Rakousko-uherská armáda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Válečná vlajka Rakousko-Uherska

Rakousko-uherská armáda jsou souhrnně označovány ozbrojené síly Rakousko-Uherska v letech 1867 - 1918. V roce 1867 bylo vyhlášeno rakousko-uherské vyrovnání. Rakousko se rozdělilo na dvě části - Předlitavsko („Rakousko“) a Zalitavsko („Uhersko“). K tomuto vyrovnání došlo v důsledku porážky v Prusko-rakouské válce v roce 1866. Tehdy se také Německo definitivně rozhodlo pro maloněmeckou variantu řešení německé otázky, to jest bez Rakouska. Značnou nevýhodou pro monarchii bylo slabé hospodářství, které nedokázalo potřebně zabezpečit armádu. Rakousko-Uhersko nemělo pevnou průmyslovou základnu (podobně jako Rusko), císař František Josef I. nebyl pokrokový panovník. Jeho vláda se zaměřovala na uchování starých způsobů, než aby šla s dobou. V každé novince císař mylně viděl záminku budoucí revoluce, která by znamenala rozpad říše a to se odráželo i ve schopnostech velitelského sboru. Příprava důstojníků byla nedostatečná a vzhledem k císařově nedůvěře k převratným návrhům, zastávali nejdůležitější vojenské úřady velitelé, se sklonem k nečinnosti. Rozhodně nebyli líní, vždy postupovali podle rozkazů a platných řádů, ale nesnažili se vyvodit poučení z průběhu boje, rozvoje techniky a výzbroje.

Asi největším vnitřním problémem branné moci monarchie však byla její národnostní a etnická rozmanitost. V Rakousko-Uhersku žilo dvanáct národností - Němci, Maďaři, Češi, Poláci, Srbové, Chorvati, Rusíni, Slováci, Slovinci, Rumuni, Italové a Bosňané. Správní úřady se už před rokem 1867 snažili o zavedení jednotného velícího jazyka němčiny, ale neuspěly. Muži z málo vzdělaných vrstev obyvatelstva, kteří sloužili jako prostí pěšáci, většinou ovládali jen svou mateřštinu a výuku německého jazyka braly za čin násilného poněmčování. Pokud v některém pluku dosáhla konkrétní národnost více jak 20%, stala se její řeč takzvanou plukovní řečí, jejíž znalost byla pro důstojníky a poddůstojníky závazná. Po rakousko-uherském vyrovnání byla druhým velícím jazykem maďarština. Zhruba 1/4 všech odvedenců byla negramotná. Panslavismus byl tehdy již dobře zavedeným hnutím a představitelé italské iredenty stále častěji požadovali odtržení od monarchie a připojení k Itálii. Je proto překvapivé, že všeobecná mobilizace v červenci a v srpnu roku 1914 se v těchto skupinách nesetkala s téměř žádným odporem (např. česká politická reprezentace se v létě 1914 chovala k Vídni loajálně téměř beze zbytku). Problémy se objevili až v polních podmínkách.

V roce 1914 bylo Rakousko-Uhersko schopno postavit na 32 divizí, což představovalo na 1 300 000 důstojníků a vojáků + 1 000 000 příslušníků rakouské i uherské zeměbrany. Mírový stav armády byl 450 000 mužů (z toho 36 000 důstojníků), takže bylo nutno povolat záložníky. Protože monarchie povolávala do zbraně pouze 29% schopných mužů, byly záložní divize složeny ze starších odvedenců (třicátníci a čtyřicátníci).

Organizace[editovat | editovat zdroj]

Ozbrojené síly Rakousko-Uherska patří k nejkomplikovanějším organizacím ve srovnání s ostatními evropskými armádami. Na základě rakousko-uherských branných zákonů byly ozbrojené síly monarchie po roce 1867 tvořeny třemi součástmi, jež odrážely dualistické rozdělení státu:

Vojenskou administrativu dále zabezpečovala tři samostatná ministerstva - Vídeňské ministerstvo války (Kaiserliches und königliches Kriegsministerium) odpovídalo za společné pozemní vojsko a válečné námořnictvo, zatímco obě zeměbrany byly řízeny zvláštními ministerstvy ve Vídni a v Budapešti. V případě války tyto tři vojenské organizace spolupracovali pod souhrnným označením Císařská a královská branná moc (Kaiserliches und königliches Wehrmacht). I přes jazykovou bariéru, však dokázaly tyto instituce mezi sebou úspěšně spolupracovat až do konce války.

Druhy vojska[editovat | editovat zdroj]

Pěší pluky[editovat | editovat zdroj]

Stejně jako u všech ostatních armád tvořila srdce rakousko-uherské armády pěchota, která vedla vojenské operace. Císařský a královský voják se oblékal do modro-šedivé uniformy vz. 1908 (štičí šeď) se stojatým límcem s výložkami v plukovní barvě, okovanými botami a polní čapkou s mosaznou kokardou
a iniciály FJI - František Josef I. (v listopadu 1916 nahrazen iniciálem K - Karel I.). Výstroj tvořil opasek a řemení z hnědé kůže, ve čtyřech sumkách se nacházelo 40 nábojů. Na zádech voják nesl tlumok z telecí kůže, ve kterém byla: náhradní košile, náhradní sada spodního prádla, souprava stanu (celta, část tyče, kolíky), pár lehké obuvi, šátek, onuce, řemínky na kabát, kapesník, dva výstrojní řemínky, balíček první pomoci a 80 dalších nábojů do pušky. Nahoře na tlumoku byl upevněn stočený kabát, zavěšená polní lopatka a ešus s obalem. Na levém boku se nacházel bodák, zavěšený koženým pouzdrem na opasku a chlebník, ve kterém byla příborová sada, plná polní láhev a souprava na čištění pušky.

V roce 1915 přibyla plynová maska v ocelovém pouzdře. V druhé polovině roku 1916 nahradila tradiční látkovou čapku ocelová přilba. Rakousko-uherská armáda používala dva typy přileb, tuzemské přilby Berndorfer vz. 1916 (400 000 kusů) a německé přilby vz. 1917. Těch bylo z Německa dovezeno mezi lety 1917-1918
na 1 485 000 kusů. Tyto přilby byly vysoce ceněny zvláště na jižní frontě, kde prokázaly svou vysokou účinnost a spolehlivost.

Zatímco vojáci a poddůstojníci dostávali uniformy a vybavení na státní útraty, důstojníci si museli vše hradit ze svého.

Standartní zbraní pěchoty byla pětiranná opakovací puška Mannlicher vz. 1895 s přímo taženým závěrem ráže 8 mm, přičemž upravená karabina stejného vzoru se nacházela ve výzbroji jezdectva, horských a technických jednotek. Protože armáda měla z dřívějších let velké zásoby pušek Mannlicher starších typů (vz. 1888/1890 a 1890) byly jimi vyzbrojeny jednotky domobrany a používaly se u náhradních jednotek ke střeleckému výcviku. Kromě toho Rakousko-Uhersko vyrábělo v licenci německé pušky Mauser vz. 1898 ráže 7,92 mm, které byly v létě 1914 zařazeny do výzbroje. Během války bylo také využito velkého množství ukořistěných ruských pušek Mosin-Nagant ráže 7,62 mm.

Ruční palné zbraně nosili hlavně důstojníci. Ti mohli před válkou nakupovat jak z armádních skladů, tak na volném trhu. Nejběžnějšími typy byly revolvery
Rast-Gasser vz. 1898, samonabíjecí pistole Roth-Krnka vz. 1907 a Steyr vz. 1912 ráže 8 mm. Zvláště velké oblibě se těšila německá pistole Mauser vz. 1896 jejíž dřevěné pouzdro se dalo použít jako ramenní opěrka. Lze obecně uvést, že za války bylo možné u jednotek c. a k. armády objevit téměř jakýkoliv typ ruční palné zbraně, pocházející buď z domácích zdrojů nebo z kořisti.

Těžké pěchotní zbraně byly na počátku války reprezentovány standardním těžkým kulometem Schwarzlose vz. 1907/1912 ráže 8 mm, ovšem během války jej doplnili kořistní těžké kulomety, jimiž byly např. italský Fiat-Revelli vz. 1914 ráže 6,5 mm nebo ruský Maxim vz. 1910 ráže 7,62 mm. Koncem roku 1915 se standardní zákopovou zbraní staly minomety, přičemž jejich ráže sahaly od 9 cm až do 26 cm. Běžně byly používány minové vrhače vz. 1915 a 1916 ráže 9 cm.
V roce 1916 přibyly zákopové kanóny Škoda vz. 1915 a 1916 ráže 3,7 cm, které bylo možné přenášet v rozloženém stavu. Ve výzbroji se také objevili ruční granáty. Dva typy ručních granátů se objevili v rakousko-uherských jednotkách už v březnu 1915 a to tzv. vajíčkové granáty a granáty systému Rohr, které byly nakonec nahrazeny německým granátem Stielhandgr. 24 se dřevěnou rukojetí.

Zvláštní zbraně, jimiž byly plamenomety a prostředky chemické války, byly zařazeny do výzbroje speciálních ženijních jednotek.

Organizační struktura pěchoty zahrnovala celkem 110 pluků:

  • 102 pěších pluků (Infanterieregiment)
  • 4 pluky tyrolských císařských myslivců (Tiroler Kaiser-Jägerregiment)
  • 4 bosensko-hercegovinské pěší pluky (Bosnien-herzegovinisches Infanterieregiment)
    • 26 praporů polních myslivců (Feldjägerbataillon)
    • 1 bosensko-hercegovinský prapor polních myslivců (Bosnien-herzegovinisches Feldjägerbataillon)
      • 6 rot hraničářských myslivců (Grenzjägerkompanie)
  • 37 zeměbraneckých pěších pluků (Landwehr-Infanterieregiment)
  • 3 pluky tyrolských zemských střelců (Tiroler Landschützenregiment)
  • 32 pluků uherské zeměbrany (Honvédség-Gyalogezred)
  • 40 pluků rakouské domobrany (Landsturmregiment)
  • 32 pluků uherské domobrany (Milíciákezred)


V srpnu 1914 měl pěší pluk na úplných válečných stavech celkem 4 600 vojáků všech hodností. Tvořilo jej: velitelství pluku, zákopnická četa, čtyři pěší prapory po čtyřech rotách (v každé rotě 5 důstojníků, 250 poddůstojníků a vojáků) se čtyřmi četami (v každé četě 1 důstojník, 36 poddůstojníků a vojáků a 2 těžké kulomety). U praporů polních myslivců bylo: velitelství praporu, zákopnická četa, čtyři myslivecké roty po čtyřech četách a jedna kulometná četa.

Pěší pluky se administrativně dělily na dvě části - na tzv. německé pluky (včetně haličských, českých, moravských, italských atd.) a tzv. uherské pluky (včetně chorvatských a sedmihradských). Příslušníky uherských pluků bylo možno na začátku války jednoznačně identifikovat podle kalhot s vyšíváním na stehnech. Zajímavý stejnokrojový prvek měli příslušníci bosensko-hercegovských pěší pluků a praporu polních myslivců. Byla jím obvyklá muslimská pokrývka hlavy - fez, která ale nebyla povinná pro křesťanské příslušníky důstojnického sboru, sloužících u těchto útvarů (drtivá většina důstojníků tento fez stejně nosila, aby ukázala svůj kladný poměr k mužstvu).

Jezdectvo[editovat | editovat zdroj]

Jezdectvo bylo zbraní rakouskou-uherské branné moci, v níž se v maximální míře udržel tradicionalismus a konzervativismus. Několik jezdeckých pluků bylo schopno vystopovat svou historii až do doby třicetileté války (podobnou historii však mělo také několik pluků pěchoty). Reforma z roku 1867, provedla v organizaci několik změn. Tou největší změnou bylo rozpuštění kyrysníků, čímž zmizeli rozdíly mezi těžkým a lehkým jezdectvem. Zbývající jednotky dragounů, husarů a hulánů zůstaly zachovány a prošli modernizací jejich zbraní, takže původně rozmanitá výzbroj se redukovala na šavle, pistole, revolvery a karabiny.

V létě 1914 nosily všechny druhy jezdectva své standardní stejnokroje různých jasných barev. Všichni jezdci měli bez výjimky červené kalhoty a vysoké jezdecké boty z černé kůže. Dragouni se od sebe odlišovali barvou límců, manžet a knoflíků, nosili světlemodré kabáty a černou leštěnou přilbu s honosnými mosaznými doplňky. Polovina husarských pluků nosila typické sako (Attila) ve světle modré barvě, polovina v tmavě modré barvě. Na attile byly tzv. uzly (vitez-kötes) a šňůry s olivkami jako zapínání, k vidění byla i červená polní čapka s mosaznou kokardou - FJI. Huláni nosili tradiční pokrývku hlavy polského jezdectva zvanou Czapka s žíněným chocholem a tzv. pelzulanku s límcem z jehněčí kůže (obdoba kabátu u pěchoty). Před vypuknutím války byly všechny jezdecké pluky doplněny kulometnými a telegrafními jednotkami, jejichž příslušníci měli speciální výcvik. Obsluhy těžkých kulometů dragounských a hulánských pluků byly jedinými jednotkami jezdectva, které nosili standardní modro-šedivé uniformy.

