Slované

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Slované
Populace
350 - 400 milionů
Země s významnou populací
Východní Slované
Rusové 150 milionů [1][2][3][4]
Ukrajinci 39,8 – 57,5 milionů [5][6][7]
Bělorusové 10 milionů
Rusíni 75 000
Západní Slované
Poláci 60 milionů
Češi 11 – 12 milionů
Slováci 6 – 6,5 milionů
Slezané 5 milionů
Moravané 525 087[8]
Kašubové 500 000
Lužičtí Srbové 60 000 – 70 000 [9][10]
Jižní Slované
Srbové 10,5 milionů
Bulhaři 9 – 10 milionů [11][12][13]
Chorvati 8 – 8,5 milionů [14][15]
Bosňáci 3 - 4 miliony
Slovinci 2,5 milionů [16]
Makedonci 2 – 3,5 miliony [17]
Černohorci 625 000
Jazyk(y)

slovanské jazyky

Náboženství

křesťanství
ateismus, bez vyznání, islám, rodnověří

Příbuzné národy

Baltové: Litevci, Lotyši

Rozšíření Slovanů v 6.–7. století (červeně je vyznačena předpokládaná pravlast)

Slované jsou etnická a jazyková skupina Indoevropanů, žijící především ve střední a východní Evropě. Do historie výrazně poprvé vstoupili na počátku 6. století, kdy počala jejich expanze do velké části Evropy. Mnoho Slovanů později také osídlilo Sibiř, střední Asii a emigrovalo do různých částí světa. V současnosti mluvčí slovanských jazyků obývají víc než polovinu území Evropy.

Podle svého jazyka jsou Slované děleni na východní (Bělorusové, Rusové a Ukrajinci), západní (Češi, Lužičtí Srbové, Poláci, Slováci) a jižní (Bosňáci, Bulhaři, Chorvati, Makedonci, Slovinci a Srbové). Kromě toho existují uvnitř uvedených etnik skupiny, které jsou někdy považovány za samostatné národy, resp. jsou národy in statu nascendi a jejich etnicita je předmětem sporů (Černohorci, Dalmatinci, Goranci, Kašubové, Moravané, Pomaci, Rusíni, Slezané). V minulosti patřily mezi Slovany i kmeny/„národy“ dnes už vymřelé: Polabští Slované a Pobaltští Slované (a v jejich rámci další kmeny).

Jazyk[editovat | editovat zdroj]

Rozšíření slovanských jazyků
Související informace naleznete také v článcích Praslovanština a Slovanské jazyky.

Do přelomu 9. a 10. století mluvili Slované praslovanštinou, ta se poté začala rozpadat na jednolivé slovanské jazyky. Před příchodem křesťanství nepoužívali písmo, ačkoliv několik kontroverzních teorií tvrdí opak. Prvním doloženým písmem užívaným Slovany byla hlaholice vytvořená v 60. letech 9. století pro zápis staroslověnštiny svatým Cyrilem, v 90. letech pak byla vytvořena v Bulharsku cyrilice a ta postupně dala základ azbuce. V současnosti se používá k zápisu běloruštiny, bulharštiny, makedonštiny, srbštiny, ukrajinštiny a ruštiny, tedy jazyků ortodoxního a řeckokatolického kulturního okruhu. Kromě toho je užívána také pro některé neslovanské jazyky. U ostatních slovanských jazyků, jejichž mluvčí náleží do římskokatolického kulturního okruhu, je používána latinka. Výjimečně se historicky užívala i jiná písma, příkladem jsou staročeské glosy v židovských spisech, psané hebrejským písmem.[18].

Etnogeneze[editovat | editovat zdroj]

Problematika vzniku slovanského etnika, tedy jeho etnogeneze, zůstává stále nedořešenou otázkou. Slované se objevili v polovině prvního tisíciletí bez jasné návaznosti na předchozí kultury a ve velkém počtu osídlili rozsáhlé území Evropy. Podle některých teorií se zrodili smíšením různých etnických skupin, tomu však neodpovídá rozsáhlá expanze kmenů s jednotným jazykem a kulturou.[19] Dvě hlavní teorie o tom, kde byli Slované usídleni na počátku svého rozšíření, jsou:

  1. Migrační teorie, podle které se Slované rozšířili ze své pravlasti, umísťované do Zakarpatí. Zastával jí například český archeolog Lubor Niederle.
  2. Autochtonní teorie, podle které Slované už před svým rozchodem obývali rozsáhlá území východní a střední Evropy. V současnosti je tento názor menšinový.

