Ruské impérium

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ruské impérium
Российская империя
Pоссiйская Имперiя
 Ruské carství 1721–1917
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
Hymna: Bože, Carja chrani!
geografie
Mapa
Mapa ruské říše se všemi ovládanými územími za všechna časová období dohromady.

     Mapa říše [a]      Sféry vlivu

hlavní město:
rozloha:
21 799 825 km²
obyvatelstvo
počet obyvatel:
128 200 000 (v roce 1897)
národnostní složení:
ruština jako úřední jazyk
státní útvar
vznik:
zánik:
1917 (revoluce)
Státní útvary a území
Předcházející:
Ruské carství Ruské carství
Nástupnické:
Ruská republika Ruská republika
Ruská sovětská federativní socialistická republika Ruská sovětská federativní socialistická republika
Běloruská lidová republika Běloruská lidová republika
Finské království Finské království
Horská republika Horská republika
Moldavská demokratická republika Moldavská demokratická republika
Ukrajinská národní republika Ukrajinská národní republika
Zakavkazská demokratická federativní republika Zakavkazská demokratická federativní republika
Litevské království Litevské království

Ruské impérium, také Ruská říše (rusky Российская империя, v předreformní podobě Pоссiйская Имперiя) byl státní útvar existující v letech 17211917; jedná se o třetí územně nejrozsáhlejších říší v dějinách lidstva. Název byl zaveden po vítězství v severní válce (17001721) carem Petrem I. Velikým, který přijal titul imperátora; Hlavním městem se stal nově založený Petrohrad (Sankt-Petěrburg). Ruské impérium zaniklo v únorové revoluci roku 1917, kdy abdikoval car Mikuláš II. a moc se dostala do rukou prozatímní vlády.

Roku 1897 činila rozloha impéria 22 400 000 km² (pro porovnání: dnešní Ruská federace zaujímá 17 075 200 km²); téhož roku zde žilo 128 200 000 obyvatel, z nichž zhruba polovina byli Rusové. Říše byla rozdělena na 81 gubernií, 20 oblastí a 1 okruh (stav v roce 1914).

Územní vývoj Ruské říše[editovat | editovat zdroj]

Ruská říše v roce 1914
Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Ruska.

Moskevská Rus[editovat | editovat zdroj]

Přestože oficiálně se Rusko stalo říší (impériem) na začátku 18. století (1721) za vlády Petra I. Velikého, byla imperiální expanze součástí dějin předchozího státního útvaru, ze kterého Rusko vzešlo, Moskevské Rusi. Její vládci (nejprve knížata, posléze velkoknížata a nakonec carové) zahájili od počátku 15. století dlouhodobou expanzivní politiku, díky které se z nevýznamného údělu stalo srdce Ruska. Za zvláště významnou je nutno považovat osobnost Ivana III. (1462–1505) a Ivana IV. (1533–1584), kteří rozšířili území Moskevské Rusi o severoruské městské státy, jako byl Veliký Novgorod a Pskov (Ivan III.) a o poslední území jednoho z posledních tatarských chanátů v Kazani (Ivan IV.). Za vlády Ivana IV. také započala ruská kolonizace Sibiře. V roce 1639 stanuli Rusové u pobřeží Tichého oceánu a následně založili město Vladivostok. Rusko také do poloviny 19. století kontrolovalo severoamerickou Aljašku.

Vedle územní expanze byla pro vznik Ruska významná také ideologická prestiž, kterou Moskvě zajistil právě Ivan III. svatbou s byzantskou princeznou Sofií a přijetím byzantského orla jako státního znaku a titulu cara (od slova caesar = císař) v roce 1472. Na tuto imperiální tradici a zvláště ideologii Moskvy – Třetího Říma navázal také Petr I. Veliký, který ruskou koncepci říše více pozápadnil.

17. století[editovat | editovat zdroj]

K nejvýznamnějším územním ziskům 17. století patřilo získání levobřežní Ukrajiny (Malá Rus) a její následné postupné připojení k Rusku jako gubernie. Tyto zisky ukazovaly na novou orientaci Moskvy směrem na západ, konkrétněji směrem k Polsku a k Pobaltí, jejichž strategický význam si ruští carové dobře uvědomovali.

Stranou nezůstávaly ani oblasti jihovýchodní kolem Černého moře, doposud kontrolované Osmanskou říší nebo jejími klienty. Kontrola nad Černým mořem a potažmo kontrola Bosporu a Dardanel se staly dalším z klíčových momentů ruské imperiální expanze od Petra I. Velikého až do roku 1917. Rusko postupně získalo kontrolu nad pobřežím Černého moře (dobytí Azova bylo první vlaštovkou) a svoji pozici v regionu upevnilo připojením Gruzie na počátku 19. století (1810).

18. století[editovat | editovat zdroj]

V 18. století se Rusko také významně rozšířilo směrem na západ. Za Petra I. Velikého a jeho nástupců bylo k Rusku zcela připojeno Pobaltí (dobyto na Švédsku), za Kateřiny II. Veliké získalo Rusko východní oblasti polsko-litevské Rzeczi Pospolité (část Litvy, východního Polska a Běloruska) a také Krym s přilehlou částí jižní Ukrajiny, kde byly založeny přístavy Sevastopol, Cherson a Oděsa. Jako výsledek Finské války bylo v roce 1809 k Rusku také připojeno Finsko mající status autonomního velkoknížectví. Tím se ruská expanze směrem na Západ v podstatě zastavila.

19. století[editovat | editovat zdroj]

Během 19. století se ruské teritorium rozšířilo ještě o několik oblastí: vedle Kavkazu a Zakavkazska se jednalo o Besarábii (1812) na jihu a jihozápadě, a dále o oblasti ve střední Asii (Chiva a Buchara připojeny v letech 1869–1885). Středoasijská expanze byla součástí ruské koloniální politiky a jeho velmocenského soupeření v regionu s Velkou Británií. Oblast Střední Asie a oblast kolem Kaspického moře umožňovaly přístup do Persie, Afghánistánu a odtud do britské Indie.

