Španělsko v 19. a na počátku 20. století
Historie Španělska v 19. a na počátku 20. století odráží veškeré jevy spojené s rozvojem evropské civilizace v tomto období. Specifický je fenomén krize z rozpadu koloniální říše, který vyostřil konflikty liberálních a konzervativních sil ve španělské společnosti.
Obsah |
[editovat] Španělsko po napoleonských válkách (1814–1823)
Po návratu z exilu odmítl král Ferdinand VII. přísahat na liberální ústavu z roku 1812 a pokračoval v absolutistické vládě. Tato skutečnost byla na Pyrenejském poloostrově akceptována. Jiná byla situace v americké části španělské říše, kde v průběhu napoleonských válek místní elity vyhlásily nezávislost na španělské vládě. Některé složky hnutí za nezávislost v Latinské Americe respektovaly autoritu španělské koruny, avšak nikoli v její absolutistické podobě. Španělsko nezávislost svých kolonií neuznalo, podněcovalo odpor proti nezávislosti a vojensky v nich intervenovalo, a to okamžitě po ukončení francouzské okupace. Avšak státní pokladna byla po napoleonských válkách blízko státnímu bankrotu a nebyla schopna nést náklady na intervenční armádu. Proto v roce 1819 Španělsko prodalo Spojeným státům Floridu za 5 miliónů dolarů.
_by_Goya.jpg)
Na rok 1820 připravoval král další vojenskou expedici o síle 10 praporů k potlačení revoluce v Latinské Americe. Jednomu z praporů velel Rafael del Riego. Před naloděním zahájil 1. ledna 1820 v Cádizu vzpouru a požadoval znovuzavedení ústavy z roku 1812. Přes počáteční apatii obyvatelstva bylo povstání úspěšné a 7. března 1820 byl královský palác v Madridu obklíčen vojáky generála Ballesterose a 10. března král souhlasil s obnovením ústavy. Král byl poté uvězněn v domácím vězení, které trvalo po celou dobu liberální vlády.
Liberální vláda uskutečnila v roce 1822 volby do kortesů. Svou formou připomínala španělská vláda příliš vlády francouzské republiky. Na Kongresu ve Veroně v prosinci 1822 se země Svaté aliance usnesly, že republikánské Španělsko představuje hrozbu rovnováze Evropy, a pověřily Francii znovu v něm zavést absolutní monarchii. 7. dubna 1823 překročila francouzská armáda hranice. Intervence byla úspěšná, v bitvě o Trocadero 31. srpna 1823 byly španělské síly poraženy a do měsíce se vzdal i obležený Cádiz. Král Ferdinand, kterého tam kortesy věznily, byl osvobozen a restaurován jako absolutní monarcha. Nicméně americké kolonie byly až na Antilské ostrovy nenávratně ztraceny. Poslední zbytky španělské armády na americkém kontinentě byly poraženy v roce 1824 v bitvě u Ayacucha v jižním Peru. Období 1820 až 1823 je též nazýváno (první) španělskou občanskou válkou.
[editovat] Španělsko v polovině 19. století (1823–1868)
Ferdinand VII neužil absolutní moc rozumně a po zbytek své vlády krutě pronásledoval liberály. V roce 1828 odrazil pokus Mexika dobýt Kubu, na druhé straně pokus o znovuzískání Mexika uskutečněný v roce 1829 skončil španělskou porážkou v bitvě u Puebla Viejo. Protože neměl mužského potomka, očekávalo se, že jeho nástupcem bude jeho bratr Don Carlos. 31. března 1830 Ferdinand vyhlásil Pragmatickou sankci, která dávala právo nástupnictví dcerám v případě, že král nemá syna, a prakticky tak vylučovala z následnictví jeho bratra. Don Carlos poté ze země odešel do exilu do Portugalska.
Po smrti Ferdinanda VII. 29. září 1833 jeho manželka Marie Kristýna Bourbonská převzala s podporou liberálů regentství za svoji dceru, tehdy tříletou Isabelu II. Don Carlos, který aspiroval na trůn podle nástupnického řádu vylučujícího ženy z nároku na trůn, vpadl do země a získal zde podporu konzervativců tzv. karlistů. Protože se konzervativní síly odvrátily od trůnu, musela regentka hledat podporu u umírněných liberálů (moderadores) a provedla v tomto směru několik kroků. Během první karlistické války (1833-39) vydala v roce 1834 Marie Kristýna královské nařízení, kterým zavedla zřízení podobné ústavě z roku 1812, aniž by se na ni odvolávala. V témže roce definitivně zakázala inkvizici. Přes politické ústupky trval tlak na další liberalizaci. V roce 1836 obnovila ústavu z roku 1812 a rok nato vydala novou, ještě liberálnější ústavu. Válka skončila teprve po šesti letech bojů, kdy zvítězila vládní armáda vedená generálem Baldomerem Esparterem. Po ukončení války Marie Kristýna obnovila některá přednapoleonská privilegia, čímž si chtěla získat podporu konzervativních sil, a následně se pokusila odvolat ústavu z roku 1837. Tím vyvolala odpor a aktivizovala radikální demokraty (progresistas). Protože odmítla ustoupit jejich požadavkům, abdikovala 15. června 1840 na regentství.
Novým regentem jmenovaly kortesy generála Espartera, který byl vůdcem radikálních demokratů. Espartero začal zavádět další reformy tak unáhleně, že vyvolal po celé zemi několik povstání, do jejichž čela se postavili moderadores. Espartero sice všechny vzpoury postupně potlačil, ale to ho nezachránilo a v roce 1843 byl umírněnými liberály donucen se vzdát titulu regenta.
V reakci na neúspěch regentství, prohlásily v r. 1843 kortesy Isabelu plnoletou a postoupily jí většinu. Královna chtěla být v politice aktivní, přitom byla pod trvalým tlakem konzervativního královského dvora, obzvláště své matky, a v praktické politice se ani příliš nevyznala. Proto svěřovala tyto záležitosti svým generálům Narváezovi, Esparterovi a O'Donnellovi, které během své vlády jmenovala premiéry, a to i opakovaně. V roce 1846 se Isabela II na doporučení kortesů vdala za svého bratrance Františka Bourbonského, vévodu z Cádizu. Sňatkem došlo k oslabení karlistů, protože František patřil do okruhu možných následníků v původní mužské linii. Vědomi si této skutečnosti vyvolali karlisté v Katalánsku povstání známé též jako druhá karlistická válka (1846-49). Přestože si vzbouřenci vedli vojensky zdatně a podařilo se jim postavit armádu o síle 10 000 mužů, povstání nakonec vyhaslo poté, co jeho vojenský velitel Ramon Cabrera musel v důsledku svých zranění opustit Španělsko. Isabela měla s Františkem 11 dětí, z nichž se pět dožilo dospělosti. Její kralování bylo chaotické a nepřineslo Španělsku tolik potřebný klid. Královna se opřela o liberály a stala se zajatcem jejich politiky, prostřednictvím svých vlád nepřetržitě utiskovala přívržence umírněného absolutismu a na druhé straně nebyla přístupná zavedení svobodnějšího režimu. Nebyla oblíbena z těchto důvodů a navíc proto, že nedávala najevo zájem o poddané.
Během jejího kralování proběhlo několik pokusů o modernizaci země, které měly za následek značné změny ve španělské ekonomice. Roku 1850 byl zahájen proces, který modernizaci urychlil, zaváděly se nové výrobní technologie, rozšířila se důlní těžba, zvýšily se veřejné investice a nastal pokrok v industrializaci. Jakkoli byly tyto změny významné, týkaly se pouze omezených oblastí a specifických aktivit a neudržely si trvalé tempo. Prvotním nástrojem industrializace byla železnice, jejíž první trať na iberském poloostrově byla zprovozněna mezi Barcelonou a Mataró v roce 1848, avšak v té době již fungovala trať na Kubě, která byla součástí španělského impéria. V roce 1855 byl schválen všeobecný zákon o železnici, který umožnil zahraniční investice a který navazoval na první plán rozvoje železnic schválený v roce 1851. O skutečném důvodu nešťastného rozhodnutí použít široký rozchod 1 674 mm (neboli 6 kastilských stop) panují nejasnosti. Jednak se tvrdí, že odlišný rozchod měl ztížit případnou francouzskou invazi, jednak že široký rozchod měl umožnit provoz silnějších lokomotiv na zdolání příkrých stoupání v hornaté zemi. Z několika mála kilometrů měla vzniknout síť o 5 000 km, spojující Madrid se zbytkem Španělska. Hutnictví se koncentrovalo koncem padesátých let na jihu, kde vznikly první podniky v Malaze, a teprve později na severu. Textilní a papírenský průmysl byl rozložen na východbím pobřeží u Valencie a v Katalánsku. V padesátých a šedesátých letech byla Barcelona prvním skutečně průmyslovým střediskem s vysokým podílem místních investorů, což bylo významné pro další rozvoj této oblasti, která si jako jediná z původně rozvinutých oblastí zachovala dynamiku rozvoje a předstihla ostatní regiony, jak se projevilo na konci 19. a začátkem 20. století. Jsou uváděny čtyři hlavní důvody, proč skutečná průmyslová revoluce nastala ve Španělsku s takovým zpožděním oproti Evropě: především opožděné zlepšování dopravní sítě, za druhé vyská úroveň negramotnosti, která dosahovala více než 80 %, za třetí politická nestabilita a pokračování občanských válek s Karlisty a za čtvrté nízká míra kapitalizace a hospodářské kultury.
V polovině padesátých let byl vytvořena společná vláda radikálů a liberálů, ale nebyla příliš úspěšná. V těchto letech se Španělsko účastnilo několika ozbrojených konfliktů – Krymské války, tažení do Kočinčíny (1858-62 spolu s Francií), španělsko-marocké války (1859-60), rekolonializace Dominikánské republiky (1863-65), první tichomořské války. Až na území v Maroku (rozšíření Ceuty a Melilly a získání Ifni) nepřinesly tyto války Španělsku žádné zisky. V šedesátých letech postihly Španělsko hospodářské obtíže a v důsledku neshod, jak je řešit, k tomu přistoupil rozklad Liberální unie. Liberálové a radikálové se však shodli v r. 1866 v Ostende na odstranění královny. To se podařilo po státním převratu vedeném generálem Joanem Primem v roce 1868, v jehož důsledku odešla Isabela do exilu do Francie.
[editovat] Od slavné revoluce k první španělské republice (1868–1874)
Převratu z roku 1868 se ve Španělsku říká slavná revoluce, ovšem generálové zůstali u moci, přestože to tentokrát byli radikální demokraté. Nejvýznamnějším mužem tohoto období byl generál Francisco Serrano, který během revolučních zmatků přes odpor republikánů prosadil, aby byla monarchie zachována. Serrano byl jmenován regentem a následně v r. 1869 přijaly kortesy novou liberálně demokratickou ústavu. Juan Prim se stal předsedou vlády a měl za úkol připravit volbu nového krále.
S odchodem královny do exilu se aktivizovali karlisté, kteří na trůn prosazovali vnuka původního pretendenta na trůn. Ovšem republikáni souhlasili s konstituční monarchií pod podmínkou, že král bude přísahat na novou ústavu, což karlisté jako legitimisté nechtěli přijmout. Jedním z možných kandidátů byl i generál Espartero, který se záhy kandidatury vzdal, aniž by to zasáhlo jeho značný politický vliv. Dalšími kandidáty byli dva němečtí princové, což se stalo jednou z příčin prusko-francouzské války. Období tahanic ukončily kortesy tím, že v r. 1870 zvolily králem prince Amadea, mladšího syna italského krále Viktora Emanuela II. Přestože král Amadeus I. přísahal na ústavu, kortesy ho považovaly za přivandrovalce a politikové proti němu intrikovali. Navíc karlisté zahájili třetí karlistickou válku a bouřili se i republikáni. V lednu 1873 Amadeus vyhlásil, že španělskému lidu nelze vládnout, abdikoval a zanechal zemi napospas bojům republikánů a karlistů. Kortesy bezprostředně poté prohlásily Španělsko republikou (První španělská republika). Při práci na nové ústavě se mezi zastánci republiky rozhořel spor, zda Španělsko má být federálním (stanovisko republikánů) nebo unitárním (stanovisko radikálů) státem. Země se zmítala v chaosu – propukala různá povstání, ať už kantonalistů nebo socialistů a do toho vstoupila Isabela II. s nárokem na trůn pro svého syna Alfonse, v jehož prospěch abdikovala v exilu již v r. 1870. Když v prosinci 1874 vypukla v Saguntu vzpoura vojáků podporujících Alfonse, armáda odmítla zakročit a republika se zhroutila.
[editovat] Restaurace (1874–1931)
Alfons XII. záhy získal na svoji stranu republikánskou armádu, která mu přísahala věrnost. Poté skoncoval s karlistickým povstáním, když využil toho, že převážná část monarchistů přešla na jeho stranu. Karlistické války byly ukončeny v r. 1876 poté, co se Alfons s vládním vojskem vylodil v Pamploně. Téhož roku vešla v platnost nová ústava, která pak platila po celou dobu restaurace. Španělsko se stalo konstituční monarchií s dvoukomorovým parlamentem – nižší komorou (Congreso de Diputados) a vyšší komorou (Senado). Tato ústava dávala králi právo jmenovat senátory a libovolně odvolávat zákony, zároveň měl titul nejvyššího velitele armády. Ve vládnutí se střídaly dvě politické strany : Liberální strana a Konzervativní strana, které byly utvořeny podle anglického vzoru – oné době se ve Španělsku říká el turno pacífico. Ostatní strany byly z politické soutěže vyloučeny, odborové organizace byly zakázány. Nástupem restaurace se významně centralizovala státní a soudní správa země. Reakcí na to byl vznik nacionalistických stran v Katalánsku a Baskicku. Vznikaly ovšem i celošpanělské strany jako např. v r. 1879 socialistická strana. V hospodářské oblasti je pro tyto roky charakteristický ekonomický vzestup. Španělsko bylo oproti ostatním evropským státům značně zaostalé a v oné době nastala široká modernizace; objem výroby významně vzrostl zejména díky výrazným ochranářským opatřením. Alfonsovi XII. se podařilo ukončit desetiletou válku na Kubě, která začala v r. 1868 a jejímž výsledkem bylo zrušení otroctví. V roce 1884 byla zahájena španělská kolonizace Západní Sahary. Mladý král zemřel na tuberkulózu v r. 1885 ve věku pouhých 28 let.
Po smrti Alfonse XII. byla prohlášena regentkou Marie Kristýna Rakouská, která měla dvě dcery a byla tehdy znovu těhotná. 17. května 1886 se jí narodil syn, který byl prohlášen španělským králem jako Alfons XIII., a až do jeho plnoletosti v roce 1902 byla za něj regentkou. Toto období se vyznačuje politickým pokrokem: byl přijat zákon o sdružování, zaručena svoboda tisku, zavedeno všeobecné volební právo pro muže (1890) a vytvořena instituce poroty v soudnictví. Nové zákony umožnily rozšíření politické scény, z čehož pro budoucnost byla nejdůležitější republikánská strana (Partido Republicano de España).
- V tomto článku jsou použity překlady textů z článků Restauración absolutista en España na španělské Wikipedii, Reinado de Isabel II de España na španělské Wikipedii, Sexenio Democrático na španělské Wikipedii, Restauración borbónica en España na španělské Wikipedii, Glorious Revolution (Spain) na anglické Wikipedii a First Spanish Republic na anglické Wikipedii.
