Dějiny Sovětského svazu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Dějiny Sovětského svazu se začaly psát po Říjnové revoluci a byly zakončeny rozpadem země v letech 1990 a 1991.

1917–1922: Říjnová revoluce a vznik SSSR[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Dějiny Sovětského svazu 1917–1922, Říjnová revoluce a Občanská válka v Rusku.
Lenin a Trockij v roce 1920

Po říjnové revoluci roku 1917 se ocitlo carské Rusko v chaosu. Zatímco existovala již prozatímní vláda se snahou uspořádat demokratické volby, v Petrohradu bolševici ustanovili okamžitě první sovět a po návratu Lenina z exilu začali postupně provádět reformy a získávat stále více moci. Na podzim rudá vláda anulovala dluhy Ruska,[zdroj?] vydala tzv. Dekret o míru a Dekret o půdě; půda byla socializována a zaveden byl státní monopol. Jako obrannou složku zřídili komunisté Rudou armádu. Rovněž dalšími dekrety byla zajištěna odluka církve od státu.

V lednu 1918 byla vyhlášena Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR). 3. března téhož roku podepsali v Brest-Litevsku zástupci Ruska separátní mírovou smlouvu ukončující první světovou válku; bylo tomu tak však za cenu těžkých ústupků – Rusové ztratili území o rozloze téměř 1 milion km². Jednalo se o Ukrajinu, Bělorusko, část Polska, Besarábii, Finsko a Pobaltí. Ruská armáda se musela stáhnout o stovky kilometrů blíže do vnitrozemí.

Krátce poté ovšem země upadla do občanské války, proti komunistům povstalo mnoho jejich odpůrců. Ti však byli velmi nejednotní, a tudíž nemohli být pro bolševiky silným protivníkem. Rudá armáda i přes několik intervencí vojsk Dohody dokázala během několika let odpor potlačit a ustanovit sovětskou moc na většině území bývalého carského Ruska, včetně Dálného východu, Středního východu a Zakavkazska. Závažným neúspěchům musela čelit pouze v evropské části, kde v důsledku rusko-polské války ztratila západní části Ukrajiny a Běloruska. Neuspěly ani její pokusy o podporu bolševické strany v občanských válkách v pobaltských státech a ve Finsku, což stvrdilo nezávislost těchto zemí. Sovětská moc používala při pacifikaci dobytého území brutálních metod, jakými bylo například vypalování vesnic [zdroj?] apod. Její protivníci si však počínali často podobně. I proto také v této době velká část obyvatel RSFSR ze země uprchla.

8. března16. března 1921 se konal 10. sjezd KS Ruska, ten vyhlásil novou hospodářskou politiku (NEP), díky níž se podařilo válkou zdecimované zemi alespoň nějak své problémy postupně překonávat. Dočasně v některých hospodářských odvětvích byl povolen soukromý sektor [zdroj?].

Na mezinárodní scéně došlo také ke změně; po izolacionismu, který vyvolaly spory ohledně neuznání starých ruských dluhů[zdroj?] navázala RSFSR postupně diplomatické vztahy s Německem, Francií a Velkou Británií.

Vzhledem ke zdravotním komplikacím V.I. Lenina byl nově zřízen úřad Generálního tajemníka ÚV KS Ruska, dosazen do funkce byl Stalin. Tomu se podařilo úspěšně získat co nejvíce moci a odstranit z vedení vliv dalších ideových proudů, včetně myšlenky permanentní revoluce, kterou zastával Trockij. 30. prosince 1922 došlo ke spojení RSFSR, Ukrajinské SSR, Běloruské SSR a Zakavkazské SSR. Vznikl tak Sovětský svaz.

Meziválečný stalinismus[editovat | editovat zdroj]

Kaganovič, Stalin, Postyšev a Vorošilov v přátelském objetí v lednu 1934
Související informace naleznete také v článku Dějiny Sovětského svazu 1922–1940.

Poté, co roku 1924 zemřel Vladimir Lenin, vlády se chopil Josif Stalin, který se stal tak jeho nástupcem. Ten vyhlásil realizaci mnohých velkolepých plánů. Ženy i muži byli (do jisté míry) zrovnoprávněni, zahájena byla kolektivizace a industrializace. K vzdělání získali přístup všichni. Rozšířila se i lékařská péče a likvidovány tak začaly být mnohé choroby, jako například cholera, malárie apod.

Sovětské hospodářství se mělo oprostit od kapitalistických principů a přejít k jiným, socialistickým. Prioritou přestal být zisk, ale stal se jí maximální možný růst, právě bez ohledu na vzniklé náklady. Makroekonomické otázky se začaly řešit podle pětiletých plánů.[1]

Jedním z nejznámějších plánů budování socialistického státu se stala násilná kolektivizace zemědělství, která vedla k velkému propadu produkce a hladomoru. V gulazích na Sibiři zahynuly miliony odpůrců tehdejšího komunistického režimu, často prostých sedláků (tzv. kulaci). Počty obětí režimu z této doby jsou srovnatelné s oběťmi druhé světové války.[zdroj?]

18. září 1934 vstoupil Sovětský svaz do Společnosti národů, mezinárodní organizace předcházející OSN.[2]

Stavba socialismu – DněproGES v roce 1934

Přestože kolektivizace způsobila velké problémy, spolu s budováním nových průmyslových závodů ve městech se vytvořilo velké množství pracovních míst a nezaměstnanost tak klesla fakticky na nulu. Tento fakt, který sovětská propaganda používala často jako velký úspěch socialismu, však nebyl srovnatelný s měřítky západních zemí, vzhledem k totálně odlišným podmínkách a společenským poměrům.

V oblasti správní v letech 19221940 vzrostl počet republik z původních čtyř na 16 – některé z nich byla Sovětským svazem dobytá nebo okupovaná území (Východní Evropa, Kavkaz), některé vznikly rozdělením stávajících republik (hlavně RSFSR).

Sovětský svaz si však v meziválečném období získal mnoho sympatizantů z řad evropské levice, hlavně v časech světové hospodářské krize, která SSSR díky izolovanosti od okolního světa nepostihla.

Sovětský svaz jednal před vypuknutím druhé světové války nejprve s Francií a zejména Spojeným královstvím. Když se však ukázalo, že Spojené království není ochotno podporovat jeho expanzi vůči státům spadajícím dříve pod vládu carského impéria [zdroj?] (Polsko, Pobaltí, Finsko), obrátil se na nacistické Německo, s nímž si nakonec dohodl rozdělení sfér vlivu v rámci paktu Ribbentrop-Molotov a jeho tajných dodatků…

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Pakt Ribbentrop-Molotov, Dějiny Sovětského svazu 1940–1945 a Východní fronta (druhá světová válka).

Sovětský svaz ve druhé světové válce nejprve s Němci spolupracoval a byl jejich cenným spojencem. Zásoboval nacistické Německo obilím, pohonnými hmotami a dalšími komoditami, kterých mělo nedostatek díky embargu a bez nichž by pro ně bylo obtížné válčit (tyto dodávky probíhaly ještě během zahájení operace Barbarossa).

SSSR prováděl v souladu s dohodami s nacistickým Německem vojenskou expanzi do zemí, které považoval za svoji sféru vlivu: 17. září bez vyhlášení války přepadl Polsko už válčící s nacistickým Německem a zabral východní polovinu této země. Dnes je již prokázáno, že jeho útok přišel po dohodě s Německem a že Wehrmacht a Rudá armáda při boji s posledními vzdorujícími polskými jednotkami aktivně spolupracovaly. Zvláštní kapitolu představuje následné povraždění polských důstojníků a příslušníků inteligence zajatých Sověty – viz Katyňský masakr.

Po likvidaci Polska si SSSR ještě téhož roku zajistil kontrolu nad Baltským mořem vynucenými smlouvami o vojenské a hospodářské spolupráci s Estonskem, Litvou a Lotyšskem. Tyto tři země byly následně v roce 1940 násilně začleněny do SSSR jako jeho svazové republiky (přes mezinárodní protesty), jejich hranice byly však do určité míry přemístěny. Byla odebrána některá pohraniční území ve prospěch RSFSR [zdroj?], Litvě však přibyla oblast kolem dnešního hlavního města Vilniusu, kterou zabraly sovětské síly Polsku.

30. listopadu 1939 SSSR bez vyhlášení války napadl Finsko. Společnost národů označila tento útok za zákeřnou a nevyprovokovanou útočnou válku a SSSR se stal jediným státem, kterého kdy vyloučila ze svých řad (stalo se tak 14. prosince 1939).[2] Válka s Finskem skončila až po urputných a krvavých bojích v březnu 1940 příměřím, v rámci jehož podmínek muselo Finsko agresorovi odstoupit 10 % svého území. Válka sama představovala obrovskou ostudu pro Rudou armádu, její výkon byl všeobecně ohodnocen jako naprosto katastrofální a ostudný. Toto hodnocení akceptoval dokonce i Sovětský svaz: oficiální sovětská propaganda sice maximálně mlžila a falšovala údaje z bojiště a snažila se vyložit výkony sovětských vojsk jako skvělé a heroické, nicméně přísně tajné analýzy války vypracované maršálem dělostřelectva Voronovem a akceptované jak velením Rudé armády, tak Stalinem a jeho spolupracovníky, jednoznačně taktéž hodnotily výkon Rudé armády jako velmi špatný. Válka měla pokračování v podobě tzv. Pokračovací války v letech 1941–1944.

Sovětský svaz byl nečekaně napaden Německem 22. června 1941 a díky nepřipravenosti Rudé armády postupovali Němci úspěšně hluboko do vnitrozemí SSSR. Nacistickým silám se podařilo obsadit západní republiky a též i významnou část RSFSR. Teprve až po Bitvě u Stalingradu, pomoci západních Spojenců a díky přesunu průmyslových závodů do bezpečných oblastí v okolí Uralu se situace obrátila ve prospěch Rudé armády, která Němce vytlačila přes Východní Evropu až do Berlína.

1945–1953: Počátek studené války, vrcholné období stalinismu[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Dějiny Sovětského svazu 1945–1953.

Rudá armáda obsadila střední a východní Evropu [zdroj?]. Díky tomuto, v mnoha ohledech pyrrhovu vítězství, (26 milionů mrtvých, zničená velká část země a ekonomika) získal SSSR ohromnou výhodu a komunisté byli v určitém okamžiku vnímáni jako spasitelé lidstva. Sovětský svaz získal zpět území, která ztratilo ještě carské Rusko Brestlitevským mírem v roce 1917; velkou část východní Evropy a tehdejšího Finska. Změnily se hranice mnohých svazových republik, například Ukrajiny, Běloruska či Litvy.

Po druhé světové válce (v následujících deseti letech) se navíc SSSR podařilo rozšířit komunistické režimy do východní a střední Evropy (Československo, Polsko, Jugoslávie, Bulharsko, Rumunsko, Sovětská okupační zóna Německa), Asie (kontinentální Čína, Vietnam, Severní Korea) či na západní polokouli (od roku 1961 Kuba, další pokusy o nastolení marxistických režimů v Jižní Americe nebyly díky intervencím USA úspěšné). V těchto zemích vznikly komunistické strany, spolupracující se SSSR, a oficiálně usilující o nastolení komunismu. K moci se sem dostaly právě díky podpoře Sovětského svazu, který tamější komunistické politiky školil a poskytl jim podporu.

Mnozí lidé však vyjadřovali nespokojenost s tamějšími režimy, situace se vyostřila a vedla nakonec roku 1953 v NDR až k ozbrojenému povstání. Sovětská vojska podpořila tehdejší vládu vojenskou invazí. Podobný postup byl používán i v následujících desetiletích.

V samotném Sovětském svazu pokračovalo rychle tempo industrializace započaté již v 30. letech, přicházely velké úspěchy (například sestrojení jaderné bomby v roce 1949), stavěla se nová města, elektrárny i továrny. Do toho se samozřejmě přidala i obnova válkou zničených míst, která však trvala více než jedno desetiletí. To vše se stalo tématem propagandy, ukazující velké úspěchy socialistického způsobu života. Kult osobnosti Stalina dosáhl enormních rozměrů; byly pořádány velkolepé oslavy i divadelní představení, pojmenována po něm byla města. Díky postavení osvoboditele tomu bylo tak ale i v zemích, které rudá armáda osvobodila od nacistické nadvlády.

Režim byl stále velmi tuhý a i přes určité nadšení z porážky Německa se začala plánovitě šířit mezi lid nenávist k západním zemím, velmi významnou úlohu tak získal antiamerikanismus. Prvním místem sporu se stalo dnes italské město Terst a jeho případné začlenění buď k Itálii, či k Jugoslávii.

Poté, co Sověti sestrojili jadernou bombu, se stali nebezpečnými pro USA, které tak ještě zostřily začátek vzájemných antipatií. V obou zemích vznikly rozsáhlé sítě špionů; NKVD tehdy vyslala velké množství lidí do Spojených států. Postupně se začaly objevovat další rozpory (například Korea), které zasely sémě studené války.

Sovětský svaz soupeřil s USA v kosmickém výzkumu, ideologicky (souboj – podle slov mnohých sovětských politiků – komunismu a kapitalismu, či – jak to bývalo označováno na západě – demokracie a totality) a nepřímo vojensky, podporou svých spojenců (vietnamská či korejská válka, arabsko-izraelský konflikt). Svět se tak stal bipolárním; vznikly dvě sféry vlivu, sovětská a americká.

1953–1964: Destalinizace, Chruščovova éra[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Dějiny Sovětského svazu 1953–1964.

Po roce 1953, kdy zemřel Josif Stalin, se k moci dostal Nikita Chruščov; toto období, hlavně v 60. letech, bylo poznamenáno jistým uvolňováním režimu (tzv. tání). Byly rehabilitovány mnohé oběti Stalinových čistek, objevily se svobodnější proudy v umění. Stále však zůstala cenzura a docházelo k porušování lidských práv.

Na XX. sjezdu KSSS 25. února 1956 byl překvapivě novým sovětským vedením odsouzen kult osobnosti Josifa Stalina.[3] Kromě odsouzení předchozího vládce SSSR se však Chruščov zaměřil i na jeho spolupracovníky a připomněl zločiny, které se v této době udály. Následně tak začalo období destalinizace (a to i v zemích se SSSR spřízněných, včetně například ČSR) – odstraňování soch a dalších názvů připomínajících tohoto diktátora.

I v ekonomice byly provedeny jisté změny. Sníženy byly ceny a průmysl se začal více orientovat na spotřební zboží.

Ve východním bloku došlo k destalinizaci se zpožděním. Stejně jako roku 1953 došlo k povstání v NDR, o tři roky později se situace zhoršila i v Maďarsku. Země směřovala k neutralitě rakouského vzoru, což by samozřejmě ohrozilo jednotu spojenců tehdejšího východního bloku. Veřejná diskuze se nakonec však obrátila směrem k plné nezávislosti Maďarska na SSSR a odstranění tehdejšího lidově demokratického zřízení. Předseda KSM Ernö Gerö proto požádal SSSR o vojenský zásah a bylo mu vyhověno. Nová vláda Imré Nagyho vyhlásila sice neutralitu a svobodné volby, zemi však následně začaly na přelomu října a listopadu obsazovat sovětské tanky a následoval režim obdobný československé normalizaci.[4]

Několik let po těchto událostech Sovětský svaz směřoval k dosažení mnohých úspěchů, mezi které patří například vyslání prvního člověka do vesmíru a kosmický program vůbec; dále pak rozvoj jaderné energetiky, spolu se zbrojním průmyslem. Průmyslová výroba vzrostla, SSSR se tak stal největším světovým producentem oceli a ropy. Řešením přetrvávající dlouhodobé bytové krize[5] bylo vybudování milionů nových panelových domů, kam se stěhovali lidé z venkova za prací do měst.

Ne vše se však zdařilo. Na počátku 60. let SSSR ukončil spolupráci s ČLR. Důvodů k tomu bylo hned několik; především rozdílný pohled na budování socialismu a komunismu v obou zemích – tyto neshody se vlekly v podstatě již od konce let padesátých. Jednou z věcí, se kterou se Číňané nesmířili, bylo ale Chruščovovo řešení Kubánské raketové krize, která roku 1962 přivedla svět téměř na pokraj jaderné války. Po této roztržce se k ČLR přidala ještě Albánie; vztahy mezi SSSR a Albánií se zhoršily již v prosinci 1961. Komunistický tábor se tak rozdělil na několik částí; na Sovětský svaz a jeho spojence, na ČLR a její spojence a na oficiálně nezávislou Jugoslávii, jejíž vůdce Josip Broz Tito rovněž odmítl se SSSR spolupracovat.

Neúspěchem na domácí scéně se stal plán reorganizace zemědělství, při kterém se měly slučovat tehdejší kolchozy a sovchozy. To vedlo nakonec ke zmatku a minulo se účinkem; zemědělská výroba nevzrostla. Rovněž mnoho do té doby panenské půdy v dnešním Rusku a Kazachstánu se začalo intenzivně zemědělsky využívat.

1964–1982: SSSR za vlády Leonida Brežněva[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Dějiny Sovětského svazu 1964–1982.

Obrat pak přišel až v éře Leonida Brežněva (od roku 1964), kdy se situace do jisté míry zkomplikovala. Rostoucí životní úroveň obyvatelstva vedla k zvyšování požadavků na systém, který toho již do určité míry nebyl schopen – složitější výrobu stále většího množství komodit s nadále komplikovanějšími toky surovin a polotovarů již přestávalo být možné řídit dlouhodobými plány. SSSR jako jedna z vyspělých zemí se sice dokázal byť i za cenu velkých nákladů poměřovat vojensky i se zbytkem světa, v oblasti rozvoje společnosti ale neprobíhaly podstatné změny, což nakonec vedlo k stagnaci (tehdy se používal termín rusky застой, zastoj).

Přesto za vůdcovství Brežněva a premiéra – předsedy rady ministrů Kosygina rostla průmyslová výroba (hlavně v těžkém průmyslu, přibývalo ale i spotřební zboží) a budovaly se tisíce nových bytů v panelových sídlištích na okraji takřka všech měst, ba dokonce se zakládala i města nová. Rostly mzdy a stále se i zvyšovala životní úroveň obyvatelstva. Tento růst byl ale velmi pozvolný.

Propagandě nahrála jednak ropná krize, která v roce 1973 zasadila západním ekonomikám citelnou ránu a naopak SSSR jako významnému producentovi ropy významně pomohla, jednak i neúspěch USA ve Vietnamské válce, kdy byl Jižní Vietnam, podporovaný právě Američany, dobyt severovietnamskými silami. Blamáží se později (prosinec 1979) stalo vyslání vojsk do Afghánistánu, kde sovětská armáda nebyla schopna efektivně čelit nepřátelským silám, dokonale obeznámeným s terénem a velkou podporou jak ze strany domácího obyvatelstva, tak i nepřímo z USA a ČLR (dodávky zbraní, finance).

Reformní dění v ČSSR bylo dalším „problémem“ sovětského vedení po NDR a MLR. Přestože zde nedošlo ani k povstání ani snaze o likvidaci socialismu, liberálnější režim, ve svých základech ne nepodobný pozdějším Gorbačovovým snahám o demokratizaci a perestrojku, vzbudil v sovětském vedení obavy. V noci z 20. na 21. srpna proto zemi obsadila vojska Varšavské smlouvy, následně začala normalizace.

Státy, kde SSSR začínal získávat vliv, byly dřívější kolonie západních zemí v Africe či na Blízkém východě, kde byla nutná velká rozvojová pomoc a byl zde malý potenciál průmyslové výroby a vzhledem k mentalitě lidí a místní kultuře i ideologický (tj. šíření komunistických myšlenek). Navíc nestabilita autoritářských režimů, jejichž vůdci spolupracovali se SSSR, mohla snadno přivést kontrarevoluci, po které by byl vyřazen klíčový spojenec. V některých z těchto zemí (například Angola) zuřila občanská válka, kterou socialistické země (například Kuba) podpořily vojensky přímo, jiné pak nepřímo (dodávkami zbraní).

Velký symbolický význam mělo tehdy i přijetí nové ústavy na zvláštním zasedání Nejvyššího sovětu 9. října 1977. Bylo zde zakotveno naplnění diktatury proletariátu a zachováno i právo svazových republik na nezávislost, což hrálo velký význam později při rozpadu země. V porovnání s předchozí konstitucí z roku 1936 byla tato nová delší a obsáhlejší (měla o 28 článků navíc).

1982–1988: Změna vedení, přestavba a demokratizace[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Dějiny Sovětského svazu 1982–1988.
Sovětský výukový počítač Elektronika UK-001

Po smrti Brežněva v roce 1982 nastoupil do funkce předsedy Nejvyššího sovětu Jurij Andropov, avšak pouze na dva roky, neboť 9. února 1984 zemřel. Příčinou byl hlavně vysoký věk. Andropova nahradil Konstantin Černěnko, který však svojí pozici zastával ještě kratší dobu – pouhý rok. Bylo mu již 72 let, navíc jeho zdraví bylo nevalné již v době jeho zvolení. V březnu 1985 byl vybrán tehdy mladý Michail Gorbačov, ve víře, že přinese změnu.

V boji o světovou dominanci byl mezitím SSSR ekonomicky postupně vyčerpáván. Hospodářský růst nedosáhl takových čísel, jako tomu bylo v USA. Vrchol pak nastal hlavně za vlády Ronalda Reagana (19811989), který zvýšil americké náklady na zbrojení (a zemi tak zadlužil) a prohlásil Sovětský svaz za říši zla. Aby sověti dohnali americké tempo, museli náklady na zbrojení zvýšit nikoliv o několik procent HDP jako američané, ale o téměř desítky procent. Nutnost reakce na novou americkou raketovou techniku, politiku tzv. Hvězdných válek a neúspěšné válečné tažení v Afghánistánu tak předznamenalo ještě větší problémy než za časů Brežněvovy stagnace.

To se tedy následně projevilo ekonomickým poklesem a spolu s nedostatky socialistické centrálně plánované ekonomiky úpadkem.[3] Docházelo například ke kolapsu kolektivního zemědělství a obilniny tak bylo nutné dovážet z USA a Kanady, a to i přesto, že SSSR patřil k největším zemědělským producentům.

V této době zemi také zasáhla Černobylská havárie (duben 1986), která prokázala neschopnost a hlavně nepřipravenost klíčových míst a orgánů čelit události takového rozsahu, byť země jako samotná měla být oficiálně připravená stále i na jadernou válku. Kredit sovětské vlády tak ještě klesl a nespokojenost se do jisté míry spolu s klesající hospodářskou výkonností zvýšila.

Michail Gorbačov na návštěvě USA v roce 1988

Generální tajemník KSSS Michail Gorbačov sice zahájil na konci 80. let program tzv. Perestrojky a demokratizace (od léta 1987). V roce 1988 bylo například zakotveno do zákonů v určité míře soukromé vlastnictví). Gorbačov však při provádění těchto výrazných změn narazil na problémy, kterým nebyl schopen čelit. Jednalo se hlavně o nedostatky, kterými byla hospodářská vyčerpanost, technologická zaostalost a národnostní i náboženské tlaky. V rámci mnohých opatření také byly staženy sovětské jednotky z Afghánistánu, kde roky trvající boje nepřinesly úspěch. Politika glasnosti vedla k změně témat, která se na veřejnosti probírala. Místo oficiálně podporovaného budování komunismu se začalo mluvit o omylech a přehmatech; kritizována byla bytová situace, šíření drog, alkoholismus a korupce. Později začali být přehodnocovány i dříve oficiálně pozitivní osobnosti dějin SSSR (Lenin), což vedlo k ještě větší nespokojenosti a vůli po změně.

1988–1991: Přibývající problémy a následný rozpad země[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Dějiny Sovětského svazu 1988–1991.

Vnitrozemským problémem se staly spory o Náhorní Karabach, který byl součástí Ázerbajdžánské SSR, ale obývaný Armény. Arménská SSR vydala rezoluci, požadující připojení oblasti k svému území, avšak tomu nebylo vyhověno. Mezi oběma stranami se tak začaly objevovat násilnosti, které centrální vláda vyřešila posílením přítomnosti policejních a vojenských sil v regionu; z oblasti odešly první vlny uprchlíků. Ideál jednotného sovětského lidu tak byl velmi zdiskreditován, nyní již i veřejně a v televizi.

V březnu a dubnu 1989 se konaly volby do nově zřízeného (dodatkem k ústavě SSSR) Výboru lidových zástupců. Poprvé byli připuštěni kromě oficiálních i nezávislí kandidáti. Uspěli však i radikalisté a pozice vládnoucích sil byla částečně oslabena, komunistická strana však stále ještě držela moc. Dne 15. března 1990 se stal Gorbačov prezidentem SSSR (abdikoval 25. prosince následujícího roku).[6]

SSSR se proto na začátku 90. let začal rozpadat. Nejprve se odtrhly pobaltské republiky, když jejich vlastní Nejvyšší sověty vyhlásily nezávislost. Zpočátku byla povstání potlačena silou (Litva, Lotyšsko, Estonsko), později (podzim 1991) však byla Moskva nucena uznat právo svazových republik na sebeurčení, tak, jak to garantovala ústava z roku 1977.

19. srpna 1991 proběhl v SSSR pokus o puč. Stalo se tak těsně předtím, co měla být podepsána nová smlouva o reorganizaci Svazu ve volnější federaci republik, to podporovaly hlavně středoasijské republiky. Konzervativní křídlo komunistické strany však vycítilo obavy z rozpadu země, ztráty výsadního postavení strany v zemi a pokus o kontrarevoluci. Byl vyhlášen výjimečný stav a zřízen státní výbor pro výjimečný stav v SSSR (GKČP SSSR), v jehož čele zasedli pučisté (Oleg Baklanov, Vladimir Krjučkov, Valentin Pavlov, Boris Pugo, Vasilij Starodubcev a další).[7] Gorbačov byl internován na Krymu a odstaven od moci; oficiálně kvůli zdravotním komplikacím. Státní výbor mezitím pozastavil vydávání všech nekomunistických deníků, obnovil cenzuru a vydal prohlášení, které vysílala všechna rádia i televize. V Moskvě se mezitím obyvatelé zabarikádovali v Bílém domě, hlavní administrativní budově RSFSR a čekali příjezd armády, která tam byla povolána.

Převrat po třech dnech (21. srpna) nakonec zkrachoval; pučisté ztratili podporu veřejnosti. Gorbačov na Krymu okamžitě prohlásil všechna rozhodnutí GČKP SSSR za neplatná. Situaci navíc pomohl zastavit tehdejší prezident RSFSR, Boris Jelcin, který rovněž přišel do Bílého domu podpořit Moskvany a zároveň prohlásil celý puč za nezákonný.[8] Pučisté byli nakonec pozatýkáni ještě na letišti, když se Gorbačov vracel z Krymu.

Vliv Borise Jelcina neustále rostl. 23. srpna 1991 zakázal svým výnosem KS Sovětského svazu. Moskvu a některé další oblasti však zasáhl nedostatek potravin, který si vynutil znovuobnovení přídělového systému.

Vztahy mezi jednotlivými republikami se však nadále horšily. Ty stejně jako Pobaltí totiž také plánovaly vyhlášení vlastní nezávislosti, či ji už dokonce vyhlásily – například na Ukrajinské SSR se 1. prosince konalo referendum o nezávislosti, kde 90 % hlasujících bylo pro). Spolupráci jednotlivých republik se nakonec představitelé 15 svazových republik rozhodli řešit vytvořením mezistátní organizace, Společenství nezávislých států. S nezávislostí všech se zde již počítalo. Bělověžská dohoda o vytvoření tohoto uskupení, uzavřená mezi Ruskem, Ukrajinou a Běloruskem 8. prosince 1991[9] ve své preambuli fakticky ukončila existenci SSSR.[10] 26. prosince uznaly USA bývalé republiky za nezávislé.[11] Oficiálně přestal Sovětský svaz existovat 31. prosince 1991, kdy byla ze stožáru Kremlu stažena vlajka SSSR a nahrazena vlajkou Ruska.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Křižovatky 20. století, Vojtěch Mencl, Miloš Hájek, Milan Otáhal, Erika Kadlecová, Naše Vojsko, 1990
  2. a b Časová osa Společnosti národů a vyloučení SSSR v roce 1939 spolu s fašistickým Maďarskem a Španělskem
  3. a b http://dejiny.wz.cz/studena/bitvy/sssr/sssr.html Článek o dějinách SSSR
  4. Johanna Granville "The First Domino: International Decision Making During the Hungarian Crisis of 1956", Texas A & M University Press, 2004. ISBN 1-58544-298-4.
  5. Článek v angličtině o bytové krizi v SSSR na přelomu 60. a 70. let
  6. Informace na stránkách soviethistory.org
  7. Zpráva na ceskenoviny.cz
  8. Informace na stránkách Jaromíra Štětiny, shrnutí událostí
  9. Informace na stránkách nato.int
  10. Informace na stránkách ceskenoviny.cz
  11. Informace ohledně rozpadu SSSR

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DURMAN, Karel. Před pádem: o nostalgii, gilotině a sovětské bezmoci (1980–1985). Historický obzor, 1995, 6 (1), s. 11–16.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]