Válka ve Vietnamu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Válka ve Vietnamu
Konflikt: Studená válka
VietnamMural.jpg
Trvání: 1. listopadu 1955[nb 1]30. dubna 1975
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Jihovýchodní Asie
Casus belli: Studená válka, eskalace konfliktu, občanská válka, nacionalismus, partyzánská válka, rebelie, vzpoury atd.
Výsledek: Severovietnamské vítězství
  • Pařížská mírová dohoda
  • Stažení amerických vojenských jednotek
  • Zánik Jižního Vietnamu a sloučení se severním v jeden Vietnam
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Protikomunistické síly:

Jižní Vietnam Jižní Vietnam
USA USA
South Korea Jižní Korea
Thajsko Thajsko
Austrálie Austrálie
Nový Zéland Nový Zéland
Filipíny Filipíny
Flag of the Khmer Republic.svg Khmerská republika
Flag of Laos (1952-1975).svg Laoské království Podpora:
Flag of Spain (1945 - 1977).svg Španělsko[1]
Taiwan Čínská republika[2]

Komunistické síly:

Severní Vietnam Severní Vietnam
FNL Flag.svg Vietkong
Flag of Democratic Kampuchea.svg Rudí Khmerové
Laos Pathet Lao
North Korea Severní Korea[3] [4]
Podpora:
ČLR ČLR (do r. 1969)
SSSR SSSR[5]
Kuba Kuba[6][7] [8][9]
Bulharsko Bulharsko[10]
Flag of Myanmar (1974-2010).svg Barma[11]

Velitelé
Jižní Vietnam Nguyen Van Thieu
Jižní Vietnam Ngo Dinh Ziem
USALyndon B. Johnson
USA Robert McNamara
USA William Westmoreland
USA Richard Nixon
USA Creighton Abrams
Severní Vietnam Ho Či Min
Severní Vietnam Le Duan
Severní Vietnam Nguyen Či Than
Severní Vietnam Vo Nguyen Giap
Severní Vietnam Van Tien Dung
Severní Vietnam Tran Van Tra
Síla
~1 200 000 (1968) ~520 000 (1968) (Jih)
Ztráty
Jižní Vietnam Jižní Vietnam
mrtví: ~250 000
zranění: ~1 170 000
USA USA
mrtví: 58 209
pohřešovaných: 2 000
zranění: 305 000
South Korea Jižní Korea
mrtví: 4 900
zranění: 11 000
Austrálie Austrálie
mrtví: 520
zranění: 2 400*
Nový Zéland Nový Zéland
mrtví: 37
zranění: 187
Celkem mrtvých: ~314 000
Celkem zraněných: ~1 490 000
Severní Vietnam FNL Flag.svg Severní Vietnam a NLF
mrtví a pohřešovaní: ~1 100 000/
zranění: ~600 000+
ČLR ČLR
mrtví: 1 446
zranění: 4 200
SSSR SSSR
mrtví: 16
Celkem mrtvých: ~1 101 000
Celkem zraněných: ~604 000+
{{{poznámky}}}

Vietnamští civilisté: 411 000 – 2 000 000 mrtvých[12]
Civilisté z Kambodži: 200 000 – 300 000 mrtvých*
Civilisté z Laosu: 20 000 – 200 000 mrtvých*
Celkem mrtvých civilistů: 631 000 – 2 500 000[13]
Celkem mrtvých: 1 481 047 - 4 008 047

Vietnamští civilisté: 411 000 – 2 000 000 mrtvých[12]
Civilisté z Kambodži: 200 000 – 300 000 mrtvých*
Civilisté z Laosu: 20 000 – 200 000 mrtvých*
Celkem mrtvých civilistů: 631 000 – 2 500 000[13]
Celkem mrtvých: 1 481 047 - 4 008 047

Válka ve Vietnamu byl ozbrojený konflikt, který mezi lety 1955 a 1975 probíhal na území Vietnamu (dnes jediného státu) a v příhraničí sousedících zemí (Kambodža a Laos). Na jihu Vietnamu se jednalo o pozemní válku, na severu pak měl konflikt podobu bombardování. Spojené státy americké a některé další země (Austrálie, Nový Zéland, Jižní Korea, Thajsko a Filipíny) pomáhaly jižnímu Vietnamu, který bojoval proti svému severnímu komunistickému sousedovi. Toho podporovaly zase státy východního bloku, významnou roli měla i partyzánská komunistická organizace Národní fronta osvobození Jižního Vietnamu (známá pod názvem Vietkong), materiální podporu zajišťovala i Čína a Sovětský svaz.

Ve Vietnamu je tento konflikt známý jako „americká válka“. Intervence USA ve Vietnamu znamenala vlastně poslední eskalaci třicetiletého ozbrojeného konfliktu, který začal v letech 1945 a 1946 odporem vietnamských komunistů a jiných skupin proti setrvání, resp. návratu francouzské koloniální nadvlády (viz Válka v Indočíně). Proto se často udává i dřívější začátek vietnamské války, nejčastěji rok 1957.

