Don

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Don
Don ve Voroněžské oblasti
Don ve Voroněžské oblasti
Základní informace
Délka toku 1 870 km
Plocha povodí 422 000 km²
Průměrný průtok 3 800 m³/s
Světadíl Evropa, Asie[1]
Pramen
Středoruská vysočina, Novomoskovsk
Ústí
Taranrogský záliv Azovského moře
100 m n. m.
Protéká
RuskoRusko Rusko (Tulská, Lipecká, Voroněžská, Volgogradská, Rostovská oblast)
Úmoří, povodí
Atlantský oceán, Černé moře, Azovské moře, Povodí Donu (Rusko 87,23%, Ukrajina 12,76 %)[2]
Donrivermap.png
mapa povodí
Tento článek pojednává o ruské řece. Další významy jsou uvedeny v článku Don (rozcestník).

Don (rusky Дон, starořecky Tanaïs) je řeka v Tulské, v Lipecké, ve Voroněžské, ve Volgogradské a v Rostovské oblasti v Rusku. Je dlouhá 1870 km. Povodí řeky činí 422 000 km². Jde o pátou nejdelší evropskou řekou a současně nejdelší přítok Azovského moře.

Průběh toku[editovat | editovat zdroj]

Pramení u města Novomoskovsk v Tulské oblasti na východních svazích Středoruské vysočiny. Na horním toku nad ústím Tiché Sosny teče v relativně úzké dolině. Pravý břeh je vysoký místy až 90 m a silně zbrázděn stržemi, zatímco levý břeh je pozvolný. Koryto je členité a je v něm mnoho peřejí.

Na středním toku pod městem Kalač na Donu se údolí znatelně rozšiřuje a dolina řeky dosahuje u Serafimovičů šířky až 6 km. Pravý břeh se i zde vyznačuje větší výškou. Střední tok zakončuje rozsáhlá Cimljanská přehrada jež zvedla hladinu řeky na 26 m a umožnila stavbu Volžsko-donské vodní cesty.

Pod přehradou teče řeka v dolině široké 20 až 30 km. Hloubka dosahuje místy až 20 m. Pod Rostovem na Donu začíná delta, jež má rozlohu 340 km² a ústí do Taganrogského zálivu Azovského moře.

Přítoky[editovat | editovat zdroj]

horní tok[editovat | editovat zdroj]

střední tok[editovat | editovat zdroj]

dolní tok[editovat | editovat zdroj]

Vodní režim[editovat | editovat zdroj]

Zdrojem vody jsou převážně sněhové srážky. Povodí Donu neoplývá velkým množstvím vody. Celkový odtok bez započtení vody na zavlažování představuje 29,5 km³, což odpovídá průměrnému průtoku 935 m³/s. Ten se po postavení Cimljanské přehrady zmenšil na 160 m³/s. Na horním toku zamrzá na začátku listopadu a rozmrzá v polovině dubna. Na dolním toku zamrzá v první třetině prosince a rozmrzá v poslední třetině března. Každý rok řeka odnese až 14 Mt pevných částic a 6,2 Mt rozpuštěných minerálních látek. Nízký sklon na dolním toku je příčinou velmi pomalého toku, což dalo za vznik pojmenování „Tichý Don“.

Využití[editovat | editovat zdroj]

Vodní doprava je možná od ústí k městu Georgiu-Dež v délce 1355 km a na jaře až do vesnice Chlevnoje ještě dalších 235 km. Důležitými přístavy jsou Georgiu-Dež, Kalač na Donu, Volgodonsk (na Cimljanské přehradě), Rostov na Donu, Azov. S Volhou je řeka spojena Volžsko-donským kanálem, který je dlouhý 105 km a díky němu je řeka spojena s Baltským, Bílým a Kaspickým mořem.

Po řece se převáží[editovat | editovat zdroj]

Na řece je rozvinuté rybářství. Průmyslově se zpracovávají candáti, cejni, kapři, ostruchy, placky, jeseter ruský a hvězdnatý (především na dolním toku a v ústí).

Historie[editovat | editovat zdroj]

Už v 1. tisíciletí př. n. l. byla řeka důležitou dopravní cestou mezi centrálními oblastmi současného Ruska včetně Povolží a pobřežím Azovské moře. Ve 4.3. století př. n. l. vznikla v ústí řeky řecká kolonie Tanaïs. Po řece probíhal obchod s antickými koloniemi na Krymu a na Tamanském poloostrově. Na začátku 1. tisíciletí územím dolního toku procházela cesta kudy pronikaly hordy Hunů a Bulharů, po jejichž ústupu bylo území osídleno Východními Slovany. V 7.9. století obydleli dolní a střední tok Chazarové. Nájezdy Maďarů a Pečeněgů vytlačily slovanské obyvatelstvo z povodí horního toku. V 11. století dolní tok obývali kočovní Polovci a od 13. století byl pod vládou mongolsko-tatarské Zlaté Hordy a pustnul. Ve 14.16. století se řeka stává tržní cestou mezi Ruskem a janovskými koloniemi na Krymu, přičemž v ústí řeky se nacházela kolonie Tana. V 15. století na řece začínají vznikat sídla svobodných lidí - kozáků a o století později vzniká Donské kozácké vojsko. V 17. století byla řeka opěrnou základnou rolnického povstání pod vedením Stěnky Razina a v letech 1707-09 došlo k velkému Bulavinskému povstání. V 18. století prudce stoupá hustota osídlení v souvislosti s přechodem kozáků k zemědělství a přílivem rolníků. S rozvojem kapitalismu vzniká průmyslová oblast Donbas. V jeho povodí probíhaly velmi těžké boje v letech jak 1918-1920 v rámci občanské války v Rusku tak i v letech 1941-1945 v rámci velké vlastenecké války.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Dolní tok pod soutokem s Manyčem tvoří hranici kontinentů. Jedná se o nejzápadnější část Kumo-manyčské propadliny
  2. Mezinárodní povodí řek v Evropě , Don

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • (rusky) Davydov L. K., Hydrografie SSSR, Leningrad 1955, (Давыдов Л. К., Гидрография СССР, т. 2, Л., 1955)
  • (rusky) Kama, Volha, Don, průvodce Perm 1967, (Кама, Волга, Дон. Путеводитель, Пермь, 1967)
  • (rusky) V tomto článku byly použity informace z Velké sovětské encyklopedie, heslo „Дон“.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu