Politický proces

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Jako politický proces se označují soudní řízení, kde rozhodnutí a výsledek neleží v rukou příslušné jurisdikce, ale je předurčeno či vymáháno ze strany politické moci. V tomto smyslu se často hovoří hanlivě o demonstračních procesech (anglicky show trial, německy Schauprozess atd.).

Problémy definice[editovat | editovat zdroj]

Označení demonstrační proces se začalo používat v souvislosti s procesy v SSSR a východní Evropě proti skutečným či domnělým odpůrcům komunistického režimu, kde soud a soudci byli buď loutkami moci, nebo přímo jejími zástupci. Jak v případě východní Evropy, tak i soudů v nacistickém Německu se jedná o soudní jednání za podmínek diktatury.

Mnohdy je pojem politický proces používán i na řadu jiných procesů, kde přímé ovlivňování bylo jen okrajové nebo ho nelze prokázat. Jako příklad mohou sloužit takzvané soudy vítězů (Siegerjustiz, Victor's justice), kam se mnohdy počítají i Norimberské procesy.

Politické procesy[editovat | editovat zdroj]

Politické procesy, které lze označit i jako inscenované procesy, resp. demonstrační procesy, jsou význačnou komponentou diktatur dvacátého století. Souhrnně je lze rozdělit do několika málo kategorií.

Moskevské procesy[editovat | editovat zdroj]

Stalinovy čistky pozdních dvacátých a třicátých let minulého století v SSSR, které ve většině případů končily soudem a rozsudky smrti, vešly ve známost též jako Moskevské procesy. Po vyrovnání se s Trockým a jeho stoupenci[1] se zde Stalin vypořádal se zbytkem své opozice, mezi tím i s mnohým spolubojovníky V. I. Lenina. Nejen velká část stranické prominence, ale i miliony dalších občanů ztratily život nebo byly zavlečeny do táborů gulagu.

Nacistický Volksgerichtshof[editovat | editovat zdroj]

Během nacistického režimu v Německu byl ustanoven takzvaný Volksgerichtshof (lidový soudní dvůr), který měl řešit případy zrady, resp. velezrady. Jednalo se ve většině případů o řízení proti politickým odpůrcům, zastáncům tehdy nekonvenčních názorů. K nejznámějším procesům patří řízení proti skupině důstojníků, kteří připravovali atentát na Hitlera 20. července 1944.

Poválečná východní Evropa[editovat | editovat zdroj]

Východní Evropa po druhé světové válce se vyznačuje situací, kdy mnohé ze zemí, jež podle Jaltské dohody připadly do sféry vlivu SSSR, byly ve smyslu zahraniční politiky SSSR nestabilní, tedy nespolehlivé. Odpomoc se měla uskutečnit po vzoru Moskevských procesů – stranickými čistkami a eliminováním názorových odpůrců. Příprava a průběh následujících procesů přinesl několik koncepčních změn.

Základním problémem byla poválečná situace v Jugoslávii, která se pod vedením maršála Tita vymykala naprosto Stalinovým snahám o ovlivnění. Původní koncepce procesů, namířená proti buržoaznímu nacionalismu, byla rychle změněna a předpokládala využít procesy jako propagačních instrumentů proti Titovi a označit „neposlušná“ vedení různých komunistických stran z velezrady a špionáže ve prospěch Jugoslávie (v této době vzniká pojem titoismus). Mezinárodní situace pak podnítila další obrat: se změnou politiky SSSR vůči Izraeli bylo v dalším průběhu procesů využito i antisionistické komponenty. Následovala obvinění z trockismu.

K nejznámějším fingovaným a inscenovaným procesům ve východní Evropě patří následující procesy[2]:

Sporné příklady[editovat | editovat zdroj]

Pojem politického procesu není přesně vymezen a je tedy i různě interpretován. Mnohdy se sem počítají nejen soudní jednání, jejichž výsledek byl politickou mocí předem stanoven, ale i jednání, kde se jedná o pokus ovlivnění, resp. o shodu zájmů jurisdikce a politické moci, aniž by tato měla možnost řízení ovlivnit. Následující příklady jsou mnohdy uváděny v souvislosti s politickými procesy, ale vymykají se více či méně úzké definici:

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Koncem roku 1928 se ve vězení či vyhnanství nacházelo 8000 z trockismu obviněných komunistů, spoluzakladatelů SSSR. Viz informační materiály, č. 4/5, ročník 1972, Hon na čarodějnice, str. 17
  2. Touto otázkou se podrobněji zabývá Karel Kaplan, Zamyšlení nad politickými procesy, Nová mysl 6, 7 a 8, 1968 (tři části).

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • totalita.cz - seznam 242 lidí popravených v Československu v politických procesech