Duše

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o filosofickém, náboženském a psychologickém pojmu. Další významy jsou uvedeny v článku Duše (rozcestník).

Duše (od dýchat, dech) je velmi široký a často neurčitý pojem, který původně znamená princip života, to, čím se živá bytost liší od mrtvoly. K tomu později přistupuje i představa duše jako jedinečné osobní identity, důležitá zejména v křesťanství. Starou náboženskou představu, že duše člověka nějak přežívá, vyjádřili řečtí filosofové jako nesmrtelnost, případně představou reinkarnace jako v některých východních náboženstvích.

Protože se tyto představy nedají empiricky doložit ani zkoumat, v moderní vědě se pojem duše neužívá a i psychologie, která jako věda o duši vznikla, jej nahrazuje pojmem vědomí nebo mysli, v širším pojetí pojmem psychika. Pokusy o výklad duše jako „energie“ a podobně nestojí tudíž na žádném vědeckém základě. V náboženství, v běžné řeči, v umění a v mnoha metaforách však stále znamená oživující princip, nositele osobní jedinečnosti a odpovědnosti, citu a smyslu.

Michelangelo: Cháron převáží duše do podsvětí.

Původ pojmu[editovat | editovat zdroj]

Všeslovanské slovo duše souvisí s pojmy dýchání a dechu, podobně jako řecká psyché, hebrejský nefeš a latinská anima nebo animus. Jako slova běžné řeči nebyla jednoznačně vymezena, ale označovala původně podstatný a nápadný rozdíl mezi živým, dýchajícím člověkem a na pohled nezměněnou mrtvolou. Staré („primitivní“) kultury měly sklon přisuzovat „duši“ – to jest samovolné působení či aktivitu - všemu, s čím se lidé setkávali (například i lesu, řece nebo skále), což britský etnolog Edward Burnett Tylor později nazval animismus a pokládal za nejstarší formu náboženství.

Filosofie[editovat | editovat zdroj]

Aristotelova filosofie přisuzuje duši všemu živému jako jeho „formu“ (eidos) Rozlišuje duši vegetativní (rostliny), vnímavou (živočichové) a rozumnou (člověk). Jen rozumná duše se však podílí na nesmrtelném logu.[1] Ani na otázku, zda je duše nehmotná nebo je tvořena jemnou, vzdušnou látkou, není v řecké filosofii jednoznačná odpověď.

Ve starých, zejména východních naukách (hinduismus, zoroastrismus, taoismus aj.) vznikla ze starší představy přežívání v podsvětí (manismus) myšlenka nesmrtelné duše (Átma, džívátma), která se případně může převtělovat (reinkarnace). Některé proudy buddhismu ale představu nesmrtelné duše odmítají, protože se naopak snaží člověka z jeho jedinečnosti vysvobodit. Platónova filosofie chápe duši jako tu stránku člověka, která je zdrojem všeho pohybu a navíc je schopna nahlížet věčné a všem společné ideje - například ideu čísla nebo spravedlnosti - případně se za své jednání stydět.[2] Duše smrtí nezaniká, nýbrž uniká z „hrobu těla“[3] a může se vracet do nových životů. Má tři složky: emoce, vůli a rozum, který má obě předchozí řídit jako „vozataj“.[4] Představu nesmrtelné duše převzaly mnohé proudy judaismu a zejména křesťanství, které však položilo důraz na jedinečnost každé osoby a její duše jakožto nositele odpovědnosti.

Vztah obou složek člověka, duchovní a tělesné, stejně jako vlastní povaha duše nebyly ve starším myšlení jednoznačně určeny. Ve Starém zákoně výrazně převažují významy „dech, život, člověk“, ale už zde a posléze též v křesťanství spolu soupeřilo pojetí člověka jako jednoty, která se případně může obnovit vzkříšením (např. Jb 19, 26 (Kral, ČEP)), s pojetím duše, která trvá i po smrti (např. Mt 10, 28 (Kral, ČEP) nebo Zj 6, 9 (Kral, ČEP)). V Novém zákoně znamená duše téměř vždy osobní jedinečnost člověka (např. Mk 8, 36 (Kral, ČEP)), nad níž „smrt nemá moc“.

Ve středověké filosofii, která se snažila o jednoznačné a určité vyjadřování, se nakonec - přes odpor například Tomáše Akvinského - prosadila představa duše jako oddělitelné substance, kterou pak formuloval René Descartes: všechno, co jest, je buďto „věc myslící“ (res cogitans), kam patří také (bezrozměrná) duše, anebo „věc rozlehlá“ (res extensa), kterou pozdější myslitelé spojili s představou hmoty a hmotnosti. Tím také vznikl vážný problém dualismu, totiž jak může nehmotná duše působit na hmotné tělo (psychofyzický problém). Descartovo řešení (místem vzájemného působení je hypofýza, resp. mozek) bylo zřejmě neudržitelné, připravilo však moderní představu netečné a mrtvé hmoty, do níž Descartes zařadil i živočichy a jíž se podle něho zabývá mechanika.

Když se s pokrokem lékařských věd ukázalo, že i duševní činnosti podstatně závisejí na stavu mozku, bylo tím descartovské rozdělení zpochybněno a filosofové jako David Hume představu duše jakožto samostatné substance odmítli. Podle I. Kanta sice otázku duše nelze empiricky rozhodnout, protože však na pojmu duše závisí představa lidské svobody a odpovědnosti, je třeba ji přijmout jako postulát praktického rozumu.[5] Podobné stanovisko zastával například T. G. Masaryk.

Etnologie a antropologie[editovat | editovat zdroj]

Duše bývají pro člověka neviditelné, ale někdy je lze spatřit, nejčastěji v podobě zvířete, především ptáka, v středoevropském prostoru zpravidla bílé holubice.[6] Mezi další ptačí podoby patří kachna, slavík, vlaštovka, kukačka, orel a krkavec, ze živočichů dále třeba motýl, moucha, myš, hranostaj a zajíc. Za viditelný obraz duše se někdy pokládá stín, odraz ve vodě a zrcadle nebo dokonce fotografie. S tím je spojena víra, že tohoto obrazu lze využít k zlovolné magii, což dříve vedlo u domorodých populací k odporu a strachu z fotografování.[7] Duše se někdy dělí na více částí, z nichž jedna musí stále obývat schránku, případně se věří, že bytost může mít duší více.

Duše může opustit svou schránku z mnoha důvodů - kromě smrti také ve spánku, při mdlobách nebo v transu. Duše také může být zakleta do jiné schránky, například lidského či zvířecího těla nebo do rostliny; tento motiv se objevuje v mýtech, pověstech a pohádkách.

Po smrti člověka zůstává duše zpravidla nějakou dobu v blízkosti mrtvého těla a může ublížit lidem, kteří jsou v dosahu. Toto nebezpečí zpravidla pomine s pohřbem. Některé duše ze světa živých neodcházejí, v evropském prostředí jde nejčastěji o trest za skutky spáchané za života; tyto bludné duše se nazývají strašidla, duchové či přízraky. Jindy se naopak duše mrtvých snaží živým pomoci. Zjevení mrtvého neboli reventanti, nejsou naopak v křesťanském prostředí chápáni jako duše samotná, ale jako obraz její schránky.[8]

Antropolog Josef Kandert uvádí, že k víře v existenci duše mohly vést následující zkušenosti:[9]

  • Spánek jako znehybnění a zmatenost, především po prudkém vzbuzení, vedla k představě že duše během spánku opouští tělo
  • Sny se chápaly jako putování duše mimo tělo
  • Nemoci byly chápány také jako opuštění těla duší, často v důsledku zlovolné magie
  • Stín jako nehmotná, ale viditelná část člověka
  • Smrt jako trvalé opuštění těla duší

Psychologie[editovat | editovat zdroj]

V 19. století se duše stala předmětem psychologie a autoři jako John Stuart Mill nebo Wilhelm Wundt se snažili i logické a matematické struktury odvozovat z vlastností duše. Proti tomu se postavil například Franz Brentano, Edmund Husserl a celé novokantovství. Pojem duše je v psychologii poměrně neurčitý (psychologie ostatně nedbá příliš na přesnou formulaci svých pojmů) a empiricky obtížně zkoumatelný, takže se často nahrazuje pojmy duševní činnosti, vědomí a mysli. Dnes se ve vědách obvykle hovoří o činnosti nervové a mozkové, které lze empiricky zkoumat. Pokud se například v klinické psychologii a terapii hovoří o duši, míní se běžný význam slova jako celku osobního myšlení a vztahů, mravního hodnocení a cítění, včetně vztahu k sobě samému (sebereflexe).

Metaforická užití slova[editovat | editovat zdroj]

Podle L. Wittgensteina je význam slov dán tím, jak se užívají. Běžný význam slov duše a duch lze ilustrovat na hovorových metaforách, které se často vyskytují i v jiných jazycích.

  • „Nebyla tam živá duše“ – nikdo
  • „Chodí jako tělo bez duše“ – bez cíle a smyslu
  • „Na mou duši“ – („dušovat se“) opravdu, poctivě, bez klamu
  • „Z celé duše“ (z celého srdce) – upřímně
  • „Tělem a duší“ – úplně, beze zbytku
  • „Bezová duše“ – jemný, téměř nehmotný vnitřek
  • „Duše“ u kola (pouze v češtině)
  • „Duchapřítomnost, duchem nepřítomný“
  • „V duchu“ – sám pro sebe, potichu
  • „V duchu“ někoho, něčeho – v souladu s jeho záměrem, smyslem
  • „Duch Studené války“ – nálada, celkový přístup

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Aristotelés, O duši 403a, 414a a násl.
  2. Například Platón, Prótagoras 322d.
  3. Gorgias 493a.
  4. Platón, Faidros 245c a násl.
  5. I. Kant, Kritika čistého rozumu, B 403 nn. a jinde.
  6. Kandert, str. 30.
  7. Kandert, str. 33.
  8. Kandert, str. 35.
  9. Kandert, str. 66.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • R. Descartes, Vášně duše. Praha: Mladá fronta, 2002 - 182 s. ISBN 80-204-0963-7
  • R. Chlup (vyd.), Pojetí duše v náboženských tradicích světa. Praha: DharmaGaia, 2007 - 340 s. ISBN 978-80-86685-82-3
  • C. G. Jung, Člověk a duše. Praha: Academia, 1995 - 277 s. ISBN 80-200-0543-9
  • KANDERT, Josef. Náboženské systémy. Praha : Grada, 2010. 200 s. ISBN 978-80-247-3166-7.  
  • F. Karfík, Duše a svět: devět studií z antické filosofie. Praha: Oikúmené, 2007 - 248 s. ISBN 978-80-7298-174-8
  • E. Kubler-Rossová, O životě po smrti: jedinečná svědectví o nesmrtelnosti duše. Turnov: Arica, 1992 - 68 s. ISBN 80-900134-7-3
  • Ottův slovník naučný, heslo Duše. Sv. 8, str. 230
  • C. Zimmer, Jak se duše stala tělem: výzkum mozku mění svět. Praha: Galén, c2004 - 291 s. ISBN 80-7262-332-X

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Téma Duše ve Wikicitátech

Kategorie Soul ve Wikimedia Commons

  • Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku německé Wikipedie.