Organizační struktura armádního jezdectva zahrnovala celkem 42 pluků:

  • 15 dragounských pluků (Dragonerregiment)
  • 16 husarských pluků (Husarenregiment)
  • 11 hulánských pluků (Ulanregiment)


Jezdecký pluk měl šest eskadron s celkovým počtem 900 jezdeckých koní. Pluky byly včleněny po dvou do jezdecké brigády a dvě jezdecké brigády tvořili jezdeckou divizi. Kromě armádního jezdectva bylo k dispozici 6 hulánských pluků zeměbrany, 1 oddíl horských tyrolských jezdeckých střelců a 1 oddíl horských dalmatských jezdeckých střelců. Uherská zeměbrana měla ve stavu 10 husarských pluků, a několik husarských pluků vytvářela i uherská domobrana.

Hned v prvních bojích utrpělo jezdectvo těžké ztráty a to hlavně kvůli demaskujícím účinkům barevných uniforem. Proto byly rychle využity improvizované maskovací prostředky - přilby byly natírány šedou maskovací barvou, lesklé pochvy šavlí byly matověny, bílý koně natíráni na černo. V roce 1915 již nebylo možné nahrazovat ztráty koní na bojištích, takže velké množství jezdeckých pluků bylo přeměněno na pluky pěší, obdržely polní uniformy v barvě štičí šedi a sloužily jako standardní pěchota.

Dělostřelectvo[editovat | editovat zdroj]

Rakousko-uherské dělostřelectvo bylo tradičně považováno za velice schopnou, spolehlivou a loajální zbraň, což se v minulosti mnohokrát prokázalo (např. v bitvě u Hradce Králové, kde se obětovalo několik dělostřeleckých baterií a zachránili tím velkou část poražené rakouské armády). Dělostřelectvo se v podstatě dělilo na tři druhy: polní dělostřelectvo (včetně jezdeckého dělostřelectva jezdeckých divizí), horské dělostřelectvo a pevnostní dělostřelectvo.

Krátce před vypuknutím války bylo však dělostřelectvo rakouským generálním štábem (na rozdíl od jezdectva) podceňováno. Z tohoto důvodu byla dělostřelecká podpora rakousko-uherské pěchoty v létě 1914 nedostatečná. Podle standardů měla jedna rakousko-uherská pěší divize pouze 46 děl (oproti tomu ruská 50, německá 60 a francouzská dokonce 72) z čehož 16 děl bylo zastaralých typů, které nebyly schopny plnit požadavky moderní války ani dostřelem, ani mobilností. Teprve po vypuknutí války začalo být dělostřelectvo modernizováno a během velmi krátké doby obdrželo velké množství moderních zbraní.

Navzdory nedostatečně vyvinuté průmyslové základně mělo Rakousko-Uhersko velmi dobré kanóny, houfnice a moždíře, vyráběné v Plzeňské Škodovce. Mezi mnoho typů děl, které byly užívány , patřily k nejlepším polní kanón Škoda vz. 1914 ráže 7,5 cm, hrubá houfnice Škoda vz. 1914/1916 ráže 15 cm, horský kanón Škoda vz. 1915 ráže 7,5 cm, horská houfnice Škoda vz. 1916 ráže 10 cm nebo horská houfnice Škoda vz. 1916/1919 ráže 10 cm. Horské dělostřelectvo si stále drželo svoji samostatnost a s postupem si získávalo velkou proslulost na všech válčištích. Horské kanóny a houfnice byly snadno rozložitelné a bylo je tak možné rychle přepravovat soumary do obtížně přístupných lokalit. Svoji efektivitu prokázali nejen v horském terénu Karpat a Alp, ale i v palestinské poušti, na Balkáně a na řekách Soči a Piava v rámci jižní fronty.

Pevnostní dělostřelectvo bylo organizováno do praporů a samostatných rot. Na počátku války se nacházelo v haličských pevnostech Krakow a Přemyšl a také v pohraničních opevněních na hranicích s Itálií - v Korutanech a v oblasti Dolomitů. Vzhledem k tomu, že v průběhu války začala být podpora těžkým dělostřelectvem požadována také při ničení nepřátelských zákopů, byla těžká pevnostní děla motorizována a sdružována do těžkých dělostřeleckých pluků. Pevnostní (později i těžké) dělostřelectvo používalo zvláště těžký moždíř Škoda vz. 1898/1907 ráže 24 cm, který si získal proslulost při obraně Dardanel na Gallipolském poloostrově a v Palestině. Nejznámější a nejpopulárnější dělostřelecké zbraně jsou však těžké moždíře Škoda vz. 1911 a Škoda vz. 1916 ráže 30,5 cm. Dále těžké houfnice Škoda vz. 1916 ráže 38 cm a Škoda vz. 1916 ráže 42 cm.

Organizační struktura dělostřelectva zahrnovala celkem 72 pluků:

  • 42 polních kanónových dělostřeleckých pluků (Feldkanonenregiment)
    • 9 jezdeckých dělostřeleckých oddílů (Kavalleriesartillerieabteilung)
  • 14 polních houfnicových dělostřeleckých pluků (Feldhaubitzenregiment)
    • 7 těžkých houfnicových dělostřeleckých oddílů (Grosshaubitzenabteilung)
  • 10 horských dělostřeleckých pluků (Gebirgsartillerieregiment)
  • 6 pevnostních dělostřeleckých pluků (Festungartillerieregiment)
    • 8 pevnostních dělostřeleckých praporů (Festungartilleriebataillon)


V rámci zeměbrany pak dalších 8 polních kanónových dělostřeleckých oddílů a 8 polních houfnicových dělostřeleckých oddílů. V rámci uherské zeměbrany 8 polních dělostřeleckých pluků a jeden jezdecký dělostřelecký pluk. Pluky polního dělostřelectva byly tvořeny dvěma oddíly po třech bateriích. Baterie polních děl a polních houfnic měly po šesti dělech (baterie jezdeckého, horského a hrubého dělostřelectva měly po čtyřech dělech). Pevnostní dělostřelectvo mělo k dispozici pevnostní dělostřelecké pluky po dvou až třech praporech, případně samostatné pevnostní dělostřelecké prapory, přičemž každý z praporů se dále členil na čtyři dělostřelecké roty po dvou až šesti dělech.

Ženijní vojsko[editovat | editovat zdroj]

V rámci ženijního vojska byli od sebe odlišovaní příslušníci zákopnických jednotek (Sappeur) do příslušníků ženijních jednotek (Genie). Zatímco hlavním úkolem zákopčíků bylo zabezpečování výstavby zákopových linií, ženisté měli na starost výstavbu a opravy pontonových mostů přes vodní toky. Výbava ženistů zahrnovala různé pili, sekery, krumpáče, ženijní rýče, kožené brašny na drobný materiál a karabiny. Kvůli přechodu k zákopové válce došlo k doplnění organizace každého pěšího pluku o technickou rotu, ve které se nacházela zákopnická četa, později se ve stavu pěších pluků nacházely celé zákopnické roty. Záponíci byly lehce rozpoznatelní podle vysokých bot, které si ponechali z předválečné doby.

Na počátku války měla branná moc celkem 79 zákopnických rot v rámci 14 zákopnických praporů (Sapeurbataillon) a 43 ženijních rot soustředěných do devíti praporů (Pionierbataillon). Počty rot do jara 1916 dokonce stouply, u zákopčíků na 100 a u ženistů na 48. V průběhu války se z nich vyčlenili některé speciální útvary.

Plynové jednotky[editovat | editovat zdroj]

Plyn byl největším postrachem na všech frontách Velké války. Buď byl do nepřátelských linií vypouštěn z tlakových láhví nebo byly použity plynové dělostřelecké granáty. Úplně první jednotkou zabývající se nasazením chemických zbraní byla Zvláštní jednotka (Spezialformation), která zabezpečovala obsluhu vrhačů plynových bomb ráže 24 cm. V zimě roku 1915 vybralo armádní velení dva zákopnické prapory - Zákopnický prapor č. 61 a č. 62 (Sappeurbattaillon Nr. 61 a Sappeurbattaillon Nr. 62), které se staly základem zvláštních zákopových jednotek (Spezialformationen der Sappeurtruppe). V únoru 1916 byly toto jednotky sloučeny ve Zvláštní zákopnický prapor (Sappeur Spezial-Batalion), a prováděly cvičné pokusy v zaplynovávání vybraných oblastí.

C. a k. armáda provedla jen velmi málo samostatných plynových útoků, ale existovala jedna akce, kterou lze ukázat jako velice efektivní případ nasazení chemických zbraní. Císař František Josef I. se k možnosti užití otravných plynů stavěl s odporem. Teprve poté, co mu bylo hlášeno, že Italové tuto zbraň používají proti jeho vojáků na řece Soči, udělil císař svolení s požitím plynu, ale pouze v rámci odvety. 29. června 1916 došlo na rovině Doberdo na jižním toku řeky Soči k plynovému útoku. Plyn byl vypuštěn z tlakových láhví a zasáhl italské obránce nepřipravené, takže rakousko-uherská pěchotě, která postupovala těsně za plynovým oblakem se podařilo obsadit dvě linie italských zákopů (tento úspěch byl později ztracen, neboť Italové podnikli silný protiútok a zatlačili nepřítele zpět do výchozích pozic).

Na východní frontě nasadili Němci bojové plyny k podpoře rakousko-uherské pěchoty v oblasti Witonitz na řece Stochod ve dnech 17. a 18. října 1916. Vítr však oblak plynu odvál na rakousko-uherské pozice a tak byl útok úspěšný jen částečně. O pár měsíců později dorazil Zvláštní zákopnický prapor, který úzce spolupracoval s Němci a podílel se na několika menších útočných operacích.

Začátkem léta 1917 byl prapor převelen na jižní frontu a společně s vyčleněnými německými plynovými jednotkami se připravoval na dvanáctou bitvu u Soči, známou jako Průlom u Caporetta. Časně ráno 27. října 1917 nasadily německé a rakousko-uherské plynové jednotky proti italským pozicím chemické zbraně a otevřely pěchotě cestu k prolomení italských obranných linií. Jednalo se o nejefektivnější plynový útok celé války. Podobný plynový útok měl být proveden i na řece Piavě, ale z důvodů špatného počasí byl nejprve 4x odložen a nakonec zrušen.

Plamenometné jednotky[editovat | editovat zdroj]

První plamenomety se objevili už v roce 1915. Jednalo se o neocenitelnou zbraň používanou v boji proti zákopům, kulometným hnízdům a pevnůstkám s cílem vyhnat nepřítele z úkrytu. Plamenomet fungoval tak, že se zápalná kapalina (nafta nebo benzín) vystřelovala tlakem inertního plynu (nejčastěji dusíku). Rakousko-uherské jednotky používaly Plamenomet vz. 1916 s obsahem 15 l hořlaviny. Organizaci a výcvik plamenometných jednotek zabezpečoval Zákopnický prapor č. 61 (Sappeurbattaillon Nr. 61).

Speciální jednotky[editovat | editovat zdroj]

Úderné jednotky[editovat | editovat zdroj]

Úderné jednotky byly tvořeny od roku 1916 na základě zkušeností německé armády na západní frontě. Od poloviny listopadu 1916 do ledna 1917 proběhly v německém výcvikovém středisku v Beuville tři zvláštní kurzy pro rakousko-uherské důstojníky a poddůstojníky. Absolventi těchto kursů následně vytvořili jádra rakousko-uherských úderných praporů.

Hlavní velitelství zvolilo pro tyto elitní jednotky název Úderné hlídky (Sturmpatrouillen) a snažilo se, aby na jaře 1917 měl každý pěší pluk k dispozici aspoň jedno družstvo s jedním poddůstojníkem a osmi vojáky. V průběhu roku 1917 však jednotlivá armádní a sborová velitelství požadovala větší jednotky, a tak vznikl v rámci každého velitelství armádní úderný prapor (Armeesturmbataillon) a nakonec měla každá divize svůj divizní úderný prapor (Divisionsturmbataillon).

Výzbroj a výstroj příslušníků úderných jednotek měla být unifikována na nejvyšší kvality. Každý příslušník jednotky byl vybaven ocelovou přilbou, jeho stejnokroj byl na loktech a kolenou vyztužen koženými záplatami. V batohu měl zásobu konzervovaných potravin na čtyři dny a dvě polní láhve s vodou. Další výstrojí byla plynová maska v ocelovém pouzdře, dva vaky na ruční granáty, elektrická svítilna, kožené rukavice, ženijní rýč, nůžky na střihání ostnatého drátu, kompas, píšťalka a balíček první pomoci. Ve výzbroji měl karabinu Mannlicher vz. 1885 ráže 8 mm s celkem 200 náboji, útočné granáty Stielhandgr. 24 s dřevěnou rukojetí, obranné vejcovité granáty, útočný nůž a bodák. Dodatečně se příslušníci úderných jednotek po domácku zhotovovali zbraně pro boj muže proti muži v zákopech. Šlo o různé druhy řemdihů, bijáků a palcátů.

Horské jednotky[editovat | editovat zdroj]

Od 23. května 1915, kdy Itálie vyhlásila Rakousko-Uhersku válku, si boje ve vysokohorském terénu rychle vynutily nasazení improvizované i nově vyvinuté techniky a vybavení pro vedení bojových akcí v horském terénu. Jednou z významných a ničivých zbraní se stalo navrtávání a podkopávání skalních štítů za účelem vyhození jejich vrcholů do povětří, což umožňovalo zasypat nepřátelské pozice kamennými a sněhovými lavinami. Prostředky pro tuto činnost (Gesteinsbohrgerät) byly různého druhu. Zatímco italská strana se přípravám na takové operace věnovala ještě před válkou, rakousko-uherský výzkum musel většinu odborných prostředků teprve vyvinout.

Pneumatická kladiva, poháněná stlačeným vzduchem (Einhammer-Gesteinbohranlage) mohla být použita pouze v nižších horských polohách, a to při budování střeleckých pozic a spojovacích zákopů. Vznikla speciální družstva (Gesteinbohranlage), ve kterých se pod velením poddůstojníka nacházelo osm minérů. Ti byli vybaveni, kromě výbušnin, také různými druhy důlní techniky, která byla odlehčena, aby mohla být použita ve vysokohorském terénu. Těžší technika, zvláště pak různé druhy pneumatických kladiv a vrtaček, byla motorizována.

Mezi další horské jednotky patřily vysokohorské průzkumné roty (Hochgebirgskompanien), které byly vytvořeny pro provádění průzkumných a bojových operací ve vysokohorských polohách. Každá rota byla tvořena průzkumnou četou, třemi střeleckými četami a kulometnou četou se dvěma těžkými kulomety. Příslušnici těchto jednotek absolvovali výcvik pro vedení boje v horském a vysokohorském terénu a byli vybaveni vysokohorskou výstrojí (Alpinausrüstung). Ta zahrnovala, kromě běžného pěchotního vybavení, těžké horolezecké boty, horolezecká lana, cepíny nebo lyže a ochranné brýle. Vzhledem k úplné samostatnosti při vedení bojové činnosti měly tyto roty přiděleny místní horské průvodce, dvě telefonní družstva a další technické jednotky, jejichž příslušníci se rekrutovali z místních horalů.

během války došlo také k vytvoření průvodcovských rot (Bergführerkompanien), což ale byly jen administrativní rámce, neboť jejich příslušnici byli přidělováni podle potřeby jednotlivým plukům praporům, a samostatným rotám. Zabezpečení přesunů vojáků a materiálu všeho druhu převzaly zvláštní lanovkové čety (Selbahnformationen), které zabezpečovaly provoz na horských lanovkách a úzkokolejných železnicích. Do pozic přepravovaly vojáky, střelivo, potraviny a vojenský materiál, do týlu pak raněné a nemocné.

Světlometné jednotky[editovat | editovat zdroj]

Požadavky na moderní válečnictví, které se objevily s počátkem první světové války, si vynutily vznik vojenských jednotek na vysoké technické úrovni. Mezi nejdůležitější patřily světlometné jednotky (Scheinwerferformationen), které operačně zabezpečovaly široký okruh bojových činností. Každá pěchotní technická rota měla k dispozici po jednom acetylenovém světlometu nebo obloukovém reflektoru o průměru zrcadla 30 a 45 cm. Přes účinnost těchto reflektorů prodělaly v průběhu první světové války rychlý vývoj elektrické reflektory. Zatímco reflektory se zrcadly o průměru 25 a 35 cm dokázaly v noci osvětlit bojiště na vzdálenost až 1 000 m, velké světlomety se zrcadly o průměru 60, 90, 110, 120 a 150 cm svítily až do vzdálenosti 4 000 m. Všechny reflektory a světlomety byly mobilní, unístěné na plošinách nákladních automobilů a vytvářely tak samostatný světlometný systém (Autoscheinwerfer).

Zbraní se smrtelnými účinky byly vysokonapěťové zátarasy (Hochspannungs-Hindernis), které vytvářely a obsluhovaly zvláštní čety. Jednotku tvořili dva důstojníci a 67 vojáků (16 elektrotechniků, 20 střelců a 21 pomocníků). Jednotka dokázala zabezpečit výstavbu a provoz vysokonapěťových zátarasů až 2 000 m dlouhých, byla také využívána pro obsluhu a opravy elektrických zařízení v zákopech - elektrických vodních pump, ventilátorů, pil atd.

Telegrafní vojsko[editovat | editovat zdroj]

Telegrafní vojsko mělo v létě 1914 jen 11 telefonních rot, pět speciálních telegrafických rot a 11 radiostanic. Z počátku válčící strany používaly hlavně telegrafy, ty však byly neskladné, těžké a křehké. Postupem času se začalo čím dál častěji využívat telefonického spojení. Na taktické úrovni hrálo rozhodující roli v řízení dělostřelecké palby. Přenosný polní telefon umožňoval dělostřeleckým pozorovatelům sdělovat výsledky palby obsluhám děl, takže v případě potřeby mohla být palba opravena. Telefony používaly i osádky pozorovacích balónů pro předávání zpráv o pozicích nepřítele. Telefonní drát byl připevněn k poutacímu lanu balónu. Bezdrátové telegrafy se používaly hlavně na lodích, v letadlech pro mapování situace na bojišti a řízení dělostřelecké palby, pro spojení mezi nejvyššími štáby. Letecký průzkum hrál klíčovou roli při strategickém plánování operací, a proto byly pozorovací letouny vybaveny radiovými stanicemi. Do jara 1916 stoupl počet spojovacích jednotek na 16 telefonních rot, šest telegrafních rot, 30 polních radiostanic a 83 mobilních radiostanic.

Automobilní jednotky[editovat | editovat zdroj]

V roce 1909 byla vytvořena první automobilová jednotka (Autokader). O čtyři roky později byla včleněna do zvláštního vojskového tělesa, Automobilního oddílu (Automobilabteilung), ale teprve po vypuknutí války mu přísluší status speciální jednotky - od roku 1915 nesou označení (Kraftfahrtruppe) a od roku 1917 označení (Autotruppe). Základem těchto jednotek po vypuknutí války se stali mobilizovaní příslušníci několika zájmových motoristických organizací. Tito dobrovolníci většinou nabídli vojenské správě k využití také svoje soukromé automobily a motocykly. Na začátku války mělo Rakousko-Uhersko pouze 58 automobilových kolon.

Nákladní automobily byly zařazovány do stavu a využívány až v průběhu první světové války, díky čemuž rakousko-uherské automobilní jednotky získaly na významu, který zpočátku nikdo nepředpokládal. Koncem roku 1917 již v jejich stavu působilo na 900 důstojníků, 30 techniků a asi 48 000 poddůstojníků a vojáků. V druhé polovině války mělo každé armádní velitelství k dispozici vlastní automobilní jednotku s příslušnými sklady a dílnami. pro koordinaci přidělování pohonných hmot, náhradních dílů a nových automobilů došlo k vytvoření tří Automobilových skupinových velitelství (Autogruppenkommandos), kterým podléhaly sklady náhradních dílů a pohonných hmot, ústřední automobilní opravny, tři nákladní automobilové kolony, jedna zdravotní automobilní kolona a jedna poštovní automobilní kolona.