Úpadek Ruské říše[editovat | editovat zdroj]

Ruská říše roku 1866. Světle zeleně jsou označeny oblasti pod ruským vlivem

Ačkoliv Ruské impérium ještě rostlo, již v průběhu 19. století se prohluboval jeho úpadek po vítězství konzervatismu v napoleonských válkách. Nízká míra vzdělanosti nižších vrstev obyvatelstva, absolutismus, zaostalost vesnice a zemědělské výroby, dědictví nevolnictví, národnostní otázka a nacionalismus, a konečně obecně pomalá modernizace země, vedly k prohlubování vnitřní krize Ruska. Jedním z projevů krize byla porážka Ruska v Krymské válce (1853-1856) a prodej Aljašky Spojeným státům americkým (1868).

20. století[editovat | editovat zdroj]

Na počátku 20. století začaly sociálně-politické problémy, se kterými se Rusko potýkalo, eskalovat. Říše se ocitla v hluboké sociálně-politické krizi, jejímiž hlavními jmenovateli byly sílící snahy především středních vrstev a dělnického hnutí o uvolnění režimu a rostoucí odpor neruských národů (Poláci, Čuvaši, Litevci, Finové) proti stále agresívnější rusifikaci. Za tohoto stavu se střetlo s Japonskem v boji o vliv na Dálném východě a utrpělo v rusko-japonské válce (1904-1905) drtivou porážku. Ruský vliv na Dálném východě se zhroutil, ruské válečné loďstvo bylo rozdrceno (viz bitva u Cušimy) a velmocenská prestiž země se ocitla v troskách. Následné dvě ruské revoluce v roce 1905 a 1917 ukázaly na hlubokou krizi samoděržaví, despocie, tyranie, krutovlády (carský režim je považován za nejhorší té doby) a celého sociálního a politického uspořádání Ruska.

Poslední ranou byla pro Impérium první světová válka, která naplno odhalila jeho nefunkční společenské uspořádání a technologickou zaostalost. Poslední car nebral ohledy na nikoho, jeho násilná vláda znamenala otřesy, země byla zaostalá, během války se ruská carská armáda rozložila a Ruská říše společensky, ekonomicky i vojensky zkolabovala. Oslabený carský režim padl ve víru druhé revoluce a rozvrácenou zemi nakonec, po letech občanské války, ovládli bolševici. Krátkou epizodou byl vznik Ruské republiky v roce 1917.


Panorama Moskvy v roce 1867
Panorama Moskvy v roce 1867

Organizace vlády 1721–1917[editovat | editovat zdroj]

Gosudar-Imperátor[editovat | editovat zdroj]

Moskva v roce 1908

Ruská říše zůstávala po celou dobu svojí existence absolutistickým státem, založeným na principu samoděržaví. I po revoluci 1905 a Říjnovém manifestu zůstával ruský car (neoficiální titul), resp. gosudar-imperátor absolutistickým panovníkem s neomezenou mocí. Princip samoděržaví vycházel částečně z byzantské tradice, ale odrážel také prvky východního despotismu. Znamenalo to v podstatě to, že gosudar-imperátor ve svých rukách držel veškerou výkonnou, zákonodárnou a soudní moc, které potom delegoval na jemu podřízené orgány.

Samoděržavný princip vlády byl tedy určitým derivátem několika tradic a vlivů. Petr I. Veliký se snažil (a podařilo se mu to částečně) samoděržaví a Rusko pozápadnit, ale užíval k tomu stále despotických metod svých moskevských předchůdců.

V 19. století se samoděržaví samozřejmě proměňovalo. Například Alexandr II. (1855–1881) se snažil o jeho moderní interpretaci a zavedl celou řadu reforem, které vedly nebo měly vést k pozvolnému přechodu od despoticky a tradičně organizovaného státu k právnímu státu. Naopak vlády jeho syna Alexandra III. (1881–1894) a také vnuka Mikuláše II. (1894–1917) se snažily o návrat k tradičnímu konzervativnímu pojetí samoděržaví, které vidělo v gosudaru-imperátorovi a jeho neomezené moci jedinou záruku politické stability a existence Ruska. Tyto snahy se samozřejmě dostávaly do konfliktu s politickými i sociálními změnami uvnitř ruské společnosti.

Seznam ruských gosudarů-imperátorů od roku 1721:

Vládní rada[editovat | editovat zdroj]

Tento orgán vznikl vládní reformou Petra I. Velikého a měl na jedné straně nahradit bojarský sněm a na druhou napomoci lepší organizaci vlády nad Ruskem podle západních vzorů. Vládní rada byla v podstatě výkonným, zákonodárným i soudním orgánem ruských monarchů a předsedal jí od doby Petra I. Velikého oberprokurátor Nejsvětějšího synodu. Počet členů Rady se během 18. a 19. století měnil. Vládní rada se dostala do odlišného kontextu po zřízení ministerstev a Státní rady (1801).

Státní rada[editovat | editovat zdroj]

Byla zřízena carem Alexandrem I. v roce 1801 jako nejvyšší poradní orgán ruských panovníků v rámci reformy ruské státní správy na počátku 19. století. Hlavní funkce Státní rady byly spojeny se zákonodárstvím. Podle ustanovení z roku 1810 se ve Státní radě měly především probírat návrhy zákonů a zákonných úprav. Část členů Státní rady nebyla volena, ale jmenována carem, další část byla volena z gubernií a poslední byla založena na principu delegace (například Nejsvětější synod měl nárok na 6 míst, finský Senát na 2 místa atp.). V roce 1906 došlo k transformaci Státní rady v horní komoru ruské Dumy.

