Dějiny Ruska

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ruští poutníci kupují svíce, obraz z roku 1870

Počátek dějin Ruska lze řadit do raného středověku. Roku 882 dobyl kníže Oleg, jenž byl skandinávského původu, významné město Kyjev a položil tak základy státnímu útvaru zvanému Kyjevská Rus. Ta udržovala obchodní styky s dalšími evropskými státy, především s Byzancí. Odtud také přijal kníže Vladimír křesťanskou víru. Kyjevská Rus nadále prosperovala, avšak systém nástupnictví a státní správy umožnil regionálních vládcům získat větší moc na úkor kyjevských knížat.[1] Kyjevská Rus se tak postupně rozpadla a na jejím místě se vytvořily menší státní celky. Ty poté nedokázaly obstát vůči náporu mongolských kmenů, které značnou část země obsadily, vyplenily a začaly vybírat od místních vládců poplatky. V této době dochází k rozvoji Moskevského knížectví, jež postupně získávalo stále větší území a poté i nezávislost na mongolské Zlaté hordě. V 16. století se moskevští vládcové začali titulovat jako carové (císaři) v návaznosti na zaniklou Byzantskou říši. Za vlády Ivana IV. došlo k razantní územní expanzi na sever a na východ, kde byl dobyt Kazaňský chanát. Do této doby také spadá státem organizovaný teror zvaný opričnina. Po smrti Ivana IV. a jeho pozdějšího nástupce Borise Godunova se Rusko dostává do krize, jež byla ukončena nástupem dynastie Romanovců. Jeden z nejvýznamnějších carů Petr I. Veliký dosáhl dalších územních zisků a provedl také rozsáhlé hospodářské a vojenské reformy. Další významnou panovnicí byla carevna Kateřina, za jejíž vlády došlo k dalšímu rozmachu ruské moci (zejména na úkor Polska, které roku 1795 úplně zaniklo a bylo rozděleno mezi Rusko, Prusko a Habsburskou monarchii). Po Velké francouzské revoluci se Rusko snažilo prosazovat svůj vliv v řadě zemí Evropy s cílem zamezit jakýmkoliv revolučním změnám. Po prohrané krymské válce mezi Ruskem na jedné straně a Velkou Británií, Francií, Sardinským královstvím a Osmanskou říší na straně druhé se rozhodl car Alexandr II. přistoupit na několik opatření, která měla za cíl reformovat ruský stát a společnost. Roku 1861 tak byl zrušen ruský systém nevolnictví zvané samoděržaví.

Po další prohrané válce s Japonskem roku 1905 a také následkem Krvavé neděle přistoupil car Mikuláš II. k dalším reformám. V první světové válce se Rusko postavilo na stranu Francie, Velké Británie a Srbska proti Ústředním mocnostem (Německo, Rakousko-Uhersko a Osmanská říše). Roku 1917 však vypukla Únorová revoluce, která svrhla carský režim a nastolila demokratickou vládu. Ta však byla svržena během Říjnové revoluce téhož roku a v zemi byla nastolena komunistická vláda pod vedením Vladimira Iljiče Lenina. V občanské válce nakonec bolševici zvítězili a získali pod svou kontrolu značnou část původního carského impéria. Na tomto území se vytvořily komunistické státy, které byly sjednoceny do Svazu sovětských socialistických republik. V zemi zavládla levicová diktatura, přísná cenzura a státem organizovaný teror. Spolu s tím začalo znárodňování majetku a převádění většiny hospodářských zařízení pod kontrolu státu. Za vlády Leninova nástupce Josifa Visarionoviče Stalina se v teroru nadále pokračovalo, navíc v zemi proběhl nucený přesun zemědělců do výrobních družstev (kolchozů a sovchozů) a došlo také ke státem organizované industrializaci. Po druhé světové válce, během které v takzvané velké vlastenecké válce došlo k velkým ztrátám na životech i na majetku, se Sovětský svaz stal supervelmocí kontrolující řadu států východní, jihovýchodní a střední Evropy. V nadcházejícím konfliktu se Spojenými státy, zvaném studená válka, se však na konci 80. let 20. století Sovětský svaz postupně ekonomicky zhroutil a rozpadl na národní státy. Prvním ruským prezidentem se stal Boris Jelcin, za jehož vlády Rusko přešlo od státem plánované ekonomiky k tržnímu systému. Po nástupu prezidenta Vladimira Putina došlo k novému ekonomickému rozvoji. V posledních letech Rusko posiluje svojí mezinárodní pozici. Účastnilo se také několika ozbrojených konfliktů − první a druhé čečenské války a války v Jižní Osetii.

Východní Slované[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Kyjevská Rus.
Kyjevská Rus v 11. století

Východní Slované sídlili v oblasti mezi řekami Vislou a Donem. Přes jejich území vedlo mnoho obchodních cest do Byzantské říše, v jejichž blízkosti vznikala opevněná hradiště. První zprávy o Rusi a Rusech pocházejí z 6. století. Roku 882 dobyl novgorodský kníže Oleg z rodu Rurikovců Kyjev, nejvýznamnější město na jihu, a založil Kyjevskou Rus. Při vývoji ruského státu hrály významnou úlohu vojenské výpravy vůči Byzancii, díky kterým se podařilo navázat hospodářské a kulturní styky s Byzancií a zařadit ruský stát mezi evropské státy.[zdroj?] V 10. století přijal vládce Kyjevské Rusi kníže Vladimír z Byzantské říše křesťanství. Obřady se konaly ve slovanském jazyce a psalo se cyrilicí, ze které se později vyvinula graždanka. V 11. století proběhla v Rusi řada povstání, v jejichž důsledku došlo k meziknížecím vnitřním bojům, které stát oslabily. Na počátku 13. století se ve střední Asii sjednotily mongolské kmeny a pod vedením Čingischána zahájily ničivou expanzi proti Číně a na západě přes Kyjevskou Rus do střední Evropy. V roce 1223 bylo ruské vojsko poraženo Mongoly v bitvě na řece Kalce. O 17 let později se Kyjevská Rus rozpadla na čtyři knížectví, když Čingischánův vnuk Batú dobyl Kyjev. V roce 1240 porazil na břehu řeky Něvy kníže Alexandr Jaroslavič (později zvaný Něvský) švédská vojska při jejich invazi do Rusi. V roce 1242 porazil v bitvě na Čudském jezeře Řád německých rytířů.

Kyjevská Rus v roce 1389

Moskevské knížectví[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Moskevské velkoknížectví.

Koncem 13. století začalo nabývat na významu Moskevské knížectví. Moskva se stala sídlem hlavy pravoslavné ruské církve. Země však byla pod přímým vlivem Zlaté hordy, která vznikla jako důsledek tatarsko-mongolských výbojů. Ruská knížectví musela platit jejím vládcům daň a byla na nich i politicky závislá. Roku 1380 využil moskevský velkokníže Dimitrij Ivanovič Donský vnitřních problémů mezi Tatary a porazil Zlatou hordu v Kulikovské bitvě. O dva roky později však zahájili Tataři vítězné tažení proti Rusi a závislost na nich byla v ruských zemích znovu obnovena. Země byla dále roztříštěna a mezi jednotlivými knížectvími probíhaly rozbroje až do poloviny 15. století.

Vytvoření centralizovaného státu[editovat | editovat zdroj]

Roku 1462 se stal moskevským knížetem Ivan III., který sjednotil roztříštěná ruská knížectví do jednotného státu. Roku 1480 vyhrál válku s Tatary a Rusko se tak dostalo definitivně z područí Zlaté hordy. Postupně získal přímo či vazalsky další území - Kazaň, Pokamí a Pouralí a pronikl až za hřbet Uralu a k dolnímu toku Obu. Provedl expanzi i do ruských knížectví, která se nacházela pod litevskou či polskou nadvládou. Vznikla tak monarchie, která se opírala o bývalá knížata, o bojary i vyšší třídu z měst. Její další rozvoj pokračoval za vlády Ivana IV., který přestal používat titulu velkoknížete moskevského a vší Rusi a začal užívat od roku 1547 titulu car. Ivan IV. Vasiljevič, zvaný Hrozný, provedl reformy, které modernizovaly ruský stát. V letech 1552 - 1556 dobyl Kazaňský a Astrachaňský chanát, pokračoval v expanzi na Sibiř. Pokusil se získat přístup k Baltickému moři a vedl války s Livonskem, Litvou, Polskem a Švédskem. Svoji politiku, která měla znamenat omezení moci šlechty a zavedení samoděržaví, se mu však zcela prosadit nepodařilo.

Nástup Romanovců[editovat | editovat zdroj]

Po smrti Fjodora I. roku 1598 vymřela dynastie Rurikovců, čímž se Rusko dostalo do období rozporů a bojů o carskou korunu, nazývané také jako období smuty. Počátkem 17. století vládl Rusku Boris Fjodorovič Godunov, ovšem roku 1605 se objevil člověk, který se vydával za careviče Dimitrije, syna Ivana Hrozného, který byl již dříve zavražděn. Tento ve skutečnosti chudý šlechtic, který byl později nazván jako Lžidimitrij I., byl za účasti Polsko-litevské unie dosazen na carský trůn. V Rusku poté vypukly rozbroje a roku 1610 obsadila polská vojska Moskvu. Po vytvoření ruského lidového vojska však byla Moskva roku 1612 osvobozena. Roku 1613 byl do Moskvy svolán zemský sněm, který zvolil hlavou státu představitele starého moskevského bojarstva Michaila Fjodoroviče Romanova. Tomu se podařilo získat od Poláků smolenskou a od Švédů novgorodskou zemi, další území získal na jihovýchodě. Rusko pokračovalo v expanzi i v druhé polovině 17. století, kdy se mu díky povstání Bohdana Chmelnického podařilo získat levobřežní Ukrajinu, expandovalo dále na Sibiř, kterou postupně ovládlo. 17. století znamenalo pro Rusko také řadu povstání, z nichž snad nejznámější je selská vzpoura Stěpana Razina.

Rozmach Ruska v 18. století[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Ruské impérium.
Petr Veliký

Koncem 17. století se stal ruským carem Petr Veliký, který se pod cizím jménem Michajlov vydal roku 1697 s ruským „velikým poselstvem“ na cestu po Evropě. Seznámil se s technickým pokrokem, kontaktoval se s vojenskými a politickými osobnostmi, vědci, umělci, techniky, které pozval do Ruska, aby se podíleli na celkové modernizaci země. Po návratu do Ruska musel Petr potlačit povstání střelců. Roku 1700 podepsal po dlouholeté válce s Osmanskou říší mírovou smlouvu, díky níž Rusko získalo důležitý přístav Azov. Téhož roku začal válčit se Švédskem o Pobaltí, čímž začala severní válka trvající 21 let. Již roku 1702 získal Petr Veliký území v ústí Něvy, kde založil Petrohrad, který se stal roku 1712 ruským hlavním městem. Roku 1709 zvítězil nad švédským vojskem v bitvě u Poltavy, čímž se mu otevřela cesta k ovládnutí Pobaltí. Válka skončila Nystadským mírem, kdy Rusku připadlo Livonsko, Estonsko, Ingrie a část Karélie s Vyborgem a Rusko tak pevně zakotvilo na Baltu. Petr se též angažoval na Kavkaze, kde získal podporu knížectví, která byla pod vládou Turků. Dalšími významnými počiny Petra Velikého, které umožnily rozvoj Ruska, byly jeho sociální reformy, snaha o modernizaci země, zavádění manufaktur, rozvoj školství a vědy. Byla vytvořena silná armáda, vzniklo ruské loďstvo. Po smrti Petra Velikého sice nezaznamenalo Rusko žádné velké úspěchy, ač se účastnilo sedmé rakousko-turecké války, ale vše se změnilo nástupem Kateřiny II. Veliké. Tato žena Petra III. zavedla v Rusku tzv. osvícenský absolutismus.

Ruská carevna Kateřina Veliká

Od roku 1768 válčilo Rusko s Osmanskou říší, která mu vyhlásilo válku. Roku 1770 ruská armáda i černomořské loďstvo porazily Turky a vojska obsadila Krym, a o čtyři roky později skončila pátá rusko-turecká válka podepsáním mírové smlouvy, díky níž získalo Rusko některá turecká území v Evropě a ruské loďstvo právo svobodné plavby úžinami Bospor a Dardanely. Roku 1773 se prohlásil Jemeljan Ivanovič Pugačov za cara Petra III. a došlo k mohutnému povstání, které skončilo až v lednu 1775 Pugačovovou popravou. Roku 1780 byla z iniciativy Ruska vytvořena Liga neutrálních států. Liga požadovala proti zájmům Velké Británie právo na svobodnou plavbu na otevřeném moři. V letech 17871791 probíhala šestá rusko-turecká válka, po níž Rusko posunulo svoji jihozápadní hranici až k Dněstru a potvrdilo výsledky předchozí války. Rusko se též účastnilo Trojího dělení Polska, při kterém postupně získalo ukrajinská, běloruská a litevská území, kde Poláci žili v menšině, a východní část dnešního Polska. Rusko se tak na prahu 19. století stalo světovou velmocí.

Ruské impérium v roce 1866

Na počátku 19. století probíhal konflikt s Napoleonem, který podnikl do Ruska invazi. Po Vídeňském kongresu se Rusko díky územním ziskům posunulo směrem na západ, kde získalo velkou část Polska. Cara Alexandra vystřídal Mikuláš I., jenž byl zcela konzervativní a prosazoval úplnou izolaci Ruska od Západu.[zdroj?]

Rusko v 19. století[editovat | editovat zdroj]

Revoluce a přeměna v SSSR[editovat | editovat zdroj]

Mikuláš II., poslední ruský car
Zasedání ministerstva války Prozatímní vlády. Zleva: V. L. Baranovskij, G. A. Jakubovič, B. V. Savinkov, A. F. Kerenskij a G. N. Tumanov

Rusko se na počátku dvacátého století stále potýkalo s řadou problémů. Průmyslový vzestup byl vystřídán krizí v letech 19001903. Drtivou většinu půdy drželi stále velkostatkáři, kteří využívali drobné rolníky k levným námezdním pracím, což vedlo roku 1902 k selským nepokojům.

V letech 19041905 probíhala rusko-japonská válka, jejím důsledkem bylo odhalení hospodářské a vojenské slabosti ruského samoděržaví. Nespokojenost se projevila již počátkem roku 1905 při tzv. „krvavé neděli“, kdy carské úřady nechaly střílet do davů bouřících se obyvatel. V červnu proběhla vzpoura na křižníku Potěmkin a v prosinci vypuklo ozbrojené povstání v Moskvě. V roce 1914 vstoupila země do konfliktu, který přerostl v první světovou válku. Revoluční tendence byly od roku 1915 podporovány Německem, které si přálo rozvrat východní fronty a vyřazení Ruska z války. Dne 8. března 1917 podle gregoriánského kalendáře vyšlo do ulic v Petrohradě asi 90 tisíc žen, především textilní dělnice.[zdroj?] Již následujícího dne se demonstrace rozšířily a přerostly v Únorovou revoluci. K demonstrantům se připojilo i vojsko a vláda byla nucena rezignovat.

Lenin, tvůrce sovětského komunistického systému

Dne 13. března (28. února) 1917 byl sestaven dvanáctičlenný prozatímní výbor Státní dumy a vznikla Prozatímní vláda, do jejíhož čela se postavil kníže Georgij Lvov. Vojenskou moc však v Petrohradě držel ve svých rukou Petrohradský sovět pod kontrolou menševiků, složený z dělnických, rolnických a vojenských zástupců. Podle jeho vzoru se pak postupně ustavovaly Sověty i v dalších ruských městech. V Sovětech měly své zástupce i bolševici a eseři. Dne 15. března (2. března) 1917 car Mikuláš II. abdikoval a předal korunu svému bratrovi Michailovi, který již následujícího dne rezignoval, aniž by určil svého nástupce, čímž v Rusku skončila vláda dynastie Romanovců.

V dubnu 1917 byl ze švýcarského exilu prostřednictvím německé tajné služby dopraven do Ruska Vladimir Iljič Lenin spolu s dalšími revolucionáři. V květnu se zároveň z USA vrátil Lev Davidovič Trockij, který jakožto menševik, získal postupně rozhodující slovo v Petrohradském sovětu. Oba muži pak společně začali připravovat převrat.

Prozatímní vláda pokračovala ve válce po boku Dohody a díky tomu rychle ztrácela popularitu. 8. července 1917 se novým předsedou vlády stal Alexandr Fjodorovič Kerenskij, člen frakce trudoviků ve straně socialistů-revolucionářů (eserů).

Dne 5. října 1917 se předsedou Petrohradského sovětu stal Trockij a 23. října 1917 proběhlo ilegální zasedání výboru bolševiků, na kterém Lenin puč schválil. 6. listopadu pak Trockij zahájil v Petrohradu převrat, nazývaný jako Velká říjnová socialistická revoluce. Kerenskij se pokusil aktivizovat některé vojenské jednotky na obranu vlády, leč neúspěšně. 7. listopadu již měl Petrohradský sovět situaci ve městě pod kontrolou. V odpoledních hodinách se vrátil z Finska Lenin. 8. listopadu pak v paláci ve Smolném proběhl II. všeruský sjezd Sovětů, kde triumfovali bolševici. Do předsednictva bylo zvoleno 14 bolševiků a 7 levých eserů.[zdroj?] Proti tomuto výsledku se postavila většina menševiků (Martov, Plechanov, ale bez Trockého) a praví eseři. Byla ustavena nová vláda v čele s Leninem a 9. listopadu 1917 byli zatčeni členové Prozatímní vlády. Leninova vláda pak přijala Dekret o míru, Dekret o půdě a Dekret o vládě lidových komisařů. Bolševici začali přebírat moc i v dalších ruských městech. Na nátlak ostatních levicových stran ale museli přislíbit konání voleb a přijmout 6 eserů do vlády (ti byli odsud vytlačeni až v březnu 1918). 25. listopadu se pak konaly volby, v nichž zvítězili eseři s 59,6% hlasů, až poté následovali bolševici s 23,9%, menševici získali 3,1%, pravicové strany 2,4% a strany neruských národů 11%.[zdroj?] Lenin proto kvůli „organizačním potížím“ první jednání parlamentu odročil na 18. ledna 1918, a když k němu mělo dojít, nechal ho za pomoci vojska rozehnat a demonstraci na jeho obranu rozstřílet. Jelikož bolševici stále ještě nedrželi otěže moci plně ve svých rukou, přistoupil Lenin 3. března 1918 na podepsání Brestlitevského míru s Ústředními mocnostmi, kterým bolševici získali čas pro upevnění své moci. Pro Rusko znamenal ztrátu Pobaltí, Besarábie, části Ukrajiny, části Běloruska, Karsu, Ardahanu a Batumi. 8. března se bolševici přejmenovali na Komunistickou stranu Ruska (bolševiků) (zkráceně KSR(b)) a 12. března se novým hlavním městem Ruska stala Moskva.

Zemí již od převratu zmítala občanská válka, od roku 1919 probíhala rusko-polská válka, v jejímž důsledku muselo Rusko odstoupit Polsku některá území, která získalo při Dělení Polska koncem 18. století. V období do roku 1922 docházelo k postupné přeměně Ruska na Svaz sovětských socialistických republik. Ruské impérium jako takové zaniklo. Z jeho větší části vznikla Ruská sovětská federativní socialistická republika, z ostatních území (Bělorusko, Ukrajina, zakavkazské a středoasijské oblasti) vznikly postupně další svazové republiky.

Rusko v Sovětském svazu[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Dějiny Sovětského svazu.

Do roku 1929 země zažívala stálý ekonomický růst na pozadí politického boje uvnitř VKS(b) a Nová ekonomická politika (dočasně umožňující soukromé podnikání) byla postupně opuštěna. Od roku 1930 byla zahájena kolektivizace (které padlo za oběť na 5 milionů lidí)[zdroj?] a industrializace. Do roku 1931 si generální tajemník VKS(b) Stalin fakticky usurpoval moc ve straně, když vytěsnil ostatní členy Politbyra na druhořadé pozice. Zavraždění Sergeje Kirova na konci roku 1934 předznamenalo začátek stalinských represí. Vražděni už nebyli pouze nepřátelé komunistů, ale i členové samotné VKS(b). Propaganda označovala oponenty režimu (anebo jen nespokojence) za „nepřátele lidu“. Podle zprávy KGB z roku 1957 zahynulo od roku 1935 do roku 1941 19,8 milionu lidí, z toho bylo 7 milionů popraveno a zbytek zahynul v Gulagu.[2] Stalinské čistky postihly nejen mnoho příslušníků inteligence, ale i armádu, což mělo před blížícím se vojenským konfliktem fatální následky.

SSSR se zprvu přímé vojenské konfrontaci s Německem snaží vyhnout a uzavírá s ním dohodu, známou jako pakt Ribbentrop-Molotov. V souladu s tajnými dodatky této dohody byly v roce 1939 k SSSR připojeny západní Ukrajina a západní Bělorusko, které byly do té doby ovládány Polskem. Součástí paktu byla i vzájemná ekonomická pomoc obou zemí. Ještě několik hodin před zahájením útoku na SSSR překračovaly hranice sovětské vlaky s obilím pro Německo.[3]

22. června 1941 hitlerovské Německo bez vyhlášení války napadlo SSSR. Začala Velká vlastenecká válka. Za několik málo měsíců německá armáda obsadila západní část země: Pobaltí, Bělorusko, většinu Ukrajiny a západní část RSFSR (i když pokus ovládnout Moskvu ztroskotal). Okupanti vystavili represím nejen představitele sovětské moci, ale všechny obyvatele obsazených území. Začalo partyzánské hnutí. Ve stejnou dobu, do konce roku 1942, se završilo přizpůsobení ekonomiky SSSR válečným podmínkám. Podíl zbrojních nákladů na národním důchodu stoupl z 15% v roce 1940 na 58% v roce 1942.[4]

Po bojích u Stalingradu a bitvě u Kurska začíná obrat ve válce ve prospěch SSSR a jeho západních spojenců. Do léta 1944 byla většina země od okupantů osvobozena. V roce 1945 se završilo vítězství sovětského lidu ve Druhé světové válce, dosažené ovšem za cenu ohromných obětí s nejtěžšími demografickými důsledky (až do roku 1959 nenašly dvě třetiny sovětských žen partnera): ne méně než 27 milionů mrtvých a 14 milionů invalidů. SSSR prožívala těžkou hospodářskou depresi.

V roce 1953 zemřel sovětský vůdce generalissimus Stalin. Po třech letech bojů o moc ve vedení KSSS nový generální tajemník Nikita Chruščov na XX. sjezdu KSSS v roce 1956 v tajném projevu [5] kritizuje rysy tzv. kultu osobnosti stalinského období. Dokonce naznačil [6]), že na vraždě Kirova mohlo mít zájem nejvyšší sovětské vedení (tj. Stalin). Nastává určitá liberalizace politiky strany a rehabilitace části obětí stalinského teroru. Ve vnitřní politice prosazuje Chruščov větší důraz na zvýšení životní úrovně obyvatel, tj. zejména podporu zemědělství, a dosahuje (v letech 1956-1958) do jisté míry jeho zefektivnění ( i když později se růst produkce zastavuje). Osudné se mu však nakonec stávají neúspěchy v zahraničí, zejména rozkol s Čínou, stejně jako pokusy o reformu stranické nomenklatury (členění podle odvětví).

V roce 1964 byl Chruščov zbaven moci a generálním tajemníkem KSSS se stává Leonid Iljič Brežněv. Jeho počáteční nesmělé pokusy o ekonomickou reformu (s premiérem Kosyginem, 1966) byly následovány dlouhou stagnací, takzvanou epochou ustrnutí. Nebyla již provázena represemi ve velkém měřítku, nespokojenci (s politikou KSSS nebo sovětským způsobem života) byli vystaveni postihu většinou již bez smrtelných rozsudků. V roce 1979 začala Sovětská válka v Afghánistánu. Po smrti Brežněva v roce 1982 se po přechodném období (krátkém působení Jurije Andropova a Konstantina Černěnka v čelných funkcích) v roce 1985 stává generálním tajemníkem KSSS Michail Gorbačov, který zahajuje období přestavby a glasnosti. Jeho cílem bylo reformování SSSR, avšak skutečným důsledkem jeho postupná dezintegrace.

Ruská federace (1990-dnes)[editovat | editovat zdroj]

Boris Jelcin, první prezident Ruské federace
Vývoj ekonomiky Ruska od rozpadu SSSR

12. června 1990 přijal Výbor lidových zástupců republiky Deklaraci o suverenitě RSFSR. 17. března 1991 bylo realizováno referendum o zachování Sovětského svazu, jehož se účastnilo 80% registrovaných voličů. Z nich se 76,4% vyjádřily pro zachování Svazu. Byla zřízena funkce prezidenta RSFSR. 12. června 1991 byl prvním prezidentem Ruska zvolen Boris Jelcin, který získal 57% odevzdaných hlasů (nastoupil do úřadu 10. července). 18. srpna 1991 skupina vysoce postavených funkcionářů uskutečnila pokus o obnovení sovětské vládní moci. Do dějin tento pokus vešel pod označením srpnový puč a skupina iniciátorů jako Vládní výbor pro výjimečný stav. Jejich cílem bylo zrušení demokratických přeměn let 1990 - 1991. Rychlým potlačením puče zároveň selhal poslední pokus o odvrácení rozpadu SSSR. Již 8. prosince 1991 pak hlavy Ruska, Ukrajiny a Běloruska podepisují Prohlášení o vytvoření Společenství nezávislých států (SNS) stanovící, že „SSSR jako subjekt mezinárodního práva přestal existovat“. 25. prosince 1991 byla RSFSR oficiálně přejmenována na Ruskou federaci a v 19 hodin 38 minut nad Kremlem zavlála (namísto vlajky SSSR) ruská trikolóra.

Zbytky přežívající sovětské moci pak definitivně odstranily říjnové události roku 1993. 3 - 4. října 1993 byl ostřelován v Moskvě Nejvyšší Sovět. Těmto událostem předcházela vzájemná vyslovení nedůvěry mezi prezidentem RF Borisem Jelcinem a Nejvyšším Sovětem. 9. října prezident zrušil pravomoci sovětů všech úrovní a v prosinci 1993 vstupuje v platnost Ústava, která novou podobu moci právně zakotvuje. Ruská federace se stala právní nástupkyní SSSR, převzala po něm místo stálého člena Rady bezpečnosti OSN a dosavadní mezinárodní smlouvy SSSR. Hlavním důvodem pro souhlas ostatních svazových republik s tímto postupem byl závazek RF převzít všechny dluhy SSSR (ačkoli obyvatelstvo Ruska tvořilo méně než polovinu všech obyvatel SSSR). Status Ruska jako obnovené federace byl formálně zakotven Federální smlouvou, uzavřenou 31. března 1992 téměř všemi subjekty federace. Nesouhlas Tatarstánu a zejména Čečenska byl prvním výrazem separatistických tendencí, které nový stát existenčně ohrožují a vedou k mnoha krvavým válkám. 2. dubna 1997 naopak Rusko a Bělorusko vytvářejí vzájemný svazek, který se postupně přeměnil z konfederativního vztahu na měkkou federaci podle vzoru SSSR. Pokud jde o ekonomiku, 2. ledna 1992 začala liberalizací cen radikální ekonomická reforma. Už v prvních měsících roku se trh začal naplňovat spotřebními předměty, ale v důsledku hyperinflace se životní úroveň obyvatel prudce propadla. Ve stejné době došlo v důsledku rozpadu SSSR k přerušení mnoha výrobních vazeb, což mělo negativní dopad na ekonomiku RF. Na území jiných států se ocitla většina existujících nezamrzajících přístavů, ale i námořní obchodní flotily, podstatné části bývalých svazových ropovodů a plynovodů a mnoho nejmodernějších podniků.

Národnostní složení obyvatelstva
Ruské federace v roce 2002

Rusové 115 889 107 (79,83 %)
Tataři 5 554 601 (3,83 %)
Ukrajinci 2 942 961 (2,03 %)
Baškirové 1 673 389 (1,15 %)
Čuvaši 1 637 094 (1,13 %)
Čečenové 1 360 253 (0,94%)
Arméni 1 130 491 (0,78 %)
Mordvinci 843 350 (0,58 %)
Avarové 814 473 (0,56 %)
Bělorusové 807 970 (0,56 %)
ostatní (8,5 %)


V procesu privatizace devadesátých let nastává výrazná diferenciace společnosti. Rozdíl v úrovni příjmů mezi nejbohatšími a nejchudšími 20% obyvatel se zvýšil ze 3,3 násobku v roce 1980 na 8,5 násobek v roce 1995 a 14,1 násobek v roce 2004.[7] Předání významných státních podniků do soukromých rukou nebylo vždy odůvodněno ekonomickými hledisky a někdy k němu docházelo za silně snížené ceny. Oslabení role ústřední vlády vedlo k velkému podílu nelegálního vývozu kapitálu a k prohloubení rozpočtového deficitu.[zdroj?] Ekonomika trpěla finančními spekulacemi a pádem kursu rublu v rostoucí míře vytěsňovaného dolarem. Vysoké daně vedly ke snížení jejich výběru. Z důvodu nedostatku prostředků se neplnily sociální závazky, došlo k omezení financování školství, zdravotnictví, vědy a kultury a k růstu vnějšího zadlužení. Krize neplatičů a záměna finančních vztahů za barterové dále oslabily celkové fungování hospodářství. V letech 1991 - 1998 došlo k poklesu HDP na méně než 40%[zdroj?] a životní úroveň většiny obyvatel se prudce snížila. Negativní vývoj kulminoval devalvací v roce 1998 a politickou krizí (v letech 1998-1999 se vystřídalo pět premiérů). Propad se však zastavil a nastalo hospodářské oživení, díky snížení kursu rublu a zpřísnění rozpočtové politiky. To umožnilo výrazně omezit neplatičství a barterové obchody. V roce 1999 došlo poprvé po dlouhé době ke zvýšení objemu zahraničních investic.

31. prosince 1999 prezident Jelcin oznámil svůj odchod z politiky a pověřil výkonem prezidentských pravomocí předsedu ruské vlády Vladimira Putina. Ten vyhrál v prezidentských volbách v březnu 2000 a stal se tak druhým prezidentem Ruska (mandát obhájil v roce 2004). Státní rozpočet začal dosahovat přebytků a postupně dochází k růstu HDP, průmyslové a zemědělské produkce, rozvoji stavebnictví, růstu reálných příjmů obyvatel a ke snižování inflace.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku История России na ruské Wikipedii.

  1. ŠVANKMAJER, Milan. Dějiny Ruska. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2004. Dále jen [Švankmajer]. ISBN 80-7106-658-3. S. 17.  
  2. Švankmajer, str. 379
  3. Švankmajer, str. 402
  4. Švankmajer, str. 409
  5. Článek o dějinách SSSR na "dejiny.wz.cz"
  6. Švankmajer, str. 432
  7. webové stránky demoscop (ruština)

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]