Kult osobnosti
Kult osobnosti (latinsky cultus = uctívání) obecně spočívá v neúměrném zveličování zásluh a vlastností vedoucí osobnosti či osobností, jež je současně nemožné kritizovat. Kult osobnosti dále spočívá také v nestřídmé popularizaci inkriminované osobnosti prostředky vědy, umění a propagandy, přičemž o tom dané osobnosti vědí, neúčinně to potírají nebo to dokonce sami podporují. Velebená osobnost zastává ve společnosti dominantní postavení ideálního vzoru s kladným charakterem, vlastnostmi a myšlenkami, kterými by se měla společnost určitého uskupení (politické hnutí, stát atd.) v co největší míře inspirovat. Vyskytuje se v raných fázích společenského vývoje, v porevolučních uspořádáních a v totalitních či autoritářských režimech (fašismus, nacismus, komunismus). V těchto režimech bývá toto uctívání nedobrovolné, centrálně nařízené, neposlechnutí pak tvrdě trestané. Nelze jej zaměňovat s dobrovolnou přehnanou adorací některých zpěváků, herců, sportovců nebo politiků.
Specifickou formou je kult osobnosti posmrtný, kdy určité společenské seskupení legitimuje hojným uctíváním zesnulé autority věrnost jejímu odkazu či souhlas s aktuálním stavem věcí v daném hnutí nebo společnosti, přičemž ony konkrétní věci (např. společensko-politické pohyby) byly reálně či fiktivně uvedeny do pohybu zejména onou uctívanou osobou. Po smrti uctívané autority může rovněž dojít k určité deformaci jejího pěstovaného obrazu pro „lepší použití“ ve veřejném diskursu.
Obsah |
Příklady kultů osobnosti [editovat]
V moderní době se termín začal používat po Chruščovově „odhalení kultu osobnosti Stalina“ na XX. sjezdu KSSS v roce 1956. Podobný kult se však stal součástí běžné praxe vůdcovství N. S. Chruščova i L. I. Brežněva. Jedním z markantních příkladů kultu osobnosti byl Mao Ce-tung, „Velký kormidelník“, komunistický diktátor a strůjce čínské kulturní revoluce. Má na svědomí miliony lidských životů, podobně jako Stalin a Adolf Hitler – další příklad kultu osobnosti ve 20. století.
Na začátku 21. století byl s kultem osobnosti spojován Kim Čong-il, prezident KLDR, který byl i oficiálně popisován místními médii jako „drahý vůdce“. Podpora kultu osobnosti u Kim Čong-ila navázala na stejnou podporu u Kim Ir-sena, jeho otce a prezidenta do roku 1994; Kim Ir-sen byl dokonce prohlášen „věčným prezidentem“. V zemi byl také zavedený nový letopočet, který je číslován od Kim Ir-senova narození.
Kultem osobnosti proslul také prezident Turkmenistánu Saparmurat Nijazov, který si nechával říkat „Turkmenbaši“ (otec všech Turkmenů). Mimo jiné napsal knihu Ruhnama, jejíž obsah se musel vyučovat na turkmenských školách, přejmenoval měsíce v roce podle sebe a členů své rodiny a nechal si postavit řadu soch (nejznámější z nich byla umístěna na vrcholku tzv. „věže neutrality“ v hlavním městě Turkmenistánu Ašchabadu). Kult osobnosti dále existoval například v režimech Saddáma Husajna v Iráku, Nicolae Ceausesca v Rumunsku, Envera Hodži v Albánii, či Idiho Amina v Ugandě.
Kult osobnosti v Československu a Česku [editovat]
V Československu se kult osobnosti rozvinul u T. G. Masaryka za první republiky, neboť byl, podobně jako George Washington, zakladatelem a prvním prezidentem demokratického státu.[zdroj?] Tehdy měl jiné konotace než pozdější prezidentský kult po roce 1948, kdy se pěstovalo uctívání Klementa Gottwalda. S Gottwaldovou adorací se v rámci KSČ započalo už ve 30. letech 20. století.
Odkazy [editovat]
Reference [editovat]
Související články [editovat]
Externí odkazy [editovat]
