Rakousko-uherské námořnictvo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vlajka používaná v letech 1786–1915
Vlajka používaná v letech 1915–1918
Znak používaný v letech 1915–1918

Rakousko-uherské námořnictvo bylo námořní složkou ozbrojených sil Rakousko-Uherska. Jeho oficiální název byl Kaiserliche und Königliche Kriegsmarine (zkráceně K. u. k. Kriegsmarine), tedy Císařské a královské válečné námořnictvo. Do roku 1867 loďstvo patřilo pod Rakouské císařství a poté se jeho název změnil na základě Rakousko-uherského vyrovnání v roce 1867 a zaniklo společně s celou monarchií po skončení první světové války v roce 1918. Po první světové válce se Rakousko-Uhersko rozpadlo a ani jedna z těchto zemí díky tomu neměla pobřeží a tak byly všechny přístavy na Jadranu předány Itálii a Jugoslávii.

O vybudování silné a moderní válečné flotily se zasazoval především následník trůnu a generální inspektor branné moci František Ferdinand d'Este.[1]

Rakousko-uherské lodě, podobně jako německé, nesly před svým názvem zkratku SMS (Seiner Majestät Schiff – loď Jeho Veličenstva), s výjimkou torpédovek a ponorek. Ty měly jen označení SM (Seiner Majestät) + německý název lodi, např. SM Unterseeboot 3 či SM Torpedoboot 100M.

Počátky[editovat | editovat zdroj]

Počátky Rakousko-uherského námořnictva se datují do druhé poloviny 18. století. Habsburská monarchie roku 1797 ztratila po uzavření míru v Campo Formio Rakouské Nizozemí a Lombardii a naopak získalo část Benátska s Istrií a Dalmácií. Oblast Jaderského moře se pak stala prostorem formování námořnictva, které mělo nové Rakouské državy bránit. Hlavním vojenským přístavem pak byly nadlouho Benátky.

Od roku 1844 až do své smrti roku 1847 byl velitelem rakouského námořnictva arcivévoda Friedrich, syn arcivévody Karla. V námořnictvu provedl řadu změn, zejména ve školství a výcviku. Například zavedl pravidelnou výuku námořních oborů.[2]

Během revoluce v roce 1848 rakouské císařství dočasně ztratilo kontrolu nad vzbouřenou hlavní námořní základnou v Benátkách. Na stranu vzbouřenců se přidala i většina námořníků a prozatímní vláda nezávislé republiky Benátky navíc získala řadu rakouských válečných lodí. Námořnictvo muselo bylo obnoveno a v té době ztratilo svůj italský charakter.[3] V této době se jeho hlavní základnou stala Pula. Nejdůležitější roli měl v obnově námořnictva dánský komodor I. třídy Hans Birch Dahlerup, který byl jeho velitelem jmenován 4. dubna 1849. Služební řečí se stala němčina a mezi důstojníky začaly převládat Rakušané. Dahlerup dále obnovil námořní blokádu Benátek, během které byl poprvé v historii použit letecký útok. Z kolesového parníku Vulkan byly na město vypouštěny balóny s výbušninou. Benátky nakonec v srpnu 1849 obsadila vojska maršála Radeckého.[4] Dahlerup také nechal postavit několik nových lodí a v Terstu zřídil námořní učiliště (Marine-Cadette-Collegium). Z vedení námořnictva Dahlerup odešel v roce 1851 a nahradil ho hrabě Wimpffen.

V roce 1854 se velitelem námořnictva ujal arcivévoda Ferdinand Maximilián, který se zasadil o jeho zvětšení a modernizaci. V roce 1859 mělo k dispozici 44 válečných lodí[5] a na počátku 60. let 19. století začala stavba prvních lodí vybavených parním strojem, lodním šroubem a chráněných pancířem.[6] V roce 1864 odplul arcivévoda Ferdinand Maxmilián na palubě fregaty SMS Novara do Mexika, kde se stal mexickým císařem.

Křest ohněm[editovat | editovat zdroj]

Bitva u Helgolandu – v popředí fregata Schwarzenberg
Bitva u Visu – dřevěná řadová loď Kaiser taranuje italský obrněnec Re di Portogallo

V letech 1864 a 1866 rakouské námořnictvo úspěšně absolvovalo své první dvě námořní bitvy. Prvním střetnutím byla bitva u Helgolandu dne 9. května 1864, která byla součástí druhé války o Šlesvicko-Holštýnsko. Dánská flotila v ní blokovala severoněmecké přístavy v okolí ústí Labe (především Brémy a Hamburk). Likvidací blokády bylo pověřeno rakouské námořnictvo, které jako jediná země Německého spolku disponovalo silnější flotilou.[7] Po dlouhé cestě ze Středozemního moře připluly v květnu 1864 do Severního moře dřevěné šroubové fregaty Radetzky a Schwarzenberg, ke kterým se zde připojily tři pruské dělové čluny. Eskadře velel kapitán Wilhelm von Tegetthoff. Střetnutí se silnějším dánským svazem, tvořeným šroubovými fregatami Nils Juel, Jylland a šroubovou korvetou Heimdal sice dopadlo nerozhodně, blokádu však přerušit dokázalo.[8]

Dne 20. července 1866 se hlavní síly rakouského námořnictva vedené Tegetthoffem střetly u rakouského ostrova Vis s početnější a technicky vyspělejší italskou flotilou a připravily jí v bitvě u Visu těžkou porážku.

Cesta fregaty Novara[editovat | editovat zdroj]

Fregata SMS Novara jako první rakouská válečná loď podnikla v letech 1857–1859 cestu okolo světa. Loď vyplula 30. dubna 1857 z Terstu, dále navštívila Gibraltar, Madeiru, Rio de Janeiro, Kapské město, Cejlon, Madras, Nicobary, Singapur, Manilu, Hong Kong, Šanghaj, Sydney, Auckland, Tahiti a Valparaiso. Zpět do Terstu se Novara vrátila 30. srpna 1859. Během plavby posádka lodi nasbírala celou řadu vědeckých poznatků.

Boxerské povstání[editovat | editovat zdroj]

Křižníky Kaiserin und Königin Maria Theresia, Aspern a Kaiserin Elisabeth byly v letech 1900–1902 nasazeny při potlačení boxerského povstání v Číně. Různé rakousko-uherské lodě pak v Asii operovaly až do první světové války.[9]

Rakousko-uherská říční flotila[editovat | editovat zdroj]

Výroba dělových věží pro Rakousko-uherské dreadnoughty v plzeňské Škodovce

Rakousko-uhersko začalo od 70. let 19. století budovat silnou říční flotilu, určenou pro operace na Dunaji a jeho přítocích. Jejím jádrem byly silně vyzbrojené a pancéřované říční monitory, kterých bylo postaveno celkem deset v pěti třídách. Monitory se dobře osvědčily v bojích první světové války a po jejím skončení některé z nich převzala Jugoslávie a Rumunsko. Zajímavostí je, že největší československá válečná loď President Masaryk konstrukčně vycházela z rakousko-uherského hlídkového člunu třídy Wels.

První světová válka[editovat | editovat zdroj]

Dreadnoughty třídy Tegetthoff byly během války nejsilnější Rakousko-uherské válečné lodě

Po atentátu na Františka Ferdinanda d'Este a jeho choť Žofii, převezla jachta SMS Dalmat jejich ostatky z Metkovice do Neretvy a odkud je do Terstu přepravil dreadnought Viribus Unitis.

Dne 28. července 1914 byla vyhlášena válka Srbsku, které ovšem nemělo přístup k moři a spojenecká Černá Hora neměla vlastní námořnictvo (pouze královskou jachtu). Opravdová válka na Jadranu proto vypukla teprve 12. srpna 1914, kdy se do konfliktu zapojily Francie a Velká Británie.[10]

Rakousko-uhersko bylo na počátku první světové války nejslabší z osmi tehdejších námořních mocností. Skládalo se ze tří dreadnoughtů třídy Tegetthoff, devíti predreadnoughtů (tříd Radetzky, Erzherzog Karl a Habsburg), tří pobřežních obrněných lodí třídy Monarch, tří pancéřových křižníků (Sankt Georg, Kaiserin und Königin Maria Theresia a Kaiser Karl VI.), čtyř lehkých křižníků (Admiral Spaun a třída Novara), pěti chráněných křižníků (tříd Zenta a Panther), 6 velkých torpédoborců třídy Tátra a 12 malých torpédoborců (zejména třídy Huszár), 71 torpédovek, šesti ponorek a řady menších lodí (včetně plavidel Dunajské flotily).

