Alexandr Nikolajevič Radiščev

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Alexandr Nikolajevič Radiščev

Alexandr Nikolajevič Radiščev (rusky Алексaндр Николaевич Радищев) (31. srpna 1749, Moskva - 24. září 1802, Petrohrad) byl ruský prozaik, básník, filozof, sociální myslitel a revolucionář období osvícenství a preromantismu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Radiščev se narodil roku 1749 v zámožné šlechtické rodině. Základní vzdělání získal v Moskvě a od roku 1762 studoval na kadetské škole v Petrohradě. Po jejím absolvování jej carevna Kateřina II. vyslala roku 1766 společně s dalšími mladíky na univerzitu do Lipska, kde se do roku 1771 věnoval studiu práva, literatury, přírodních věd, lékařství a jazyků. Jeho vzdělání bylo na tehdejší dobu skvělé, výrazně ho oslovily zejména osvícenské myšlenky francouzských filozofů 18. století (což se mu nakonec stalo osudným).

Po návratu z Lipska roku 1771 vstoupil Radiščev do státní služby, v níž vynikl svojí nestranností a mírností vůči podřízeným. Krátce sloužil ve vojsku jako vojenský prokurátor a v roce 1785 se stal ředitelem petrohradské celnice. Dobře přitom poznal nevolnické vztahy, osudy vojenských zběhů i problematiku kupectva. Brzy si uvědomil rozpor mezi carevnou hlásaným osvícenstvím a realitou ruského života, a došel k názoru, že jediným východiskem je zrušení nevolnictví. Tou dobou se také začal zabývat literaturou. Jeho prvními důležitějšími pracemi byla óda Volnost (1783, Вольност) a autobiografická próza vzpomínek na svého přítele z Lipska Život Fjodora Vasiljeviče Ušakova) (1789, Житие Фёдорa Васильевичe Ушаковa).

Na sklonku roku 1789 si Radiščev založil vlastní tiskárnu, v níž nejprve anonymně vydal svůj Dopis příteli žijícímu v Tobolsku (1790, Письмo к другу, жительствующему в Тобольске), který napsal již roku 1782 a ve kterém vyzdvihl zásluhy cara Petra I., a poté své vrcholné dílo, intelektuální cestopis Cesta z Petrohradu do Moskvy (1790 Путешествие из Петербурга в Москву), obsahující smělé úvahy o nevolnictví, samoděržaví a jiných jevech společenského i státního života tehdejšího Ruska. Kniha měla obrovský úspěch a sama Kateřina II. si knihu přečetla. Byla jí tak pobouřena, že přikázala náklad zabavit a zničit a proti Radiščevovi zahájit trestní stíhání. Radiščev byl brzy zatčen a následně odsouzen k smrti. Tento trest mu byl milostí carevny změněn na desetileté vyhnanství na Sibiři v Ilimsku, kde napsal filozofický traktát O člověku, o jeho smrtelnosti a nesmrtelnosti (17921795, О человеке, о его смертности и бессмертии), který byl však také zabaven.

Krutý Radiščevův osud vzbudil všeobecnou účast, takže již roku 1796 mu nový car Pavel I. dovolil usadit se pod policejním dozorem na svém statku v kalužské gubernii. Plné svobody však Radiščev dosáhl teprve až za dalšího cara Alexandra I., který ho roku 1797 opět přijal do státní služby a roku 1801 jej jmenoval do Komise pro sestavování zákonů. Když ale Radiščev ve svých projektech právních reforem opět vystoupil proti nevolnictví, přivedla jej roku 1802 hrozba nového pronásledování k sebevraždě.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Socha Alexandra Nikolajeviče Radiščeva v Moskvě

Filozofické a literárně-kritické práce[editovat | editovat zdroj]

  • Úvahy o řecké historii (Размышления о греческой истории, 1771), překlad knihy francouzského filozofa Gabriela Bonnota de Mablyho doplněný o Radiščevovy vlastní společensky kritické poznámky.
  • Slovo o Lomonosovovi (Слово о Ломоносове, 1780), filozofická stať zařazená později do autorovy knihy Cesta z Petrohradu do Moskvy.
  • Beseda o tom, kdo je synem vlasti (Беседа о том, что есть сын Отечества, 1789), filozofická stať,
  • O člověku, o jeho smrtelnosti a nesmrtelnosti (О человеке, о его смертности и бессмертии), filozofický traktát napsáný v letech 17921795 v sibiřském vyhnanství a vydaný až roku 1809, v němž se Radiščev zabývá vývojem člověka a jeho vztahem k říši živočišné i rostlinné, dále rozebírá vlastnosti a pohyb hmoty, otázku času a prostoru i otázku smrtelnosti člověka a jeho duše (zde nakonec dochází k názoru, že nesmrtelnost duše je vědecky nedokazatelná a že je možno v ni pouze věřit).
  • Pomník daktylotrochejskému bohatýrovi (Памятник дактилохореическому витязю), literárně-kritické dílo napsané roku 1801 a vydané až roku 1811, shrnující Radiščevovy názory na básnictví (inspirace v lidové poezii a v hrdinských obrazech ze staroruské minulosti).

Poezie[editovat | editovat zdroj]

  • Stvoření světa (Творение мира, kolem 17791782), poema,
  • Volnost (Вольност), óda, napsaná roku 1783, podávající ve zkratce historii lidského zápasu za právo, pravdu a svobodu, částečně byla publikována roku 1790 v autorově knize Cesta z Petrohradu do Moskvy, v úplnosti vydána až roku 1906.
  • menší básně Chceš vědět, kdo jsem? (Ты хочешь знать кто я?, napsáno 1791, publikováno až 1884) a Modlitba (Молитва, 1792),
  • Bova (Бова, napsáno 1799, vydáno až 1807), poema, bohatýrská zkazka ve verších,
  • menší básně Jeřábi (Журавли, 1799), Idyla (Идиллия, 1800), Óda na mého přítele (Ода к другу моему, 1800) a Sapfické sloky (Сафические строфы, 1801).
  • Osmnácté století (Осьмнадцатое столетие, napsáno 1802, vydáno 1807), báseň vyjadřující rozčarování z výsledků revolučního dění ve světě.
  • Písně zpívané o závodech pro čest starých slovanských bohů (Песни, петые на состязаниях в честь древним славянских божествам, nedokončeno, publikováno až 1807), poema útočící proti únikovému sentimentalismu i proti lživědeckým názorům o historické úloze Slovanstva.
  • Historická píseň (Песнь историческа, publikováno 1807), poema,

Próza[editovat | editovat zdroj]

Česká vydání[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]