Rakousko-uherská armáda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Válečná vlajka Rakousko-Uherska

Rakousko-uherská armáda jsou souhrnně označovány ozbrojené síly Rakousko-Uherska v letech 1867 - 1918. V roce 1867 bylo vyhlášeno rakousko-uherské vyrovnání. Rakousko se rozdělilo na dvě části - Předlitavsko („Rakousko“) a Zalitavsko („Uhersko“). K tomuto vyrovnání došlo v důsledku porážky v Prusko-rakouské válce v roce 1866. Tehdy se také Německo definitivně rozhodlo pro maloněmeckou variantu řešení německé otázky, to jest bez Rakouska. Značnou nevýhodou pro monarchii bylo slabé hospodářství, které nedokázalo potřebně zabezpečit armádu. Rakousko-Uhersko nemělo pevnou průmyslovou základnu (podobně jako Rusko), císař František Josef I. nebyl pokrokový panovník. Jeho vláda se zaměřovala na uchování starých způsobů, než aby šla s dobou. V každé novince císař mylně viděl záminku budoucí revoluce, která by znamenala rozpad říše a to se odráželo i ve schopnostech velitelského sboru. Příprava důstojníků byla nedostatečná a vzhledem k císařově nedůvěře k převratným návrhům, zastávali nejdůležitější vojenské úřady velitelé, se sklonem k nečinnosti. Rozhodně nebyli líní, vždy postupovali podle rozkazů a platných řádů, ale nesnažili se vyvodit poučení z průběhu boje, rozvoje techniky a výzbroje.

Asi největším vnitřním problémem branné moci monarchie však byla její národnostní a etnická rozmanitost. V Rakousko-Uhersku žilo dvanáct národností - Němci, Maďaři, Češi, Poláci, Srbové, Chorvati, Rusíni, Slováci, Slovinci, Rumuni, Italové a Bosňané. Správní úřady se už před rokem 1867 snažili o zavedení jednotného velícího jazyka němčiny, ale neuspěly. Muži z málo vzdělaných vrstev obyvatelstva, kteří sloužili jako prostí pěšáci, většinou ovládali jen svou mateřštinu a výuku německého jazyka braly za čin násilného poněmčování. Pokud v některém pluku dosáhla konkrétní národnost více jak 20%, stala se její řeč takzvanou plukovní řečí, jejíž znalost byla pro důstojníky a poddůstojníky závazná. Po rakousko-uherském vyrovnání byla druhým velícím jazykem maďarština. Zhruba 1/4 všech odvedenců byla negramotná. Panslavismus byl tehdy již dobře zavedeným hnutím a představitelé italské iredenty stále častěji požadovali odtržení od monarchie a připojení k Itálii. Je proto překvapivé, že všeobecná mobilizace v červenci a v srpnu roku 1914 se v těchto skupinách nesetkala s téměř žádným odporem (např. česká politická reprezentace se v létě 1914 chovala k Vídni loajálně téměř beze zbytku). Problémy se objevili až v polních podmínkách.

V roce 1914 bylo Rakousko-Uhersko schopno postavit na 32 divizí, což představovalo na 1 300 000 důstojníků a vojáků + 1 000 000 příslušníků rakouské i uherské zeměbrany. Mírový stav armády byl 450 000 mužů (z toho 36 000 důstojníků), takže bylo nutno povolat záložníky. Protože monarchie povolávala do zbraně pouze 29% schopných mužů, byly záložní divize složeny ze starších odvedenců (třicátníci a čtyřicátníci).