Všechny lodě se v době vypuknutí války nacházely na Jadranu. Jedinou výjimkou byl chráněný křižník SMS Kaiserin Elisabeth, operující na Dálném Východě a ztracený v bitvě o Čching-tao. Námořnictvu velel admirál Anton Haus.[11]

Křižník Kaiserin Elisabeth

Podle předválečných plánů měly rakousko-uherské a italské námořnictvo společně operovat z Messiny a přerušit přepravu francouzských vojsk z Afriky na Evropská válčiště. Tyto plány se však ukázaly jako nepoužitelné, jelikož se Itálie do války nezapojila a zachovala neutralitu.[11] V nové situaci se rakousko-uherské námořnictvo omezilo na obranu svého pobřeží, blokádu pobřeží Černé Hory a podporu pozemních jednotek.[12][10]

Státy Dohody měly v oblasti výraznou převahu, která se stala zdrcující poté, co se do války na jejich straně roku 1915 připojila Itálie. Rakousko-uherské námořnictvo proto převážnou část války strávilo kotvíc na základnách a do bojů se zapojily zejména jeho lehké síly a ponorky. I tak ale bylo úspěšné, protože za celou válku neztratilo kontrolu nad Jaderským mořem (zejména operace ponorek odradily státy Dohody od operací na Jadranu a pokusů o vylodění a proto se spokojila s vybudováním blokády Otrantské úžiny) a navíc na sebe vázalo celé italské námořnictvo, většinu francouzského a k tomu i britské Středomořské loďstvo.[13]

Blokáda Černé Hory[editovat | editovat zdroj]

Chráněný křižník Zenta

Černá Hora do války vstoupila 8. srpna 1914 a již o dva dny později vyhlásilo Rakousko-uhersko blokádu černohorského pobřeží, kterou prováděly křižníky Szigetvár a Zenta, torpédoborce Ulan, Uskoke a Streiter a čtyři torpédovky. Hladinové lodě však nemohly blokádu dlouhodobě udržet, protože do války mezitím vstoupily Francie a Velká Británie. Silná anglo-francouzská námořní eskadra, čítající dohromady 17 lodí vplula na Jadran, aby blokádu prolomila. Zahrnovala například francouzské dreadnoughty Courbet, Jean Bart, dvě eskadry predreadnoughtů a eskadru britských pancéřových křižníků. Dne 16. srpna 1914 se tato eskadra přiblížila do oblasti, kde hlídkovala Zenta společně s torpédoborcem SMS Ulan. Po krátkém boji byla Zenta potopena poblíž přístavu Bar, zatímco Ulan unikl. Tím započala námořní blokáda vedená Dohodou, která se však do nitra Jadranu téměř nepouštěla. Jedinou výjimkou byl neúspěšný pokus ponorky Curie proniknout do Puly z 16. prosince 1914.

V blokádě tak pokračovaly pouze rakousko-uherské ponorky, které však působily Dohodě citelné ztráty a omezovaly dodávky Srbsku, čímž nemalou mírou přispěly k jeho vyčerpání a porážce. Například U-12 21. prosince 1914 torpédem poškodila francouzský dreadnought Jean Bart a citelně blokádu oslabila, protože moderní francouzské dreadnoughty se již na Jadran neodvážily.[14]

Vstup Itálie do války[editovat | editovat zdroj]

Pancéřový křižník Sankt Georg

Dne 23. května vstoupila do války na straně Dohody i doposud neutrální Itálie. Hned druhý den podniklo rakousko-uherské námořnictvo velký útok na italské pobřeží, během kterého byla ostřelována Ancona a další italské přístavy.[15]

Bitva v Otrantském průlivu[editovat | editovat zdroj]

Ve dnech 14–15. května 1917 napadlo rakousko-uherské loďstvo protiponorkové bariéry Otrantského průlivu, které zde zřídily Dohoda, aby jeho lodě a zejména ponorky uzavřela v Jaderském moři. Operace vyústila v druhou bitvu v Otrantské úžině, ve které se lehkým křižníkům a torpédoborcům, operujícím s krytím těžších jednotek, podařilo blokádu úžiny na několik týdnů narušit.[16]

Vzpoura v boce Kotorské a pokus o převzetí iniciativy[editovat | editovat zdroj]

Vzpoura námořníků v boce Kotorské

V roce 1918 už válečné možnosti Rakousko-uherska silně negativně ovlivňoval nedostatek potravin i národnostní třenice. Také v námořnictvu vypuklo několik vzpour. Nejvýznamnější byla vzpoura v boce Kotorské, která vypukla 1. února 1918 na palubě pancéřového křižníku Sankt Georg.[17] V reakci na kotorskou vzpouru se novým velitelem námořnictva stal kontradmirál Miklós Horthy, který se pokusil znovu převzít bojovou iniciativu a na červen 1918 naplánoval velký útok na blokádu Otrantského průlivu.[18] Rakousko-uherské lodě, rozdělené do několika skupin, vypluly večer 8. června k útoku. Druhou skupinu však u ostrova Premuda napadly italské torpédové čluny MAS, které dvěma torpédy potopily dreadnought SMS Szent István.[19] Jelikož byl útok vyzrazen, celá operace byla ihned zrušena. Do konce války proběhlo již jen několik menších střetnutí, ale již žádná operace takového rozsahu.[20]

Operace ponorek[editovat | editovat zdroj]

Georg Ludwig von Trapp
Podrobnější informace naleznete v článku Rakousko-uherská ponorková flotila.