Duma[editovat | editovat zdroj]

Zasedací sál první ruské Dumy v Tauridském paláci v Petrohradě

Až do roku 1906 neměla Ruská říše jako absolutisticky organizovaný stát ekvivalent moderního parlamentu nebo sněmu. Obdobně v Rusku oficiálně neexistovaly politické strany. Ruská Duma byla vytvořena až po ruské revoluci v roce 1905 (na základě Manifestu Mikuláše II. ze 6. srpna 1905,[1] kterým byla poprvé Duma svolána), později byla také legalizována existence politických stran a garantována základní občanská práva obyvatelstva (Říjnovým manifestem). Mezi léty 1906–1917 byly zvoleny a svolány celkem čtyři Dumy, jelikož nově etablující se politický systém Ruska byl relativně nestabilní.

Čtyři ruské Dumy:

  • I. Duma (duben – červen 1906)
  • II. Duma (únor – červen 1907)
  • III. Duma (1907–1912)
  • IV. Duma (1912–1917)

Volební systém Ruska byl založen na kuriálním principu, který zaručoval dominantní přístup k zastoupení v Dumě pro velkostatkáře a městské elity, ale daleko menší pro dělníky, rolníky, největší sociální skupinu Ruska, nebo pro zástupce neruských národů.

Politické strany zastoupené ve čtyřech předrevolučních ruských Dumách:

Související informace naleznete také v článku Politické strany předrevolučního Ruska.

Ministerstva[editovat | editovat zdroj]

Dřívější sídlo senátu a synotu v Petrohradu

Ministerstva podle evropského (francouzského) vzoru byla v Rusku zřízena za vlády Alexandra I. v roce 1802. Ministři byli považováni na prvním místě za služebníky cara, na něž gosudar-imperátor delegoval část ze svých neomezených pravomocí. V roce 1802 se jednalo o tyto ministerstva:

  • ministerstvo pozemních vojenských sil,
  • ministerstvo námořnictva,
  • ministerstvo zahraničních věcí,
  • ministerstvo spravedlnosti,
  • ministerstvo vnitra,
  • ministerstvo financí,
  • ministerstvo obchodu,
  • ministerstvo lidové osvěty.

Záležitosti kultu byly přenechány Nejsvětějšímu synodu, v jehož čele nestál ministr, ale oberprokurátor.

V roce 1906 (po první ruské revoluci) mělo Rusko ještě ministerstvo zemědělství, obchodu a průmyslu, cest a komunikací; ministerstva pozemních vojenských sil a námořnictva bylo spojeno v jedno ministerstvo. O záležitosti carského dvora se staral zvláštní ministr.

Funkce předsedy vlády se v Rusku poprvé oficiálně objevila v roce 1906 v rámci zřízení kolektivního vládního orgánu rady ministrů. Předtím tuto funkci neoficiálně vykonával často ministr zahraničních věcí.
Po roce 1905 mělo Rusko stabilně předsedu vlády a tyto funkce mezi léty 1905–1917 vykonávali:

Státní správa[editovat | editovat zdroj]

Rezidence moskevského guvernéra (1778–82)

Moderní státní správu do Ruska zavedly reformy Petra I. Velikého. Do této doby (1708) byla praxe státní správy stále založena na archaickém principu kormljenie. Rusko také postrádalo centralizovaně organizovanou a standardizovanou organizaci státní správy i profesionální státní úředníky.

Petr I. Veliký také nechal rozdělit Rusko na několik menších a větších správních celků. Nejmenší z nich byla volosť (rusky: волость), dále následoval ujezd (rusky: уезд) a nakonec gubernie (rusky: губерния), které byly ještě reformou v roce 1718 rozděleny na provincie.

Významným krokem bylo utvoření profesionální třídy státních úředníků a důraz na jejich vzdělávání. V roce 1722 znamenalo zavedení takzvané Tabulky hodností další krok v systemizaci a standardizaci státní správy říše. Přes četné změny během 18. (především za Kateřiny II. Veliké) a 19. století zůstal princip volosti – ujezdu – gubernie zachován.

K roku 1914 bylo Rusko rozděleno na 81 gubernii, 20 oblastí a na 1 okruh. Větší města jako byla například Oděsa, Sevastopol, Rostov na Donu a další) měla vlastní nezávislou administrativu a vládu stojící mimo systém gubernií. Finsko, Moskva, Varšava, Vilno nebo Kyjev) měly generální guvernéry.Tento systém se týkal klasické administrativní a policejní správy. Například v oblasti vzdělávání bylo Rusko rozděleno odlišně na 12 okruhů (rusky: округ). Z obecného hlediska bylo Rusko relativně přísně centralizovaným státem, vzhledem k rozloze a rozdílnosti jím kontrolovaných teritorií však byla efektivní správa v 18. a 19. století problémem.

Armáda a flotila[editovat | editovat zdroj]

Carské jednotky se připravují na invazi perských sil během rusko-perské války (1804–1813), která nastala současně s francouzskou invazí do Ruska.
Ruské carské námořnictvo během souboje s tureckými loděmi za Rusko-turecké války).

Na počátku 1. světové války mělo Rusko nejpočetnější armádu mezi evropskými velmocemi. Neznamenalo to ale, že mělo armádu technologicky nejmodernější. Armáda hrála v dějinách Ruské říše významnou roli a byla považována za jeden z hlavních pilířů státu. Vzhledem k neustálé expanzi a rozšiřování území v době existence Ruské říše byly funkce armády nejenom čistě vojenské ale v mnoha případech také správní a policejní. Zcela charakteristickým bylo propojení armády se státní správou a vládou obecně. Cela řada ruských politiků 18. a 19. století začala kariéru v armádě nebo flotile, a měla vysoké vojenské hodnosti.

Počátky moderní evropské armády v Rusku je možné přisuzovat opět Petrovi I. Velikému, který se nechal inspirovat evropskými vzory nejprve při organizaci Preobraženského pluku (1685). Mezi první novoty patřilo například zavedení vojenských stejnokrojů (uniforem), ale také nových technologií a organizace velení. Preobraženský pluk se stal později vzorem pro reorganizaci ruské armády, kterou Petr I. Veliký inicioval zvláště po prvních neúspěších ve válce se Švédskem (bitva u Narvy, 1700). Snad nejvýznamnějším krokem v těchto reformách byla skutečnost, že ruská armáda přestala mít svůj dosavadní polofeudální charakter, ale stala se pravidelnou armádou, která byla kdykoliv k dispozici potřebám gosudara-imperátora. Až do roku 1917 byly přitom armáda a flotila považovány za osobní majetek gosudara-imperátora.

Existence stálé armády samozřejmě znamenala nutnost zajištění dostatečného přílivu rekrutů a finančních zdrojů. V roce 1705 byla stanovena první organizovaná povinnost odvodu rekrutů. Povinná vojenská služba pro všechny ruské obyvatele byla uzákoněna v roce 1874 carem Alexandrem II.

Ruská armáda a flotila byla v 18. a 19. století značně mnohonárodním tělesem, ve kterém sloužila na jedné straně masa často nevzdělaných rolníků, na druhé straně mnohonárodní elita ruských důstojníků, pocházejících z řad místních aristokracií nebo starých vojenských rodin (pobaltští Němci, Poláci, Gruzíni a Tataři patřili k nejčastějším neruským členům důstojnického sboru). Vzhledem ke svému imperiálnímu charakteru nebyl jiný etnický původ ani náboženství problémem. Služba v armádě a ve flotile byla jednou z forem inkorporace lokálních elit do imperiální vládnoucí vrstvy.

Nejvyšší vojenskou hodností byl v 18. a 19. století podle Tabulky hodností generál-polní maršál (pro pozemní vojska) a generál-admirál (flotila). Tyto dvě hodností byly zařazeny do I. třídy vojenských hodností. Nejnižší vojenské hodnosti (mimo čtrnáct hodnostních tříd) byl u pěchoty řadový voják a u flotily námořník 2. stupně.

Soudnictví[editovat | editovat zdroj]

Základy moderního soudnictví položil v Rusku Petr I. Veliký svými reformami politické správy, avšak nejvýznamnější moderní reforma soudnictví byla provedena až v roce 1864 carem Alexandrem II. Jeho reforma provedla několik významných kroků na cestě k budování moderního právního státu a vědomí v Rusku.

Suděbnyj Ustav (1864) především zajistil oddělení soudní moci od moci správní a učinil z ní nezávislou sféru výkonu spravedlnosti. V rámci této reformy byla ustanovena nezávislost soudců, veřejné konání soudních líčení a především rovnost všech sociálních skupin před zákonem. Reforma soudnictví Alexandra II. se inspirovala částečně z britských a francouzských zkušeností. Za zvláště demokratickou inovaci lze (vedle rovnosti před zákonem) považovat především volitelnost soudců, kterou tato reforma také zavedla. Rovněž struktura soudnictví byla více standardizována: každý soudní tribunál měl svůj odvolací soud a na nejvyšším stupni potom stál Nejvyšší kasační soud. Soudci v nejnižší instanci byli voleni, zatímco soudci ve vyšších instancích byli delegováni.

Samospráva[editovat | editovat zdroj]

Provinční ruské město v zimě, namaloval Boris Kustodijev

Lokální samosprávu uvedl do Ruska Alexandr II. Nikolajevič v rámci liberálních reforem své vlády v roce 1864 zřízením místních zastupitelských shromáždění zemstev ve 34 evropských guberniích Ruska. Do zemstev byli voleni zástupci velkostatkářů, měst a rolníků podle principu nerovného zastoupení, což znamenalo, že velkostatkářům byl garantován největší vliv.[2] Ruská místní samospráva byla po roce 1864 organizována vzestupně. Na nejnižším stupni byla venkovská samospráva miru a volosti a dále zemstva na úrovni provincie a gubernie. Všechny stupně byly vzájemně provázány, avšak klíčový vliv měla zemstva na úrovni provincií a gubernie, která ovlivňovala především místní školskou, zdravotní ale i ekonomickou politiku či poštu. Do nich delegovaly vesnické komunity své zástupce. Během více něž 60 let své existence se zemstva stala baštou ruských liberálů a konstitucionalistů. Po roce 1905 byla zemstva zvláště zainteresována v uvádění agrární reformy Petra Stolypina, který chtěla podstatně modernizovat ruskou vesnici.

Městská samospráva organizována na podobném principu jako zemstva. Městské zastupitelské orgány (dumy) byly složeny na základě volebního censu. Výkonná moc příslušela ve městech starostovi a městské radě (uprava).

Mezi léty 1892–1894 byla nicméně ruská samospráva omezena novými zákonnými úpravami vlády Alexandra III. Mezi jiným tyto úpravy znamenaly podřízení zemstev a městských dum gubernátorovi (tedy přímo státní moci). Po roce 1918 byla zemstva nahrazena sověty.

Společnost[editovat | editovat zdroj]

Jako imperiální stát bylo Rusko během 1721–1917 sociálně stratifikovanou společností, která byla mnohonárodní a mnohokonfesionální. Jako jinde v Evropě měly největší vliv proporcionálně nejmenší skupiny obyvatelstva, složené ze šlechty, vysoce postavených byrokratů, vojáků a církevních hodnostářů a nakonec stále více také bohatých podnikatelů. Největší skupinou obyvatelstva byli rolníci, jelikož Rusko zůstávalo až do roku 1917 dominantně agrárním státem. Hlavními pilíři imperiální moci Ruské říše byli tyto sociální vrstvy:

Aristokracie[editovat | editovat zdroj]

Ruská aristokracie (dvorjanstvo, rusky: дворянство) odrážela mnohonárodní podstatu Ruské říše. V jejím centru stály staré a nové ruské šlechtické rodiny, avšak vedle nich to byly významné tatarské, německé, švédské, gruzínské a polské šlechtické rodiny, které byly postupně inkorporovány do ruské aristokracie a přijaty do služeb a ke dvoru ruských gosudarů-imperátorů.

Významnou proměnou prošla ruská šlechta v době Petra I. Velikého, který pochopil nutnost její westernizace a zároveň šlechtu obměnil šlechtou novou, která nebyla postavena na původu, ale na zásluhách. V předpetrské době byla šlechta na jedné straně významným politických aktérem v oblasti správy a armády, na druhé straně byla pevně svázána s carským despotismem. Petr I. kladl důraz především na větší vzdělanost šlechty a její provázání s efektivně spravovaným státem. Naopak závislost aristokracie na samoděržaví mu vyhovovala.

K emancipaci ruské šlechty došlo ve skutečnosti až v době Kateřiny II. Veliké v roce 1762, kdy Kateřina II. po svém nástupu potvrdila některá významná privilegia pro ruské dvorjanstvo, jako bylo například osvobození od povinné vojenské služby (platné do roku 1874) a právo vycestovat ze země bez nutnosti pasu (tedy privilegium volného pohybu).

Ruská šlechta byla rozdělena do následujících kategorií:

  • stará šlechta (potomci Rurikovců a starých bojarských rodin)
  • titulární šlechta (s následujícími tituly: kníže, hrabě, baron)
  • dědičná šlechta (kde se šlechtické tituly dědily u generace na generaci)
  • osobní šlechtictví (šlechtický titul byl udělen pouze konkrétní osobě a nedědil se)
  • nemajetná šlechta (šlechtictví získané službou bez majetku).

Během 19. století prošla ruská šlechta významnými změnami, především se zvýšil počet členů nové šlechty, jež získala titul službou a zásluhami, ale i její ekonomické funkce. Podle statistických odhadů se mezi léty 1850 až 1900 počet celoruské šlechty zvýšil o 80 % z 1 miliónu osob na 1,8 miliónu osob.[3] Podle statistik z roku 1897 je také možné rekonstruovat přibližnou etnickou strukturu ruské šlechty. Podle A. Kappelera bylo celkem 40 % šlechty ruského původu, polská šlechta tvořila ne méně než 29 % (při sčítání byli zahrnuti společně s běloruskou a litevskou šlechtou v čísle 39 %), 5,9 % ruské šlechty byli Gruzíni, 4,8 % tatarská šlechta a kolem 2 % německá pobaltská šlechta.[4]

Ruská šlechta měla samozřejmě velký vliv na politický vývoj i situaci Ruska. Podle dalších odhadů bylo 71 % úředníků a vojáků na nejvyšších postech ve druhé polovině 19. století šlechtického původu.[5]

Byrokracie a armáda[editovat | editovat zdroj]

Car Mikuláš II. a ruští vojáci během první světové války

Významným pilířem ruského státu byla samozřejmě sociální vrstva ruské byrokracie. Představy o tom, že carské Rusko mělo přebujelou byrokracii, jsou mylné. Podle statistiky z roku 1897 tvořila státní správa pouhých 0,75 % všeho obyvatelstva Ruska.[6] Základy ruské moderní byrokracii nepoložil nikdo jiný než Petr I. Veliký, který systematizoval a reorganizoval celou státní správu Ruska a zavedl instituci státního úředníka. Tabulka hodností (1722) potom přesně stratifikovala ruskou byrokracií do celkem 14 hodnostních tříd. Orlando Figges shrnuje, že carskému Rusku rozhodně nechyběla profesionální a vzdělaná byrokracie, ale její problém spočíval ve skutečnosti, že ruská byrokracie byla v určitém smyslu hybridem, ve kterém se smísila tradice ruského patrimonialismu s pruským systémem racionalizované správy. Tato situace vedla k tomu, že ruská byrokracie často a jednoduše podléhala blahovůli carského dvora a obecně postrádala některé hlavní charakteristiky moderní byrokracie jako jsou řádné procedury, pevně stanovené institucionální vztahy nebo řádné právní postupy. Druhým problémem byla skutečnost, že byrokracie neměla pevně zakotvené postavení ve všech částech Ruska. V mnoha regionech sehrávala administrativní roli ruská carská armáda, a tedy vojáci.[7]

Vereščaginův obraz "Ať vejdou!" z roku 1871, připomínající dobytí Chivy ruskými vojsky

Armáda (pozemní i flotila) tvořila poslední sekulární skupinu obyvatelstva Ruska s velkým vlivem na politický vývoj a situaci státu. Její význam byl tím větší čím více Rusko po roce 1721 expandovalo a rozšiřovalo své teritorium. Vedle toho měla armáda neopomenutelné represivní funkce. Celkově tvořili vojáci celkem 1 % všeho obyvatelstva Ruska (1897).[6] Podobně jako byrokracie, byla i armáda mnohonárodní sociální vrstvou, ve které sloužili vojáci ze všech konců Ruské říše. Nejvyšší posty byli v rukou ruské aristokracie (viz výše) a podobně jako v jiných monarchii této doby (například Prusko a Rakousko[–Uhersko])docházelo na nejvyšších stupních ruské vládního systému k mísení vojenských a civilních funkcí (na úrovní gubernátorů, ministrů atp.).

Pravoslavná církev[editovat | editovat zdroj]

Kostel na severu Ruska ve městě Belozersk

Pravoslavná církev a pravoslaví měly v carském Rusku zvláštní postavení v podstatě státního náboženství. Pravoslaví dávalo moci ruských autokratů a celému Ruskému státu náboženskou dimenzi a ideologické ospravedlnění. K pochopení role této sociální skupiny je nutné podívat se hlouběji do ruských dějin a zmínit vztah státu a církve v době starších ruských dějin a zejména instituci caesaropapismu. Na rozdíl od západního katolicismu pravoslavná církev se nikdy neoddělila od světské moci a byla přímo spojena s sekulární mocí státu. Jejím nejvyšším představitelem byl ruský vládce. Tento prvek plně využil Petr I. Veliký, jenž pravoslavnou církev ještě více svázal s ruským státem zřízením Nejsvětějšího synodu a funkce oberprokurátora (1721). V této instituci zasedali církevní představitelé stejně jako představitelé světské moci státu jmenovaní panovníkem.
K roku 1897 tvořili členové pravoslavné církve asi kolem 0,65 % všeho obyvatelstva Ruska.[8] Pravoslavná církev měla politický vliv především v oblasti vzdělávací politiky a zastávala spíše konzervativní postoje vůči modernizaci Ruska. Nicméně její postavení ve společnosti a v praktické politice během druhé polovině 19. století viditelně upadalo.

Střední třídy a inteligence[editovat | editovat zdroj]

Ve srovnání se západní Evropou mělo Rusko na konci 19. století stále úzkou skupinu středních tříd. Podle statistiky z roku 1897 tvořily ruské střední třídy kolem 12 % všeho obyvatelstva.[9] Vlastní střední třída byla podstatně diferencovaná a zahrnout se do ní dají podnikatelé a rentiéři, obchodníci, svobodná povolání, inteligence a zaměstnanci ve službách.

Obecně je nedostatek střední třídy nebo středních vrstev považován za jednu z příčin a zároveň projevů ruské zaostalosti. Na druhé straně je možné právě během druhé poloviny 19. století výrazné proměny a početní nárůst střední třídy, především v oblasti podnikatelů a obchodníků. Podle odhadů bylo v roce 1850 v Rusku 246 000 členů podnikatelských a obchodnických vrstev (resp. buržoazie), zatímco v roce 1900 se jednalo o téměř trojnásobné číslo – 600 000 členů.[10] Problémem ruské buržoazie byla ale nejen její relativní nepočetnost, ale především malý politický vliv, často konzervativní a antiliberální názory či negativní postoje k technologickým inovacím. Na konci 19. století se ale tato situace začala dramaticky měnit. Mezi vlivné politiky po roce 1905 patřili například okťabristé Alexandr Gučkov a Alexandr Protopopov, oba pocházející z bohatých podnikatelských rodin.

Ruská inteligence resp. intelektuální elita (inteligencia, rusky: интелигенция) zaznamenala ve druhé polovině 19. století jeden z nejdramatičtějších nárůstů: v roce 1850 k ní patřilo asi 50 000 členů, ale v roce 1900 to bylo již 400 000 členů.[11] Tyto odhady ukazují na dynamické změny v ruské společnosti, ke kterým docházelo za přispění i proti vůli carismu. Je nutné zmínit skutečnost, že sociální původ členů inteligence byl velice různorodý, včetně členů ruské aristokracie nebo středních tříd (městských elit, podnikatelů atp.). Inteligence patřila často k jedním z největších kritiků konzervativního režimu Ruska.

Rolnictvo[editovat | editovat zdroj]

Ruské žně

V roce 1897 tvořili 77,1 % obyvatelstva Ruska rolníci, což potvrzovalo postavení Ruska jako agrárního státu.[12] Nicméně tato obrovská masa obyvatelstva nebyla zcela homogenní. Například v západních oblastech Ruska neexistovalo nevolnictví dávno před jeho oficiálním zrušením v roce 1861, tamní rolníci hospodařili na soukromé půdě a nebyla zde obščina. Ve středním Rusku byla situace odlišná. Zdejší rolnictvo bylo hluboce zakořeněné v nevolnickém systému a těžko se přizpůsobovalo požadavkům doby na větší flexibilitu a inovace i v zemědělské oblasti. Mimo to zde stále dominovala obščina a postoje k soukromému vlastnictví půdy byly spíše negativní.
Masa rolnictva byla hlavním lidským zdrojem Ruské říše po celé 19. století. Jeho význam byl samozřejmě také ekonomický. Rusko bylo v podstatě po celé 19. století až do První světové války závislé na produkci obilí, která byla samozřejmě plně svázána s rolnictvem. 16-20 % ruského národního produktu představoval export obilí a celkem tři čtvrtiny tohoto obilí pocházely z produkce ruského rolnictva.[13] Nicméně z rolnictva se také rekrutovali zemědělští a průmysloví dělníci, jejichž počty se během druhé poloviny 19. století zvyšovaly.

Dělnictvo[editovat | editovat zdroj]

Industrializace a společenské změny, které přinášela, stály za vznikem nové sociální skupiny – dělnictva, které se rekrutovalo především z řad rolnického obyvatelstva a stěhovalo se z venkova do měst. Také v samotném zemědělském sektoru se zvyšoval počet lidí závislých na mzdě. Podle statistických odhadů vzrostl počet obyvatel Ruska závislých na mzdě – tedy zemědělských a průmyslových dělníků – ze 4 miliónů v roce 1860 na 17,4 milióny v roce 1913.[14] Celkově se odhadovalo, že ve městech žije kolem asi 12,8 % obyvatel Ruska, což bylo číslo relativně velmi malé.[15]
V první polovině sledované doby (asi do 90. let 19. století) byla většina ruského dělnictva ještě úzce svázána s venkovem. Jednalo se o námezní sezónní dělníky, kteří v době sezóny pracovali na polích jako rolníci a přes zimu se nechali najímat na práci ve městech. Tato situace se začala měnit na konci 19. století, kdy se etablovala skupina kvalifikovaných městských dělníků, kteří se identifikovali se svou sociální skupinou a ztratili vazby na venkov. S touto skutečností souviselo také zformování prvního dělnického hnutí a od roku 1898 sociálně-demokratické strany (ilegální do roku 1905). Ve druhé Dumě (1907) získali sociální demokraté třetí největší počet hlasů a až nové volební úpravy jejich počet snížili na 14 poslanců ve třetí a čtvrté Dumě. Tento nový trend ukazoval na stále větší zpolitizování alespoň části dělnického obyvatelstva měst a korespondoval s vývojem jinde v Evropě.

Kultura a vzdělání[editovat | editovat zdroj]

Stručná chronologie 1721–1917
1710: nová občanská abeceda
1725: Petr I. Veliký založil Akademii věd
1726: první ruské gymnázium při Akademii
1731: první operní představení v Rusku
1732: založení první kadetní akademie v Petrohradě
1734: divadlo v Zimním paláci
1734: do všech škol zavedena výuka Božího zákona
1755: založení univerzity v Moskvě
1757: založení Akademie výtvarných umění v Petrohradě,
Michail Lomonosov publikuje Ruskou gramatiku
1764: otevřen první ústav šlechtičen v Petrohradě
1768: Falconetův Měděný jezdec v Petrohradě
1783: otevření prvních učitelských ústavů v Rusku
1790: Radiščev publikuje Cestu z Petrohradu do Moskvy
1802: otevřena nová univerzita v Děrptu
1803: carský monopol veřejných divadel
dokončení první rozsáhlé reformy vzdělávacího systému
1804: nová univerzita v Kazani
1805: nová univerzita v Charkově
1810: otevřeno lyceum v Carském Sele
1816: Karamzin vydává Dějiny ruského státu
1818: založení univerzity ve Varšavě
1819: založení univerzity v Petrohradě
1825: Puškin dokončuje Borise Godunova
1833: Puškin publikuje Evžena Oněgina
1834: nová univerzita v Kyjevě
1836: Gogol dokončuje Revizora
1840: Lermontov publikuje Hrdinu naší doby
1862: Dostojevský dokončuje Zápisky z mrtvého domu
1864: gymnázia otevřena pro studenty rolnického původu
univerzita v Novorossijsku
1865: Tolstoj dopsal Vojnu a mír
1869: otevření prvních ženských vyšších vzdělávacích kurzů
1873: Repin domaloval Burlaky na Volze
1874: hnutí chožděnije v narod
nové nařízení o organizaci základních škol
1880: Dostojevskij dopisuje Bratři Karamazovi
nová univerzita v Tomsku
1883: dostavěna katedrála Krista Spasitele v Moskvě
1887: gymnázia uzavřena pro děti rolnického a nižšího původu
1890: premiéra Čajkovského Pikové dámy
1895: premiéra Čajkovského baletu Labutí jezero
1896: premiéra hry Čechova Strýček Váňa a Racek
1898: založen MCHAT
1906: Gorkij dokončuje román Matka
1907: Kandinskij dokončuje obraz Nesourodý život
1909: univerzita v Saratově
1913: premiéra baletu Svěcení jara od Stravinského
1915: Proletkult
otevřena univerzita v Rostově
1916: otevřena univerzita v Permi

Kultura imperiálního období 1721–1917[editovat | editovat zdroj]

Během období 18. a 19. století se ruská kultura dostávala do stále intenzívnějších kontaktů s evropskou či západní kulturou. Modernizační linie Petra I. Velikého vedla k pomyslnému "otevření oken" na Západ, které se ale po dlouhou dobu projevovalo především na úrovni elit. Během 18. století se ruské elity (především aristokracie, dvůr a inteligence) staly frankofonní.V Rusku se rozšiřovala četba osvícenské literatury a například carevna Kateřina II. Veliká si osobně dopisovala s francouzským filosofem osvícenství Voltairem. Tato prozápadní orientace elit byla v kontrastu s relativně autochtonním vývojem ruské lidové kultury, která byla směsí slovanských, skandinávských, finských a řady asijských stejně jako křesťanských či pohanských vlivů. tento rozpor se stal v 19. století ústředním bodem diskuzí o chápání a pojímání Ruska a jeho postavení ve světě. Na jedné straně se kolem poloviny 19. století v Rusku zformovala skupina tzv. zapadniků, kteří viděli Ruska jako nedílnou součást evropského, civilizovaného světa a přihlašovali se k tradici Petra I. Velikého. Proti nim se postavila skupina tzv. slavjanofilů, kteří chápali Rusko jako zvláštní kulturně-politický útvar, který je nositelem euroasijské civilizace, a stavěli se velice kriticky k západnímu pojetí Ruska i k Západu obecně. Tento známý intelektuální spor dobře ukazuje na rozporuplnou situaci, ve které se poreformní Rusko ocitalo, která má svoje místo v ruské společnosti dodnes.
Není pochyb o tom, že ruská vysoká kultura imperiálního období je pevnou součástí světového kulturního dědictví. V literatuře to byla celá řada osobností, které si zaslouží pozornost: Alexandr Sergejevič Puškin, Michail Jurjevič Lermontov, Nikolaj Vasiljevič Gogol, Lev Nikolajevič Tolstoj,Anton Pavlovič Čechov, Fjodor Michajlovič Dostojevskij a dále také historici Nikolaj Michajlovič Karamzin a Sergej Solovjev. Z hudebních skladatelů je nutné připomenout například Petra Iljiče Čajkovského, Michaila Ivanoviče Glinku, Sergeje Prokofjeva, Modesta Petroviče Musorgského či Nikolaje Andrejevič Rimského-Korsakova. Z malířství připomeneme například Ilju Repina. V tvorbě těchto osobností se s různou intenzitou a v různých podobách a často i nevědomky odrážel již zmíněný konflikt o pojetí a chápání Ruska jako kultury mezi dvěma civilizačními světy Západem (Evropou) a Asií. Lidová kultura přitahuje zájem badatelů o mnoho méně, než vysoká, což ale neznamená, že by se nejednalo o bohatou a obohacující směs kulturních praktik, tradic, zvyků a artefaktů. Kromě toho je nutné zdůraznit, že během 18. a 19. století se v rámci Ruského impéria formovaly základy moderní národní kultury řady evropských i neevropských národů (ukrajinská, běloruská, estonská, litevská, lotyšská, finská, polská, moldavská, gruzínská, tatarská, arménská atp.).

Vzdělání imperiálního období 1721–1917[editovat | editovat zdroj]

Ruský vzdělávací systém byl zformován podle evropského vzoru. Do této doby stejně jako jinde v Evropě měla kontrolu a vliv na vzděláváním v Rusku především pravoslavná církev. V 18. století se jeho struktura a organizace orientovala na vzdělávání státních elit (aristokratů a vojáků). Již Petr I. Veliký založil několik kadetek orientovaných na výchovu důstojníku pro ruskou armádu a flotilu. Následně v Rusku vznikala první gymnázia (1726) a univerzita v Petrohradě (1724) a v Moskvě (1755) Zájem státu na vzdělávání širších vrstev byl až do druhé poloviny 19. století velmi malý, a to i přes existující legislativu z 18. století (z doby Kateřiny I. Veliké), která organizovala základní školní docházku. Základní školství bylo v Rusku poprvé konsolidováno za Kateřiny II. Veliké a není bez zajímavosti, že Kateřina II. se nechala inspirovat rakouským vzorem a pozvala si dokonce rakouské specialisty. Základní školství bylo organizováno do několika stupňů: farní školy – městské školy – normální školy. Ve třicátých letech 19. století bylo ruské školství (základní také) poprvé centrálně reorganizováno a podřízeno autoritě ministerstva národní osvěty vedeného v této době hrabětem Sergejem Uvarovem. Skutečný zájem o vzdělání rolnického obyvatelstva se ale začal zintenzivňovat během po roce 1861 (zrušení nevolnictví). Organizaci, správu a financování základních škol si rozdělovaly mezi sebou tři instituce: stát, zemstva a pravoslavná církev. Základní škola se také stávala od poloviny 19. století stále více místem pro rusifikační snahy v neruských oblastech Ruské říše. Jedinou výjimkou bylo Finsko, jehož vzdělávací systém byl autonomní. Přes velký nárůst základních škol během 80. a 90. let 19. století v roce 1915 navštěvovalo v evropském Rusku základní školu jen 58 % školou povinných dětí.[16]

Ruské střední školství prošlo během 19. století řadou významných změn, nicméně zcela specifickou funkci sehrávala v Rusku gymnázia, jejichž původním účelem bylo vzdělání elit. V souladu s celoevropskými trendy bylo gymnázium v Rusko reorganizováno do tzv. klasického gymnázia s výukou klasických jazyků, a progymnázia zaměřeného více na moderní jazyky. Klíčové bylo, že podle konzervativních zákonných úprav (1887) byl přístup na gymnázium odepřen dětem z nižších vrstev obyvatelstva (dělníků, služek, rolníků) a že absolvování gymnázia bylo jedinou vstupenkou na 12 ruských univerzit. Kromě gymnázii se v Rusku rozvíjelo také profesní střední vzdělávání v podobě reálek, průmyslových a komerčních škol. Na tyto střední školy navazovala celá řada polytechnik.

Během 19. století bylo v Rusku založeno celkem 9 nových univerzit. K roku 1916 bylo v říši celkem 12 univerzit, což samozřejmě neodpovídalo skutečné velikosti země. Jednalo se o univerzity v Petrohradu (1724, obnovena 1804), Moskvě (1755), Děrptu (1802), Kazani (1804), Charkově (1805), Varšavě (1816), Kyjevě (1834), Novorossijsku (1864), Tomsku (1880), Saratovu (1909), Rostově (1915) a Permu (1916). V době reforem Alexandra II. byla státní kontrola nad univerzitami zmírněna a posíleny některé akademické svobody i přístup lidových vrstev obyvatelstva na univerzity. Tento trend se ale změnil s nástupem konzervativního režimu Alexandra III., který znovu podřídil univerzity plné ideologické kontrole ruského státu.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FLOROVSKIJ, Antonij Vasiľjevič. Česko-ruské obchodní styky v minulosti (X.-XVIII. století). Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1954. 394 s. (česky) 
  • HOSKINS, Geoffey: Russia. People and Empire 1552–1917. Cambridge Mass. 1998. ISBN 0-674-78119-8.
  • KAPPELER, Andreas: Russland als Vielvökerreich. Entstehung, Geschichte, Zerfall. München 1992. ISBN 3-406-36472-1.
  • МИРОВ, Борис Н.: Социальная история России периода империи (XVIII.- начало XX. в). Генезис личности, демогратической семьи, гражданского общества и правового государства. С. Петербург 1999. ISBN 5-86007-185-X V anglickém překladu: MIRONOV, Boris N. A Social History of Imperial Russia. West View Press 1999. ISBN 0-8133-3684-8.
  • PIPES, Richard: Rusko za starého režimu. Argo : Praha, 2004. 406 s. ISBN 80-7203-559-2.
  • STELLNER, František. Die dynastische Politik des russischen Imperiums im 18. Jahrhundert. Prague Papers on the History of International Relations. 2004, roč. 8, s. 33-55. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-7308-093-1. 

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Text manifestu v ruštině viz: http://www.kodeks.ru/noframe/free-duma?d&nd=723101035&nh=2 (navštíveno 5. 8. 2008)
  2. Nerovné zastoupení bylo založeno na principu vysokého volebního censu a nerovného poměru hlasů.
  3. CHRISTIAN David. Imperial and Soviet Russia. Power, Privilege and the Challenge of Modernity. London 1997. s. 132.
  4. KAPPELER Andreas.Russland als Vielvölkerreich. Entstehung, Geschichte, Zerfall. C.H. München 1992, s. 247.
  5. FIGGES Orlando. Lidská tragédie. Ruská revoluce 1891–1924. Plzeň-Praha 2000, s. 62.
  6. a b SHANIN Theodor. Russia as Developing Society. The Roots of Otherness: Russia‘ s Turn of Century. Vol.1. New Haven – London 1985, s. 64
  7. FIGGES Orlando. Lidská tragédie. Ruská revoluce 1891–1924. Plzeň-Praha 2000, s.65
  8. KAPPELER Andreas. Russland als Vielvölkerreich. Entstehung, Geschichte, Zerfall. München 1992, s. 329
  9. KAPPELER Andreas. cit. d., s.329
  10. CHRISTIAN David. cit.d., s.132
  11. CHRISTIAN David.cit. d., s. 132
  12. CHRISTIAN David. cit.d., s. 40
  13. SHANIN Theodor. cit.d., s. 143 a 144.
  14. CHRISTIAN David. cit. d., s. 122
  15. Политическая история. Россия – СССР -Российская федерация. Москва 1996, s.389.
  16. BROOKS Jeffrey: When Russia Learned to Read. Literacy and Popular Culture, 1861–1917. Princeton 1988, s. 36.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]