Mikuláš II. Alexandrovič

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Mikuláš II.
Ruský car, polský král, finský velkokníže, etc.
Mikuláš II. na obrazu Earnesta Lipgarta
Mikuláš II. v roce 1912
Doba vlády 18941917
Korunovace 1896
Úplné jméno Mikuláš Alexandrovič Romanov
Tituly Imperátor a samovládce celé Rusi, polský král, finský velkokníže, etc.
Narození 18. května 1868
Úmrtí 17. července 1918 (50 let)
Předchůdce Alexandr III.
Nástupce Alexej Nikolajevič
Manželky Alexandra Fjodorovna
Potomci Olga Nikolajevna, Taťána Nikolajevna, Marie Nikolajevna, Anastázie Nikolajevna a Alexej Nikolajevič
Dynastie Holstein-Gottorp-Romanov
Otec Alexandr III.
Matka Marie Sofie Dánská
Podpis Nicholas II Signature.svg
Sergej Lvovič Levickij: Mikuláš II. Alexandrovič s carevnou Alix Hesensko-Darmstadtskou a dcerou Olgou, (1896), The Di Rocco Wieler Private Collection, Toronto, Kanada

Svatý Mikuláš II. Alexandrovič (civilním jménem Nikolaj Romanov, rusky Николай II, v rodině přezdíván Nicky nebo Niki[1]; 18. května 186817. července 1918) byl posledním ruským carem, králem polským a velkoknížetem finským. V březnu 1917 byl přinucen k abdikaci. V průběhu občanské války byl i s celou svojí nejbližší rodinou zavražděn bolševiky v Jekatěrinburgu. Po rozpadu Sovětského svazu Mikuláše a jeho rodinu prohlásila ruská pravoslavná církev za svaté a na místě masakru byl postaven Kostel na krvi k poctě Všech svatých.

Rodinný život[editovat | editovat zdroj]

Mikuláš II. se narodil carevně Marii Fjodorovně a caru Alexandrovi III. jako jeden ze šesti potomků.

Po smrti svého otce se oženil s princeznou Alix Hessenskou, jež přijala po sňatku v roce 1894 jméno Alexandra Fjodorovna.

V roce 1895 se carskému páru narodila dcera Olga Nikolajevna, další dítě přišlo na svět roku 1897, opět to byla dívka, kterou pojmenovali Taťána. Carevna si velmi přála chlapce, ale roku 1899 se jí narodila další dcera – velkokněžna Marie. Roku 1901 se narodila čtvrtá dcera jménem Anastázie.

Carevna s carem zoufale toužili mít syna a konečně roku 1904 se jejich přání splnilo. Narodil se carevič Alexej. U Alexeje se v dětství projevila závažná choroba, porucha krvetvorby – hemofílie, která se vyskytovala v rodině carevny, ačkoliv sama carevna touto nemocí netrpěla.

Vláda a revoluce[editovat | editovat zdroj]

Rusko se na počátku dvacátého století stále potýkalo s řadou problémů. Průmyslový vzestup byl vystřídán krizí v letech 19001903. Drtivou většinu půdy drželi stále velkostatkáři, kteří využívali drobné rolníky k levným námezdním pracím, což vedlo roku 1902 k selským nepokojům.

V letech 19041905 probíhala rusko-japonská válka, jejím důsledkem bylo odhalení hospodářské a vojenské slabosti ruského samoděržaví. Nespokojenost se projevila již počátkem roku 1905 při tzv. „krvavé neděli“, kdy carské úřady nechaly střílet do davů bouřících se obyvatel. V červnu proběhla vzpoura na křižníku Potěmkin a v prosinci vypuklo ozbrojené povstání v Moskvě.

Carská rodina žila poklidný život do roku 1914, než vypukla 1. světová válka. Car, přestože jej bývalý ministr vnitra Pjotr Durnovo varoval, odjel na frontu a carevna se starala sama o Alexeje a se svými dcerami pečovaly v Carské nemocnici v Carském Selu o raněné vojáky, a to až do roku 1916.

Dne 8. března 1917 podle gregoriánského kalendáře vyšlo do ulic v Petrohradě asi 90 tisíc žen. Již následujícího dne se demonstrace rozšířily a přerostly v Únorovou revoluci. K demonstrantům se připojilo i vojsko a vláda byla nucena rezignovat. Dne 13. března (28. února) 1917 byl sestaven dvanáctičlenný prozatímní výbor Státní dumy a vznikla Prozatímní vláda, do jejíhož čela se postavil kníže Georgij Lvov. Vojenskou moc však v Petrohradě držel ve svých rukou Petrohradský sovět pod kontrolou menševiků, složený z dělnických, rolnických a vojenských zástupců. Podle jeho vzoru se pak postupně ustavovaly Sověty i v dalších ruských městech.

Dne 15. března 1917 car abdikoval a předal korunu svému bratrovi Michailovi, který již následujícího dne rezignoval, aniž by určil svého nástupce, čímž v Rusku skončila vláda dynastie Romanovců.

Po revoluci byla carská rodina deportována do vyhnanství na Sibiř. Rok 1917 strávili v Tobolsku s několika dvorními dámami a služebnictvem (ti s carskou rodinou odjeli dobrovolně a někteří z nich se již nikdy nevrátili). Zde je zastihla i bolševická říjnová revoluce (7. listopadu 1917).

Zavraždění cara a jeho rodiny[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Zavraždění carské rodiny.

V dubnu a květnu následujícího roku 1918 odvezli bolševici nejprve cara s carevnou a potom i jejich děti do uralského města Jekatěrinburgu, kde se stal jejich poručníkem bolševik Jakov Jurovskij. V tomto městě se bývalý panovník stal figurkou ve hře bolševické tajné služby, nechvalně proslulé Čeky. Její provokatér nabídl carské rodině útěk z bolševické internace, když se označil za výrazného člena monarchistického spiknutí. Mikuláš mu uvěřil, a tím byl nad ním i jeho rodinou prakticky podepsán rozsudek smrti.

V noci na středu 17. července 1918 přišlo popravčí komando, odvedlo carskou rodinu do suterénu domu a včetně cara všechny zastřelili. Vrahem cara byl čekista Jakov Jurovskij, který poté ihned zastřelil i careviče Alexeje a dceru Taťánu. O deset dní později osvobodily Jekatěrinburg jednotky československých legií, přišly však příliš pozdě pro cara a jeho rodinu.

V témže roce byli zavražděni i carův bratr Michail a carevnina sestra Alžběta (Ella) – žena carova strýce Sergeje.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. БОХАНОВ, Александр. Император Николай II. Moskva : Русское слово, 1998. 565 s. ISBN 5-7233-0242-6. Kapitola I., s. 20. (rusky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HERESCHOVÁ, Elisabeth. Mikuláš II. Poslední ruský car. Liberec : Dialog, 1996. 230 s. ISBN 80-238-0487-1.  
  • IZAKOVIČ, Ivan: Život a smrt: tragédie posledního ruského cara. (historický román) Ikar, Praha 2005. ISBN 80-249-0537-X.
  • VEBER, Václav. Mikuláš II. a jeho svět : (Rusko 1894-1917). Praha : Karolinum, 2000. 505 s. ISBN 80-7184-793-3.  
  • Deník cara Mikuláše II., přel. Alois Nessy. Plamja, Praha 1925.
  • RADZINSKIJ, Edvard: Poslední car : zavraždění Mikuláše II. a jeho rodiny. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1993. 408 s. ISBN 80-204-0411-2

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce:
Alexandr III.
Znak z doby nástupu Ruský car
18941917/18
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Předchůdce:
Alexandr III.
Polský král
18941915/17
Nástupce:
Předchůdce:
Alexandr III.
Znak z doby nástupu Finský velkokníže
18941917
Znak z doby konce vlády Nástupce: