Slované

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Skočit na: Navigace, Hledání
Původní rozšíření

Slované jsou velká skupina indoevropských národů, které v současné době žijí ve značné části východní, jihovýchodní a střední Evropy. K slovanským národům náležejí také Češi. Pojem Slované se také používá pro historickou skupinu lidí stojící na počátku slovanských jazyků.

Obsah

[editovat] Dělení

Obecně se Slované rozdělují na tři skupiny (větve):

[editovat] Slovanské jazyky

Podrobnější informace naleznete v článku Slovanské jazyky.

Slovanské jazyky, které patří mezi indoevropské, mají společný základ v praslovanštině. Z té se od 10. století začaly oddělovat jednotlivé nářeční skupiny, předchůdci dnešních samostatných jazyků. Studiem slovanských jazyků se zabývá slavistika.

[editovat] Písma slovanských jazyků

Slovanské jazyky používají několik variant latinky (západoslovanské a západní jihoslovanské jazyky kromě srbštiny) a několik variant cyrilice (východoslovanské, východní jihoslovanské jazyky a srbština). Historickou výjimkou byly například staročeské glosy v židovských spisech, psané hebrejským písmem (viz lešon Kenaan).[1]


[editovat] Historičtí Slované

[editovat] Původ (etnogeneze)

Oblast i doba vzniku slovanského etnika byly dlouho nejasné a stále jsou předmětem mnoha sporů. O Slovanech totiž dlouho neexistovaly písemné zprávy, neboť se vyvíjeli daleko od civilizací, které by o nich písemné zmínky mohly zachovat. První nezpochybnitelné písemné zprávy o Slovanech (označovaných jako Slovieni, Sclavini, Anti, Veneti nebo Venedi) pocházejí až ze 6. století z pera byzantského historika Prokopia z Kaisareie a gótského historika Jordana. Někteří historici se však domnívají, že o Slovanech (ovšem pod jiným pojmenováním) se ve svém díle zmínili už Hérodotos z Halikarnassu v 5. století př. n. l. a Tacitus nebo Plinius Starší ve 2. století n.l.

V 19.století byla hlavním předmětem diskuse otázka, kde se Slovanstvo vyvinulo. Stalo se tak na místě, kde je zachytily první historické zprávy a kde žili ve středověku (autochtonní teorie), nebo se slovanské etnikum konstituovalo na omezeném místě, v tzv. pravlasti, odkud se později rozstěhovalo na mnohem rozsáhlejší teritorium (migrační teorie).

Dnes převažuje názor, že Slované se jako etnikum konstituovali někdy v době bronzové v oblasti smíšených lesů ohraničených na západě středními toky řek Visly nebo dokonce Odry, na východě Dněprem a jeho přítokem řekou Prypjatí a na jihu karpatským obloukem. Z této tzv. pravlasti se ve druhé etapě stěhování národů v 6.- 7.století rozšířili na obrovské plochy střední, východní a jihovýchodní Evropy, kde se promíchali s původní populací a kde potom vznikly dnešní slovanské národy.

[editovat] Archaické náboženství Slovanů

Podrobnější informace naleznete v článku Slovanská mytologie.

[editovat] Předpokládaní nejvyšší bohové Slovanů

  • Perun, hlavní bůh, bůh hromu, blesku a mraků, představitel vojenské elity a garant plodnosti.
  • Svarog, nečinný a věčný, stvořitel světa a bůh nebes. Jako unavené a nečinné božstvo ustupoval do pozadí, čímž dal prostor jiným bohům. Možná proto se Svarog neobjevuje ani v obnoveném kyjevském panteonu knížete Vladimíra z roku 980.
  • Mokoš, bohyně země a úrody, představuje mocné ženské božstvo (hlavně ctěné mezi ženami)
  • Dažbog je syn a nástupce Svaroga, bůh slunce.
  • Svarožic/Radegast, taktéž syn Svaroga, bůh ohně (Svarožic bývá považován za Dažboga, ale ve starém Rusku se obě jména objevují zvlášť.
  • Veles/Volos, skotí bůh, Veles je bohem podsvětí a magie. Volos (který má obvykle přízvisko "skotí bůh") je bohem dobytka a ochráncem smluv. Veles a Volos je z hlediska významu a podobných jmen pravděpodobně jedním totožným božstvem. Vůči Perunovi zaujímal rovnocenné postavení. Rusové obvykle přísahali na Peruna a na Volose, skotího boha, což naznačuje Velesovu/Volosovu důležitost v panteonu.
  • Stribog, bůh větru, prostoru a vzduchu. Údajně byl i patronem předků.
  • Jarilo (?), bůh plodnosti a dožínek. Jarilo, German, Kalojan, Kostroma a Kupalo jsou lidová označení (konkrétně Kupalo znamená "Křtitel") a nejspíše náleží jednomu božstvu, přičemž původní jméno tohoto božstva bylo zapomenuto. Bývá ztotožňován i s polabským Jarovítem. Jsou mu připisovány masopusty a kupalské obřady včetně koupání o svatojánské noci a mnohé orgiastické obřady.

[editovat] Obnovený panteon kyjevského knížete Vladimíra z roku 980

  • Perun, hlavní bůh, bůh hromu, blesku a mraků, garant plodnosti a představitel vojenské elity
  • Chors Dažbog je syn a nástupce Svaroga, bůh slunce. V kievském panteonu knížete Vladimíra je znám jako Chors Dažbog. Chors je solární božstvo nejasného původu (možná sarmato-alanského) jenž byl zřejmě přejat a v panteonu ztotožněn se slovanským Dažbogem, který má střejně jako Chors podobné funkce.
  • Mokoš, bohyně země a úrody, jediné ženské božstvo ve Vladimírově panteonu
  • Stribog, bůh větru, prostoru a vzduchu. Je také patronem předků.
  • Simargl, božstvo nejasného původu a významu. Slovo nekojego christoljuba jej však uvádí jako dva bohy, Sima a Rgla.

[editovat] Nejvyšší polabští bohové

Polabští bohové jsou problematickou kapitolou slovanského pohanství, protože se nikde jinde nevyskytují. Zřejmě se jedná o lokální bohy kmenů a měst, avšak někteří odborníci se přiklánějí k tezi, že se jedná pouze o tituly a přízviska známých slovanských bohů.

  • Radegast/Svarožic (Radhost), bůh slunce, ohně, hojnosti a noční oblohy. Po vyplenění hlavního chrámu v Retře nabývá na síle kult Svantovíta na Rujáně (podle některých hypotéz se jedná o jedno totožné božstvo).
  • Svantovít (znamená "Svatý pán"), bůh hospodářství, věštby a války, ohně a světla. Byl uctíván převážně v Polabí. Je zobrazován se čtyřmi hlavami z čehož každá se dívá na jinou světovou stranu. To odpovídá popisu Peruna, který také pozoruje čtyři světové strany na vrcholu stromu světa. Svantovít je hlavním bohem Rujány a jeho hlavní chrám stál v hradišti Arkona.
  • Rujevít (znamená "Pán Rujány"), pravděpodobně souvisel především s válečnictvím. Byl ctěn ve městě Korenica. Bývá stotožňován se Svantovítem (který je také bohem Rujány), ovšem narozdíl od Svantovíta má sedm hlav (či tváří), ovšem jeho posvátným zvířetem je bilý kůň (stejně jako Svantovítův).
  • Jarovít (nebo Gerovit), je božstvo související s válečnictvím, věštbou a plodností. Uctíval se v pomořanských městech (Wolfgast). Uctíval se obdobně (né-li přímo totožně) jako Jarilo.
  • Prove (nebo Proven), nejspíše bůh spravedlnosti. Jako jediný bůh neměl žádnou modlu a sídlil v posvátném háji. Jeho jméno je podobné Perunovi. Dokonce i Provenův posvátný háj byl celý z dubů (Perunův posvátný strom). Prove byl hlavním bohem Starigardu (Oldenburgu).
  • Trihlav, bůh nejasného významu a původu, uctívaný Pomořany, zobrazován s třemi hlavami. Nemá žádné vojenské atributy a jeho tři hlavy znamenají vládu nad třemi světy (nebe, země a podsvětí). Měl pravděpodobně chtonickou a magickou funkci podobně jako Veles/Volos, ovšem někteří mu přisuzují vojenskou funkci a stotožňují se Svantovítem.
  • Tiarnoglofi (neboli Černohlav)
[editovat] Ostatní důležitá božstva
  • Černobog (nebo Černoboh), bůh zla a neštěstí, Polabské božstvo
  • Bělbog (nebo Bělbog), bůh dobra, opak Černoboga, Polabské božstvo
  • Živa, bohyně léta a zralé plodnosti, bývá stotožňována s Mokoší, Polabské božstvo
  • Vesna, bohyně jara a mladé nespoutané lásky
  • Morana (nebo Mořana), bohyně smrti a zimy
  • Lada, bohyně souladu a štěstí

[editovat] Svatyně, chrámy a místa kultu

Ze slovanského prostředí je známo více druhů svatyň. Mohlo se jednat o uctívané hory (např. pohanské obřady probíhaly na hoře Ślęza, na Balkáně byly hory označovány jmény bohů). Dále mohly být uctívány stromy (nejčastěji duby) či celé stromové háje. Např. Konstantin Porfyrogennétos se zmiňuje o uctívání dubu na ostrově Chortici, Thietmar zase o háji Svatobor Lužických Srbů (němečtí kronikáři si stěžovali, že do těchto míst jejich vyznavači nepovolovali křesťanům přístup). Ještě český kronikář Kosmas, za jehož života byly již Čechy převážně křesťanské, žehral na nevědomý lid, který chodí do lesů a hájů klást oběti (ocenil, že jeho současník kníže Břetislav II. přímo nařídil řadu takových posvátných hájů vykácet). Mimo hlavní zástavbu sídliště se mohlo nacházet otevřené obětiště, jak je známo z Kyjeva.

U východních Slovanů se k vykonávání kultu stavěla celá hradiště, tzv. sakrální hradiště a to především v době mezi 8. a 10./11. stoletím. Ta měla pravděpodobně sloužit pro obyvatelstvo v širokém okolí, resp. jako kmenová svatyně. Ve vnitřním areálu těchto hradišť se obvykle nacházelo několik kultovních míst (místo pro modlu, obětiště, tzv. dlouhé domy, které pravděpodobně sloužily pro pohřební hostiny, resp. i sněmovní jednání). Nejznámější je tzv. zbručská soustava, kam patří hradiště Bohut, ostrožní hradiště Zvenigorod, resp. hradiště Govda.

Chrámy jsou známy hlavně z oblasti polabských Slovanů, o některých máme písemné zmínky, některé byly dokonce nalezeny a archeologicky prozkoumány. Chrámy jsou vždy dřevěné a velmi kvalitně postavené a bohatě zdobené. Ležely většinou blízko sídlišť a sloužily vedle kultu i jako jakési společenské centrum, kde se konaly sněmy, trhy apod. Mezi nejznámější patří Arkona, Groß Raden, Retra, Štětín, Ralswiek, Korenice, Rostock, Wolin, Starigard, Wolgast. U chrámů sloužili kněží (na rozdíl od východních Slovanů jsou zde historicky doloženi), typickým prvkem jsou hlavy (ať již jako výzdoba nebo lebky) koní, resp. přítomnost živého koně, který sloužil k věštbám. Zároveň většina těchto chrámů pravděpodobně sloužila i jako pokladnice.

Plný seznam známých chrámů Polabských Slovanů:

[editovat] Odkazy

[editovat] Literatura

  • Beranová, Magdalena, Slované, Praha 1988
  • Váňa, Zdeněk, Svět dávných Slovanů, Artia Praha 1983
  • Curta, F., The Making of the Slavs. History and Archaeology of the Lower Danube Region, c. 500–700, Cambridge University Press 2001

[editovat] Související články

[editovat] Zdroje

  1. ↑ Šedinová, Jiřina: Literatura a jazyk Židů v Českých zemích, v EUROLITTERARIA & EUROLINGUA 2005, Technická univerzita v Liberci, 2005


Citováno z „http://cs.wikipedia.org/wiki/Slovan%C3%A9“