Pavel I. Ruský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Pavel I.
Car a imperátor vší Rusi
vévoda holštýnsko-gottorpský
hrabě oldenburský
Borovikovsky Pavel I.jpg
Alexandr II. Nikolajevič
Doba vlády 17961801
Korunovace 5. duben 1797
Narození 1. října 1757
Petrohrad, Rusko
Úmrtí 23. března 1801
Petrohrad, Rusko
Předchůdce Kateřina II. Veliká
Nástupce Alexandr I.
Manželky Wilhelmina Luisa von Hessen-Darmstadt
Sofie Dorota Württemberská
Potomci Alexandr I.
Konstantin Pavlovič
Kateřina Pavlovna
Anna Pavlovna
Mikuláš I.
Dynastie Holstein-Gottorp-Romanov
Otec Petr III. Ruský
Matka Kateřina II. Veliká

Pavel I. Petrovič (1. října 175423. března 1801) byl ruským carem v letech 17961801 a velmistrem maltézského řádu v letech 17981801.

Mezi ruskými panovníky se sotva najde osobnost, která by byla tak rozdílně hodnocena svými současníky i potomky. Pro jedny představoval ztělesněné zlo, krutého, omezeného a pomstychtivého člověka. Druzí ho naopak považovali za čestného rytíře bez bázně a hany, spravedlivého a moudrého vladaře a za člověka hluboce nešťastného, jemuž se v Evropě říkalo „ruský Hamlet“.

Mládí a nástup na trůn[editovat | editovat zdroj]

Pavel I. v dětských letech (v roce 1761) na obraze od Fedora Rokotova

Pavel I. byl synem velkokněžny Kateřiny (pozdější carevna Kateřina II. Veliká). Jeho otcem byl oficiálně carevič Petr (pozdější car Petr III.), ale historici o tom mají dodnes pochybnosti a jako skutečný otec je většinou uváděn milenec Kateřiny II. Veliké, Sergej Saltykov, spekuluje se i o budoucím polském králi Stanislavu Poniatowském. Pavel přišel na svět v Letním paláci carevny Jelizavety. Hned po svém narození byl rodičům odebrán a o jeho výchovu se starala tehdy vládnoucí carevna Alžběta I. Petrovna. Dostalo se mu vynikajícího vzdělání, velmi dobře znal historii a literaturu, umění mu nebylo cizí, pěkně kreslil a dobře ovládal francouzštinu. Už v dětských letech se projevovaly některé specifické vlastnosti jeho osobnosti: nesnášel jakoukoliv nespravedlnost, bylo mu odporné tradiční ruské úplatkářství, byl štědrý, pokud mu to možnosti dovolovaly. Roku 1783 mu Kateřina darovala palác s parkem v Gatčině, který se později stal carskou rezidencí.

Jakmile se stal panovníkem, začal Pavel I. ihned rázně provádět reformy. Už v den své korunovace (dne 6. dubna 1797), jakmile získal právo podepisovat zásadní panovnické výnosy, změnil Pavel Petrovič zákon Petra I. o následnictví trůnu: od té doby bude mít právo na následnictví jen prvorozený potomek mužského pohlaví. Žena by se mohla stát panovníci jen tehdy, kdyby panovnický rod neměl potomky mužské.

Vláda[editovat | editovat zdroj]

Už na samém počátku své vlády se dvaačtyřicetiletý Pavel snažil dělat všechno, o čem byl přesvědčen, že by s tím jeho matka nesouhlasila.[zdroj?] Amnestoval mnohé lidi, kteří byli Kateřinou II. potrestáni.

Za svou hlavní vnitropolitickou prioritu považoval car Pavel I. upevnění základů ruské monarchie. Ze všech sil se snažil oslabit moc gardy, která byla v 18. století vůdčí silou prakticky všech palácových převratů, s rozhodností sobě vlastní učinil pokus omezit práva šlechty (současníci nazývali tyto jeho snahy „politikou železné hole“). Ve své zahraniční politice se po tom, co se odehrálo ve Francii 18. brumeiru 7. roku republiky (9. listopadu 1799), když se Napoleon prohlásil za prvního konzula, přerušil Pavel I. vztahy s Anglií a francouzským emigrantským dvorem.

V prosinci 1800 odeslal ruský car poselství adresované Napoleonovi, jehož výsledkem bylo „rozdělení světa mezi dona Quijota a Caesara“. Bylo uzavřeno rusko-francouzské spojenectví, předpokládající mimo jiné společné tažení do Indie, která byla oprávněně považována za největší perlu na koruně britského impéria. Na území Ruska se podle dohody měl formovat spojený rusko-francouzský expediční blok v počtu kolem 70 tisíc mužů, jehož velitelem se měl stát francouzský generál Massin.

Způsob carova života se jeví jako velmi asketický. Probouzel se ještě před svítáním a v šest hodin ráno už přijímal sanktpetěrburgského generálního gubernátora, který mu referoval o aktuálních událostech. V devět hodin se bez ohledu na rozmary počasí car osobně zúčastnil střídání stráží, potom následovala procházka, různé vizitace a ve 13 hodin oběd. Je zajímavé, že Pavel I. začínal stolování sklenicí studené něvské vody a pak dával přednost buď hovězímu nebo párkům se zelím. Po tradiční projížďce - v bryčce nebo na koni - navštěvoval obyčejně svou ženu a potom sledoval dvorní představení; tehdy byly v módě Molièrovy nebo Racinovy komedie.

V devět hodin večer začínala večeře a kolem desáté se imperátor odebral na lože. Pavel I. projevoval v mnoha věcech střídmost. Celý rok nosil jeden plášť, do něhož se v zimě vkládala kožešina nebo jen obyčejná vatová vložka, výrazně také omezil výdaje carského dvora i svých nejbližších příbuzných.

Za Pavla I. bylo Rusko sužováno mnoha zákazy, často hloupými.[zdroj?] Bylo zakázáno tančit valčík, nosit frak a kulaté klobouky, do země se nesměla dovážet zahraniční literatura[zdroj?] Při tom všem byl car jednoznačně čestný, spravedlivý a milostivý.[zdroj?] Rytířské vlastnosti, které mu byly vštěpovány už v dětství, měly velký vliv na jeho charakter a světový názor. Nelze se divit, že se Pavel v roce 1798 stal velmistrem rytířského řádu svatého Jana Jeruzalémského, jenž je známější pod názvem maltézský.

Po dobu vlády Pavla I. se odehrálo mnoho záhadných a mystických událostí[zdroj?]; jedna z nich má bezprostřední vztah k carově smrti.

Rodinný život[editovat | editovat zdroj]

Pavel I. byl dvakrát ženat, v obou případech s německými princeznami. Jeho první ženou byla Wilhelmina Luisa von Hessen-Darmstadt, která po svatbě (10. října 1773) přijala pravoslavnou víru a jméno Natálie Alexejevna Ruská. Zemřela při komplikovaném porodu dne 26. dubna 1776; dítě, o němž nebylo jisté, zda jeho otcem není Natáliin milenec Andrej Razumovskij, zemřelo rovněž. Pavel nesl její smrt velmi bolestně a nemohl se s ní vyrovnat; tehdy mu matka ukázala kompromitující materiály o Natálii a hraběti Razumovském. Pavel Petrovič byl tím krutě zasažen, nepřišel na pohřeb, neobjevoval se u dvora a celá tato historie silně poznamenala do budoucna jeho charakter: stal se nevyrovnaným a podezíravým (později nedůvěřoval své druhé ženě ani dětem; jak vysvitne níže, snad i právem).

Téměř vzápětí po pohřbu se pro něj začala hledat nová nevěsta, jíž se stala Sofie Dorota Württemberská (s pravoslavnou vírou přijala ruské jméno Marie Fjodorovna). Svatba se konala 7. října 1776 a z manželství vzešlo deset dětí.

Smrt[editovat | editovat zdroj]

V rukách představeného Valaamského kláštera se ocitla kniha proroctví, sepsaná tajemným mnichem Avelijem, týmž, který kdysi s absolutní přesností předpověděl datum smrti cara Pavla: březen 1801. Další události potvrdily, že je mnich skutečným jasnovidcem.[zdroj?] V noci z 11. na 12. března 1801 byl Pavel zavražděn spiklenci ve své právě dokončené rezidenci, v Michajlovském zámku, postaveném právě na tom místě, kde kdysi stál Letní palác Jelizavety Petrovny (v němž se car narodil). O spiknutí, kterého se účastnili carovi nepřátelé, není známo příliš mnoho. K jeho vůdcům patřil generál L. L. Bennigsen, petěrburgský vojenský gubernátor P. A. Palen, kníže Platon Zubov (druhdy milenec Pavlovy matky Kateřiny Veliké) a gardoví důstojníci. Pod rouškou noci pronikli do paláce ze dvou stran, vyrazili dveře a vtrhli do carovy ložnice. Jakým způsobem byl Pavel I. zabit, už se nikdy nedovíme. Ať se stalo cokoli, ráno 12. března 1801 se Rusko probudilo už pod vládou nového cara Alexandra I. Je otázka jakou roli hrál při této neblahé události. Soudí se, že ji patrně přímo neorganizoval, ale o jejích přípravách zřejmě věděl.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  • Většina informací z tohoto článku byla vyjmuta z knihy: TEREŠČUK, Andrej Vasiljevič. Panovníci Ruska. Havlíčkův Brod : Fragment, 2007. 80 s. (Odkaz) ISBN 978-80-253-0469-3.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Imperator Pavel Pervyj i Orden Sv. Ioanna Ijerusalimskogo v Rossii: sbornik statej. Sankt-Peterburg : Kul'tInformPress. 144 s. ISBN 5-8392-0102-2.  
  • BUBEN, Milan. Řád Maltézských rytířů vždy sloužil nemocným. Katolický týdeník. 2010, roč. 21, čís. 39, s. i-ii. ISSN 0862-5557.  
  • MCGREW, Roderick Erle. Paul I of Russia, 1754-1801. Oxford : Clarendon Press, 1992. 405 s. ISBN 0198225679.  
  • OBOLENSKIJ, Gennadij L'vovič. Imperator Pavel I. Moskva : Russkoje slovo, 2000. 381 s. ISBN 5-8253-0003-1.  
  • PESKOV, Aleksej Michajlovič. Pavel I. Moskva : Molodaja gvardija, 1999. 420 s. ISBN 5-235-02344-7.  
  • RAGSDALE, Hugh. The Cambridge history of Russia. Příprava vydání Dominic Lieven. Cambridge : Cambridge University Press, 2006. 765 s. ISBN 9780521815291. Kapitola Russian foreign policy, 1725–1815, s. 516-519, 524.  
  • VLČEK, Radomír. Ruský car Pavel I. a kníže Alexandr A. Bezborodko. In Milý Bore--. Profesoru Ctiboru Nečasovi k jeho sedmdesátým narozeninám věnují přátelé, kolegové a žáci. Brno : Historický ústav AV ČR, 2003. ISBN 80-86488-12-8. S. 183-188.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Paul I of Russia ve Wikimedia Commons

Předchůdce:
Kateřina II. Veliká
Znak z doby nástupu Ruský car
17961801
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Alexandr I. Pavlovič