André Masséna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
André Masséna, maršál Francie

André Masséna (Andrea Massena), vévoda z Rivoli, kníže z Esslingu (6. května 1756 Nizza, dnes Nice ve Francii – 4. dubna 1817 Paříž) byl francouzský generál, maršál Francie.

Život[editovat | editovat zdroj]

Masséna byl synem majitele obchodu s olivami a olivovým olejem. Otec však zemřel, když bylo Andrému 6 let. Matka se podruhé vdala a André byl dále vychováván bez jakéhokoli vzdělání u svého strýce. Ten jej vzal jako plavčíka na loď a zaučoval jej 4 roky do námořnictví i do podloudnictví. Jeho vojenská kariéra začala roku 1775, kdy mladý Masséna vstoupil do pluku Royal-Italien, kde byl jeho jiný strýc poddůstojníkem. Poté, co se naučil André číst a psát, byl povýšen na poddůstojníka. Roku 1789 se oženil s Rosalií Lamarrovou, ženou z nižších středních poměrů, vystoupil z armády a věnoval se obchodu. Civilní jednotvárný život s namáhavým výdělkem peněz jej však přestal brzy bavit a roku 1791 opět vstoupil do armády. Díky zkušenostem poddůstojníka působil jako instruktor výcvikového tábora, kde se poprvé setkal s Napoleonem.

V revoluční armádě rychle stoupal v hodnostech a roku 1793 se po dobytí Toulonu stal brigádním generálem. Stejně jako Napoleon, se kterým se zde opět setkal. Nadcházejí jeho nejslavnější léta – v prvním italském tažení Napoleona Bonaparte se vyznamenal v bitvách u Millesima (12. dubna 1796), Dega (14. dubna 1796), Lodi (10. května 1796), a hlavně Rivoli (14. a 15. dubna 1797). Byl povýšen na divizního generála (v prosinci 1793) a Napoleonem nazván „dítětem, miláčkem vítězství“.

V bojích s druhou koalicí po porážce francouzské armády u Novi (15. srpna 1799) byl jako velitel švýcarské armády poslední nadějí před invazí nepřítele na území Francie. Ruská armáda generála Rimského-Korsakova, posílena rakouským sborem pod velením von Hotzeho, byla generálem Massénou na hlavu poražena v bitvě u Curychu (25. září 1799), čímž bylo zažehnáno nebezpečí invaze nepřítele do Francie. Bitva u Curychu se stala legendární a zřejmě nejslavnější bitvou Massénovou. Roku 1800 se stal generál Masséna velitelem italské armády, ale byl zatlačen Rakušany do Janova, kde se opevnil. Hladovící a nemocemi trápená armáda 30 000 mužů 4. června 1800 kapitulovala. Dne 19. května 1804 byl Masséna jmenován maršálem císařství.

V tažení 1805 byl velitelem italské armády a několikrát zvítězil nad rakouskou armádou pod velením arcivévody Karla. V rozhodující bitvě tohoto úseku tažení byl však ve dnech 29. až 31. října 1805 v bitvě u Caldiera arcivévodou poražen. Roku 1806 se Masséna podílel na obsazení Neapolského království. Roku 1807 po Tylžském míru byl jmenován vévodou z Rivoli. V dalším roce utrpěl při honu pořádaném Berthierem střelné poranění, které vedlo k oslepnutí na pravé oko. Svou pohasínající slávu oživil Masséna v tažení roku 1809, když se vyznamenal v bitvě u Aspern (Essling 21. a 22. května 1809) a zejména u Wagramu (5. a 6. července 1809). Za toto tažení byl obdarován titulem kníže z Esslingu.

Roku 1810 byl pověřen velením na Pyrenejském poloostrově, avšak po počátečních úspěších, kdy zatlačil Angličany hluboko do Portugalska, kráčel od neúspěchu k nezdaru. Přispěly k tomu hluboké rozepře s maršálem Neyem, které přerostly ve vzájemnou animozitu. Pro neúspěchy a osobní problémy (během tažení se více než armádě věnoval své milence madame Lebertonové) upadl u císaře v nemilost, dne 10. května 1811 byl odvolán z velení a postaven mimo službu. V dalších taženích neobdržel velení, ani během „Sta dní“ nebyl Napoleonem aktivizován.

Po druhém pádu Napoleona byl krátce velitelem pařížské národní gardy, ale poté co odmítl být členem poroty soudící maršála Neye upadl v nemilost Bourbonů a zcela se stáhl do soukromí. Zemřel na tuberkulózu v pařížském paláci Lille. Je pohřben na pařížském hřbitově Père-Lachaise. Jeho dcera se provdala za napoleonského generála Piré, účastníka bitvy u Waterloo.

Význam[editovat | editovat zdroj]

Maršál Masséna byl zcela bez vzdělání, na bojišti řídil se citem – měl výjimečnou schopnost odhadnout situaci a vytušit slabinu protivníka. V mládí rozhodný a agilní, s přibývajícím věkem tyto důležité atributy ztrácel a s tím povadala i jeho sláva vojevůdce. Jeho výrazně negativní vlastností byla nadměrná touha po penězích a majetku, pro které byl ochoten a schopen drancovat, loupit, ale i okrádat vlastní vojáky. Pro tyto vlastnosti – přes osobní statečnost – patří spíše mezi záporné postavy císařských maršálů.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BARNETT, Correlli. Bonaparte. Překlad Jan Kozák. Brno : Jota s. r. o., 2005. 422 s. ISBN 80-7217-352-9.  
  • BLATNÝ, Richard. Napoleonská encyklopedie. Praha : Aquarius, 1995. 342 s. ISBN 80-902062-0-4.  
  • BOUHLER, Filip. Napoleon. Praha : Orbis, 1994. 378 s.  
  • CASTELOT, André. Napoleon Bonaparte. Praha : Melantrich, 1998. 557 s. ISBN 80-7023-265-X.  
  • JOHNSON, Paul. Napoleon. Brno : Barrister & Principal, 2003. 166 s. ISBN 80-86598-52-7.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Maršálové Napoleonových orlů. Třebíč : Akcent, 2000. 297 s. ISBN 80-7268-097-8.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Bitva u Marenga aneb Waterloo naruby. Třebíč : Akcent, 2006. 580 s. ISBN 80-7268-271-7.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení I. - Vítězné roky. Třebíč : Akcent, 2003. 485 s. ISBN 80-7268-261-X.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení II. – Nejistá vítězství. Třebíč : Akcent, 2003. 668 s. ISBN 80-7268-271-7.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení III. – Proti všem. Třebíč : Akcent, 2004. 593 s. ISBN 80-7268-296-2.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení IV. - Pád orla. Třebíč : Akcent, 2004. 571 s. ISBN 80-7268-307-1.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení V. – Ať žije císař. Třebíč : Akcent, 2005. 584 s. ISBN 80-7268-332-2.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. 100 dní z Elby k Waterloo. Praha : Elka Press, 1999. 358 s. ISBN 80-902353-9-5.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. 1812 – Napoleonovo ruské tažení. Praha : Hart s. r. o., 2001. 520 s. ISBN 80-86529-20-7.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. 1809 - Orel proti orlu. Praha : Hart s. r. o., 2001. 466 s. ISBN 80-86529-37-1.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Dobyvatel Bonaparte. Třebíč : Akcent, 2009. 526 s. ISBN 978-80-7268-571-4.  
  • LACOUR-GAYET, Georges. Napoleon. Praha : F.Borový, 1931. 851 s.  
  • LUDWIG, Emil. Napoleon. Překlad Karel Hoch. Praha : Melantrich, 1930. 592 s.  
  • MANFRED, Albert Z.. Napoleon Bonaparte. Praha : Svoboda, 1990. 616 s. ISBN 80-205-0129-0.  
  • TARLE, Jevgenij. Napoleon. Praha : Naše vojsko, 1950. 450 s.  
  • WINTR, Stanislav. 26 maršálů Napoleona I.. Cheb : Svět křídel, 2004. 225 s. ISBN 80-86808-14-9.