Rakousko-uherské ponorky dosáhly během války několika úspěchů. Ponorka U-12 zasáhla 21. prosince 1914 torpédem francouzskou bitevní loď Jean Bart.[14] Ponorka U–5 potopila 27. dubna 1915 v Otrantské úžině francouzský pancéřový křižník Léon Gambetta a U–4 potopila 18. července 1915 italský křižník Giuseppe Garibaldi.[21] Nejúspěšnější velitelé Rakousko-uherských ponorek byly Zdeňko Hudeček (47 726 BRT/11 lodí) a Georg Ludwig von Trapp (45 668 BRT/12 lodí včetně křižníku Léon Gambetta).

Námořní letectvo[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1916 mělo rakousko-uherské námořnictvo i svou leteckou složku (K.u.K. Seeflugwesen, později K.u.K. Seefliegerkorps). Její letounům se jako prvním na světě podařilo ze vzduchu potopit nepřátelskou ponorku. Stalo se tak v Benátkách 8. června 1916 a obětí rakousko-uherských letounů se stala britská ponorka B-10. Dne 15. září 1916 navíc před bokou Kotorskou potopily ještě francouzskou ponorku Foucault.[22]

Zánik[editovat | editovat zdroj]

Rakousko-uherský dreadnought Prinz Eugen byl ve Francii potopen jako cvičný cíl.

Od léta 1918 námořnictvo přestávalo být bojeschopné. Po zahájení ofenzivy Dohody na italské frontě dne 24. října 1918 zachvátila námořnictvo téměř všeobecná vzpoura. Dne 30. října 1918 rozhodl císař Karel I. o předání celého loďstva nově vzniklému Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, které o ně mělo eminentní zájem. Následujícího dne v 16:45 byla na vlajkové lodi Viribus Unitis stažena rakousko-uherská válečná vlajka a následně vztyčena jihoslovanská vlajka.[23] Předání lodí pokračovalo až do druhého dne. Ještě v noci z 31. října na 1. listopadu však Viribus Unitis potopila pomocí magnetické miny italské živé torpédo (o předání lodi jihoslovanům jeho posádka nevěděla). Za několik dnů všechny původně rakousko-uherské válečné lodě obsadily italské výsadky. Předání bylo vítězi války anulováno, všechny velké lodě si rozdělily státy Dohody a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců bylo ponecháno jen 12 torpédovek.[24] Bývalé hlavní rakousko-uherské námořní základny se pak nacházely na jeho území.

Přístavy[editovat | editovat zdroj]

Pula okolo roku 1890

Hlavní základnou Rakousko-uherského námořnictva byla Pula, která v této roli nahradila Benátky – město, kde se moderní rakousko-uherské námořnictvo zformovalo. Týlové základny byly v Terstu a Rijece. Pomocné základny byly Kotor, Dubrovnik, Zadar, Šibenik a Split. V Pule a Terstu stály nejdůležitější loděnice. Rakousko-uherská námořní akademie (k.u.k. Marine-Akademie) byla v Rijece.

Velitelé rakousko-uherského námořnictva[editovat | editovat zdroj]

Velitelé námořnictva[editovat | editovat zdroj]

Jméno Hodnost Od Do
Ludwig von Fautz viceadmirál 1860 březen 1865
Wilhelm von Tegetthoff viceadmirál březen 1865 květen 1871
Friedrich von Pöck admirál květen 1871 listopad 1883
Maximilian Daublebsky von Sterneck admirál listopad 1883 prosinec 1897
Hermann von Spaun admirál prosinec 1897 říjen 1904
Rudolf Montecuccoli admirál říjen 1904 únor 1913
Anton Haus velkoadmirál únor 1913 únor 1917
Maximilian Njegovan admirál květen 1917 únor 1918

Velitelé floty (1914-1918)[editovat | editovat zdroj]

Jméno Hodnost Od Do
Anton Haus velkoadmirál červenec 1914 únor 1917
Maximilian Njegovan admirál únor 1917 únor 1918
Miklós Horthy kontradmirál/viceadmirál únor 1918 listopad 1918

Vedoucí oddělení námořnictva rakousko-uherského ministerstva války[editovat | editovat zdroj]

Jméno Hodnost Od Do
Ludwig von Fautz viceadmirál 1865 1868
Wilhelm von Tegetthoff viceadmirál březen 1868 květen 1871
Friedrich von Pöck admirál říjen 1872 listopad 1883
Maximilian Daublebsky von Sterneck admirál listopad 1883 prosinec 1897
Hermann von Spaun admirál prosinec 1897 říjen 1904
Rudolf Montecuccoli admirál prosinec 1904 únor 1913
Anton Haus admirál/velkoadmirál únor 1913 únor 1917
Karl Kailer von Kaltenfels viceadmirál únor 1917 květen 1917
Maximilian Njegovan admirál květen 1917 únor 1918
Franz von Holub viceadmirál únor 1918 listopad 1918

Tabulka hodností[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BENEŠ, Ctirad. Rakouské válečné námořnictvo 1848–1866. Praha : MARE-CZECH, 2004. 183 s. ISBN 80-903149-1-0.  
  • BUBEN, Jan. Mediterranean Agreement of Great Britain, Italy and Austria-Hungary from February–March 1887. Prague Papers on the History of International Relations. 1999, roč. 3, s. 131-152. Dostupné online. ISBN 80-85899-73-6. 
  • HÁLEK, Jan. Rakouské válečné námořnictvo v letech 1848-1866. Historický obzor. 1999, roč. 10, čís. 5/6, s. 110-114. ISSN 1210-6097.  
  • MAREK, Jindřich. Pod rakouskou vlajkou – čeští námořníci v létech 1900-1918. [s.l.] : Svět křídel, 2003. 283 s. ISBN 80-86808-03-3.  
  • MAREK, Jindřich. Piráti svobody - Čeští námořníci v letech 1918 - 1921. [s.l.] : Svět křídel, 2002. 272 s. ISBN 80-85280-85-X.  
  • NOVÁK, Jiří. Torpédo pal! - Ponorky a ponorkáři rakousko-uherského válečného námořnictva. [s.l.] : Naše vojsko, 2005. 159 s. ISBN 80-86158-12-8.  
  • URBANOVÁ, Jarmila. Brněnští mariňáci - Poslední veteráni rakouského válečného loďstva. [s.l.] : Barrister a Principal. 155 s. ISBN 80-86598-17-9.  

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. NOVÁK, Jiří. Rakousko-uherské námořnictvo na počátku 20. století. Historie a plastikové modelářství. 1999, roč. IX., čís. 12, s. 16–18.  [Dále jen Novák (1999)]
  2. BENEŠ, Ctirad. Rakouské válečné námořnictvo 1848–1866. Praha : MARE-CZECH, 2004. ISBN 80-903149-1-0. S. 9.  [Dále jen Beneš (2004)]
  3. Beneš (2004), s. 10.
  4. Beneš (2004), s. 13.
  5. Beneš (2004), s. 21.
  6. Beneš (2004), s. 23.
  7. Beneš (2004), s. 26.
  8. Beneš (2004), s. 28.
  9. Zkáza křižníku Kaiserin Elisabeth. Historie a plastikové modelářství. 1998, roč. VIII, čís. 3, s. 20–25.  
  10. a b HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři. Díl 1. Rok 1914. Praha : Libri, 2001. ISBN 80-85983-84-2. S. 71.  [Dále Hrbek (2001)]
  11. a b Hrbek (2001), s. 70.
  12. Hynek, Klučina a Škňouřil (1988), s. 229.
  13. HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři. 5. díl. Rok 1918. Praha : Libri, 2002. ISBN 80-7277-102-7. S. 152.  [Dále Hrbek (2002)]
  14. a b Hrbek (2002), s. 156.
  15. HYNEK, Vladimír; KLUČINA, Petr; ŠKŇOUŘIL, Evžen. Válečné lodě 3: První světová válka. Praha : Naše vojsko, 1988. ISBN 28-029-88. S. 321. (česky) [Dále Hynek, Klučina a Škňouřil (1988)]
  16. Hynek, Klučina a Škňouřil (1988), s. 322.
  17. Hrbek (2002), s. 51.
  18. Hrbek (2002), s. 63.
  19. Hrbek (2002), s. 66.
  20. Hrbek (2002), s. 68.
  21. Hrbek (2002), s. 157.
  22. Hrbek (2002), s. 166.
  23. Hrbek (2002), s. 76.
  24. Hrbek (2002), s. 77.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Austro-Hungarian Navy ve Wikimedia Commons