Válku poznamenala hlavně internacionalizace konfliktu a rostoucí odpor v řadách americké veřejnosti. Pro zastánce války to byla jen zástupná válka, jeden z projevů napětí mezi Východem a Západem; odpůrci poukazovali na neřešitelnost celé situace, vysoký počet obětí a extrémní míru násilí postihující jak bojující strany, tak civilisty. Během války v USA vzrostla popularita různých mírových hnutí, konaly se demonstrace a nakonec převážil odpor k válce. Vláda USA nakonec své vojáky stáhla, vítězem se stal Severní Vietnam a došlo k sjednocení země v jeden socialistický stát.

Válka byla vedena se značnou krutostí; trpěli civilisté (masakr v My Lai, ale i povraždění 3 000 osob Vietkongem během dočasné okupace města Hue v únoru 1968) a bylo ničeno životní prostředí. USA použily proti rostlinným porostům defoliant Agent Orange, aby po odlistění prales přestal partyzánům sloužit jako bezpečný úkryt. Použity byly i další chemické látky, např. kyselina dimethylarsinová (Agent Blue) na zničení úrod rýže.

Předehra[editovat | editovat zdroj]

Zastřelený Ziem krátce po převratu v roce 1963.

Po porážce Francouzů byla Indočína roku 1954 rozdělena na Kambodžu, Laos, Severní Vietnam (Vietnamskou demokratickou republiku v čele s komunisty, hlavní město Hanoj) a Jižní Vietnam (Vietnamskou republiku – s vedením v Saigonu). Obě části země byly rozděleny 17. rovnoběžkou a v průběhu dvou let se měly sjednotit po demokratických volbách, které se ale nikdy nekonaly.

Komunisté se rozhodli, že zemi sjednotí silou. Na severu se komunistům, převážně díky solidární pomoci ostatních socialistických zemí, hlavně SSSR a Číny, dařilo rychle vybudovat silnou armádu a už po dvou letech byli schopni posílat do Jižního Vietnamu instruktory, kteří cvičili partyzány nově vznikajícího Vietkongu. Ti začali se svými teroristickými a diverzními aktivitami v Jižním Vietnamu už koncem 50. let. Cílem jejich činnosti bylo sjednocení obou států a nastolení socialistického zřízení. K infiltraci do Jižního Vietnamu přitom používali tzv. Ho Či Minovu stezku: síť infiltračních cest, chodníků a jiných provizorních komunikací vedoucích ze Severního Vietnamu podél jihovietnamské západní hranice pohraničními oblastmi sousedního Laosu a Kambodže, které byly přes svou oficiální neutralitu pod plnou kontrolou severovietnamské armády (Vietnamské lidové armády – VLA) a partyzánů. V té době je ale ještě podporovalo místní obyvatelstvo, které v partyzánech vidělo záchranu z bídy, do které uvrhla zemi vláda v Saigonu. To spolu s tím, že ani jihovietnamská armáda (ARVN – Army of the Republic of Vietnam) nebyla schopná zastavit nebo potlačit partyzány, rozvířilo politickou scénu. Vůdce Jižního Vietnamu Ngo Dinh Ziem se přitom stal brzy velmi nepopulárním. Jeho desetileté účinkování na jihovietnamské politické scéně ukončil za tiché americké podpory převrat skupiny důstojníků ARVN 1. listopadu 1963.

Vypuknutí války[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Tonkinský incident.

Situace ve Vietnamu se začala brzy zhoršovat, nastalo nestabilní období střídání vlád, problémy začaly i s partyzány, kteří byli shodou okolností do té doby v útlumu kvůli rozbrojům ve vlastních řadách. Roku 1963 bylo ve Vietnamu už 16 000 Američanů, většinou vojenských poradců a jiných odborníků, kteří se bojů s partyzány přímo neúčastnili.

30. července 1964 se malé jihovietnamské komando účastnilo akce, jejímž cílem bylo zničení radarových stanic poblíž pobřeží Severního Vietnamu. Akce proběhla v pohraničních oblastech a na malých ostrovech nedaleko severovietnamského pobřeží. V oblasti (ale údajně stále v mezinárodních vodách) se vyskytoval i hlídkující americký torpédoborec USS Maddox (DD-731). Ten měly 2. srpna při odplouvání z oblasti v Tonkinském zálivu napadnout tři torpédové čluny severovietnamského námořnictva, pokládající ho za jihovietnamskou loď. Maddox s leteckou podporou prý jeden člun potopil a dva poškodil, přičemž sám byl zasažen jedinou kulometnou střelou.

Dne 4. srpna Maddox spolu s dalším torpédoborcem USS Turner Joy (DD-951) zhruba dvě hodiny ostřelovaly radarové cíle, které považovaly za severovietnamské torpédové čluny. Pravděpodobně šlo pouze o rušení bouřkou a mylné vyhodnocení signálů sonaru. Vietnam jakoukoli vojenskou akci dodnes popírá; podle nedávno odtajněných amerických materiálů[14] byl incident patrně záměrně vymyšlen tehdejším americkým ministrem obrany McNamarou s cílem ospravedlnit vstup do války.

Americký prezident nejprve varoval Hanoj před nevyprovokovanými útoky. Po druhém incidentu schválil jednorázové letecké údery na cíle v Severním Vietnamu a vystoupil v televizi s projevem k národu.

Prvních náletů (5. srpna 1964) se kromě letadel jihovietnamského letectva účastnila i americká letadla ze tří letadlových lodí v Jihočínském moři. 7. srpna schválil Kongres USA rezoluci o Tonkinském zálivu,[15] která prezidenta opravňovala k „použití síly na pomoc obraně svobody kteréhokoli státu SEATO“. Zatímco se boje v Jižním Vietnamu pomalu stupňovaly, přešlo koncem roku 1964 Ho-Či-Minovou stezkou více než 10 000 vojáků NVA, aby podpořili partyzánské jednotky na jihu.

1965[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Bitva v údolí Ia Drang.
Vietnamská válka

Incident v Tonkinském zálivuBitva v údolí Ia DrangBitva o Dak ToBitva o Khe SanhOfenzíva TetBitva o HuePrvní bitva o SaigonPád Saigonu

Začátkem roku 1965 bylo v Jižním Vietnamu už 170 000 partyzánů. Komunisté pochopili, že už nemají čas a pokud se nechopí iniciativy, bude Jih plný amerických vojáků. Jejich plán útoku počítal s tím, že zaútočí z hornaté oblasti Centrální vysočiny, kterou kontrolovali už delší dobu, po dosažení mořského pobřeží rozdělí Jižní Vietnam na dvě části a zbylá ohniska odporu potom lehce zlikvidují. První americké bojové jednotky, jež dorazily do Vietnamu 22. února 1965, byly oddíly námořní pěchoty, které zajistily důležitou oblast letiště Da Nang. Tam se už delší dobu nacházely jednotky letectva.

Komunisté zatím 11. května odstartovali ofenzívu, když rozdrtili jednotky ARVN v provincii Phuoc Long, severně od Saigonu. Jejich poměrně dobrý plán ale spoléhal na to, že jim nebudou Američané klást odpor. Americké velení se však rozhodlo energicky obklíčit jednotkami, které právě přišly ze Spojených států, rozsáhlé oblasti Centrální vysočiny, ve kterých se vyskytovalo v té době mnoho partyzánů. Hlavní úlohu v nastávajících bojích měla sehrát 1. jízdní divize. To byla nově vytvořená jednotka, která dosud neměla ve světě obdoby. Jejích 440 vrtulníků bylo schopných v průběhu jednoho výsadku přemístit až 2 500 plně vyzbrojených pěšáků.

14. listopadu byla vyslána 7. kavalérie pod velením plukovníka Moora zajistit údolí Ia Drang, nad kterým se vypínal hraniční kopec Chu Pon. Američané netušili, že kopec protkaný sítí tunelů je základnou VLA. Severovietnamci byli v zhruba desetinásobné početní převaze, pustili se neohroženě do boje. 7. kavalérie se dostala do obklíčení, avšak vytrvale se bránila celý den a noc. Ranění američtí vojáci byli odsouváni vrtulníky, které též přivážely munici a poskytovaly vojákům krytí. Na podporu obklíčeným bylo použito i dělostřelectvo a letectvo, strategické bombardéry B-52 tak byly na přímou podporu jednotek použity poprvé. Severovietnamci si uvědomili, že nemohou nepřítele porazit a stáhli se do Kambodže, kam je Američané nesměli pronásledovat a pronásledování ukončili na vietnamsko-kambodžských hranicích. Padlo více než 4 500 Severovietnamců, Američané ztratili 229 vojáků a měli 250 raněných. Američané tímto útokem zastavili postup partyzánů a VLA Centrální vysočinou. Konflikt v údolí la Drang je ústředním námětem filmu Údolí stínů (v orig. We Were Soldiers), jehož scénář vznikl podle vzpomínkové knihy přímých účastníků střetu.

1966[editovat | editovat zdroj]

F-105 a B-66 nad Severním Vietnamem

Dílčí úspěchy ale neznamenaly konečné vítězství, neboť ARVN byla v rozkladu a polovinu venkovských oblastí kontrolovali partyzáni. Generál Westmoreland, který byl v té době velitelem amerických vojsk ve Vietnamu, byl přesvědčený, že nepřátelům se nesmí nechat čas na obnovení sil, a od začátku roku 1966 vedl agresivní útočné operace. Ke konci roku bylo ve Vietnamu více než 300 000 amerických, 50 000 jihokorejských a australských vojáků.

Bombardování severu[editovat | editovat zdroj]

Spolu s boji v Jižním Vietnamu, který se marně snažil vyhnat partyzány a jednotky VLA ze svého území, probíhaly i nálety na Severní Vietnam a v podobné míře i na pohraniční oblasti neutrální Kambodže a Laosu, kudy vedla zásobovací Ho-Či-Minova stezka. Bombardování však bylo vedeno neefektivním způsobem. Vojenští experti a poradci amerického prezidenta totiž vymysleli množství omezení, aby nevyprovokovali válku s Čínou - neútočilo se proto v blízkosti hranic. Omezení útoků na civilní cíle vedlo k výstavbě protileteckých zbraní třeba v blízkosti škol. Do poloviny 70. let měla Vietnamská demokratická republika nejdokonalejší protiletadlovou obranu na světě. Nálety však pokračovaly, od roku 1965 s přestávkami až do roku 1973. Za 8 let přinesly smrt 100 000 civilistům a způsobily obrovské materiální škody.

1967[editovat | editovat zdroj]

K obrovským ztrátám na životech došlo ovšem také v Jižním Vietnamu. V lednu 1967 obklíčily jednotky americké a jihovietnamské armády oblast tzv. „železného trojúhelníku“ na západ od Saigonu. Oblast se Američané snažili marně dobýt už delší dobu. V této opevněné oblasti se ukrývalo velké množství partyzánů a byly odtud často podnikány útoky proti Saigonu. V průběhu několika dní americké a jihovietnamské jednotky oblast obsadily, padlo při tom 78 Američanů a asi 700 partyzánů, dalších 400 jich bylo zajato. Nečekaný útok sice partyzány zaskočil, ale ti neztratili duchapřítomnost a převážná většina z nich se stáhla z oblasti bez boje. Americké jednotky asi měsíc prozkoumávaly oblast, ničily bunkry a sklady, ale nakonec z oblasti odešly, čímž dovolily partyzánům vrátit se. V téže době navrhly USA vietnamské straně jednání o míru. Komunisté je odmítli. USA obnovily nálety, přičemž pomoc Jižnímu Vietnamu poskytlo i Thajsko, které vyslalo 3 000 vojáků a poskytlo svoje letecké základny.

Odpor proti válce v USA[editovat | editovat zdroj]

V USA se od poloviny 60. let rozmohly spolu s hippies pacifistická hnutí, která vystupovala ostře proti veškerým konfliktům a hlavně samozřejmě i proti vietnamské válce. To postupně pomáhalo zvyšovat odpor k válce, hlavně mezi mládeží. Do Vietnamu bylo posíláno stále více Američanů. Koncem roku 1967 jich tam bylo 463 000, z toho větší část tvořili povolaní branci ve věku 18 a 19 let. Proti válce proběhlo několik velkých demonstrací po celém světě; rozsáhlých shromáždění ve Washingtonu se účastnily desetitisíce lidí; mnohdy až statisíce (např. v roce 1969). Velká část Američanů začala válku považovat za chybu a žádala její rychlé ukončení.

Na demonstracích před Bílým domem protestující mládež mávala i vlajkami Vietkongu a své krajany bojující ve Vietnamu označovala za válečné zločince.[zdroj?] Převažovala však hesla žádající mír a stažení jednotek. (například anglicky "Draft Beer, not boys", "Hell no, we won't go", "Make love, not war", "Eighteen today, dead tomorrow", či "LBJ – pull out like your old man should have!")

Právě díky vlivu médií a nátlaku veřejnosti však bylo ukončení války do jisté míry urychleno.[zdroj?] Mediální teoretik Marshall McLuhan o válce ve Vietnamu dokonce prohlásil následující: "Televize přenesla brutalitu války do pohodlí obývacího pokoje."

Pentagon Papers[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Pentagon Papers.

17. června 1967 ministr obrany Robert McNamara vytvořil tajnou 36člennou skupinu tvořenou jak vojáky tak akademickými historiky a analytiky a to za účelem popsat Vietnam od konce II. světové války do současnosti, zejména z pohledu války ve Vietnamu. Během půlroční snahy vzniklo cca 7000stranná kompilace předchozích vládních dokumentů i původních analýz, označená nálepkou „citlivé“. Do skupiny se v roce 1969 dostal i Daniel Ellsberg, kterému se během následujících měsíců podařilo většinu materiálů okopírovat a nakonec dosáhnul jejich zveřejnění v New York Times v roce 1971. Američané se tak mohli dozvědět o záměrné eskalaci konfliktu ze strany jejich země, záměrného rozšíření války do Laosu a Kambodže, ale hlavně, že jim všechny prezidentské administrativy mezi lety 1945–67 v kontextu vztahů mezi USA a Vietnamem v té či oné formě lhaly.

Konec 1967 a 1968[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ofenzíva Tet.

Právě v této rozporuplné době začalo Hanojské politbyro plánovat novou ofenzívu, která by vyhnala Američany ze země. Severovietnamci naplánovali novou ofenzívu na svátky Tet, vietnamský Nový rok – největší svátek v roce. Cílem bylo vyvolání rozsáhlého povstání v celém Jižním Vietnamu, které by vedlo k dobytí Saigonu a fakticky tím ukončilo válku. Rozsáhlá ofenzíva, která americkou a jihovietnamskou armádu zaskočila, byla v krátkém čase odražena, přičemž protivník utrpěl těžké ztráty. Přestože ofenziva po vojenské stránce ztroskotala, byla politickým vítězstvím Severního Vietnamu. Měla silný vliv na americké veřejné mínění a tím přispěla k pozdějšímu stažení USA z konfliktu.

Vietkong byl po těžkých bojích zdecimován. Jeho osvobozovací úlohu musela definitivně zastoupit VLA, která už ale nebyla tvořena přesvědčenými bojovníky, kteří se postavili proti své vládě v Jižním Vietnamu, ale mladými branci ze Severního Vietnamu. Vietnamská válka v té době ztratila ráz národněosvobozovacího boje. Stala se válkou dvou suverénních států. Do konce roku 1968 už ve Vietnamu neproběhlo žádné větší ozbrojené střetnutí. To ale neznamenalo, že vojáci dále neumírali v nesmyslných přestřelkách v džungli, palbou ostřelovačů či při drtivých útocích amerického letectva. Partyzáni se začali více soustředit na kladení min a partyzánské přepady. Dále se pokoušeli udržet si alespoň ty oblasti, které měli pod kontrolou před ofenzívou Tet.

1969[editovat | editovat zdroj]

Richard Nixon během své volební kampaně sliboval stažení sil z Vietnamu

Nový americký prezident Richard Nixon začal se stahováním amerických jednotek, ale nebyl svým způsobem ochotný válku ukončit. Jeho cílem bylo vytvořit jihovietnamskou armádu, která by byla schopná bojovat sama (tzv. vietnamizace války).

30. dubna 1969 dosáhl počet amerických vojáků ve Vietnamu svého vrcholu, nacházelo se tam 543 000 vojáků. V zemi byla rozmístěna většina amerických ozbrojených sil. Jakékoli další zvyšování počtu vojáků by si vyžádalo povolání strategických záloh, čímž by se vyrovnalo některému ze dvou předešlých světových konfliktů. Od tohoto momentu se začal počet amerických vojáků v oblasti snižovat.

Rok 1969 byl na bojové operace v porovnání s těmi předešlými poměrně pokojný. V květnu proběhl v blízkosti údolí A Shau desetidenní boj o kótu 937, kterou se snažily dobýt jednotky 503. a 506. pluku 101. výsadkové divize. Při boji došlo k nepříjemnému omylu, když vrtulníky vzdušného dělostřelectva spustily v nepřehledném terénu palbu do vlastních jednotek, zabily 2 a zranily 35 amerických vojáků. Tím pomohly nepříteli odrazit probíhající útok amerických výsadkářů. Postup k vrcholu byl zdlouhavý, převážně kvůli komplikovanému terénu a odhodlání obrany nepřítele. Kopec byl protkán tunely a partyzáni byli proto schopni každou noc přivážet posily a odvážet raněné. Palebné bunkry jim přitom poskytovaly solidní ochranu dokonce i před útoky letectva a dělostřelectva. Americké jednotky na kopec vychrlily 450 tun bomb a 68 tun napalmu, ke konci boje již byl celý vrchol kompletně odlesněn. Většina vojáků VLA se poslední noc bojů stáhla. Temeno kopce bylo dobyto 20. května, američtí vojáci ho pojmenovali „Hamburger Hill“ (podle toho, že boje na něm dělaly z vojáků hamburgery). Boje o něj stály život 47 Američanů, dalších 372 bylo raněno. Ztráty druhé strany činily podle počtů US Army 630 mrtvých vojáků VLA, 7. a 8. prapor 29. pluku VLA byly prakticky zničeny. Americké jednotky na vrcholu nasedly do vrtulníků a odletěly na základnu, dovolily tak Severovietnamcům znovu obsadit kopec bez boje.

2. září zemřel Ho Či Min (Hò Chí Minh- číst jako Hó Čí Miň), vůdce vietnamské revoluce, a ve své závěti přikazoval pokračovat v boji proti imperialistům až do vítězného konce.

14. listopadu se uskutečnila největší protiválečná demonstrace v historii USA, zúčastnilo se na ní 250 000 demonstrantů. Mnoho protestujících proti válce vzešlo z řad vracejících se vojáků, kteří byli zklamáni z toho jakým způsobem se válka ve Vietnamu vede. V té době povinná vojenská služba v USA trvala 1 rok, po tom se každý branec mohl rozhodnout, zda si ji nechce prodloužit o další rok, nebo se vrátí domů. Armáda bojující ve Vietnamu tak vlastně nebyla jedna, ale rovnou osm různých armád, protože jen velmi málo vojáků si prodlužovalo svou povinnost. Nedostatkem zkušených vojáků trpěly hlavně bojové jednotky, nezkušeným nováčkům většinou nikdo nepomáhal a ti se museli prokousat stejnými problémy jako jejich předchůdci. Do konce roku 1969 odešlo z Vietnamu 115 000 amerických vojáků, do té doby už překročily americké ztráty 40 000 padlých. Úloha ochraňovat Jižní Vietnam přešla na půlmilión vojáků jihovietnamské armády - začala tzv. „vietnamizace“.

1970[editovat | editovat zdroj]

Jedním ze strategických tahů Američanů bylo v dubnu roku 1970 překročení kambodžsko-vietnamských hranic a útok na část Kambodže, kudy procházela Ho-Či-Minova stezka. Její blokování mělo částečně ztížit postavení partyzánům odříznutým na jihu. V USA ale rozšíření bojových operací i na Kambodžu způsobilo velké nepokoje, při jedné demonstraci byli zastřeleni 4 studenti na univerzitě v Ohiu. Následně bylo zavřeno 400 vysokých škol po celých USA, čímž se však nepokoje mezi studenty neutišily. Aby upokojil veřejné mínění, Nixon oznámil, že americké jednotky proniknou jen 40 km do vnitrozemí Kambodže, jakož i to, že se po čase stáhnou zpět do Vietnamu. To samozřejmě využili partyzáni a okamžitě se bez boje stáhli za toto 40 km pásmo, kde byli v bezpečí. Při bojích v Kambodži padlo okolo 350 amerických vojáků. Ve stejném období partyzáni jako odvetu zabili v Jižním Vietnamu při různých útocích 450 civilistů.

Spolu s odchodem z Kambodže probíhalo i stahování amerických vojsk z Vietnamu, v jednotkách klesala morálka, nikdo nechtěl být posledním padlým Američanem ve válce. Stále více starostí o ochranu země přecházelo na bedra ARVN. Stoupal počet jejích vojáků, ale jejich odhodlání bojovat bylo dost nízké. Vysokou bojeschopnost srovnatelnou s americkými jednotkami si udrželo jen několik málo divizí.

Pokračovaly též odvetné nálety na Laos, Kambodžu a Severní Vietnam. Prezident Nixon varoval Hà-Nôi, že intenzita náletů se zvýší, pokud budou útoky na Jižní Vietnam nadále pokračovat.

1971[editovat | editovat zdroj]

V následujícím roce proběhla invaze do Laosu, jíž se už však neúčastnili žádní američtí pěšáci, asistovali jen letci a posádky vrtulníků, kteří pomáhali při bojích jihovietnamské armádě. Severovietnamci ale využili blízkost svých základen a vrhli do boje všechno, co měli. Jihovietnamci se nakonec z Laosu předčasně stáhli za vysokých ztrát. Americká 1. aeoromobilní divize za měsíc ztratila 580 vrtulníků, z toho 225 v boji.[zdroj?]

V té samé době komunisté v Severním Vietnamu intenzivně zbrojili. Svou armádu vyzbrojovali novými tanky a dělostřelectvem. Byla to doslova těžká výzbroj, v porovnání s tím co nasadili proti Američanům v předešlém období. Začaly též přípravy nové ofenzívy, která měla začít na jaře roku 1972.[zdroj?]

1972[editovat | editovat zdroj]

B-52 během Operace Linebacker II, prosinec 1972

30. března zaútočilo 15 divizí, teď už převážně VLA, na jih ze všech stran – tedy z Kambodže, Laosu jako i přes demilitarizovanou zónu (hranici obou Vietnamů, na které se do té doby nebojovalo). Útok hlavně díky masivnímu nasazení tanků postupoval poměrně úspěšně. Jednotky ARVN, které bránily demilitarizovanou zónu, byly poraženy. 29. dubna padlo do rukou komunistů po těžkých bojích strategické město Quang Tri, největší jihovietnamské město ležící severně od Hue. Po jeho pádu se po cestě č. 1 hrnuli do zdánlivého bezpečí k Hue tisíce civilistů utíkajících před boji. VLA ale cestu přeťala a začala ji po celé délce ostřelovat. Při masakru zahynulo okolo 2000 civilistů.

Američané nebyli ochotni nečinně přihlížet postupu komunistů. Okamžitě po počátku ofenzívy spustili nejintenzivnější bombardování Severního Vietnamu za celou válku. Nálety byly vedeny poprvé opravdu efektivně a bez omezení. Ruku v ruce s tím byly přímo podporovány i jednotky ARVN. Tak se postupně komunistická ofenzíva zpomalovala, až se nakonec zastavila. Jihovietnamci nejistě, ale přece jen přešli do protiútoku a dobyli zpět většinu země. Quang Tri znovudobyli 14. září. Ofenzíva stála komunisty 100 000 padlých, Jižní Vietnam postrádal 40 000 vojáků.

V průběhu intenzivní letecké války nad Severním Vietnamem se znovu rozpoutaly masové protesty proti válce. V tomto období byly při jednom z náletů jihovietnamského letectva omylem shozeny bomby na civilní obyvatelstvo. Známé záběry popálených a vystrašených dětí vybíhajících ze zasažené osady se staly jedněmi ze smutných obrazů války.

  • USA měly absolutní převahu ve vzduchu. Denně přefotografovávali bojiště, snímky hned porovnávali a vyhodnocovali. Říkalo se, že stačilo, aby nějaký keř byl přemístěn o deset metrů a druhý den byla přesně na to místo shozena bomba. Přesto ani tato technická převaha nepomohla a potvrdila se základní taktická poučka: „Dokud na území nevstoupí noha pěšáka, území není dobyto“.

Konec války (1973-75)[editovat | editovat zdroj]

Pařížská mírová konference
Související informace naleznete také v článku Pařížské dohody (1973).

Síla náletů komunisty přinutila poprvé seriózně zasednout k jednacímu stolu. Dohoda mezi USA, Jižním Vietnamem, Vietkongem a Severním Vietnamem byla nakonec podepsána 27. ledna 1973 v Paříži. 28. 1. 1973 v 08:00 hodin saigonského času měly ustat bojové operace všech bojujících stran, a USA měly stáhnout zbytek svých vojáků z Vietnamu nejpozději v průběhu následujících 60 dní. To také do 29. března 1973 učinily. V zemi zůstalo pouze několik civilních poradců při správních úřadech a armádě Vietnamské republiky. V roce 1973 dostali Nobelovu cenu za mír americký diplomat Henry Kissinger a vietnamský revolucionář Lê Đức Thọ, který ji odmítl, říka, že v zemi stále není mír.

Jihovietnamský prezident Thieu označil dohodu za faktickou kapitulaci své země, protože dobře věděl, že komunisté ji budou ignorovat. Komunisté ji ignorovali i přesto, že do Vietnamu byla vyslána mezinárodní mise, která měla na její dodržování dohlížet. Thieu to však musel akceptovat, dohoda by byla platná i bez toho, že by ji nepodepsali představitelé Jižního Vietnamu, země, na jejímž území probíhal v podstatě celý konflikt. Rozdíl by byl jen v tom, že potom by už Jižní Vietnam nemohl očekávat ze strany USA jakoukoliv pomoc. Právě v té době (začátek roku 1972) propukla v USA aféra Watergate a Vietnam se naráz ztratil ze sféry zájmů amerických politických špiček. Nepomohlo ani ubezpečení Nixona, že USA podpoří Jižní Vietnam v případě jakékoliv severovietnamské agrese. Od počátku příměří do konce roku 1974 zahynulo v bojích s komunisty 14 000 vojáků ARVN.

Závěrečné boje

Komunisté, celkem jistí, že USA už nebudou zasahovat do bojů, začátkem roku 1975 začali další ofenzívu. Zprvu opatrně, zkoušejíce reakce Jihovietnamců. Ti byli v té době postiženi nejen nízkou morálkou, ale už i nedostatkem náhradních dílů a munice, kterou je teď už velmi nedostatečně zásobovaly USA. Začátkem února nečekaně padla po týdenních bojích Centrální vysočina. Nebyla žádná šance, že by bylo možné zachránit celou zemi, padlo rozhodnutí bránit jen pobřežní oblasti.

Proudy utečenců z Centrální vysočiny se spolu s ustupujícími vojáky staly lehkým terčem, zatímco se blížily k Tuy Hoa, kam z původních 200 000 dorazila 25. března zhruba třetina. Mezitím jednotky o síle pěti divizí VLA prorazily přes Quang Tri a blížily se k Hue, další jednotky přeťaly cestu č. 1 mezi Hue a Da Nangem, a tak zpečetily osud starého císařského města. To komunisté dobyli 26. března. Zbytek demoralizovaných jednotek ARVN v oblasti se soustředil okolo Da Nangu. Město bylo přeplněné utečenci a vojáky. Na město zaútočily 4 divize VLA. Jejich útoku však předcházela silná dělostřelecká příprava. Ve městě vypukl chaos a po tom, co ho opustila většina velících důstojníků, už 100 000 vojáků ARVN a domobrany v městě neznamenalo žádnou vojenskou sílu. Město padlo prakticky bez boje 30. března. Jihovietnamci dočasně zastavili komunisty 60 km od Saigonu. 22. dubna po týdenních bojích i tato obranná linie podlehla přesile. Začaly boje o Saigon.

Dobytí Saigonu[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Pád Saigonu.
Posádka letadlové lodi USS Midway shazuje z paluby jihovietnamský vrtulník UH-1H, aby mohla přistát jihovietnamská Cessna O-1

K vietnamskému pobřeží se přiblížily lodě americké 7. floty. Jejich úlohou byla evakuace amerických občanů a aspoň části Vietnamců, které by po obsazení země čekala nejistá budoucnost. Kódové jméno této operace znělo Frequent Wind. Hlavní americkou silou byly letadlové lodě USS Hancock (CV-19), USS Midway (CV-41), USS Enterprise (CVN-65), USS Coral Sea (CV-43) a vrtulníková výsadková loď USS Okinawa (LPH-3). Přistávací zóny se nacházely na základně Tan Son Nhut a v areálu amerického velvyslanectví v Saigonu. Američanům se podařilo evakuovat přes 7000 lidí. Do oblasti přistávacích zón se tlačily obrovské davy vietnamských civilistů a vojáků. Při odletu posledních vrtulníků se museli američtí námořní pěšáci před rozhněvanými zástupy bránit slzným plynem a pažbami zbraní. Na základně Tan Son Nhut byly zaznamenány i poslední americké ztráty, když severovietnamské dělostřelecké granáty usmrtily dva příslušníky Námořní pěchoty Spojených států. Ani jednomu z nich ještě nebylo 21 let. Americké a vietnamské vrtulníky přivážely utečence na letadlové lodě, a jejich paluby se brzy přeplnily. Američané byli nuceni překážející vrtulníky (mající hodnotu více než 250 000 dolarů) shazovat z palub lodí do moře. (USA ztratily v průběhu let 1962 – 1973 v jihovýchodní Asii 4 860 vrtulníků, z toho 2588 v boji). Podařilo se však evakuovat 1 373 amerických občanů a přibližně 5 955 Vietnamců.

Marnou obranu Saigonu prorazilo 10 komunistických divizí. Dělostřelecká palba ustala a městem se valily tanky T-54 od 203. tankového pluku armády VDR. Tank s číslem 843 prorazil bránu prezidentského paláce Doc Lap a ve 12:12 místního času dne 30. dubna zavlála nad prezidentským palácem vlajka Vietkongu. Následující den, 1. května 1975, více než deset let trvající boje skončily.

2. července 1976 vznikla sjednocením Vietnamské demokratické republiky a Vietnamské republiky Vietnamská socialistická republika.

Fotografie[editovat | editovat zdroj]

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Vzhledem k časné přítomnosti amerických vojáků ve Vietnamu je datum zahájení války ve Vietnamu šedou zónou. V roce 1998 po rozsáhlých přezkumech ze strany ministerstva obrany (DOD) a přes snahy rodiny Richarda B. Fitzgibbona bylo datum zahájení války ve Vietnamu změněno na 1. listopadu 1955. Zprávy současné americké vlády citují 1. listopad 1955 jako datum vzniku "konfliktu ve Vietnamu"; byl to den, kdy byla U.S. Military Assistance Advisory Group (MAAG) v Indočíně (nasazena do jihovýchodní Asie za prezidenta Trumana) reorganizována do country-specific units a byla založena MAAG Vietnam. K dalším datům zahájení války patří, když Hanoi oprávnil síly Vietkongu v Jižním Vietnamu začít menší povstání v prosinci 1956. Jiný pohled poukazuje na datum 26. září 1959, kdy došlo k první bitvě mezi komunisty a jihovietnamskými silami

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Larsen, Stanley R. and Collins, James L. Jr. Vietnam Studies: Allied Participation in Vietnam. Washington, DC: Department of the Army, 1985. p. 167. Spain sent a medical team to Co Gong Province in 1965.
  2. ALLIES OF THE REPUBLIC OF VIETNAM [online]. [cit. 2011-09-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. Asia Times, 18 August 2006, Richard M Bennett Missiles and madness
  4. Merle Pribbenow, 'The 'Ology War: technology and ideology in the defense of Hanoi, 1967' Journal of Military History 67:1 (2003) p. 183.
  5. Soviet Involvement in the Vietnam War, Historical Text Archive
  6. The Cuban Military Under Castro, 1989. Page 76
  7. Cuba in the World, 1979. Page 66
  8. http://www.svet.czsk.net/clanky/svet/koreapokusy.html czech
  9. http://www.e-polis.cz/mezinarodni-vztahy/322-bilateralni-vztahy-ceske-republiky-a-vietnamske-socialisticke-republiky.html czech
  10. Foreign Affairs in the 1960s and 1970s [online]. Library of Congress, 1992. Throughout the 1960s and 1970s, Bulgaria gave official military support to many national liberation causes, most notably in the Democratic Republic of Vietnam, (North Vietnam).... Dostupné online. (anglicky) 
  11. Vietnamese Communists' Relations with China and the Second Indochina Conflict: 1956 - 1962, 1997. Page 76
  12. http://www.nytimes.com/1995/04/23/world/20-years-after-victory-vietnamese-communists-ponder-how-to-celebrate.html?pagewanted=2&src=pm
  13. Shenon, Philip."20 Years After Victory, Vietnamese Communists Ponder How to Celebrate", 23 April 1995. Ověřeno k 24 February 2011.  The Vietnamese government officially claimed a rough estimate of 2 million civilian deaths, but it did not divide these deaths between North and South Vietnam.
  14. Rákos, Tomáš: Dokumenty přinášejí novou pravdu o Vietnamské válce. aktualne.cz. Dostupné online.
  15. Gulf of Tonkin Resolution

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Vietnam War ve Wikimedia Commons