Duše
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Duše (latinsky anima) je v pojetí mnoha filozofických a náboženských systémů duchovní podstatou, která je vlastní živým bytostem. Tyto systémy považují většinou duši za nesmrtelnou, často nehmotnou.
Obsah |
[editovat] Duše v náboženství
Náboženství na duši pohlížejí jako na vyšší součást individua, v níž se může vznítit „božská jiskra“ (např. v gnózi). Některá náboženství kladou duši do souvislosti se znovuzrozením, vzkříšením, reinkarnací. Lidská duše se v mnoha náboženstvích liší od zvířecí tím, že obsahuje jakýsi božský aspekt. Existují však také náboženství, které existenci duše popírají (buddhismus, Svědkové Jehovovi). Další vysvětlení podává védanta (viz níže).
[editovat] Bible
Podle starozákonního pojetí je duše spojena s krví. Tomuto pojetí je cizí představa, že duše a tělo jsou dvě dělitelné součásti; člověk je považován především za jednotu. Se smrtí člověka zvláště ve starších spisech, umírá i jeho duše - tato situace se mění až u mladších spisů, např. v knihách Makabejských (které jsou označovány jako deuterokanonické). Pozdní židovství chápe duši jako nesmrtelnou, avšak nikoli jako samostatnou součást, která by pak mohla obývat další tělo, jak učí Kabala. V pojetí nesmrtelné duše odráží vliv helénismu, především novoplatonismu, jež přináší do židovského pojetí dualismu smrtelného těla a nesmrtelné duše. Židovství a křesťanství, které vzešlo z židovství na přelomu letopočtu, pohlíží na člověka jako jednotu těla a duše, resp. těla, mysli a duše. Později se pak výraz „duše“ stává synonymem pro celého člověka. V křesťanské tradici se ujal pojem nesmrtelné duše především zásluhou církevních otců ovlivněných antickou filosofií. V Bibli jako takové nenajdeme výraz nesmrtelná duše, v originálním znění se výraz "nesmrtelný" vyskytuje pouze v Novém zákoně v prvním listu Timoteovi (1,17).
[editovat] Védanta
Podle současných učitelů advaita védanty je pojem duše, vyvolávající dojem oddělené jednotky (kdy se každá jednotlivá duše od druhé liší) pro označení života v člověku nevhodný. Lépe označující je pojem vědomí (Átma), jež obvykle obsahuje představy o své povaze, například jako duši, a to není umístěné v těle, ale tělo se projevuje v něm, neboli, vědomí není v těle upoutáno ale obsahuje je, podobně jako představy o duši.
Směry dvaita védanty ve shodě s Védami (Rig Véda 1.164.20-22) a Upanišadami (Mundaka Upanišad 3.1.1, Švétášvatara Upanišad 3.20, 4.6-7, Katha Upanišad 1.2.20) učí, že átmá a Paramátmá se nacházejí v těle jako dva ptáci na stromě. Jejich vzájemnou interakci lze vysvětlit na moderním příkladu počítače. Fyzické tělo lze přirovnat k hardware, subtilní či astrální tělo k software, falešné ego ahankáru k rozhraní, duši (átmu) k uživateli a Paramátmu k systémovému operátorovi ovládajícímu síť ostatních počítačů neboli těl (Bhagavadgíta 13.3). Funkčnost systému je dána stavem těl. Když jsou zcela nepoužitelná, duše je opustí a Paramátmá jí přidělí jiná podle jejích potřeb, tužeb a zásluh (reinkarnace). Átmá je věčná (např. Katha Upanišad 1.2.18, 2.2.13, Bhagavad gíta 2.12, 2.16-21, 2.23-25, 2.30) a je jich nekonečné množství (Bhágavata Purána 7.7.43).
[editovat] Duše ve filozofii
Filozofické směry, které připouštějí existenci duše, často rozlišují duši (člověka) od jeho ducha. Duše je pak považována za jakýsi životní princip a přisuzuje se všem živým jsoucnům, tj. rostlinám i zvířatům, ač v rozličné kvalitě či stupni (vegetativní duše, animální duše). Duch (spiritus) pak má být podstatou svobodné vůle a abstraktního poznání.
[editovat] Platón
Platón považuje duši za esenci osoby, neboť to je ona, kdo se rozhoduje, jak jednat. Podle Platóna je duše nehmotná a skládá se ze tří částí:
Každá z těchto součástí má v duši své místo. Rozum je přirovnáván k vozataji, který řídí spřežení koní – vůli a ducha. Vůle způsobuje, že člověk touží po naplnění základních tělesných potřeb. Když však člověka vášeň ovládne, svazuje jej k hédonismu ve všech jeho podobách. Duch člověka vede k tomu, aby konal skutky statečnosti a slávy. Pokud však není kontrolován, vede k pýše, kterou řecké myšlení považuje za největší selhání v životě člověka.
[editovat] Aristotelés
Aristotelés, podobně jako Platón, popisuje duši jako základní esenci jsoucna, avšak popírá, že by duše měla samostatnou existenci, která pouze spočívá v těle. Duše coby činnost těla nemůže být nesmrtelná. Přesněji, duše je „prvním hybatelem“ živého těla. Nabízí však uskutečnění možnosti. Aristotelovy názory o duši nalezneme především v Etice Nikomachově.
[editovat] Duše v moderní vědě
 |
Tato část článku potřebuje úpravy. Můžete ji vhodně vylepšit. Jak by měly články vypadat, popisuje stránka Vzhled a styl. |
Pojem duše vychází z pochybnosti o schopnostech mozku živého tvora myslet a to obzvláště, abstraktně, prožívat a pamatovat si emoce, tvořit projekty nebo umělecká díla. Úskalím tohoto pojmu je okamžik a způsob předpokládaného zrodu duše (inkarnace) a pak přímá souvislost uvedených schopností a paměti se zdravotním stavem mozku a to až do krajností. Existence duše jako nehmotné substance je pokládána za vyloučenou především tím, že by neměla komunikační prostředky na úrovni gigantického počítače s tělesnými orgány, které jsou hmotné a zejména s mnoha miliardami adresných neuronových spojů mozku. Při tom obousměrně a v reálném čase. Duše ani nějací duchové by se vůči tělu nemohly projevovat žádnou aktivitou také z důvodu absence příslušných forem energie u nich. Neměly by prostředky pro jejich těžbu, akumulaci a pak ani pro jejich smysluplné nasměřování k neuronům a k orgánům těla. Je vyloučené, že by mělo být konání, myšlení i tvorba uměleckých děl u člověka řízeno něčím jiným, než jeho příslušně zkušeným a erudovaným mozkem.
Za vědomí a osobnost člověka se považuje interakce jeho neuronových spojů v mozku, množství a kvalita těchto spojů, které jsou získávány dědičně a dále vytvářeny zkušenostmi a učením. Nemocí a poškozením centrální nervové soustavy či až smrtí jedince úroveň jeho vědomí klesá až navždy zaniká.
Popírání existence duše vychází mimo jiné z předpokladu, že mozek se svými vrozenými a získanými neuronovými spoji je sám lokalitou a pramenem všech neobyčejných projevů živých tvorů. Nehmotná a věčná substance by nemohla vzniknout v procesu dělení hmotných embryonálních buněk v těle matky nebo ve zkumavce (dala by se pak uskutečnit její velkovýroba v laboratoři). Pro inkarnace a reinkarnace by byl duší naopak, nedostatek a to v dobách růstu populace podle geometrické řady, kdy je počet živých větší, než všech mrtvých.
[editovat] Duše v psychologii
Tradiční psychologie pohlíží na duši jako na součást ducha a popisuje ji jako synonymum všech pocitů a změn pocitů. Duše má vyjadřovat osobitost či osobnost člověka. V tomto smyslu má být součástí duševní činnosti také paměť.
[editovat] Duše v pohádkách
V pohádkách se většinou o duši přichází, a to jak posmrtně, kdy putuje duše do nebe, nebo za života, kdy se setkáváme s „tělem bez duše“. Ne všechny lidské duše ale odcházejí do nebe či očistce. Některé bytosti je shromažďují (např. vodníci). Upsat duši ďáblu pak znamená upsat sebe peklu. Podle mě je duše zlá a i hodná.jak to přeci bývá v pohádkách ;-)
[editovat] Související články
[editovat] Externí odkazy