Za předchůdce Slovanů bývá někdy považována zarubiněcká kultura rozšířená mezi 3. stoletím př. n. l. a 1. stoletím na Ukrajině. Podle některých badatelů byla tato kultura částečně baltská či baltoslovanská. Za praslovanskou bývá také považována kultura przeworská existující od 2. století př. n. l. do 4. století v Polsku, mohla být společně tvořena Slovany a Germány. Pojítkem mezi zarubiněckou kulturou a historickými Slovany může být kultura černjachovská, která byla nejspíš multietnická.

Někdy jsou předkové Slovanů hledáni i dále v minulosti, podle některých badatelů to byly například Budinové, Neurové a dokonce Skytové-oráči zmiňovaní Hérodotem. Mezi další uvažované předky patří kmen nazývaný Venetové či Venedové známý římským autorům 1. a 2. století, Pliniovi staršímu, Tacitovi a Ptolemaiovi. Žili mezi Vislou, Baltským mořem, Karpaty a sídly Peucinů a Fennů (nejspíše Ugrofinů), ale nevědělo se o nich s jakým etnikem jsou příbuzní. Tato otázka je nedořešena dodnes.[20]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Slované (oranžová) c. 650

První písemné zprávy pochází ze 6. století od římského historika Jordana, který zmiňuje kmen Venetů, jehož příslušníci se nazývají především Slovany (Sclaveni) a Anty, sídlící v 4. století mezi Dunajem a Dněprem, a také od Prokopia (Σκλαβηνοί). Až v první polovině 6. století, kdy začali napadat a zabírat byzantská území za Dunajem, se jim dostalo většího zájmu.

Od druhé poloviny 6. století byl osud velké části Slovanů spojen s Avary, kočovným etnikem, jehož expanze z východu byla také nejspíš jedním z faktorů expanze slovanské. Ačkoliv příchod Avarů znamenal pro Byzantskou říši zprvu úlevu, protože se část Slovanů dostala do avarského područí, jiná část s nimi navázala spojenectví a tak vznikla Byzanci nová a silnější hrozba. V roce 626 dokonce společně obléhali Konstantinopol, i když neúspěšně. Útoky proti Franské říši přispěly na konci 6. století k expanzi Slovanů do východních Alp. Obě etnika vytvořila v Panonii společnou kulturu a smísila se, na přelomu 8. a 9. století však byla avarská říše zničena Franky a Bulhary a Avaři z historie mizí. Část Slovanů se na konci 7. století spojila s jiným kočovným etnikem, Protobulhary, kteří osídlili okolí delty Dunaje a smísili se s místními, už dříve usazenými kmeny čímž dali základ současným Bulharům.

Na přelomu prvního a druhého tisíciletí dochází k částečnému ústupu Slovanů. Na některých územích, jako v Rumunsku, Albánii, Řecku a Bavorsku byli asimilováni původním obyvatelstvem, na severu zase začali na Polabské Slovany útočit Frankové a Sasové a postupně došlo ke germanizaci a christianizaci těchto etnik. Protože Slované byli často v područí, souvisí jejich pojmenování se slovem otrok (až po například anglické slovo "slave"),[1] podobně jako Srbové (latinské "servus" znamenající sluha).[21]

Balkán[editovat | editovat zdroj]

Během 6. století počíná pronikání Slovanů na Balkán, v té době náležící Byzantské říši. Ačkoliv jako celek tvořili velkou vojenskou sílu, kvůli své nejednotnosti však často bojovali mezi sebou nebo se nechávali najímat jako byzantští žoldáci. První vlna expanze se týkala jak kultury Korčak tak Peňkovky, kteří na Balkán počali pronikat skrze dnešní Rumunsko. Spolu s nimi pronikala i kultura koločinská, která byla tvořena Slovany nebo slavizovanými Balty. V oblasti Rumunska však byli od 10. století Slované romanizováni a spolu s Dáky dali základ pozdějším Rumunům. Do Bulharska výrazněji expandovali až v 7. století, společně s Protobulhary. V 6. a 7. století pronikli také do Řecka a Malé Asie.[22] Do bývalé Jugoslávie přišli Slované pravděpodobně ze dvou směrů, v polovině 6. století ze Zakarpatí a později ze severozápadu a slavizovali původní romanizované obyvatelstvo. Odsud také pronikali do Rakouska a Bavorska.

Do 7. století se klade vznik chorvatského kmenového svazu a brzy poté přijali Chorvaté křest. Pozdější chorvatské království bylo od roku 1102 v personální unii s Uhrami, zatímco Dalmácie byla byzantská. V 7. století se také objevují Srbové a jsou postupně christianizováni. Z počátku byly pod vlivem Byzantské a Bulharské říše, na konci 8. století vzniká Raška, pozdější Srbsko a v polovině 9. století Trebinja, pozdější Černá Hora. Od 13. století pak začíná výrazný rozvoj Srbska. Makedonie také patřila mezi území nárokovaná Byzancí i Bulharskem a později se stala součástí Osmanské říše.

V dnešním Bulharsku vzniká 681 společný stát Slovanů a Protobulharů a uzavírá mír s Byzantskou říší. Během 8. století v něm dochází k výrazné slavizaci obyvatelstva a v druhé polovině 9. století bylo přijato křesťanství.

Východní Evropa[editovat | editovat zdroj]

Slované ve východní Evropě na počátku obývali území dnešní Ukrajiny a během 6. až 9. století vytlačovali a asimilovali Balty a Ugrofiny zde usazené. Slovanské kmeny této doby představují například Kriviči nebo Ilmeňští Slované. V 9. století už osídlili území mezi Donem a Volhou a usadili se v okolí dnešní Moskvy.

Střední Evropa[editovat | editovat zdroj]

Na počátku 7. století byli Slované v dnešním Slovensku a Maďarsku podrobeni Avary, avšak brzy na to byla jejich moc zlomena franským kupcem Sámem a došlo ke vzniku Sámovy říše s centrem v českých zemích.[23] Ta se poté dostala do konfliktu s Franskou říší a úspěšně proti ní postupovala, po smrti Sáma se však patrně rozpadla. Ze 7. století jsou známy i další kmenové svazy a vládci jako lužicko-srbský vévoda Dervan a korutanský Valuk. Na přelomu 8. a 9. století dochází ke konečnému pádu avarské říše, Frankové ovládají Panonii a činí se nárok na svrchovanost nad sousedními slovanskými zeměmi. Ta jim skutečně byla často formálně přiznána.[24] Kolem roku 830 už vládne Mojmír, první historicky doložený kníže Velkomoravské říše. Na konci 9. století Velká Morava ovládla Čechy, na počátku 10. století však zanikla a nastal vzestup českého knížectví.

Polabští Slované a Polsko[editovat | editovat zdroj]

Západní Slované v 9. a 10. století

V 4. a 5. století bylo Slovany, později nazývanými Polabští, osídleno území dnešního východního Německa, které bylo předtím opuštěno germánskými kmeny. Jejich keramika je označována jako sukowský typ. Polabští Slované se členili na tři kmenové svazy, Lutice neboli Velety, Obodrity a lužické Srby. Srbové byli většinou formálně závislí na Franské říši a Velké Moravě a ve 12. století počala jejich germanizace. Na konci 8. století byli Veleti na krátko poraženi Franky, ale vedli boje především s Obodrity, spojenci Franků a později Sasů.[25] Od 10. století je u Veletů nahrazena knížecí moc mocí kněžskou a brzy na to následují rozsáhlé výboje císaře Jindřicha Ptáčníka, na počátku 11. století však císař Jindřich II. uzavřel s Velety spojenectví. V polovině 11. století však pomalu počíná christianizace a úpadek moci pohanského kněžstva. Během 12. století jsou pak Veleti germanizováni, stejně jako Obodrité.

Kmen Pomořanů sídlící východně od Polabských Slovanů se objevuje v historických zprávách až v 10. století, kdy se dostává do konfliktu s Dány. Na počátku 11. století pak vzdorovali Polsku a z něj pronikajícímu křesťanství. Západní Pomořany se od 12. století počaly germanizovat, zatímco východní se dostaly pod polský vliv. Velká část Polska, osídleného různými slovanskými kmeny jako byli Polané, Vislané a Slezané, byla v druhé polovině 9. století podřízena Velké Moravě a později českému knížectví. V polovině 10. století počalo vznikat polské knížectví.

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Slovanské pohanství a Slovanská mytologie.

Slované tradičně vyznávali etnické polytheistické náboženství někdy označované jako slovanské pohanství. Mezi jejich božstva patřil hromovládný Perun, Veles, bůh podsvětí a skotu a Mokoš, velká matka. Ctili však i další bohy a širokou plejádu přírodních duchů a jiných mýtických tvorů. Až na výjimky u Polabských Slovanů nestavěli chrámy, ale vykonávali kult v hájích, na výšinách a uměle vytvořených obětištích. Ve svátcích, lidových zvycích a pohádkách doznívají archaické náboženské zvyky dodnes a o přímou obnovu slovanského pohanského náboženství se pokouší novopohanské hnutí rodnověří.

V 7. a 12. století pak přijali Slované křesťanství, východní a jižní především pravoslaví (část z nich později přešla na řecký katolicismus) a západní římsko-katolické. Bosňáci vyznávají sunnitský islám a mezi některými slovanskými národy existuje velké procento ateistů a agnostiků.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.russkie.org/index.php?module=fullitem&id=4194
  2. http://www.rusichi-center.ru/e/2663163-chechentsyi-trebuyut-snesti-pamyatnik-yuriyu-budano
  3. http://rcultura.ucoz.ru/index/russkie/0-10
  4. http://www.russedina.ru/articul.php?aid=2354&pid=5
  5. Ukrainians at the Joshua Project
  6. The Ukrainian World Congress states that the Ukrainian diaspora makes 20 million: 20mln Ukrainians living abroad
  7. UWC continually and diligently defends the interests of over 20 million Ukrainians...
  8. 521 801 ve sčítání 2011 v Česku a 3 286 ve sčítání 2011 na Slovensku
  9. "Germany's Sorb Minority Fights to Save Villages From Vattenfall", Bloomberg, 18 December 2007. 
  10. http://www.faqs.org/minorities/Eastern-Europe/Sorbs-of-East-Germany.html
  11. LEWIS, M. Paul (ed.). Bulgarian [online]. SIL International, 1986–2009, [cit. 2010-03-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. Chairman of Bulgaria's State Agency for Bulgarians Abroad - 3-4 million Bulgarians abroad in 2009 [online]. 2009, [cit. 2011-03-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. Bulgarian Minister without Portfolio - 4 million Bulgarians outside Bulgaria in 2010 [online]. 2010, [cit. 2011-03-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. Daphne Winland(2004),"Croatian Diaspora", inMelvin Ember, Carol R. Ember, Ian Skoggard,, 2(illustrated ed.), Springer, p. 76, ISBN 0-306-48321-1, 9780306483219, http://books.google.com/books?id=7QEjPVyd9YMC, "It is estimated that 4.5 million Croatians live outside Croatia (...)" 
  15. Hrvatski Svjetski Kongres, Croatian World Congress, "4.5 million Croats and people of Croatian heritage live outside of the Republic of Croatia and Bosnia and Herzegovina", also quoted here
  16. ZUPANČIČ, Jernej. Ethnic Structure of Slovenia and Slovenes in Neighbouring Countries [PDF]. Association of the Geographic Societies of Slovenia, 2004-August, [cit. 2008-04-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. Nasevski, Boško; Angelova, Dora. Gerovska, Dragica(1995). Македонски Иселенички Алманах '95.Skopje:Матица на Иселениците на Македонија, 52 & 53. 
  18. Šedinová, Jiřina: Literatura a jazyk Židů v Českých zemích, v EUROLITTERARIA & EUROLINGUA 2005, Technická univerzita v Liberci, 2005
  19. BERANOVÁ, Magdalena. Slované. Praha : Libri, 2000. 311 s. ISBN 80-7277-022-5. S. 30.  
  20. BERANOVÁ, Magdalena. Slované. Praha : Libri, 2000. 311 s. ISBN 80-7277-022-5. S. 10.  
  21. http://www.veneti.info/prispevki/multilingua/english/other-articles/76-slav-slave - Slav - Slave
  22. BERANOVÁ, Magdalena. Slované. Praha : Libri, 2000. 311 s. ISBN 80-7277-022-5. S. 36.  
  23. BERANOVÁ, Magdalena. Slované. Praha : Libri, 2000. 311 s. ISBN 80-7277-022-5. S. 42.  
  24. BERANOVÁ, Magdalena. Slované. Praha : Libri, 2000. 311 s. ISBN 80-7277-022-5. S. 44.  
  25. BERANOVÁ, Magdalena. Slované. Praha : Libri, 2000. 311 s. ISBN 80-7277-022-5. S. 54.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KLANICA, Zdeněk. Počátky slovanského osídlení našich zemí. Praha : Academia, 1986. 259 s.  
  • KOL. Vznik a počátky Slovanů. Svazek I. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1956. 290 s.  
  • PICKOVÁ, Dana. Počátky slovanských dějin (I. část). Historický obzor, 1997, 8 (9/10), s. 200-207.
  • PICKOVÁ, Dana. Počátky slovanských dějin. (II. část). Historický obzor, 1997, 8 (11/12), s. 246-248. ISSN 1210-6097.
  • PICKOVÁ, Dana. Počátky slovanských dějin. (III.), Postup na východ. Historický obzor, 1998, 9 (5-6), s. 101-104. ISSN 1210-6097.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu