Boxerské povstání

Konflikt: Boxerské povstání
Jednotky Boxerů v Tiencinu (1900).
Trvání: 2. listopad 1899 - 7. září 1901 Naplánováno: {{{plánováno}}} Cíl: {{{cíl}}} Místo: Čína Casus belli: {{{příčina}}} Výsledek: Vítězství velmocí. Porážka Číny. Změny území: {{{Území}}}
Strany
Aliance 8 států Francie Rakousko-Uhersko Německo Italské království USA Velká Británie Rusko Japonsko	Čína
Velitelé
Alfred von Waldersee Edward Seymour	Cch'-si
Síla
49 000 - 60 000 mužů	50 000-100 000 Boxerů 70 000 císařských vojáků
Ztráty
622 Japonců 302 Rusů 34 Britů 24 Francouzů 21 Američanů 2 500 vojáků, 526 cizinců/čínských křesťanů	cca 19 000 civilistů ? Boxeři ? císařští vojáci
{{{poznámky}}}

Boxerské povstání bylo důsledkem postupného pronikání cizích světových velmocí na území Číny s cílem zastavit tuto expanzi.

Nástin událostí

Zvýšený tlak zámořských zemí, které dostaly pod svou kontrolu řadu čínských přístavů a území způsobil na konci 90. let 19. století obnovení starých tajných spolků, které vystupňovaly aktivitu proti cizincům. Jejich oporou byli zejména rolníci. Tato společenství zakládala svou činnost na prolnutí metafyzické náboženské mystiky a xenofobie. Nejdůležitější takové hnutí se jmenovalo I-che-tchuan (neboli „Pěst ve jménu míru a spravedlnosti“). Odtud byl odvozen i název boxeři. Ohniska odporu se nacházela v provinciích Šan-tung, Šan-si a Č'-li. Klíčovou se stala neúroda a hlad v roce 1899, kdy došlo k radikalizaci a přerodu v otevřené povstání proti „mořským ďáblům“ – cizincům a rozšíření povstání po celé severovýchodní části Číny. Před Peking dorazili povstalci v květnu roku 1900. Následovala velmi váhavá reakce císařovny-vdovy Cch'-si, která i přes obavy z možného vojenského zásahu velmocí, nakonec v červnu boxery vpustila do Pekingu a vyhlásila válku cizincům. Došlo k obklíčení cizinecké čtvrti a zavraždění německého vyslance.

Reakcí na tyto události byla příprava vojenské výpravy velmocí (jmenovitě: USA, Velké Británie, Japonska, Francie, Německa, Ruska, Rakouska-Uherska a Itálie) do Číny se záměrem nastolení klidu a zajištěním tehdejších pozic. Za velitele tohoto mnohonárodnostního sboru o síle 60 tisíců mužů byl jmenován německý maršál Alfred von Waldersee. 4. srpna 1900 došlo k zahájení válečné akce útokem z Tiencinu. Boxerům chyběla moderní technika a výzbroj, takže nemohli čelit koncentrované síle okupantů. Peking byl dobyt velmi brzy, již 14. srpna, a následně vydrancován. Trestné výpravy cizinců pak v dalších měsících masakrovaly ohniska odporu na venkově.

Rozuzlení

7. září 1901 byl podepsán tzv. závěrečný protokol, ve kterém se čínská vláda zavázala uhradit náhradu v nereálně vysoké výši téměř 150 miliónů liber, dále nechat zbořit pevnost Ta-ku a souhlasit s přítomností cizích vojsk v Pekingu za účelem ochrany diplomatické čtvrti. Celá trasa mezi Pekingem a Tiencinem byla nadále kontrolována vojsky velmocí a vláda se musela také zříci jakéhokoli dovozu zbraní do země. V přístavu Tiencin, kde byli od roku 1860 přítomní Britové a Francouzi a poté Japonci (1888) a Němci (1899) získaly právo na vlastní koncesi i carské Rusko, Itálie a také Rakousko-Uhersko. Porážka boxerů byla nevyhnutelná díky nevyzbrojenosti a absenci jednotného reformního programu, který by motivoval a sjednotil masy Číňanů.

Literatura

• KOČVAR, Jan. Boxerské povstání v Číně, 1899–1900. Historický obzor, 2008, 19(9/10), s. 194-205. ISSN 1210-6097.
• ŽALOUDEK, Karel. Encyklopedie politiky. Praha : Libri, 1999. ISBN 80-85983-75-3.