Polsko-litevská válka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Polsko-litevská válka
Konflikt:
[[Soubor:{{{obrázek}}}|300px|{{{komentář}}}]]
Trvání: srpen 1920 - říjen 1920
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Vilensko a Suvalky
Casus belli: polsko-litevský spor o Vilensko a Suvalky
Výsledek: vytvoření polského loutkového státu Střední Litva
Změny území:
Strany
Flag of Lithuania.svg Litva Polsko Druhá Polská republika
Velitelé
Polsko Józef Piłsudski
Polsko Lucjan Żeligowski
Síla
Ztráty
Mapa ukazující území nárokovaná Polskem i Litvou, Střední Litvu (připojenou nakonec k Polsku) a polsko-litevské hranice po roce 1922

Polsko-litevská válka bylo vojenské střetnutí Polska a Litvy o oblast Suvalek a Vilensko, probíhající od srpna 1920 do 7. října 1920.

Střetnutí skončilo uzavřením smlouvy o dočasné demarkační čáře, kterou se Vilnius přiznával Litvě a Suvalky Polsku. Po uzavření příměří však vypukla předstíraná vzpoura části polských oddílů, které obsadily Vilnius a vyhlásily loutkový stát Střední Litva, který byl v roce 1922 připojen k Polsku.

Rámec událostí[editovat | editovat zdroj]

Oblast Suvalek
Rozšíření litevštiny v 16. století
Demarkační linie: světlezelená první linie navržená Dohodou, tmavozelená Fochova linie, oranžová linie po skončení bojů, tmavě oranžová meziválečné polsko-litevské hranice, fialová dnešní hranice států

Před první světovou válkou bylo Vilensko a oblast Suvalek součástí Ruské říše, kam se dostaly po dělení polsko-litevského soustátí mezi Německo, Rakousko a Rusko.

Po skončení první světové války vznikly samostatné Polsko a Litva. Polské představy sahaly od federalistických koncepcí Józefa Piłsudského (tzv. Mezimoří - svazek Polska, Ukrajiny, Litvy a Běloruska pod vedením Poláků)[1] po představy národních demokratů Romana Dmowského o Polsku v hranicích polsko-litevského soustátí z roku 1772 s přičleněním Těšínska, Spiše, Oravy, německé části Horního Slezska, Západního Pruska a části Východního Pruska[1] (tzv. linie Dmowského). Samostatnou Litvu odmítali polští politici jako údajný umělý výtvor německého obsazení během první světové války vzít na vědomí[2] a polští národní demokraté zcela odmítal připustit myšlenku svébytné Litvy, kterou považovali pouze za jeden z polských regionů.[3]

Litevci požadovali obnovení litevského státu sice nikoliv v jeho historickém rozsahu (tzn. včetně Běloruska a Latgalska), ale v etnických hranicích litevského národa v 16. století.[2] Etnickou expanzi Poláků v 17.19. století odmítali vzít na vědomí a polsky hovořící obyvatelstvo žijící na požadovaném území považovali za pouze zpolonizované Litevce.[2]

Nároky obou států se střetly zejména v etnicky smíšených oblastech Suvalek a Vilenska.[2] Hlavním bodem sporu bylo město Vilnius (polsky Wilno), ve kterém žilo podle sčítání lidu provedeném německou okupační správou v roce 1916 50,15 % Poláků, 43,5 % Židů, 2,6 % Litevců, 1,46 % Rusů, 1,36 % Bělorusů a 0,72 % Němců.[2] Venkovské obyvatelstvo bylo z velké části národnostně neuvědomělé, označovalo se prostě za „zdejší“.[2] Mnozí považovali svou katolickou víru za synonymum své příslušnosti k polskému národu, i když jejich nářečí běloruštiny s polskými jazykovými prvky bylo od vlastní polštiny vzdálené.[3] Na Vilensku žilo též mnoho Bělorusů a Židů, jejichž představitelé byli nakloněni spíše začlenění do litevského státu, než do Polska, které slibovalo menší možnosti jejich autonomního rozvoje.[3]

Po střídající se kontrole Vilniusu ze strany německé armády, Rudé armády a polských oddílů zůstalo město pod kontrolou Poláků. Józef Piłsudský nabídl litevské vládě vydání Vilniusu za její souhlas s vytvořením polsko-litevské federace a obrátil se na obyvatelstvo deklarací Obyvatelům bývalého velkoknížectví litevského. Současně však působily představy polských národních demokratů, které chápaly Litvu jen jako polský region a požadovaly její prosté včlenění do polského státu.[3] Litevská vláda nerovné partnerství odmítala. Vilenští Litevci reagovali rozporně – část Piłsudského výzvu odmítla a část ji označila za základ možného jednání. Další represivní a polonizační kroky polské správy však tuto vstřícnost zastavily.[3] Mezi Polskem a Litvou narůstala propast, prohloubená i polským pokusem vyvolat povstání a svrhnout litevskou vládu. Spor se snažila neúspěšně řešit i Dohoda, která stanovila několik demarkačních linií. Tyto linie ponechávaly Vilnius a pás strategické železnice do Daugavpilsu Polsku.[3]

Průběh bojů[editovat | editovat zdroj]

Přehlídka polské jízdy v Sejnách

12. července 1920 uzavřela Litva a Sovětské Rusko mírovou smlouvu, kterou bylo Vilensko přiznáno Litvě.[3] 15. července 1920 Rudá armáda dobyla na Polácích v protiofenzívě Vilnius a slíbila jej předat Litvě za povolení průchodu jednotek Rudé armády přes území Litvy. Litevská vláda sice vyhlásila v rusko-polské válce neutralitu, ale průchod Rudé armádě přes své území umožnila. Současně využila polského oslabení a obsadila oblast Suvalek, odkud byla ale na přelomu srpna a září za polské protiofenzívy vytlačena zpět za Fochovu linii.[3] Na konci srpna Sovětské Rusko Litvě Vilnius skutečně předalo a ta jej 26. srpna 1920 vyhlásila za své hlavní město.[4] S ponecháním Vilniusu souhlasila i Dohoda, která na Polsko během jednání ve Spa naléhala ukončit jím vedené územní spory (které mělo Polsko se všemi svými sousedy). 13. července 1920 polská delegace podepsala úmluvu o přenechání Vilniusu Litvě, konečné rozhodnutí však mělo příslušet Nejvyšší spojenecké radě. 7. října 1920 podepsalo Polsko a Litva v Suvalkách smlouvu o dočasné demarkační linii, která přiznávala Vilnius Litvě.[4]

Żeligowského povstání a Střední Litva[editovat | editovat zdroj]

Po uzavření smlouvy v Suvalkách provedl z návodu polského vůdce Józefa Piłsudského polský generál Lucjan Żeligowski předstíranou vzpouru, obsadil slabě hájený Vilnius a vyhlásil samostatný stát Střední Litva (polsky Litwa Środkowa). Polská agrese byla odsouzena Spojeným královstvím i Francií a polská vláda se od ní formálně distancovala. Boje pokračovaly do druhé poloviny listopadu 1920. Żeligowského jízda pronikla až do středu Litvy, 50 kilometrů od Kaunasu a Lotyšsko v případě obsazení tohoto města polskými vojsky hrozilo vstupem do bojů. Poté litevská armáda polskou ofenzívu odrazila a začala zatlačovat polské jednotky k Vilniusu. 21. listopadu 1920 uzavřely obě strany příměří a bylo vytvořeno šestikilometrová demilitarizovaná zóna. Vilnius však zůstal Střední Litvě, která sama byla v roce 1922 připojena k Polsku.

Následky války[editovat | editovat zdroj]

V důsledku polsko-litevské války, Żeligowského povstání a připojení Vilniusu k Polsku došlo k trvalému vyhrocení polsko-litevských vztahů[4] a mezi oběma státy vládlo permanentní napětí (de jure šlo o válečný stav).[5] Litva se začala orientovat na Sovětský svaz a Německo,[6] hlavní osou její zahraniční politiky bylo znovuzískání Vilniusu[7] a „vilenská křivda“ se stala integračním faktorem litevského nacionalismu.[8] Mezi Polskem a Litvou neexistoval žádný styk, ani doprava, Litva ve všech svých ústavách uváděla Vilnius jako své hlavní město.[7] Tato železná opona mezi oběma státy padla až v roce 1938,[8] kdy si Polsko vynutilo na základě ultimáta a hrozby vojenské agrese obnovení diplomatických styků mezi oběma státy. Litva se však ani tehdy nevzdala svého nároku na Vilnius.[9]

Dnešní Litva

Vilensko nakonec předal Litvě po obsazení Polska v roce 1939 Sovětský svaz,[5] který však zanedlouho poté anektoval Litvu v podobě Litevské SSR celou. Dnes je Vilensko součástí Litvy a žije zde polská menšina.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Pellar (2009), str. 82.
  2. a b c d e f Švec a kol. (1996), str. 169.
  3. a b c d e f g h Švec a kol. (1996), str. 170.
  4. a b c Švec a kol. (1996), str. 171.
  5. a b Pellar (2009), str. 84.
  6. Švec a kol. (1996), str. 202.
  7. a b Švec a kol. (1996), str. 203.
  8. a b Švec a kol. (1996), str. 205.
  9. Švec a kol. (1996), str. 206.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PELLAR, Štěpán. Hrdí orli ve smrtelném obklíčení. Polské stereotypizované vidění moderního světa.. Praha : Dokořán, 2009. ISBN 978-80-7363-023-2.  
  • ŠVEC, Luboš; MACURA, Vladimír; ŠTOL, Pavel. Dějiny pobaltských zemí. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1996. ISBN 80-7106-154-9.  

Související články[editovat | editovat zdroj]