Duch

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o filosofickém, psychologickém a náboženském pojmu. Další významy jsou uvedeny v článku Duch (rozcestník).

Duch (od dýchati, dech; podobně jako řec. pneuma od pneó, dýchat, vanout a lat. spiritus od spirare, dýchat) znamená původně oživující princip, odlišující živé od mrtvého. Později náboženský a filosofický pojem s velmi širokým a proměnlivým významem, někdy zaměňovaný s ženskou formou „duše“:

  • nehmotná, případně i nesmrtelná stránka člověka (duch a tělo)
  • nehmotná stránka skutečnosti vůbec (duch a hmota, světový duch)
  • strašidlo (nemrtvý)
  • schopnost myšlení, chápání a poznávání
  • inspirace, povzbuzení, odvaha
  • smysl, záměr, jádro věci (duch a litera)
  • v různých metaforách.

V náboženství[editovat | editovat zdroj]

V přírodních náboženstvích se oživující princip chápe jako podíl člověka na něčem, co ho přesahuje. Ve smrti opouští duch (duše) mrtvé tělo a může se případně zjevovat pozůstalým ve snu. Lze ho žádat o pomoc a o radu, může chránit dům a majetek. Pokud ale nebyl zemřelý řádně pohřben, může se jeho duch vracet (srv. anglické revenant, strašidlo) a pozůstalé sužovat. Duch v nad-individuálním smyslu je potom jakési zosobnění tohoto společného principu, nadpozemská a nehmotná, ale osobní síla, kterou se lidé mohou snažit oslovit, ovlivnit a naklonit si ji (srv. indiánský Velký Duch).

Duch jako bytost[editovat | editovat zdroj]

V mnoha světových náboženstvích existuje víra v nehmotné bytosti, které se nazývají duchové. V tomto smyslu je používáno i slovo démon, odvozené od řeckého daimón, označující dobré i zlé nižší duchovní bytosti. Dále se jako duchové označují také nehmotná zjevení mrtvých.

Duchové bývají spojeni s přírodními jevy a mohou na sebe brát lidskou podobu, ale v tomto případě mají obvykle nějaké neobvyklé rysy, od člověka je odlišující.[1] Dále se věří že můžou vstoupit do těla živé bytosti a tak způsobit nemoc či posedlost. Mohou být dobří nebo zlí a často jsou v tradičních náboženstvích uctíváni. Příkladem označení ducha jsou slovanští běsové, řečtí daimóni, japonští kami nebo arabští džinové.

V Bibli[editovat | editovat zdroj]

Ve Starém zákoně se vyskytuje „duch Boží“ jako přímé působení Hospodinovo, jeho „slovo“ ve světě a mezi lidmi: účastní se stvoření světa (např. Gn 1, 1 (Kral, ČEP), oslovuje proroky a ukládá jim, co mají hlásat (např. Iz 11, 2 (Kral, ČEP); Ez 11, 5 (Kral, ČEP)). Provází své vyvolené, dodává jim odvahu a moudrost v rozhodování. Naopak duchům zemřelých se má Izrael vyhýbat.

Podobně je tomu i v Novém zákoně (např. Sk 2, 4 (Kral, ČEP), kde ale už slovo duch zpravidla neznamená životní princip, nýbrž na jedné straně je Duch Boží, Duch svatý (např. Mk 13, 11 (Kral, ČEP) a na druhé zlí, nečistí duchové (např. Mk 7, 25 (Kral, ČEP). Vyskytuje se také protiklad ducha a těla (např. J 3, 6 (Kral, ČEP) a důležitý protiklad ducha a „litery“, doslovného znění Zákona (např. Zkratka biblické knihy není uvedena v požadovaném formátu. Zkratky knih jsou vypsány na stránce Šablona:Citace bible.[[|2K]] 3, 6 (Kral, ČEP); Duch potom znamená také svobodu Zkratka biblické knihy není uvedena v požadovaném formátu. Zkratky knih jsou vypsány na stránce Šablona:Citace bible.[[|2K]] 3, 17 (Kral, ČEP).

Ve filosofii[editovat | editovat zdroj]

V dějinách filosofie se pojem duch i v užším smyslu (řec. pneuma, lat. spiritus) vyskytuje v mnoha různých souvislostech a významech, kterým je společné snad jen to, že se jedná o něco nehmotného, stálého a významného, o nositele rozumnosti a smyslu (řec. nús, lat. ratio). Duch se zpravidla vyskytuje v různých protikladech (opozicích), které význam zpřesňují.

Duch a tělo[editovat | editovat zdroj]

Na rozdíl od hmotného, jednotlivého a pomíjivého těla znamená duch tu druhou, trvalou a neproměnnou stránku člověka, jeho rozum, který má tělu vládnout. Duch znamená schopnost poznávat, rozlišovat a jednat s ohledem na vzdálenější budoucnost.

Duch a hmota[editovat | editovat zdroj]

Na rozdíl od neproniknutelné a těžké hmoty, jež tvoří vždy jedinečná a oddělená jsoucna, znamená duch společný smysl či význam a projevuje se zejména v zacházení s nehmotnými, zejména matematickými a logickými předměty. Vyznačuje se průhledností, přesností a zálibou v poznání. Alchymisté hledali „ducha“ v různých látkách, například destilací; odtud pochází spojení spiritus vini, doslova „duch vína“ tj. alkohol.

Duch a litera[editovat | editovat zdroj]

Tento původně křesťanský protiklad vyjadřuje rozdíl mezi lpěním na něčem přesně daném a svazujícím, na rozdíl od otevřeného porozumění, které každou danost překračuje a směřuje k vytouženému smyslu. V tomto významu je světový Duch tím, co spojuje různé fáze vyvíjejícího se lidstva v Hegelově filosofii dějin.

Duch a duše[editovat | editovat zdroj]

I když se někdy užívají jako synonyma, znamená duše cosi individuálního až intimního, "ženského", kdežto duch má blízko k obecnému, pravidelnému a zákonitému. Duch je to, co je různým lidem společné, co se dá vyjádřit a sdělit, o čem lze diskutovat a argumentovat. Protiklad ducha a duše (animus a anima) hraje velkou roli v psychologii C. G. Junga.

Jako nás naše duše, která je vzduch, drží pohromadě svou silou, tak obklopuje celý Vesmír dech a vzduch.
— Anaximenés, zl. DK 13 B 1

Současné užití[editovat | editovat zdroj]

Různé stránky toho, co se ve filosofické tradici označovalo pojmem ducha, snaží se současné vědy zkoumat empiricky, například pod titulem mysl (angl. mind), případně vyšší nervová činnost. Míní se tím však pouze individuální činnost jednotlivého člověka. Naopak to, co určitou společnost spojuje, se obvykle zkoumá pod titulem racionalita nebo kultura.

Kromě toho se slovo duch užívá v různých metaforách, od metafor tradičních („v duchu“, „neklesat na duchu“, „duchapřítomný“ a podobně) až po nedávné příklady přenesených významů - například: „duch Postupimské smlouvy“, „duch Studené války“, „duch doby“, „v duchu přátelství“ a podobně.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • J. Beneš, Duch a hmota v theorii poznání. Praha: Bohuslav Rupp, 1946 - 94 s.
  • A. Gehlen, Duch ve světě techniky. Praha: Svoboda 1972
  • E. Ludwig, Duch a čin: rozmluvy s Masarykem. Praha: Česká expedice, 1996 - 186 * Ottův slovník naučný, heslo Duch. Sv. 8, str. 128
  • V. L. Schermer, Duch a duše: nové paradigma v psychologii, psychoanalýze a psychoterapii. Praha: Triton, 2007 - 279 s. ISBN 978-80-7254-816-3
  • Martin Stejskal, Labyrintem míst klatých. Praha: Eminent 2011 - 42 s.
  • Břetislav Kafka, " Parapsychologie", "Nové základy experimentální psychologie" a další

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KANDERT, Josef. Praha : Grada, 2010. ISBN 978-80-247-3166-7. S. 28.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku německé Wikipedie.