Romanovci

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Romanovci
RomanovsCoatRF.png
Znak rodu Romanovců
Země Rusko
Tituly ruský car
imperátor vší Rusi
velkokníže vší Rusi atd.
Zakladatel Michail Fjodorovič
Mýtický zakladatel Nikita Romanovič
Rok založení 1613
Konec vlády 1727 - vymření rodu po meči
1762 - vymření rodu po přeslici
po roce 1762 pokračování v linii Holstein-Gottorp-Romanov
Poslední vládce Alžběta I. Petrovna
Současná hlava původní romanovská dynastie vymřela

Romanovci (rusky: Рома́новы) byli původně ruský bojarský rod a od roku 1613 druhá panovnická dynastie vládnoucí v Rusku. Ačkoli romanovský rod vymřel po meči roku 1727 a po přeslici v roce 1762, přijali noví carové z linie Oldenburků (vzešlé ze sňatku romanovské velkokněžny a vévody z Holstein-Gottorpské linie) romanovské jméno, ačkoliv genealogicky je přesnější název Holstein-Gottorp-Romanov. V tomto smyslu jsou tedy za Romanovce zpravidla označování všichni ruští panovníci až do roku 1917. Původní rod Romanovců tedy definitivně vymřel roku 1762, ale oficiálně pokračuje jako dynastie Holstein-Gottorp-Romanov.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Počátky[editovat | editovat zdroj]

Romanovci byli původně nevýznamným rodem západoruského původu, který za posledních Rurikovců zaujal v moskevském státě významné postavení hlavně díky vynikajícímu politikovi Nikitovi Romanovičovi, který se stal vůdcem dvorních, vojenských a úředních kruhů střední a drobné šlechty v boji proti vysoké šlechtě kdysi panujících knížat různých rurikovských větví. Jeho syn metropolita Filaret Romanov patřil k hlavním postavám období tzv. smuty v letech 1598-1613. Filaretův syn Michail Fjodorovič (1613-1645) byl zvolen za podpory nižší šlechty ruským carem v roce 1613 v době, kdy se podařilo stabilizovat vnitropolitickou a zahraničněpolitickou situaci Ruska. Michailovy nároky na ruský trůn byly podpořeny i příbuzenstvím s posledním carem z rodu Rurikovců, Fjodorem I.. Michail byl jeho prasynovcem (matka Fjodora I., Anastasija Romanovna, byla sestrou Michailova děda, Nikity Romanoviče Zacharjina).

Na ruském trůně[editovat | editovat zdroj]

Prvním carem z rodu Romanovců se stal Michail Fjodorovič (15961645), který vládl v letech 16131645. Původní rod Romanovců vymřel po meči roku 1730, když zemřel vnuk Petra I. Velikého Petrem II. Roku 1762 vymřeli Romanovci carevnou Alžbětou, dcerou Petra I., také po přeslici. Vlády se ujal Petrův vnuk Petr III. z dynastie holštýnsko-gotorpsko-romanovské, která v Rusku vládla až do roku 1917 (posledním panujícím členem dynastie a zároveň posledním ruským carem byl Mikuláš II.). Existují však pochybnosti o tom, zda byl car Pavel I. skutečně synem Petra III.

Ruští carové (od roku 1721 imperátoři) z romanovské dynastie:


Dynastie Holstein-Gottorp-Romanov[editovat | editovat zdroj]

Romanovci se udrželi na trůně 300 let, navzdory složitým rodovým poměrům způsobujícím četné krize. Z dvaceti romanovských panovníků a regentů pouze 9 vstoupilo na trůn hladce, 11 přišlo k moci násilím. Při osmi vojenských převratech byly uvězněny dvě regentky a tři carové byli zabiti (Alexandr II. a Mikuláš II. též zemřeli násilnou smrtí). Šest osob bylo při svém nastolení nezletilých. Koruna od roku 1613 přecházela na nejstaršího syna pouze podle zvyku. Roku 1722 zákon stanovil, že panovník si sám jmenuje nástupce bez ohledu na rod. Dědictví trůnu v rodové posloupnosti bylo upraveno zákonem teprve roku 1797. Osm panovníků nemělo syna a nastolením vnuka Petra Velikého, prince holštýnského Petra III. (1761-1762) se dynastie stala nikoliv romanovskou, nýbrž holštýnsko-gottorpskou, ale úředně podržela jméno Romanovců. Sňatkem Petra III. s Němkou Kateřinou Anhaltskou dynastie již téměř ztratila ruskou krev, nebýt toho, že skutečným otcem Pavla I. byl Rus (nejvíce se uvažuje o otcovství hraběte Sergeje Saltykova, ale také o Stanislavu Augustu Poniatowském, budoucím polském králi). Přes tyto nesnáze byla dynastie pevně držena střední a nižší šlechtou, která v 17. a 18. století vojenskými zákroky potlačovala sociální otřesy zdola a zabraňovala velkým starým rodům příliš se přiblížit trůnu.

Pravoslavné náboženství[editovat | editovat zdroj]

Vlivem caesaropapismu se stalo pravoslaví velmi důležitou složkou dynastické ideologie Romanovců, která především omezovala možnost sňatků s cizími panujícími rody. Sňatky byly možné pouze s členy pravoslavných dynastií. Těch byl obecně nedostatek a později jich bylo poměrně málo (např. Černá Hora, Srbsko). Další možností byl sňatek s se členy nábožensky tolerantních protestantských dynastií. Romanovci neměli příbuzenské svazky s katolickými rody. Sňatky s německými princeznami a princi bývaly často vykládány politickou tendencí. Ve skutečnosti byly pouhým důsledkem ústavního požadavku, aby carevna byla pravoslavnou a důsledkem romanovské tradice, která žádala přestup ku pravoslaví od cizinek, s nimiž se ženila velkoknížata, a zachování pravoslaví od velkokněžen, když se vdávaly do ciziny, což pro katolické dynastie bylo nepřijatelné. Nehledě k těmto sňatkům, Romanovci byli uvědomělými Rusy. Když některý panovník začínal projevovat nikoliv pouhé kulturní západnictví, nýbrž zřejmý duševní sklon k němectví, býval těžce trpěn (Anna Ivanovna 1730-40) nebo byl sesazen gardou, t.j. šlechtou (regentka Anna Leopoldovna se synem Ivanem VI. (1740-1741) nebo to dokonce zaplatil životem (Petr III., 1761-1762 a Pavel I. 1796-1801). V kultuře západnictví Romanovci sledovali Francii.

Dynastická osamocenost[editovat | editovat zdroj]

Ortodoxní pravoslaví a do 19. století nedostatek mužských členů rodu i skutečnost, že do 19. století kromě Ruska nebylo jiných pravoslavných států, byly příčinou asi nejcharakterističtějšího rysu romanovské dynastie jako celku: nedělala dynastickou zahraniční politiku. Romanovci se nesnažili obsazovat cizí trůny a ani jeden neobsadili, nevedli války v zájmu rodu a diplomatických sporů o územní dědictví: to byla jedna z příčin úspěšné zahraniční politické bilance Romanovců, za jejichž panování moskevský stát střední velikosti se stal světovou ruskou velmocí, ačkoliv mezi nimi bylo dost neschopných a dokonce i duševně nenormálních panovníků.

Pád dynastie[editovat | editovat zdroj]

K tragickému konci dynastie, která v První světové válce a v revoluci ztratila 18 svých členů, velmi přispěla osobnost cara Mikuláše II.[1], jenž rozhodně nestačil na úkoly, které doba ukládala panovníkovi. Osudným se stalo také jeho manželství s Alexandrou Fjodorovnou[2], která posilovala absolutistické smýšlení svého chotě a přenesla na následníka Alexeje[3] hesenskou rodovou krvácivost.[4] Stálé obavy o život jediného syna vytvořily kolem carské rodiny ovzduší, v němž nabývali kompromitujícího vlivu mystičtí dobrodruzi. Za svět. války oposice proti této kamarile se strany členů rodu vyvrcholila v účasti velkoknížete Dimitrije Pavloviče[5] na zavraždění Rasputina a v kolektivním dopise velkoknížat carovi, v němž vznášeli těžkou obžalobu proti němu samotnému tím, že ospravedlňovali čin Dmitrije Pavloviče „příkazem svědomí“. Ostatně bylo to jediné kolektivní politické vystoupení členů rodu, z nichž většina od 20. století ukazovala málo dynastického ducha, uzavírala morganatické sňatky vzdávajíc se práv na trůn, snažila se o úplně soukromý život a vůbec projevovala jakousi rodovou únavu. Palácový převrat (1916) měl nastolit místo Mikuláše II. buď jeho bratra, liberálního Michaila Alexandroviče, anebo nejvyššího velitele Nikolaje Nikolajeviče. Avšak tentokrát dříve než zákrok důstojníků a byrokratů přišla revoluce lidu. Po únorové revoluci roku 1917 byli car s rodinou postavení pod dozor, ale ostatní Romanovci zůstali volnými. Všichni odmítli opustit válčící Rusko a prohlásili poslušnost prozatímní vládě. Po říjnové revoluci byla většina uvězněna, Mikuláš s manželkou, se synem a čtyřmi dcerami byl zavražděn 17. července 1918 v Jekatěrinburgu, několik velkoknížat 19. července v Alapajevsku a 30. ledna 1919 v Petrohradě. Michail Alexandrovič, který po abdikaci Mikulášově odmítl korunu, pravděpodobně také zahynul (v létě 1918).

Na konci 70. let 20. století byly v carské mohyle u Jekatěrinburgu objeveny ostatky cara Mikuláše II., carevny a tří dcer. Analýza DNA prokázala jejich pravost. V hrobu chyběly kosterní nálezy syna Alexeje a čtvrté dcery Marie, ty byly nalezeny až v roce 2007 v blízkosti místa zavraždění rodiny. Tak došlo k ohledání ostatků všech členů rodiny.[6][7]

Členové rodu dnes[editovat | editovat zdroj]

Dnes žijí všichni Romanovci jako soukromé osoby mimo Rusko. Bratranec někdejšího cara Kirill Vladimirovič, jenž za nezvěstnosti Michaila Alexandroviče se stal hlavou rodu, pokusil se prohlásit roku 1922 za správce ruského trůnu, roku 1924 carem a svého syna Vladimíra následníkem, avšak nevyrozuměl o tom oficiálně ani panující rody, natož aby jeho počínání mělo nějaký dosah politický. Většina ostatních členů bývalé dynastie jeho jednání ostatně odsoudila. Jeho syn velkokníže Vladimir Kirillovič již je ale přijímán jako hlava Romanovské (Holštýnsko-Gottorpsko-Romanovské) dynastie, jelikož za takového byl přijat šesti velkoknížaty a knížaty carské krve, stojícími bezvýhradně za ním v dynastickém pořadí následnictví, а také většinou vládnoucích domů Evropy. Později se členové rodiny Romanovových zachovali kriticky k prohlášení jeho jediné dcery, Marie Vladimirovny, následnicí ruského trůnu.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. (viz OSNND IV-1, str. 260)
  2. (viz OSNND I-1, str. 83)
  3. viz OSNND I-1, str. 83
  4. (viz OSNND III-2, str. 931
  5. (viz OSNND I-2, str. 122)
  6. iHned.cz. Testy DNA potvrzují nález ostatků dětí ruského cara Mikuláše [online]. iHned.cz, 30.04.2008, [cit. 2012-08-21]. Dostupné online. (česky) 
  7. Deník. Alina Artjušenko: Romanovci budou konečně spolu [online]. Deník.cz, 01.05.2008. Dostupné online. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • NEKRASOV, Sergej M.. Predki carja Michaila Fedoroviča Romanova. Tver : Tipa-Lit. N.M. Rodionava, 1913. (rusky) 
  • PERRY, Jonn Curtis; PLESHAKOV, Constantine. The Flight of the Romanovs: A Family Saga. New York : Basic Books, 1999. 427 s. ISBN 0465024637. (anglicky) 
  • VASILEVSKIJ, Ilja. Romanovy. Istorija v licah. [s.l.] : Studija Ardis, 2011. (rusky) 


Tento článek obsahuje text (volné dílo) z Ottova slovníku naučného .

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]