Na jaře 1916 již bylo k dispozici 191 nákladních automobilových kolon, 26 zdravotních automobilových kolon a 10 dopravních kolon polní pošty. součástí každé automobilní kolony byl velitelský automobil, pojízdná automobilová dílna a 20 nákladních automobilů. Podle druhu přidělených vozů bylo možné rozlišit lehké automobilní kolony, jejichž celková nosnost činila do 40 t a těžké automobilní kolony, jejichž celková nosnost činila nad 40 t nákladu. Zdravotní automobilní kolonu tvořil velitelský vůz a 10 sanitních vozů. Poštovní automobilní kolona sestávala z velitelského vozu a 20 poštovních vozů s kapacitou až 30 t. Jednotlivých typů nákladních automobilů bylo velké množství a k určité standardizaci došlo až těsně před koncem války.

Stejnokroje příslušníků automobilových jednotek byly stejné jako u ostatních armádních těles. Všichni řidiči navíc nosili krátké kožené kabáty, což byl jeden z hlavních rozlišovacích znaků, kromě zvláštního odznaku na límci, jenž byl tvořen okřídleným volantem.

Železniční vojsko[editovat | editovat zdroj]

Rakousko-Uhersko nemělo tak rozsáhlou a kvalitní železniční síť jako Německo nebo třeba Rusko. Jelikož budování a provozování železnic zajišťovaly soukromé společnosti, nedokázal stát dostatečně sjednotit technické, strojní a provozní předpisy pro zabezpečování provozu. Rakousko-Uhersko mělo také velký nedostatek lokomotiv a vagónů pro rychlí přesun jednotek a materiálu, což se projevilo už v prvních měsících války, kdy byly rakousko-uherské železnice vytíženy na maximum.

Železniční vojsko mělo za úkol provádět obnovu železničních tratí a zabezpečovat provoz železnic. Na počátku války disponovalo železniční vojsko celkem 28 provozními rotami. Do jara 1916 jejich počet stoupl na 39. Zvláštní zbraní rakousko-uherské branné moci byly obrněné vlaky (Panzerzug), jež byly nasazeny na všech válčištích. Za zmínku stojí např. Obrněný vlak č. II (Panzerzug Nr. II), který na italské frontě provedl úspěšný nájezd na Monfalcone v oblasti dolního toku řeky Soča. Vlak pronikl na místní nádraží, kde způsobil naprostý chaos mezi italskými vojáky, zničil zdejší zásoby zbraní a vojenského materiálu a v pořádku se vrátil zpět k vlastním liniím.

Většinu vlaků sestavovaly Uherské státní dráhy (MÁV) a jejich dělostřelecká výzbroj pocházela z námořních skladů v Pule nebo z odzbrojených válečných lodí. Posádky vlaků byly smíšené a tvořili je příslušníci různých zbraní a služeb. Základem byli příslušníci Železničního pluku (Eisenbahnregiment), doplněný důstojníky a mužstvem pěchoty, dělostřelectva a ženijního vojska, avšak nebyl do posádek obrněných vlaků přesunut žádný příslušník válečného námořnictva. V průběhu války byly všechny vlak postupně stahovány do Wagramu v Dolních Rakousích, kde byly modernizovány. Mnohé obrněné vlaky byly po válce zařazeny do výzbroje nově vzniklých států.

Obrněná vozidla[editovat | editovat zdroj]

Z počátku rakousko-uherské velení nepřistupovalo k nabídkám obrněných kolových nebo pásových vozidel s důvěrou. Již roku 1911 navrhl rakouský ženijní důstojník, nadporučík Günther Burstyn, obrněné vozidlo na podvozku amerického pásového traktoru Holt. Jednalo se o obrněný, pásový podvozek, doplněný věžičkou s rychlopalným kanonem. Vozidlo bylo 3,5 m dlouhé, 1,9 m vysoké a posádku tvořili tři až čtyři muži, návrh ale nebyl přijat.

V prvních dvou letech války se sice objevilo několik projektů obrněných vozidel, ale velení o ně nejevilo velký zájem. Několik tuzemských typů bylo vyrobeno v malých sériích, další byly získány jako kořist, opraveny a zařazeny do výzbroje. Jeden tuzemský typ, nazvaný po svém tvůrci Junovicz, byl postaven v roce 1915 na podvozcích různých nákladních automobilů (Fiat, Büssing, Sauren, Perl a Praga) v počtu sedmi kusů. Osádku tvořilo pět mužů a ve výzbroji měl dva těžké kulomety Schwarzlose vz. 1907/1912 ráže 8 mm.

Další obrněné automobily nesly označení Romfell podle svých konstruktérů (ing. Románský a nadporučík Fellner) a byly postaveny v Budapešti. První, pod označením Samson vznikl v roce 1915 na podvozku kolového tahače vz. 1909, druhý v roce 1916, pod označením Goliath. Oba stroje vážili 2 000 kg. Po bitvě u Caporetta by doplněny ještě třetím exemplářem. Výzbroj tvořil jeden těžký kulomet v otočné věži a mohl vést palbu i proti letadlům. Osádku tvořili čtyři muži.

Obrněné automobily byly z počátku nasazeny jen na východní a balkánské frontě, později se objevili také na italském bojišti a to zvláště při obraně Terstu. Během dvanácté sočské bitvy byla v oblasti Udine nasazena Četa obrněných automobilů č. 1 (Panzerautozug Nr. 1), i když výcvik osádek nebyl ještě ukončen. Jednalo se asi o pět vozů Junovicz, dva Romfelly a několik ukořistěných vozů Spojenců (ruský Austin a italská Lancia) - chybějí přesné údaje o počtech nasazených vozidel. Velení sice nesouhlasilo s nasazením automobilů v benátské rovině, která je protkaná vodními toky, kanály a lagunami, ale počítalo s jejich nasazením po prolomení italské obrany na řece Piavě.

Koncem roku 1917 bylo několik rakousko-uherských důstojníků vysláno do Berlína k seznámení se s tankovou technikou. Nikoliv s německými těžkými tanky A7V, ale s ukořistěnými britskými typy (Mark A a Mark I.). Rakousko-uherské ministerstvo války plánovalo zakoupení asi 12 těchto tanků, a jejich následné bojové nasazení na italské frontě, ale rozhodnutí bylo odloženo až na dobu po průlomu na řece Piavě.

Vojenské letectvo[editovat | editovat zdroj]

V roce 1914 bylo vojenské letectvo, podléhající Vzduchoplaveckému náhradnímu oddílu (Luftschiffer Ersatzabteilung), stále ještě ve stavu výstavby (od roku 1911 probíhal soustavný výcvik vojenských pilotů). Pro jednotlivá armádní velitelství byly vytvořeny letecké roty a balónové roty. V prvních válečných měsících se tyto jednotky zabývaly hlavně leteckým průzkumem, piloty a veliteli letadel byli poddůstojníci a pozorovateli důstojníci. Během války se však začal počet leteckých jednotek výrazně zvyšovat a došlo k jejich rozdělení podle typů letadel.

Organizační struktura vojenského letectva:

  • J – stíhací letecké roty (Jagdfliegerkompanie)
  • D – pozorovací letecké roty (Divisionsfliegerkompanie)
  • F – zvědné letecké roty (Fernaufklärungskompanie)
  • P a Rb – jednotky pro letecké snímkování (Photoaufklärerkompanie a Reihenbildaufklärerkompanie)
  • S a K – bitevní letecké roty (Schutzfliegerkompanie a Korpsfliegerkompanie)
  • G – těžké bombardovací letecké roty (Grossflugzeugkompanie)


V době vypuknutí války mělo vojenské letectvo celkem 15 leteckých rot (Fliegerkompanien), 12 pevnostních balonových oddílů (Festungballonabteilung) a jeden oddíl vzducholodí. Celkem čítala jedna letecká rota 32 letadel, přičemž byla tvořena osmi letkami po čtyřech strojích. Protože letecké jednotky vznikly až těsně před vypuknutím války (1912), nebyl čas na vytvoření zvláštního stejnokroje ani zvláštní barvy límcových výložek. Příslušnici vojenského letectva proto nosili standardní uniformy v barvě štičí šedi a výložky v barvě původního vojenského tělesa, od kterého přešly k letectvu. Piloti si oblékaly kombinézy a kalhoty z hnědé nebo černé kůže a kožené kukly s leteckými brýlemi. Nezbytnou součástí pilotního stejnokroje byla vlněná šála.

Pobřežní jednotky[editovat | editovat zdroj]

V okamžiku první italské hrozby válečnému přístavu Terst rozhodl velitel Terstské námořní oblasti (Seebezirkkommandant), kontradmirál Alfred svobodný pán von Koudelka o vytvoření jednotky námořní pěchoty s názvem Terstský námořní prapor (Seebataillon Trieste). Prapor se úspěšně zapojil do obranných bojů v oblasti Duina během prvních sočských bitev. Nejprve spadal do stavu 187. pěší brigády. Zpočátku tvořili Terstský námořní prapor jen dvě roty, později se třetí rotou stala Trieste Jungschützen, tvořená dobrovolníky z řad studentů posledního ročníku terstských středních škol, kteří byli vybaveni námořními stejnokroji. Do stavu praporu bylo navíc zařazeno 12 kulometných družstev z pobřežní ochrany přístavu. Jako čtvrtá rota pak byla do praporu zařazena tzv. lagunová flotila (Lagunenflottille), která operovala s malými motorovými čluny v Terstském zálivu a v ústí řeky Soči. Tato jednotka byla v roce 1916 osamostatněna a v říjnu a listopadu 1917 sehrála důležitou úlohu při osvobození města Grada obojživelnou operací. Následně se podílela na zásobování pozemních jednotek přes laguny a kanály benátské oblasti, přičemž se její základnou stalo italské město Cáorle.

Další opatření spočívala ve vytvoření pobřežních dělostřeleckých baterií, které měly bránit otevřený Terstský záliv před útoky z moře. Tyto dělostřelecké baterie byly umístěny po celém pobřeží až k Istrijskému poloostrovu a jejich obsluhy byly také začleněny do stavu Terstského námořního praporu. Během dvanácté bitvy na Soči bylo několik pobřežních baterií motorizováno a následně se v rámci armádního dělostřelectva dostaly až k řece Piavě. Poté měly být tyto baterie nasazeny při obléhání Benátek.

Vojenští duchovní[editovat | editovat zdroj]

I když vládnoucí konfesí bylo v Rakousko-Uhersku římskokatolické náboženství, několik menších národností monarchie vycházelo jinou víru a armáda byla nucena zabezpečit vojenské duchovní i těchto náboženství. Nejrozsáhlejší skupinou příslušníků duchovní služby byli římskokatoličtí kněží, které následovali řeckokatoličtí duchovní, pravoslavní duchovní, luteránští a kalvínští protestanští duchovní. Židovští rabíni působili ve vojsku jen za války a zabezpečovali duchovní péči pro izraelity (Israelitische Militärseelsorge), stejně jako muslimští imámové (Islamitische Militärseelsorge) pro vojáky bosensko-hercegovinských jednotek.

Stejnokroje duchovních se vyznání od vyznání nijak nelišily, tito duchovní nosili specifické atributy své víry pouze během náboženských obřadů. V poli nosilo mnoho duchovních důstojnické uniformy s černými výložkami bez hodnostního označení. Rabíni při náboženských úkonech zahalovali hlavu a ramena do plátěného přehozu bílé bary s pěti pruhy modré barvy na okrajích. Muslimští duchovní nosili na hlavě tradiční islámské fezy. Hlavním rozlišovacím znakem vojenského duchovního bylo hodnostní označení na rukávech, přičemž nejběžnější byly tři zlaté pásky na černém podkladě, což byla hodnost, která u duchovní služby odpovídala kapitánovi (u katolických duchovních měla označení polní kurát - Feldkurat). Toto označení nosili v týlových nemocnicích také členové řeholních řádů na rukávech svých řádových oděvů.

Pomocný ženský personál[editovat | editovat zdroj]

V roce 1916 vydalo rakousko-uherské ministerstvo války souhlas se zařazením dobrovolnic na místa v kancelářích a v proviantní službě v hlubokém týlu a pro službu v etapních jednotkách. Během roku 1917 se počet dobrovolnic neustále zvyšoval. V lednu 1918 již v hlubokém týlu působilo 60 000 žen a dalších 27 000 v armádních etapách. Do října 1918 tento počet stoupl na 107 000 žen v týlu a 33 000 žen v armádních etapách. Dále působily v polních a záložních nemocnicích ošetřovatelky Červeného kříže, a také ženy působící přímo ve frontovém pásmu.

Počátkem roku 1918 bylo rozhodnuto o standardizaci oblečení zaměstnaných žen a základnímu služebnímu členění. V rámci kancelářské služby na ministerstvu a v týlových úřadech došlo k vytvoření dvou služebních stupňů - asistentka 1. třídy (plně kvalifikované kancelářská pomocnice) a asistentka 2. třídy (méně kvalifikovaná kancelářská pomocnice). Armádní velení se nechtělo zabývat otázkami ženských stejnokrojů, ale zároveň předcházet "modním výstřelkům". Vznikly tedy šedozelené kostýmy, jejichž nošení však nebylo závazné a nadřízení museli své asistentky spíše přemlouvat.

Střelecké spolky a dobrovolníci[editovat | editovat zdroj]

Národní dobrovolníci[editovat | editovat zdroj]

Polská legie[editovat | editovat zdroj]

Ukrajinská legie[editovat | editovat zdroj]

Albánská legie[editovat | editovat zdroj]

Hodnosti a hodnostní označení rakousko-uherské armády[editovat | editovat zdroj]

Hodnostní označení rakousko-uherské branné moci, 1914-1918
Pěchota Jezdectvo Dělostřelectvo Myslivci Výložky Výložky horských myslivců
Mužstvo
vojín
(Infanterist)
dragoun (Dragoner)
husar (Husar)
hulán (Ulan)
dělostřelec
(Kanonier)
myslivec
(Jäger)
SoldatLichtdrap1.PNG
K.k. Jäger GebTrp 1906-18.png
svobodník
(Gefreiter)
svobodník
(Gefreiter)
nápředník
(Vormeister)
závodčí
(Patrouillenführer)
GefreiterDunkelbraun.PNG
K.k. Patrouillenführer GebTrp 1906-18.png
Poddůstojníci
desátník
(Korporal)
desátník
(Korporal)
dělostřelecký nápředník
(Geschütz-Vormeister)
podmyslivec
(Unterjäger)
Korporal Apfelgrün.png
K.k. Unterjäger GebTrp 1906-18.png
četař
(Zugsführer)
četař
(Zugsführer)
četař
(Zugsführer)
četař
(Zugsführer)
ZugsführerKrapprot.PNG
K.k. Zugsführer GebTrp 1906-18.png
šikovatel
(Feldwebel)
strážmistr
(Wachmeister)
střelmistr
(Feuerwerker)
nadmyslivec
(Oberjäger)
K.u.k. Feldwebel.png
K.k. Oberjäger2 GebTrp 1906-18.png
kadet
(Kadett)
kadet-strážmistr
(Kadett-Wachtmeister)
kadet-střelmistr
(Kadett-Feuerwerker)
kadet-nadmyslivec
(Kadett-Oberjäger)
K.u.k. Kadett 1908-14.png
K.k. Stabsoberjäger GebTrp 1908-14.png
štábní šikovatel
(Stabs-Feldwebel)
štábní strážmistr
(Stabs-Wachtmeister)
štábní střelmistr
(Stabs-Feuerwerker)
štábní nadmyslivec
(Stabs-Oberjäger)
K.u.k. Stabsfeldwebel 1914-18.png
K.k. Stabsoberjäger 1914-18.png
důstojnický zástupce
(Offiziersstellvertreter)
(od roku 1915)
důstojnický zástupce
(Offiziersstellvertreter)
důstojnický zástupce
(Offiziersstellvertreter)
důstojnický zástupce
(Offiziersstellvertreter)
K.u.k. OffzStv 1915-1918.png
K.k. OffzStv GebTrp 1915-18.png
Důstojničtí čekatelé
kadet-důstojnický zástupce kadet-důstojnický zástupce kadet-důstojnický zástupce
(Kadett-Offiziersstellvertreter)
kadet-důstojnický zástupce
praporčík
(Fähnrich)
praporčík
(Fähnrich)
praporčík
(Fähnrich)
praporčík
(Fähnrich)
K.u.k. Fähnrich 1908-18.png
K.k. Fähnrich GebTrp 1908-18.png
Nižší důstojníci
poručík
(Leutnant)
poručík
(Leutnant)
poručík
(Leutnant)
poručík
(Leutnant)
K.u.k. Lt orangegelb-1918.png
K.k. Lt GebTrp 1906-18.png
nadporučík
(Oberleutnant)
nadporučík
(Oberleutnant)
nadporučík
(Oberleutnant)
nadporučík
(Oberleutnant)
K.u.k. Olt Infanterie - 1918.png
K.k. OLt GebTrp 1906-18.png
Kapitáni
kapitán
(Hauptmann)
rytmist
(Rittmeister)
kapitán
(Hauptmann)
kapitán
(Hauptmann)
K.u.k. Hptm Infanterie.png
K.k. Hptm GebTrp 1906-18.png
Vyšší důstojníci
major
(Major)
major
(Major)
major
(Major)
major
(Major)
K.u.k. Major.png
K.k. Major GebTrp 1906-18.png
podplukovník
(Oberstleutnant)
podplukovník
(Oberstleutnant)
podplukovník
(Oberstleutnant)
podplukovník
(Oberstleutnant)
K.u.k. Oberstlt.png
K.k. Oberstlt GebTrp 1906-1918.png
plukovník
(Oberst)
plukovník
(Oberst)
plukovník
(Oberst)
plukovník
(Oberst)
K.u.k. Oberst.png
K.k. Oberst GebTrp 1906-18.png
Generálové
generálmajor
(Generalmajor)
K.u.k. GenMajor.png
polní podmaršálek
(Feldmarschalleutnant)
K.u.k. Feldmarschall-Lt -1918.png
generál pěchoty
(General der Infanterie)
generál jezdectva
(General der Kavallerie)
polní zbrojmistr (Feldzeugmeister)
K.u.k. Gen d Infanterie.png
generálplukovník
(Generaloberst)
K.u.k. Generaloberst 1915-1918.png
polní maršál
(Feldmarschall)
K.u.k. Feldmarschall -1918.png

Hlavní bojové akce[editovat | editovat zdroj]

Dne 28. července 1914 vypukla první světová válka vyhlášením války ze strany Rakouska-Uherska Srbsku. Jako záminku pro válku si vzali srbskou odpověď na rakouské ultimátum, které následovalo po zabití arcivévody Františka Ferdinanda se ženou v Sarajevu na konci června 1914. Na srbské frontě velel generál Oskar Potiorek, kterému se ke konci roku 1914 podařilo nakrátko dobýt Bělehrad, ale vzápětí byl vytlačen srbskými vojsky a poražen v bitvě na řece Kolubaře. Dne 23. května 1915 vstoupila do války Itálie na straně Dohody. Vstupem Itálie vznikla nová fronta na jihu. V roce 1915 se podařilo Ústředním mocnostem dobýt Srbsko.

Struktura rakousko-uherské armády v srpnu 1914[editovat | editovat zdroj]

Pěchota:

Jezdectvo:

  • 8 jízdních divizí
    • 16 jízdních brigád
      • 42 jízdních pluků (15 dragounských, 16 husarských a 11 hulánských)

Dělostřelectvo:

  • 42 polních (divizních) dělostřeleckých pluků
  • 11 horských dělostřeleckých praporů a 11 horských dělostřeleckých pluků
  • 14 sborových dělostřeleckých pluků
  • 6 pluků a 3 prapory pevnostního dělostřelectva

Ostatní:

  • 16 dopravních praporů
  • 23 ženijních praporů, mostní prapor, železniční pluk a telegrafní pluk

To vše soustředěno do 16 sborů.

Ukázka uniforem[editovat | editovat zdroj]

Jezdectvo, 1898
Pěchota, 1898

Video[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]


Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]