Organizace[editovat | editovat zdroj]

Ozbrojené síly Rakousko-Uherska patří k nejkomplikovanějším organizacím ve srovnání s ostatními evropskými armádami. Na základě rakousko-uherských branných zákonů byly ozbrojené síly monarchie po roce 1867 tvořeny třemi součástmi, jež odrážely dualistické rozdělení státu:

Vojenskou administrativu dále zabezpečovala tři samostatná ministerstva - Vídeňské ministerstvo války (Kaiserliches und königliches Kriegsministerium) odpovídalo za společné pozemní vojsko a válečné námořnictvo, zatímco obě zeměbrany byly řízeny zvláštními ministerstvy ve Vídni a v Budapešti. V případě války tyto tři vojenské organizace spolupracovali pod souhrnným označením Císařská a královská branná moc (Kaiserliches und königliches Wehrmacht). I přes jazykovou bariéru, však dokázaly tyto instituce mezi sebou úspěšně spolupracovat až do konce války.

Druhy vojska[editovat | editovat zdroj]

Pěší pluky[editovat | editovat zdroj]

Stejně jako u všech ostatních armád tvořila srdce rakousko-uherské armády pěchota, která vedla vojenské operace. Císařský a královský voják se oblékal do modro-šedivé uniformy vz. 1908 (štičí šeď) se stojatým límcem s výložkami v plukovní barvě, okovanými botami a polní čapkou s mosaznou kokardou
a iniciály FJI - František Josef I. (v listopadu 1916 nahrazen iniciálem K - Karel I.). Výstroj tvořil opasek a řemení z hnědé kůže, ve čtyřech sumkách se nacházelo 40 nábojů. Na zádech voják nesl tlumok z telecí kůže, ve kterém byla: náhradní košile, náhradní sada spodního prádla, souprava stanu (celta, část tyče, kolíky), pár lehké obuvi, šátek, onuce, řemínky na kabát, kapesník, dva výstrojní řemínky, balíček první pomoci a 80 dalších nábojů do pušky. Nahoře na tlumoku byl upevněn stočený kabát, zavěšená polní lopatka a ešus s obalem. Na levém boku se nacházel bodák, zavěšený koženým pouzdrem na opasku a chlebník, ve kterém byla příborová sada, plná polní láhev a souprava na čištění pušky. V roce 1915 přibyly plynové masky.

Zatímco vojáci a poddůstojníci dostávali uniformy a vybavení na státní útraty, důstojníci si museli vše hradit ze svého.

Standartní zbraní pěchoty byla pětiranná opakovací puška Mannlicher vz. 1895 s přímo taženým závěrem ráže 8 mm, přičemž upravená karabina stejného vzoru se nacházela ve výzbroji jezdectva, horských a technických jednotek. Protože armáda měla z dřívějších let velké zásoby pušek Mannlicher starších typů (vz. 1888/1890 a 1890) byly jimi vyzbrojeny jednotky domobrany a používaly se u náhradních jednotek ke střeleckému výcviku. Kromě toho Rakousko-Uhersko vyrábělo v licenci německé pušky Mauser vz. 1898 ráže 7,92 mm, které byly v létě 1914 zařazeny do výzbroje. Během války bylo také využito velkého množství ukořistěných ruských pušek Mosin-Nagant ráže 7,62 mm.

Ruční palné zbraně nosili hlavně důstojníci. Ti mohli před válkou nakupovat jak z armádních skladů, tak na volném trhu. Nejběžnějšími typy byly revolvery
Rast-Gasser vz. 1898, samonabíjecí pistole Roth-Krnka vz. 1907 a Steyr vz. 1912 ráže 8 mm. Zvláště velké oblibě se těšila německá pistole Mauser vz. 1896 jejíž dřevěné pouzdro se dalo použít jako ramenní opěrka. Lze obecně uvést, že za války bylo možné u jednotek c. a k. armády objevit téměř jakýkoliv typ ruční palné zbraně, pocházející buď z domácích zdrojů nebo z kořisti.

Těžké pěchotní zbraně byly na počátku války reprezentovány standardním těžkým kulometem Schwarzlose vz. 1907/1912 ráže 8 mm, ovšem během války jej doplnili kořistní těžké kulomety, jimiž byly např. italský Fiat-Revelli vz. 1914 ráže 6,5 mm nebo ruský Maxim vz. 1910 ráže 7,62 mm. Koncem roku 1915 se standardní zákopovou zbraní staly minomety, přičemž jejich ráže sahaly od 9 cm až do 26 cm. Běžně byly používány minové vrhače vz. 1915 a 1916 ráže 9 cm.
V roce 1916 přibyly zákopové kanóny Škoda vz. 1915 a 1916 ráže 3,7 cm, které bylo možné přenášet v rozloženém stavu. Ve výzbroji se také objevili ruční granáty. Dva typy ručních granátů se objevili v rakousko-uherských jednotkách už v březnu 1915 a to tzv. vajíčkové granáty a granáty systému Rohr, které byly nakonec nahrazeny německým granátem Stielhandgr. 24 se dřevěnou rukojetí.

Zvláštní zbraně, jimiž byly plamenomety a prostředky chemické války, byly zařazeny do výzbroje speciálních ženijních jednotek.

Organizační struktura zahrnovala celkem 110 pluků:

  • 102 pěších pluků (Infanterieregiment)
  • 4 pluky tyrolských císařských myslivců (Tiroler Kaiser-Jägerregiment)
  • 4 bosensko-hercegovinské pěší pluky (Bosnien-herzegovinisches Infanterieregiment)
    • 26 praporů polních myslivců (Feldjägerbataillon)
    • 1 bosensko-hercegovinský prapor polních myslivců (Bosnien-herzegovinisches Feldjägerbataillon)
      • 6 rot hraničářských myslivců (Grenzjägerkompanie)
  • 37 zeměbraneckých pěších pluků (Landwehr-Infanterieregiment)
  • 3 pluky tyrolských zemských střelců (Tiroler Landschützenregiment)
  • 32 pluků uherské zeměbrany (Honvédség-Gyalogezred)
  • 40 pluků rakouské domobrany (Landsturmregiment)
  • 32 pluků uherské domobrany (Milíciákezred)


V srpnu 1914 měl pěší pluk na úplných válečných stavech celkem 4 600 vojáků všech hodností. Tvořilo jej: velitelství pluku, zákopnická četa, čtyři pěší prapory po čtyřech rotách (v každé rotě 5 důstojníků, 250 poddůstojníků a vojáků) se čtyřmi četami (v každé četě 1 důstojník, 36 poddůstojníků a vojáků a 2 těžké kulomety). U praporů polních myslivců bylo: velitelství praporu, zákopnická četa, čtyři myslivecké roty po čtyřech četách a jedna kulometná četa.

Pěší pluky se administrativně dělily na dvě části - na tzv. německé pluky (včetně haličských, českých, moravských, italských atd.) a tzv. uherské pluky (včetně chorvatských a sedmihradských). Příslušníky uherských pluků bylo možno na začátku války jednoznačně identifikovat podle kalhot s vyšíváním na stehnech. Zajímavý stejnokrojový prvek měli příslušníci bosensko-hercegovských pěší pluků a praporu polních myslivců. Byla jím obvyklá muslimská pokrývka hlavy - fez, která ale nebyla povinná pro křesťanské příslušníky důstojnického sboru, sloužících u těchto útvarů (drtivá většina důstojníků tento fez stejně nosila, aby ukázala svůj kladný poměr k mužstvu).

Jezdectvo[editovat | editovat zdroj]

Jezdectvo bylo zbraní rakouskou-uherské branné moci, v níž se v maximální míře udržel tradicionalismus a konzervativismus. Několik jezdeckých pluků bylo schopno vystopovat svou historii až do doby třicetileté války (podobnou historii však mělo také několik pluků pěchoty). Reforma z roku 1867, provedla v organizaci několik změn. Tou největší změnou bylo rozpuštění kyrysníků, čímž zmizeli rozdíly mezi těžkým a lehkým jezdectvem. Zbývající jednotky dragounů, husarů a hulánů zůstaly zachovány a prošli modernizací jejich zbraní, takže původně rozmanitá výzbroj se redukovala na šavle, pistole, revolvery a karabiny.

V létě 1914 nosily všechny druhy jezdectva své standardní stejnokroje různých jasných barev. Všichni jezdci měli bez výjimky červené kalhoty a vysoké jezdecké boty z černé kůže. Dragouni se od sebe odlišovali barvou límců, manžet a knoflíků, nosili světlemodré kabáty a černou leštěnou přilbu s honosnými mosaznými doplňky. Polovina husarských pluků nosila typické sako (Attila) ve světle modré barvě, polovina v tmavě modré barvě. Na attile byly tzv. uzly (vitez-kötes) a šňůry s olivkami jako zapínání, k vidění byla i červená polní čapka s mosaznou kokardou - FJI. Huláni nosili tradiční pokrývku hlavy polského jezdectva zvanou Czapka s žíněným chocholem a tzv. pelzulanku s límcem z jehněčí kůže (obdoba kabátu u pěchoty). Před vypuknutím války byly všechny jezdecké pluky doplněny kulometnými a telegrafními jednotkami, jejichž příslušníci měli speciální výcvik. Obsluhy těžkých kulometů dragounských a hulánských pluků byly jedinými jednotkami jezdectva, které nosili standardní modro-šedivé uniformy.

Organizační struktura armádního jezdectva zahrnovala celkem 42 pluků:

  • 15 dragounských pluků (Dragonerregiment)
  • 16 husarských pluků (Husarenregiment)
  • 11 hulánských pluků (Ulanregiment)


Jezdecký pluk měl šest eskadron s celkovým počtem 900 jezdeckých koní. Pluky byly včleněny po dvou do jezdecké brigády a dvě jezdecké brigády tvořili jezdeckou divizi. Kromě armádního jezdectva bylo k dispozici 6 hulánských pluků zeměbrany, 1 oddíl horských tyrolských jezdeckých střelců a 1 oddíl horských dalmatských jezdeckých střelců. Uherská zeměbrana měla ve stavu 10 husarských pluků, a několik husarských pluků vytvářela i uherská domobrana.

Hned v prvních bojích utrpělo jezdectvo těžké ztráty a to hlavně kvůli demaskujícím účinkům barevných uniforem. Proto byly rychle využity improvizované maskovací prostředky - přilby byly natírány šedou maskovací barvou, lesklé pochvy šavlí byly matověny, bílý koně natíráni na černo. V roce 1915 již nebylo možné nahrazovat ztráty koní na bojištích, takže velké množství jezdeckých pluků bylo přeměněno na pluky pěší, obdržely polní uniformy v barvě štičí šedi a sloužily jako standardní pěchota.

Dělostřelectvo[editovat | editovat zdroj]

Rakousko-uherské dělostřelectvo bylo tradičně považováno za velice schopnou, spolehlivou a loajální zbraň, což se v minulosti mnohokrát prokázalo (např. v bitvě u Hradce Králové, kde se obětovalo několik dělostřeleckých baterií a zachránili tím velkou část poražené rakouské armády). Dělostřelectvo se v podstatě dělilo na tři druhy: polní dělostřelectvo (včetně jezdeckého dělostřelectva jezdeckých divizí), horské dělostřelectvo a pevnostní dělostřelectvo.

Krátce před vypuknutím války bylo však dělostřelectvo rakouským generálním štábem (na rozdíl od jezdectva) podceňováno. Z tohoto důvodu byla dělostřelecká podpora rakousko-uherské pěchoty v létě 1914 nedostatečná. Podle standardů měla jedna rakousko-uherská pěší divize pouze 46 děl (oproti tomu ruská 50, německá 60 a francouzská dokonce 72) z čehož 16 děl bylo zastaralých typů, které nebyly schopny plnit požadavky moderní války ani dostřelem, ani mobilností. Teprve po vypuknutí války začalo být dělostřelectvo modernizováno a během velmi krátké doby obdrželo velké množství moderních zbraní.

Navzdory nedostatečně vyvinuté průmyslové základně mělo Rakousko-Uhersko velmi dobré kanóny, houfnice a moždíře, vyráběné v Plzeňské Škodovce. Mezi mnoho typů děl, které byly užívány , patřily k nejlepším polní kanón Škoda vz. 1914 ráže 7,5 cm, hrubá houfnice Škoda vz. 1914/1916 ráže 15 cm, horský kanón Škoda vz. 1915 ráže 7,5 cm, horská houfnice Škoda vz. 1916 ráže 10 cm nebo horská houfnice Škoda vz. 1916/1919 ráže 10 cm. Horské dělostřelectvo si stále drželo svoji samostatnost a s postupem si získávalo velkou proslulost na všech válčištích. Horské kanóny a houfnice byly snadno rozložitelné a bylo je tak možné rychle přepravovat soumary do obtížně přístupných lokalit. Svoji efektivitu prokázali nejen v horském terénu Karpat a Alp, ale i v palestinské poušti, na Balkáně a na řekách Soči a Piava v rámci jižní fronty.

Pevnostní dělostřelectvo bylo organizováno do praporů a samostatných rot. Na počátku války se nacházelo v haličských pevnostech Krakow a Přemyšl a také v pohraničních opevněních na hranicích s Itálií - v Korutanech a v oblasti Dolomitů. Vzhledem k tomu, že v průběhu války začala být podpora těžkým dělostřelectvem požadována také při ničení nepřátelských zákopů, byla těžká pevnostní děla motorizována a sdružována do těžkých dělostřeleckých pluků. Pevnostní (později i těžké) dělostřelectvo používalo zvláště těžký moždíř Škoda vz. 1898/1907 ráže 24 cm, který si získal proslulost při obraně Dardanel na Gallipolském poloostrově a v Palestině. Nejznámější a nejpopulárnější dělostřelecké zbraně jsou však těžké moždíře Škoda vz. 1911 a Škoda vz. 1916 ráže 30,5 cm. Dále těžké houfnice Škoda vz. 1916 ráže 38 cm a Škoda vz. 1916 ráže 42 cm.

Organizační struktura zahrnovala celkem 72 pluků:

  • 42 polních kanónových dělostřeleckých pluků (Feldkanonenregiment)
    • 9 jezdeckých dělostřeleckých oddílů
  • 14 polních houfnicových dělostřeleckých pluků (Feldhaubitzenregiment)
    • 7 těžkých houfnicových dělostřeleckých oddílů
  • 10 horských dělostřeleckých pluků (Gebirgsartillerieregiment)
  • 6 pevnostních dělostřeleckých pluků (Festungartillerieregiment)
    • 8 pevnostních dělostřeleckých praporů (Festungartilleriebataillon)


V rámci zeměbrany pak dalších 8 polních kanónových dělostřeleckých oddílů a 8 polních houfnicových dělostřeleckých oddílů. V rámci uherské zeměbrany 8 polních dělostřeleckých pluků a jeden jezdecký dělostřelecký pluk. Pluky polního dělostřelectva byly tvořeny dvěma oddíly po třech bateriích. Baterie polních děl a polních houfnic měly po šesti dělech (baterie jezdeckého, horského a hrubého dělostřelectva měly po čtyřech dělech). Pevnostní dělostřelectvo mělo k dispozici pevnostní dělostřelecké pluky po dvou až třech praporech, případně samostatné pevnostní dělostřelecké prapory, přičemž každý z praporů se dále členil na čtyři dělostřelecké roty po dvou až šesti dělech.

Letectvo[editovat | editovat zdroj]

Ženijní vojsko[editovat | editovat zdroj]

V rámci ženijního vojska byli od sebe odlišovaní příslušníci zákopnických jednotek (Sappeur) do příslušníků ženijních jednotek (Genie). Zatímco hlavním úkolem zákopčíků bylo zabezpečování výstavby zákopových linií, ženisté měli na starost výstavbu a opravy pontonových mostů přes vodní toky. Výbava ženistů zahrnovala různé pili, sekery, krumpáče, ženijní rýče, kožené brašny na drobný materiál a karabiny. Kvůli přechodu k zákopové válce došlo k doplnění organizace každého pěšího pluku o technickou rotu, ve které se nacházela zákopnická četa, později se ve stavu pěších pluků nacházely celé zákopnické roty. Záponíci byly lehce rozpoznatelní podle vysokých bot, které si ponechali z předválečné doby.

Na počátku války měla branná moc celkem 79 zákopnických rot v rámci 14 zákopnických praporů (Sapeurbataillon) a 43 ženijních rot soustředěných do devíti praporů (Pionierbataillon). Počty rot do jara 1916 dokonce stouply, u zákopčíků na 100 a u ženistů na 48. V průběhu války se z nich vyčlenili některé speciální útvary.

Plynové jednotky[editovat | editovat zdroj]

Plyn byl největším postrachem na všech frontách Velké války. Buď byl do nepřátelských linií vypouštěn z tlakových láhví nebo byly použity plynové dělostřelecké granáty. Úplně první jednotkou zabývající se nasazením chemických zbraní byla Zvláštní jednotka (Spezialformation), která zabezpečovala obsluhu vrhačů plynových bomb ráže 24 cm. V zimě roku 1915 vybralo armádní velení dva zákopnické prapory - Zákopnický prapor č. 61 a č. 62 (Sappeurbattaillon Nr. 61 a Sappeurbattaillon Nr. 62), které se staly základem zvláštních zákopových jednotek (Spezialformationen der Sappeurtruppe). V únoru 1916 byly toto jednotky sloučeny ve Zvláštní zákopnický prapor (Sappeur Spezial-Batalion), a prováděly cvičné pokusy v zaplynovávání vybraných oblastí.

C. a k. armáda provedla jen velmi málo samostatných plynových útoků, ale existovala jedna akce, kterou lze ukázat jako velice efektivní případ nasazení chemických zbraní. Císař František Josef I. se k možnosti užití otravných plynů stavěl s odporem. Teprve poté, co mu bylo hlášeno, že Italové tuto zbraň používají proti jeho vojáků na řece Soči, udělil císař svolení s požitím plynu, ale pouze v rámci odvety. 29. června 1916 došlo na rovině Doberdo na jižním toku řeky Soči k plynovému útoku. Plyn byl vypuštěn z tlakových láhví a zasáhl italské obránce nepřipravené, takže rakousko-uherská pěchotě, která postupovala těsně za plynovým oblakem se podařilo obsadit dvě linie italských zákopů (tento úspěch byl později ztracen, neboť Italové podnikli silný protiútok a zatlačili nepřítele zpět do výchozích pozic).

Na východní frontě nasadili Němci bojové plyny k podpoře rakousko-uherské pěchoty v oblasti Witonitz na řece Stochod ve dnech 17. a 18. října 1916. Vítr však oblak plynu odvál na rakousko-uherské pozice a tak byl útok úspěšný jen částečně. O pár měsíců později dorazil Zvláštní zákopnický prapor, který úzce spolupracoval s Němci a podílel se na několika menších útočných operacích.

Začátkem léta 1917 byl prapor převelen na jižní frontu a společně s vyčleněnými německými plynovými jednotkami se připravoval na dvanáctou bitvu u Soči, známou jako Průlom u Caporetta. Časně ráno 27. října 1917 nasadili německé a rakousko-uherské plynové jednotky proti italským pozicím chemické zbraně a otevřely pěchotě cestu k prolomení italských obranných linií. Jednalo se o nejefektivnější plynový útok celé války. Podobný plynový útok měl být proveden i na řece Piavě, ale z důvodů špatného počasí byl nejprve 4x odložen a nakonec zrušen.

Plamenometné jednotky[editovat | editovat zdroj]

První plamenomety se objevili už v roce 1915. Jednalo se o neocenitelnou zbraň používanou v boji proti zákopům, kulometným hnízdům a pevnůstkám s cílem vyhnat nepřítele z úkrytu. Plamenomet fungoval tak, že se zápalná kapalina (nafta nebo benzín) vystřelovala tlakem inertního plynu (nejčastěji dusíku). Rakousko-uherské jednotky používaly Plamenomet vz. 1916 s obsahem 15 l hořlaviny. Organizaci a výcvik plamenometných jednotek zabezpečoval Zákopnický prapor č. 61 (Sappeurbattaillon Nr. 61).

Železniční vojsko[editovat | editovat zdroj]

Speciální jednotky[editovat | editovat zdroj]

První světová válka[editovat | editovat zdroj]

Dne 28. července 1914 vypukla první světová válka vyhlášením války ze strany Rakouska-Uherska Srbsku. Jako záminku pro válku si vzali srbskou odpověď na rakouské ultimátum, které následovalo po zabití arcivévody Františka Ferdinanda se ženou v Sarajevu na konci června 1914. Na srbské frontě velel generál Oskar Potiorek, kterému se ke konci roku 1914 podařilo nakrátko dobýt Bělehrad, ale vzápětí byl vytlačen srbskými vojsky a poražen v bitvě na řece Kolubaře. Dne 23. května 1915 vstoupila do války Itálie na straně Dohody. Vstupem Itálie vznikla nová fronta na jihu. V roce 1915 se podařilo Ústředním mocnostem dobýt Srbsko.

Hodnosti a hodnostní označení rakousko-uherské armády[editovat | editovat zdroj]

Hodnostní označení rakousko-uherské branné moci, 1914-1918
Pěchota Jezdectvo Dělostřelectvo Myslivci Výložky Výložky horských myslivců
Mužstvo
vojín
(Infanterist)
dragoun (Dragoner)
husar (Husar)
hulán (Ulan)
dělostřelec
(Kanonier)
myslivec
(Jäger)
SoldatLichtdrap1.PNG
K.k. Jäger GebTrp 1906-18.png
svobodník
(Gefreiter)
závodčí
(Gefreiter)
nápředník
(Vormeister)
závodčí
(Patrouillenführer)
GefreiterDunkelbraun.PNG
K.k. Patrouillenführer GebTrp 1906-18.png
Poddůstojníci
desátník
(Korporal)
desátník
(Korporal)
desátník
(Geschütz-Vormeister)
podmyslivec
(Unterjäger)
Korporal Apfelgrün.png
K.k. Unterjäger GebTrp 1906-18.png
četař
(Zugsführer)
četař
(Zugsführer)
četař
(Zugsführer)
četař
(Zugsführer)
ZugsführerKrapprot.PNG
K.k. Zugsführer GebTrp 1906-18.png
šikovatel
(Feldwebel)
strážmistr
(Wachmeister)
střelmistr
(Feuerwerker)
nadmyslivec
(Oberjäger)
K.u.k. Feldwebel.png
K.k. Oberjäger2 GebTrp 1906-18.png
kadet
(Kadett)
kadet-strážmistr
(Kadett-Wachtmeister)
kadet-střelmistr
(Kadett-Feuerwerker)
kadet-nadmyslivec
(Kadett-Oberjäger)
K.u.k. Kadett 1908-14.png
K.k. Stabsoberjäger GebTrp 1908-14.png
štábní šikovatel
(Stabs-Feldwebel)
štábní strážmistr
(Stabs-Wachtmeister)
štábní střelmistr
(Stabs-Feuerwerker)
štábní nadmyslivec
(Stabs-Oberjäger)
K.u.k. Stabsfeldwebel 1914-18.png
K.k. Stabsoberjäger 1914-18.png
důstojnický zástupce
(Offiziersstellvertreter)
(od roku 1915)
důstojnický zástupce
(Offiziersstellvertreter)
důstojnický zástupce
(Offiziersstellvertreter)
důstojnický zástupce
(Offiziersstellvertreter)
K.u.k. OffzStv 1915-1918.png
K.k. OffzStv GebTrp 1915-18.png
Důstojničtí čekatelé
kadet-důstojnický zástupce kadet-důstojnický zástupce kadet-důstojnický zástupce
(Kadett-Offiziersstellvertreter)
kadet-důstojnický zástupce
praporčík
(Fähnrich)
praporčík
(Fähnrich)
praporčík
(Fähnrich)
praporčík
(Fähnrich)
K.u.k. Fähnrich 1908-18.png
K.k. Fähnrich GebTrp 1908-18.png
Nižší důstojníci
poručík
(Leutnant)
poručík
(Leutnant)
poručík
(Leutnant)
poručík
(Leutnant)
K.u.k. Lt orangegelb-1918.png
K.k. Lt GebTrp 1906-18.png
nadporučík
(Oberleutnant)
nadporučík
(Oberleutnant)
nadporučík
(Oberleutnant)
nadporučík
(Oberleutnant)
K.u.k. Olt Infanterie - 1918.png
K.k. OLt GebTrp 1906-18.png
Kapitáni
kapitán
(Hauptmann)
rytmist
(Rittmeister)
kapitán
(Hauptmann)
kapitán
(Hauptmann)
K.u.k. Hptm Infanterie.png
K.k. Hptm GebTrp 1906-18.png
Vyšší důstojníci
major
(Major)
major
(Major)
major
(Major)
major
(Major)
K.u.k. Major.png
K.k. Major GebTrp 1906-18.png
podplukovník
(Oberstleutnant)
podplukovník
(Oberstleutnant)
podplukovník
(Oberstleutnant)
podplukovník
(Oberstleutnant)
K.u.k. Oberstlt.png
K.k. Oberstlt GebTrp 1906-1918.png
plukovník
(Oberst)
plukovník
(Oberst)
plukovník
(Oberst)
plukovník
(Oberst)
K.u.k. Oberst.png
K.k. Oberst GebTrp 1906-18.png
Generálové
generálmajor
(Generalmajor)
K.u.k. GenMajor.png
polní podmaršálek
(Feldmarschalleutnant)
K.u.k. Feldmarschall-Lt -1918.png
generál pěchoty
(General der Infanterie)
generál jezdectva
(General der Kavallerie)
polní zbrojmistr (Feldzeugmeister)
K.u.k. Gen d Infanterie.png
generálplukovník
(Generaloberst)
K.u.k. Generaloberst 1915-1918.png
polní maršál
(Feldmarschall)
K.u.k. Feldmarschall -1918.png

Struktura rakousko-uherské armády v srpnu 1914[editovat | editovat zdroj]

Pěchota:

Jezdectvo:

  • 8 jízdních divizí
    • 16 jízdních brigád
      • 42 jízdních pluků (15 dragounských, 16 husarských a 11 hulánských)

Dělostřelectvo:

  • 42 polních (divizních) dělostřeleckých pluků
  • 11 horských dělostřeleckých praporů a 11 horských dělostřeleckých pluků
  • 14 sborových dělostřeleckých pluků
  • 6 pluků a 3 prapory pevnostního dělostřelectva

Ostatní:

  • 16 dopravních praporů
  • 23 ženijních praporů, mostní prapor, železniční pluk a telegrafní pluk

To vše soustředěno do 16 sborů.

Ukázka uniforem[editovat | editovat zdroj]

Jezdectvo, 1898
Pěchota, 1898

Video[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]


Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]