948, došlo k sérii událostí, které vedly k úplnému převzetí moci ve státě. Tyto události byly završeny 25. února, kdy prezident přijal demisi nekomunistických ministrů a doplnil vládu kandidáty navrženými komunisty. Následně byla 11. března 1948, jeden den po úmrtí nestranického ministra zahraničí Jana Masaryka, potvrzena nová komunistická vláda, 9. května přijata nová ústava vyhlašující lidově demokratickou republiku a 30. května proběhly volby s vynucenou účastí a s možností volit jen z jednotného seznamu kandidátů komunisty ovládané Národní fronty.

Prezident[editovat | editovat zdroj]

14. června roku 1948 byl po abdikaci prezidenta Dr. Edvarda Beneše, který odmítl podepsat komunistickou Ústavu 9. května,[2] zvolen do funkce československého prezidenta. V zemi pak začali rozhodovat a fakticky vládnout sovětští poradci.[3] V ekonomice byla prosazena koncepce těžkého průmyslu a násilná kolektivizace zemědělství, byl zaveden monopol komunistické moci na školství, vědu a kulturu. Hlavní zájem poradců byl soustředěn hlavně na bezpečnost, armádu, prokuraturu a soudy.

Za jeho vlády došlo na počátku padesátých let k mnoha politickým vykonstruovaným procesům, byl rozpoután politický teror: bylo vyneseno přes 230 rozsudků smrti,[4] přes sto tisíc občanů bylo odsouzeno k doživotí či mnohaletým vězením.[zdroj?] Kárnými vojenskými jednotkami PTP (Pomocné technické prapory) prošly desítky tisíc „protistátních živlů“.[5] Nakonec poslal na šibenici i jedenáct ze svých nejbližších předních komunistických funkcionářů v čele s Rudolfem Slánským.

Okolnosti smrti[editovat | editovat zdroj]

11. března 1953 se první dělnický prezident vrátil leteckým speciálem ze Stalinova pohřbu. Po přistání si postěžoval předsedovi vlády Antonínu Zápotockému, že mu není příliš dobře. Myslel si, že má jen chřipku, ale skutečnost byla vážnější. Ačkoliv to bylo přísně tajeno, byl závislý na alkoholu[3] a trpěl syfilidou. Tyto problémy byly zřejmě příčinou aneurysmatu, tedy výdutě srdeční aorty, na jejíž následky o tři dny později, tj. 14. března 1953, zemřel.[6]

Mumifikace[editovat | editovat zdroj]

Jeho tělo bylo uloženo v mauzoleu v uzpůsobeném Národním památníku na pražském vrchu Vítkově. Tělo bylo v letech 1953 až 1962 vystavováno návštěvníkům podobně jako Leninovo. Tělo Klementa Gottwalda se na přelomu 50. a 60. let začalo (v důsledku mumifikace provedené příliš pozdě po smrti) pomalu rozpadat.[7] To se zpočátku řešilo výrobou náhražek příliš poškozených částí těla (nohy, ruce, trup) ve filmových ateliérech Barrandov, časem se však ukázalo, že se tělo nepodaří zachovat.[8] Ke zpopelnění těla v roce 1962 vedle rozkladu přispělo i politické rozhodnutí související s kritikou kultu osobnosti v ČSSR.[7]

Po Sametové revoluci byly jeho ostatky uloženy na Olšanských hřbitovech.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

  • Dne 23. dubna 2007 byl posmrtně zbaven čestného občanství města Vyškova, což odhlasovalo 27 členné městské zastupitelstvo. Dne 12. prosince 2012 rozhodlo o odebrání čestného občanství město Strakonice.
  • Klement Gottwald se ve skutečnosti možná narodil v Hošticích - Herolticích.[9] Jeho rodný domek v Dědicích u Vyškova byla naaranžovaná komunistická smyšlenka.[10]
  • Podle Klementa Gottwalda dostalo název několik jednotek československých interbrigád ve Španělsku. Například četa Klementa Gottwalda, což byla první skutečně československá jednotka v interbrigádách.[11]
  • Státní banka československá vydala dnem 1. října 1989 bankovky po 100 Kčs vzoru 1989. Na líci provedeném v odstínech zelené barvy byla podobizna Klementa Gottwalda.[12]
  • Jeho sochy byly rozmístěné po celé republice. Po revoluci 1989 se staly terčem nenásilných negativních projevů. Ruce soch byly často potřeny červenou barvou na připomínku krve nevinných obětí z procesů 50. let, jindy měla socha na zádech velký batoh a na podstavci přibyl nápis „máš už sbaleno“. Gottwaldovy sochy byly postupně odstraněny.
  • KSČM se dodnes hlásí k odkazu Klementa Gottwalda a při shromáždění k výročí založení komunistické strany vedoucí představitelé kladou kytice na jeho hrob.[13]

Citáty[editovat | editovat zdroj]

Lidstvo si představuju jako velikou armádu dělníků budujících velkolepý chrám pravdy, jak žijí a pracují spolu. Mé tělo, stroj, který pracuje, odumře, rozplyne se v atomy, ale hodnota, hodnota mé práce ta tu zůstane. Mně stačí vědomí, že já bezvýznamný, bezejmenný dělník jsem pomáhal budovat tuto velkolepou budovu pravdy, kterou lidstvo od nepaměti staví. A každý kámen, který jsem pomáhal svou prací k této budově dopravit, je nesmrtelný.
— projev v roce 1921[zdroj?]
Říkáte konečně, že jsme pod komandem Moskvy a že si tam chodíme pro rozum. Vy jste pod komandem Živnobanky, Petschka, Weimanna, Preise, vy jste pod komandem Společnosti národů, to jest společnosti imperialistických dravců, a vy si chodíte pro rozum k Petschkům, Weimannům, Rotschildům a Preisům, abyste se naučili vydírat pracující lid ještě lépe než dosud. A my, my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutiti krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry!
— 21. prosince 1929, první projev v Národním shromáždění[14][15]
Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak jak byly podány, přijal.
— 25. února 1948, projev na Václavském náměstí v Praze

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. MUCHA, Vilém. Dějiny dělnické tělovýchovy v Československu. Praha : Olympia, 1975. Kapitola Klement Gottwald, s. 84.  
  2. HAMOUZOVÁ, Iveta. Edvard Beneš podepsal abdikační listinu. Česká televize [online]. 2008-06-02 [cit. 2014-04-07]. Dostupné online.  ,
  3. a b Za lahev vodky podepsal prezident Gottwald cokoliv, zjistil historik, iDNES.cz, 25.2.2009
  4. http://www.policie.cz/clanek/obeti-komunistickeho-rezimu.aspx
  5. BÍLEK, Jiří. Pétépáci aneb Černí baroni úplně jinak. Plzeň : Nava, 1996. ISBN 80-85254-71-9. S. 137.  
  6. Nemoc a smrt Klementa Gottwalda, Český rozhlas, 30.3.2003
  7. a b Mauzoleum [online]. [cit. 2007-08-19]. Dostupné online.  
  8. KUŽNÍK, Jan. Pátrejte s námi po stopách Gottwaldovy mumie [online]. [cit. 2007-08-19]. Dostupné online.  
  9. DUBSKÁ, Šárka. Gottwaldův rodný domek je na prodej [online]. Vyškov: Vyškovský deník.cz, [cit. 2009-10-06]. Dostupné online.  
  10. Vyškov zbavil Gottwalda čestného občanství [online]. Český rozhlas, 2007, rev. 2007-23-04, [cit. 2008-01-22]. Dostupné online.  
  11. http://www.fronta.cz/dotaz/interbrigady-cechoslovaci
  12. Vyhláška federálního ministerstva financí o vydání bankovek po 100 Kčs, č. 79/1989 Sb., částka 020/1989.
  13. KSČM se přihlásila k odkazu Klementa Gottwalda, lidovky.cz, 13. května 2011
  14. Eknihovna PSP ČR
  15. Učíme se, jak vám zakroutit krkem, hřímal před 80 lety Klement Gottwald, iDNES.cz, 21.12.2009

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • CABALKOVÁ, Klára. Největší Čech. Praha : Reader´s Digest Výběr, 2005. ISBN 80-86880-09-5.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu