Józef Piłsudski

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Józef Piłsudski
Józef Piłsudski
Józef Piłsudski
Narození 5. prosince 1867
Zułów, dnes Zalavas v Litvě
Úmrtí 12. května 1935
Varšava, Polsko
Příčina úmrtí rakovina jater
Občanství Polsko
Povolání politik
Ocenění Řád bílé orlice a velkokříž Řádu čestné legie
Politická strana Polská socialistická strana
Podpis
Józef - podpis
Citát
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Józef Klemens Piłsudski zvuk [výslovnost: juzef piusutski] (5. prosince 1867 Zułów – 12. května 1935 Varšava) byl polský socialistický aktivista, bojovník za nezávislost, státník, první polský maršál (1920), hlava státu a nejvyšší velitel Polských ozbrojených sil (19181922) za druhé republiky, dvojnásobný premiér Polska (1926–1928 a 1930), tvůrce tzv. sanační vlády (1926–1939) vzniklé po květnovém převratu v roce 1926, spoluzakladatel Polské socialistické strany (pol. Polska Partia Socjalistyczna - PPS) a Bojové organizace PPS (pol. Organizacja Bojowa PPS). Jedna z nejvýznamnějších osobností moderního Polska.

V mládí, během svých podzemních aktivit, byl znám pod pseudonymy Wiktor a Mieczysław, mezi jeho stoupenci, obzvlášť z období služby v Polských legiích, se užívaly přídomky Komendant (velitel), Dziadek (dědeček), Marszałek (maršál) a Ziuk.

Dětství a mládí[editovat | editovat zdroj]

Józef Piłsudski z rodu Piłsudských se narodil 5. prosince 1867 na panském sídle Zułów (rus. Зулов) ve Vilenské gubernii Ruského impéria, do rodiny s vlasteneckými tradicemi. Otec, Józef Wincenty (1833–1902), byl v době lednového povstání v roce 1863 komisařem Národní vlády v okrese Powiat v Kovenské gubernii, matka, Maria z rodu Billewiczů (1842–1884), pocházela ze známého šlechtického rodu Mogiła. Rodiče se vzali těsně před povstáním.

Po porážce povstání, prchajíce před ruským pronásledováním, Józef Wincenty Piłsudski utekl ze Žmudi (pol. Żmudź; rus. Жмудь) do Litvy, kde několikrát změnil místo pobytu. Teprve na podzim nebo v zimě roku 1863 se novomanželé usadili ve věnném Zułówu.

Józef Wincenty Piłsudski měl kladný vztah k industrializaci. Podstoupil majetky ženy (Adamowo, Suginty, Tenenie, Zułów, celkem asi 12 000 ha) důkladné modernizaci a přivedl odborníky, a to i ze zahraničí. Na břehu Mery postavil velký třípatrový mlýn, velký lihovar, výrobnu kvasnic, cihelnu a výrobnu terpentýnu. Nechal postavit i nové panské sídlo.

V Zułówu se 5. prosince 1867 narodil Józef Klemens Piłsudski. Byl čtvrtým dítětem v řadě - v roce 1867 se narodila Helena, v roce 1865 Zofia a v roce 1866 Bronisław. Po Józefovi, kterému se v rodině říkalo Ziuk (obdoba českého Pepy), se narodili ještě Adam, Kazimierz, Maria, Jan, Ludwika, Kacper a dvojčata Piotr a Teodora (zemřela ve věku 1,5 roku).

Józef byl pokřtěn 15. prosince 1867 v římskokatolickém kostele knězem Tomaszem Wolińským. Jeho kmotrem byl Józef Marcinkowski a kmotrou Konstancja Rogalska.

Maria Piłsudska vychovávala své děti v hluboce vlasteneckém duchu a dbala i na jejich vzdělání. Děti učili na sídlo přivedení učitelé. Jazyky učily dvě chůvy, Němka a Francouzka.

Neúspěšná investiční aktivita otce vedla ke zkáze jemu svěřených majetků. Rodinné problémy prohloubil požár, po kterém se v roce 1874 Piłsudští přestěhovali do Vilna (pol. Wilno; rus. Вильна), kde žili v náročných hmotných podmínkách.

Zde se v roce 1877 Józef spolu s bratrem Bronisławem zapsal na studia na I. Vilenském gymnáziu, nacházejícím se v budově bývalé univerzity. Na gymnáziu byli bratři spolu s dalšími studenty podrobeni intenzivní rusifikaci. V roce 1882 oba bratři (spolu s dalšími kamarády) založili samovzdělávací kroužek Spójnia (čes. Pouto), zabývající se získávání polských knížek z Varšavy.

Studium v Charkově[editovat | editovat zdroj]

V září 1884 zemřela po léta těžce nemocná Maria Piłsudska. O rok později Józef odmaturoval (nejlepší hodnocení z historie - dvojka a geografie - jednička, nejhorší z jazyků s výjimkou francouzštiny). Na podzim započal studium medicíny na Charkovské univerzitě. Tam začal s podzemní činností ve studentských organizacích bojujících za nezávislost, kde narazil mj. na široké kruhy lidí spojených s ruskou revoluční organizací Svoboda lidu (rus. Народная воля, pol. Wola Ludu) jejíchž několika setkání se zúčastnil. 2. a 3. března se zúčastnil studentské demonstrace při příležitosti 25. výročí zrušení nevolnictví, naleznuvší se poté mezi více než 150 zadrženými carskou policií. Po dokončení prvního ročníku se pokusil na jaře 1886 přestoupit na univerzitu v Dorpatu (rus. Дерпт), kam ho ale odmítli přijmout z důvodu jeho předchozí opoziční činnosti.

Zatčení a exil[editovat | editovat zdroj]

22. března 1887 byl Józef Piłsudski zatčen pro podezření z účasti na spiknutí proti carovi, jehož původci byli členové Teroristické frakce Svobody lidu. Piłsudski nevědomky pomohl atentátníkům, mj. tím, že dělal průvodce Vilnem jednomu z nich, snažícímu se získat jed potřebný k zabití cara. Naopak Bronisław se do celé věci zapojil mnohem více. Ačkoliv bylo s Józefem nakonec zacházeno jako se svědkem v procese spiklenců, byl stejně 1. května 1887 odsouzen do vyhnanství v hloubi Ruska na dobu pěti let.

Na začátku října roku 1887 dorazil Piłsudski spolu s dalšími odsouzenými do Irkutska, kde měl čekat na převoz do cílového místa výkonu trestu - do Kyrenska. 1. listopadu v irkutském vězení vypukla vězeňská vzpoura, na které se Piłsudski přímo nepodílel, ale byl brutálně zbit vojáky. Přišel o dva přední zuby a byl za údajný podíl na vzpouře odsouzen na dalších šest měsíců vězení.

Do Kyrenska Piłsudski dorazil 23. prosince 1887 a zůstal tam až do července roku 1890. Setkal se tam s jinými odsouzenými Poláky, bývalými lednovými povstalci. Přebýval v domě socialisty Stanisława Landyho, kde se seznámil s Leonardou Lewandowskou (švagrovou Landyho), svou první láskou. Na počátku srpna roku 1890 byl Piłsudski přesunut do nevelké vsi Tunka (rus. Тунка). Zde byly životní podmínky snesitelnější než v Irkutsku.

Polská socialistická strana[editovat | editovat zdroj]

Do Vilna se Piłsudski vrátil 1. července 1892. Tam vstoupil do socialistického hnutí, kde byl ze začátku vilenským zpravodajem podzemního časopisu Przedświt (čes. Úsvit), píše pod pseudonymem Rom. Od února 1893 se jako součást PPS podílel také na práci tzv. Litevské sekce PPS, sdružující krom něho i další aktivisty z Vilna. V této době udržoval kontakty s členy Svazu polských socialistů v zahraničí (pol. Związek Zagraniczny Socjalistów Polskich).

V květnu roku 1893 vydal jménem PPS prohlášení, směřované na soudruhy socialisty-Židy v polských provinciích, v němž obvinil Židy ze zavedení ruštiny v Litvě jakožto kulturního nástroje, což vzbudilo nechuť polského i litevského proletariátu, který žádal o přerušení rusifikace země.

V roce 1894 byl zvolen zástupcem Litevské sekce v nově vzniklém Ústředním výboru dělníků PPS (pol. Centralny Komitet Robotniczy PPS - CKR PPS) a stal se šéfredaktorem Robotnika (čes. Dělník). Při práci na těchto novinách a také na jednáních Ústředního výkonného výboru (pol. Centralny Komitet Wykonawczy - CKW) se seznámil s budoucím prezidentem druhé republiky, Stanisławem Wojciechowským. Vzhledem k zatčením a cestám aktivistů, byl Piłsudski v této době jediným členem CKW vykonávajícím svou funkci bez přerušení. V rámci strany se zabýval především prací na vydávání novin, ale také zabezpečováním finančních prostředků na další činnost, což souviselo s množstvím cest.

Od května do srpna roku 1896 přebýval Piłsudski v Londýně, jako představitel CKR PPS na IV. kongresu II. Socialistické internacionály (kromě něj v zastoupení Polska pod záborem zasedali také Ignacy Daszyński, Ignacy Mościcki, Bolesław Jędrzejowski a Aleksander Dębski). Spolu s nimi naplánoval hlasovat za podporu boje za nezávislost Poláků ze strany delegátů. Rozhodnutí podpořili mj. Karl Liebknecht a Karl Kautsky, ale Rosa Luxemburgová byla proti. Nakonec byl text dokumentu pozměněn na méně rozhodný, což vyvolalo odpor Piłsudského.

Vydavatelská činnost a sňatek[editovat | editovat zdroj]

Po návratu do země se zaměřil na vydavatelskou práci. Mj. v roce 1898 vydal stranou ukradenou tajnou brožuru, jejímž autorem byl varšavský generální guvernér Aleksandr Imeretyński, kterou sám přeložil a přidal do ní komentáře. Byl to značný úspěch, vzhledem k tomu, že brožura obsahovala popis metod používaných ruskou tajnou službou. Tato akce PPS byla jedním z hlavních důvodů odvolání Imeretyńského carem.

V roce 1899 se Piłsudski oženil s Marií z Koplewských Juszkiewiczowou, aktivistkou PPS, nazývanou členy strany Piękna Pani (čes. Krásná paní). Juszkiewiczowá patřila k evangelicko-augsburské církvi, pročež změnil Piłsudski vyznání, aby si ji mohl vzít. Konvertoval k luteránství 24. května v Łomże a svatba se konala 15. července 1899 v kostele ve vsi Paproć Duża.

Další zatčení a útěk[editovat | editovat zdroj]

Novomanželský pár se přestěhoval do Lodže (pol. Łódż), kde v ulici Wschodnia 19/4 vedl Piłsudski, vydávající se za právníka, v prvním patře tajnou tiskárnu Robotnika. Na začátku roku 1900 se zintenzivnilo zatýkání a prohlídky v domovech osob podezřelých z podzemní činnosti. V noci z 21. na 22. února 1900, po odhalení vydavatelství, byl Piłsudski opět zatčen. Předběžné šetření bylo provedeno v Lodži, ale 17. dubna byl uvězněn v cele č. 39, v X. pavilonu varšavské Citadely. Tam čekal na soudní proces, ve kterém byl obviněn nejen z distribuce nelegálního tisku a literatury, ale také z podílu na vraždě dvou špionů. Ve vězení začal simulovat duševní onemocnění. Posudek o duševní poruše, projevující se mj. odporem k lidem oblečených v uniformách, mu vystavil ředitel varšavské nemocnice pro duševně choré Iwan Sabasznikow, kterému Piłsudski učaroval dlouhou rozmluvou o kráse Sibiře (ředitel byl původem Burjat). Poté byl převezen k dalšímu vyšetření do sankt-petěrburské nemocnice sv. Mikuláše, odkud se mu - s pomocí polského lékaře-aktivisty PPS Władysława Mazurkiewicze - podařilo 14. května 1901 utéct (útěk zorganizoval Aleksandr Sulkiewicz). Tím si vysloužil uznání soudruhů z PPS. V roce 1902 byl zvolen do rozšířeného CKR.

Pokusy o zorganizování vojenských oddílů[editovat | editovat zdroj]

Po krátkém pobytě v Londýně se Piłsudski vrátil do země, aby našel stranické struktury slabé a kasu prázdnou. V krátkém čase začal s rozhodnými kroky s cílem napravit situaci a zradikalizovat aktivity organizace. Od roku 1902 se začal vydávat nový časopis Walka (čes. Boj).

Expedice do Japonska[editovat | editovat zdroj]

V únoru 1904, pod vlivem vývoje situace na Dálném Východě, začal Piłsudski uvažovat o zorganizování tajných bojových oddílů.

V průběhu rusko-japonské války (1904-1905), toužíce využít potíží carského režimu, navázali aktivisté PPS neoficiální kontakty s představiteli jiných uskupení bojujících za nezávislost, mj. s Národní demokracií (pol. Narodowa Demokracja). V rozhovorech s Romanem Dmowským působili jako prostředníci Zygmunt Balicki a Stanisław Grabski. Socialisté prosazovali vytvoření polských legií v Japonsku, složených z Poláků dezertujících z ruské armády. Aktivisté národního hnutí se k tomu však stavěli velmi skepticky. PPS se pokoušela navázat kontakty s japonským velvyslanectvím v Londýně a Paříži, navrhujíce dodat jim zpravodajské informace výměnou za podporu v otázce polské nezávislosti na budoucí mírové konferenci. To se však nepodařilo a PPS se rozhodla vyslat do Tokia Piłsudského a Tytuse Filipowicze.

Přes Londýn, New York, San Francisco, Vancouver a Honolulu dosáhli vyslanci PPS Tokia, hlavního města Japonského císařství. Navštívili tam mj. generální štáb, kde japonské vládě předložili návrh na stálé dotování bojové organizace při PPS, dodávky zbraní, vynesení polské otázky na světlo mezinárodní scény a vytvoření polské legie na území Japonska. Japonskou vládu reprezentoval generál Acuši Murata (jap. 村田惇), který okamžitě odmítl myšlenku vytvoření polských vojenských oddílů. Z pohledu Japonců nebyl postoj Poláků jednotný, neboť v té samé době byl v Tokiu Roman Dmowski, který vyobrazil PPS jako okrajovou skupinu, zabývající se pouze situací polských zajatců z ruské armády držených v japonských táborech. Dmowski a Piłsudski se dokonce setkali, ale obsah jejich rozhovoru je neznámý. Poté předložil vůdce Národní demokracie japonskému ministerstvu zahraničních věcí memorandum, ve kterém odrazoval od zapojení se do vojenské spolupráce s Poláky. Dmowski usiloval o provádění "rozumné smířlivé" politiky. Z tohoto důvodu Japonci odmítli návrh smlouvy s PPS a odkázali jim jen jednorázovou dotaci 20 tisíc liber.

Organizace milicí a polovojenských oddílů[editovat | editovat zdroj]

Po návratu do země prosazoval Piłsudski na konferenci CKR v Krakově započetí radikálních politických a bojových akcí. Postuloval přípravu a vzplanutí povstání. Výsledkem této aktivity byla demonstrace 13. listopadu 1901 na varšavském Grzybowského náměstí (pol. Plac Grzybowski), která se zvrhla v pouliční nepokoje.

Po vypuknutí ruské buržoazní revoluce (1905-1907) vytvořil Piłsudski Konspiračně-bojovou organizaci (pol. Organizacja Spiskowo-Bojowa), a poté Bojovou organizaci PPS, k boji se záborci a ochraně mnohých tehdy demonstrujících pracujících. V krátké době vzrostl počet bojovníků na dva tisíce. Prováděli atentáty na carské úředníky, útoky na gubernské pokladny a vlaky přepravující peníze. K nejslavnějším akcím Bojové organizace PPS patří: osvobození deseti k smrti odsouzených vězňů z Pawiaku, tzv. krvavá středa (zkoordinované atentáty na carské úředníky v 19 městech Polského království) a akce u Rogówu (přepadení vlaku), provedená Józefem "Montwiłłem" Mireckým. Propaganda Národní demokracie očernila aktivity PPS a označila je za obyčejné bandity.

PPS - Revoluční frakce[editovat | editovat zdroj]

V listopadu roku 1906 došlo ve Vídni k rozkolu v PPS. Piłsudski stanul v čele PPS - Revoluční Frakce (Frakcja Rewolucyjna - FR); , do které přešla většina členů Bojové organizace PPS a tzv. staří. Brzy se PPS-FR začala potýkat s finančními problémy, jejichž východiskem se stalo vyvlastňování.

26. března 1908 provedla Bojová organizace PPS úspěšnou akci u Bezdonysu (pol. Bezdany; lit. Bezdonys; rus. Бездо́нис) - útok na poštovní vůz vlaku projíždějícího přes stanici v Bezdonysu, vzdálenou 25 km od Vilna. Útočníci ukořistili přes 200 tisíc rublů. Peníze posloužily ke splacení dluhů organizace a k podpoře vězňů a jejich rodin.

Více méně v této době se Piłsudski, prožívající již další čas hlubokou manželskou krizi, seznámil s Aleksandrou Szczerbińskou. Z jejich neformálního vztahu se narodily dvě dcery - Wanda v roce 1918 a Jadwiga v roce 1920. Neformální status vztahu trval až do roku 1921, kdy 17. srpna zemřela jeho první manželka Maria, což Piłsudskému umožnilo se 25. října 1921 znovu oženit.

Svaz aktivního boje[editovat | editovat zdroj]

V posledních červnových dnech roku 1908 vznikl ve Lvově z Piłsudského iniciativy podzemní Svaz aktivního boje (pol. Związek Walki Czynnej - ZWC), vedený Kazimierzem Sosnkowským - v té době instruktorem Bojové organizace PPS. ZWC byl spojen s PPS-FR, ale snažil se přesahovat stranické divize - připojily se k němu jiné, převážně nevelké, organizace bojující za nezávislost, proto se v jeho řadách nacházel mj. Władysław Sikorski. Předpisy ZWC byly zbaveny stranické rétoriky - v pojetí Piłsudkého měl Svaz být jádrem budoucí polské armády. V srpnu roku 1909 byl Piłsudski opět mezi zvolenými na sjezdu CKR PPS ve Vídni, čímž se stal osobou, jejíž vliv byl na činnost strany rozhodující. Piłsudski byl v té době hlavním tvůrcem protiruské orientace, plánujíce s pomocí Rakouska-Uherska získat pro Polsko nezávislost (své postuláty shrnul v Praktických úkolech revoluce v ruském záboru - pol. Zadania praktyczne rewolucji w zaborze rosyjskim), na rozdíl od Národní demokracie, která chtěla nejprve sjednotit polské země ze všech záborů pod vládu cara, a poté se snažit o osamostatnění. V průběhu času vázal ZWC své aktivity na takové organizace jako Střelecký svaz (pol. Związek Strzelecki) ve Lvově, Tovaryšstvo „Střelec” (pol. Towarzystwo „Strzelec”) v Krakově a Polské střelecké družiny (pol. Polskie Drużyny Strzeleckie).

V roce 1912 byl Piłsudski zvolen velitelem Hlavního střeleckého svazu (pol. Glówny Związek Strzelecki) a přijal pseudonym Mieczysław. Velitelem jeho štábu se stal Kazimierz Sosnkowski.

První světová válka[editovat | editovat zdroj]

V období předcházejícím vypuknutí první světové války - vysněné toť velké války mezi záborci - se Piłsudski podílel na organizaci různých polovojenských skupin v Haliči. Na sjezdu stoupenců aktivního boje 25. srpna 1912 v Zakopaném byl iniciátorem vytvoření Polské státní vojenské pokladny (pol. Polski Skarb Wojskowy). 1. prosince 1912 tváří v tvář vypuknuvší první balkánské války jmenoval Dočasný výbor konfederovaných stran bojujících za nezávislost (pol. Komisja Tymczasowa Skonfederowanych Stronnictw Niepodległościowych - KTSSN) Piłsudského vrchním velitelem ozbrojených sil. V roce 1913 zorganizoval v Stróżi poblíž Limanowé kurz důstojnické školy Střeleckého svazu. Zde působil jako jeden z lektorů, publikuje též později pod pseudonymem Z. Mieczysławski Vojenskou geografii Polského království (pol. Geografie militarna Królestwa Polskiego), ve které analyzoval rozmístění ruských vojsk v polských zemích v perspektivě možných vojenských aktivit.

Na začátku roku 1914 přebýval Piłsudski ve Švýcarsku, Francii a Belgii, kde navštěvoval v exilu vytvořené střelecké oddíly. Měl zde též sérii přednášek na téma lednového povstání (v té době vyšla v Poznani jeho práce pod názvem 22. ledna 1863 - pol. 22 stycznia 1863) a problémů při utváření polských ozbrojených sil. Také měl tehdy předpovědět průběh nadcházející války.

Polské legie[editovat | editovat zdroj]

28. července 1914 vypukla rakousko-srbská válka, která dala začátek první světové válce. Již následujícího dne vydal Piłsudski první mobilizační rozkazy. 31. července Marian Januszajtis-Żegota konečně podřídil Polské střelecké družiny ve Lvově jeho velení. Pod záštitou Rakouska vznikla 3. srpna na krakovských Błoniach ze „Střelce”, „Sokola” (pol. Sokół) a Bartoszowých družin (pol. Drużyny Bartoszowe) 1. kádrová rota (pol. I Kompania Kadrowa). Ta sestávela ze 144 vojáků vedených Tadeuszem Kasprzyckým. Piłsudski ji považoval za kovárnu kádrů pro budoucí polské vojsko. Rota vyšla 6. srpna směrem na Miechów, vyvracejíc po cestě v Michałowicích ruské hraniční sloupy.

12. srpna 1914, po vkročení legií do Kongresového Polska, vydal Piłsudski prohlášení, ve kterém se prohlásil velitelem polských vojsk, podléhajících ve Varšavě vzniklé Národní vládě. Šlo o čistě diverzní akci, mající za cíl podnítit povstání v ruském záboru (ve skutečnosti výše jmenovaná vláda nikdy nevzikla). Piłsudského oddíly ale nebyly nijak nadšeně přivítány - byly vnímány jako skupina nezodpovědných lidí, rebelů a uzurpátorů.

Onoho dne také došlo k vážné krizi - zklamané rakouské orgány zažádaly Piłsudského do rozpuštění střeleckých oddílů nebo jejich začlenění do pravidelných jednotek do 48 hodin. Sám Piłsudski tvrdil, že si prostřelí mozek, pokud toto nařízení vstoupí v platnost. Existujíc spekulace, že se 13. srpna v domě Felikse Przypkowského v Jędrzejowě neúspěšně pokusil o sebevraždu, o čemž by mohla svědčit díra po kulce v šatníku v jeho pracovně. Avšak z dalších nálezů vyplynulo, že se jednalo o nehodu při čištění zbraně.

V Kielcích obyvatelstvo v panice před přicházejícími legionáři zavíralo dveře a okna. V takové situaci jmenovali prorakousky orientovaní politici (haličtí národní demokraté a konzervativci) na 16. srpna 1914 v Krakově Nejvyšší národní výbor (pol. Naczelny Komitet Narodowy - NKN), kterému od té chvíle měly podléhat polské oddíly. Navíc, velmi nespokojené s akcemi Piłsudkého bylo rakouské vojenské velení. Bylo mu pohroženo odvoláním a začleněním Poláků do císařsko-královské armády. V této situaci zahájil jednání s členy Nejvyššího národního výboru - došlo k uzavření dohody, ve které Piłsudski rezignoval na ideu jmenování Národní vlády výměnou za ponechání velení nad již existujícími střeleckými družinami v jeho rukách. Bylo stanoveno, že svrchovanost nad v budoucnu vznikajícími polskými legiemi bude mít Výbor, který byl místní parlamentní reprezentací. Bylo stanoveno vytvoření dvou legií - v západní a východní Haliči, do kterých budou z císařsko-královské armády veliteli oddelegováni Poláci v hodnostech plukovníků a generálů.

Vzhledem k rozpuštění východní legie se Piłsudski nepodřídil doporučení NKN neverbovat do západní legie obyvatele Polského království. 5. září 1914 vytvořil v Kelcích Polskou národní organizaci (pol. Polska Organizacja Narodowa), podporovanou německými vojenskými úřady. Nicméně, vzhledem k neúspěchům německých vojsk při pokusu o dobytí Varšavy, byl v listopadu roku 1914 Piłsudski donucen podřídit Polskou národní organizaci NKN.

Zároveň v říjnu 1914 inicioval Piłsudski povstání Polské vojenské organizace (pol. Polska Organizacja Wojskowa), tajného sdružení aktivního ve všech záborech, jehož se stal hlavním velitelem.

Po rozbití armády rakouského generála Dankla Ruskem byl Piłsudkému přikázán návrat do Haliče s 1. kádrovou rotou. Brzy však znovu vstoupil na půdu Kongresovky, prováděje rozhodné útočné operace proti ruským vojskům, na rozdíl od rakouské armády, chovající se velmi konzervativně. V době rozvinutí ofenzívy carských vojsk se Piłsudski rozhodl vykonat ústupný manévr, bez ohledu na rozkazy rakouského velení, přejíce si dosáhnout Krakova. Pod Ulinou Małou vykonaly Piłsudského oddíly rizikový manévr, prolamujíce se z obklíčení ruskými vojsky a později, 11. listopadu, dosahujíce Krakova. O čtyři dny později byl Piłsudski jmenován brigadýrem a 22. června vyznamenán rakousko-uherským Řádem železné koruny (něm. Österreichisch-Kaiserlicher Orden der Eisernen Krone).

6. srpna 1915, na první výročí vypuknutí války, napsal do rozkazů vojákům:

Rok tomu, co jsem s malou hrstkou lidí, špatně vyzbrojených a špatně vybavených, začal válku. Celý svět tehdy povstal do boje. Nechtěl jsem dovolit, aby v době, kdy se na živém těle naší Otčiny meči vyrábějí nové hranice států a národů, samotní Poláci při tom chyběli. Nechtěl jsem dopustit, aby na váhách osudu, vážících nad naši hlavami, na vahách, na které bylo meči házeno, chybělo polské šavle! Uběhl rok. Stal se z nás ten typ vojáka, kterého doposud Polsko neznalo. Ani odvaha, ani vojenské cetky nejsou našimi nejdůležitějšími rysy, nýbrž ten zvláštní klid a rovnováha v práci bez ohledu na nepřízeň osudu, která nás potkává... I teď, po roce války, stejně jako na začátku, jsme pouze vojenským předvojem Polska, a také jeho předvojem morálním, se schopností zariskovat vše, když je riziko nezbytné.
— Aleksandra Piłsudska, Wspomnienia (čes. Vzpomínky), str. 175

Ve svobodném Polsku[editovat | editovat zdroj]

Do Polska se vrátil 8. listopadu 1918 - Němci jej tam podobně jako Lenina do Ruska odeslali v soukromém vlaku se záměrem oslabení Sovětského Ruska.

Dne 11. listopadu byl jmenován vrchním velitelem polských ozbrojených sil a o tři dny později náčelníkem státu (polsky naczelnik państwa). Vedl polské síly v rusko-polské válce (19191921), v níž nejprve vedl úspěšný úder na Ukrajinu, aby jej posléze lépe vybavená a početnější Rudá armáda zahnala zpět až k Varšavě. Tam se však odehrálo něco, co si jen málokdo dokázal představit: v bitvě u Varšavy v srpnu 1920, v Polsku nazývané též Zázrak na Visle, maršál Piłsudski porazil a prakticky zcela zničil severní uskupení Rudé armády vedené Michailem Tuchačevským a dál již nedal svému nepříteli možnost se vzpamatovat.

Nápis na Piłsudského náhrobku: Matka a synovo srdce

V prosinci 1922 jej po prezidentských volbách nahradil v čele státu jeho přítel Gabriel Narutowicz, který však byl týden po nástupu do funkce prezidenta zavražděn. Piłsudski v roce 1923 znechuceně opustil své funkce v armádě a odešel do důchodu.

Po převratu[editovat | editovat zdroj]

Vzrůstající chaos a výbuchy násilí jej nakonec přiměly k tomu, že v roce 1926 vedl státní převrat, kterým nastolil režim zvaný sanace. Ačkoliv formálně po většinu času třímal pouze vojenskou hodnost maršála a post ministra obrany s výjimkou funkce premiéra v letech 1926–1928 a v roce 1930, zůstal až do své smrti v roce 1935 faktickým vládcem Polska.

Smrt vůdce[editovat | editovat zdroj]

Piłsudski umírá 12. května 1935 na rakovinu jater. Je pohřben v katedrále na krakovském Wawelu, jeho srdce, obklopené hroby polských vojáků, pak na Raském hřbitově v litevském (tehdy polském) Vilniusu.

Vyznamenání a ocenění (výběr)[editovat | editovat zdroj]

Polsko[editovat | editovat zdroj]

Zahraničí[editovat | editovat zdroj]

Čestné doktoráty[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KOCHANOWSKI, Jerzy. Polsko v době autoritativního režimu Pilsudského. Historický obzor, 1999, 10 (1/2), s. 22-35. ISSN 1210-6097.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Józef Piłsudski na polské Wikipedii.

Šéf polského státu
Předchůdce:
19181922
Józef Piłsudski
Nástupce:
Gabriel Narutowicz