Polsko-ukrajinská válka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Polsko-ukrajinská válka
Konflikt: Ruská občanská válka
Situace v říjnu 1919 (naznačeny konečné hranice Polska a modře území ZUNR)
Situace v říjnu 1919 (naznačeny konečné hranice Polska a modře území ZUNR)
Trvání: 1. říjen 1918 - 17. červenec 1919
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: východní Halič, Podkarpatská Rus, Volyň, Bukovina
Casus belli:
Výsledek: vítězství Poláků a připojení západní Ukrajiny k Polsku
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Flag of Poland.svg Druhá Polská republika

Flag of Romania.svg Rumunsko

Flag of the Ukranian State.svg Západoukrajinská národní republika (ZUNR)

Flag of Ukrainian People's Republic (non-official, 1917).svg Ukrajinská národní republika (UNR)

Velitelé
Flag of Poland.svg Józef Piłsudski

Flag of Poland.svg Józef Haller
Flag of Poland.svg Edward Rydz-Śmigły

Flag of the Ukranian State.svg Oleksandr Hrekov

Flag of the Ukranian State.svg Michajlo Pavlenko
Flag of Ukrainian People's Republic (non-official, 1917).svg Symon Petljura

Síla
Flag of Poland.svg 190 000

Flag of Romania.svg 4 000

70 000 - 75 000
Ztráty
10 000 15 000
{{{poznámky}}}

Polsko-ukrajinská válka bylo vojenské střetnutí Polska a Západoukrajinské lidové republiky (ZUNR) o území dnešní západní Ukrajiny (která byla etnicky nepolská, ale s polským jazykovým ostrovem ve Lvově, který byl navíc významným polským kulturním centrem), probíhající v letech 1918 a 1919. Střetnutí skončilo polským vítězstvím a připojením sporného území k Polsku.

Poláci a Ukrajinci v Haliči[editovat | editovat zdroj]

Národnostní složení Haliče 1911 Poláci - hnědě, Ukrajinci - zeleně, Rumuni - oranžově

Kořeny konfliktu mezi Poláky a Ukrajinci musíme hledat v politické a národnostní situaci v Haliči na začátku 20. století. Relativní shovívavost ze strany Habsburků k národnostním menšinám v Rakousku-Uhersku způsobila, že se země stala ideálním místem pro tvorbu národnostních hnutí. Po porážce revoluce 1848, ve které se Poláci dožadovali v Haliči autonomie, se podpory v monarchii začalo dostávat Rusínům (malému slovanskému národu, který později sebe prohlásil za Ukrajince). Byly zakládány rusínské školy, vznikly rusínské politické strany a došlo k velkému rozvoji rusínské kultury. Poláci brali tento vývoj jako velké překvapení, protože považovali Rusíny za součást polského národa. V devadesátých letech 19. století si rusínská inteligence adoptovala pojem Ukrajinci pro popis svého národa a se začátkem 20. století začíná velké národní uvědomění rusínských neboli ukrajinských rolníků.

Existence dvou národů v Haliči začala postupně přinášet problémy a národnostní pnutí. V letech 1901–1908 probíhal konflikt na univerzitě ve Lvově, kdy ukrajinští studenti požadovali vytvoření samostatné ukrajinské university, zatímco Poláci tento požadavek striktně odmítali. V roce 1903 oba národy pořádaly oddělené konference, ve kterých si stanovili své národní cíle.

Halič se stala součástí Rakouska-Uherska po prvním dělení Polska v roce 1772. Území zahrnovalo na západě polské kulturní centrum Krakov s většinou polské populace a na východě bývalé centrum tzv. Haličsko-volyňského knížectví obydleného především Ukrajinci. Ve východní Haliči tvořili Ukrajinci většinu, 65% populace zatímco Poláci pouze 22%. Centrem východního Haliče bylo město Lvov, politické centrum provincie a jediné město na východě, kde Poláci tvořili většinu (60% Poláci, 17% Ukrajinci). Pro místní Poláky byl Lvov centrem polské vzdělanosti a kultury a bylo pro mě nemyslitelné nemít Lvov pod polskou kontrolou. Ukrajinci se politicky snažili o rozdělení Haliče na západní polskou část a východní ukrajinskou část, což ale bylo odmítáno Poláky ze strachu ztráty polského jazykového ostrova okolo Lvova. Pod politickým nátlakem nakonec císař Karel I. slíbil rozdělit Halič v roce 1916. Však do konce války k tomuto aktu nedošlo.

Předcházející události[editovat | editovat zdroj]

Díky porážce v první světové válce se v říjnu 1918 zhroutilo Rakousko-Uhersko. Téhož měsíce ve východní Haliči vznikla Ukrajinská národní rada složená z bývalých poslanců rakouského parlamentu a politiků bývalých provincií Halič a Bukovina. Rada schválila spojení všech ukrajinských území do jednoho státu s hlavním městem ve Lvově. Z obavy před zásahem Poláků obsadili Ukrajinci z 31. října na 1. listopadu 1918 vojensky město a 1. listopadu byla ve Lvově slavnostně vyhlášena Západoukrajinská republika (ZUNR).

Nově vzniklý ukrajinský stát byl pro místní Poláky velkým překvapením. ZUNR vyhlásila suverenitu nad celou východní Halíčí až k městu Nowy Sącz na západě, Volyní na severu, Podkarpatskou Rusí a Bukovinou na jihu (poslední dvě území se nárokovali i Maďaři respektive Rumuni). Ačkoliv bylo území ZUNR převážně obydleno Ukrajinci, stále zůstal polský Lvov nevyřešeným problémem. Místní Ukrajinci vítali vznik státu nadšením, Židé se k situaci stavěli více méně neutrálně, ale Poláci zcela odmítli nově vzniklý stát uznat.

Průběh války[editovat | editovat zdroj]

Situace v lednu 1919 (fialově linie držená Poláky, modře útoky ZUNR, zeleně úroky UNR, červeně sovětské útoky)

Polské povstání ve Lvově[editovat | editovat zdroj]

Srážky mezi Ukrajinci a Poláky ve Lvově začaly téměř okamžitě po vyhlášení ZUNR. Ukrajinští vojáci čelili pouze polským dobrovolníků, kteří ale byli velice dobře vedeni a měli vysokou bojovou morálku. Další polská povstání proti ZUNR proběhla v Drohobyči, Sambiru, Jarosławi a hlavně v Přemyšli, kde se Polákům podařilo obsadit most a železnici vedoucí do Lvova.

Po dvou týdnech těžkých bojů dorazila po kontrolované železnici do Lvova polská armáda vedená podplukovníkem Karaszewicz-Tokarzewským. Ukrajinci byli z města vytlačeni a následně proběhl pogrom proti Židům a místním Ukrajincům. Zanechala za sebou přes 340 mrtvých civilistů. Ukrajinská vláda následně nabídla finanční pomoc židovským rodinám obětí a podařilo se jí tak následně vytvořit židovský batalion. Na konci listopadu 1918 tak Poláci kontrolovali město Lvov a železnici přes Přemysl spojující město s zbytkem Polska. Ukrajinci měli pod kontrolou zbytek východní Haliče po řeku San a oblehli Lvov ze tří stran.

Během 11. - 12. listopadu 1918 vstoupila do Bukoviny rumunská armáda a bez odporu toto území obsadila.

Bitva o Volyň[editovat | editovat zdroj]

V prosinci 1918 se boje přenesly i severněji, do Volyně. Polská armáda se zde musela postavit jednotkám Ukrajinské národní republiky (UNR), státu, který vznikl na území bývalého Ruského carství obývaného Ukrajinci. Centrem tohoto ukrajinského státu byl Kyjev a hlavní postavou nacionalista Symon Petljura. Ukrajinci se pokoušeli rozšířit své území až k městu Chełm. Boj se neobešel bez pogromů na Židy. První pogrom provedl ukrajinský ataman Kozyr-Zyrka v Ovruchu, největším se stal pogrom Žitomiru, kde Ukrajinci zabili 500 - 700 Židů. Po dvou měsících těžkých bojů byli Ukrajinci poraženi až příchodem armády generála Rydz-Śmigły v březnu 1919.

Mat ve východní Haliči[editovat | editovat zdroj]

Díky velice rychlé a dobře organizované mobilizaci získali Ukrajinci nad svým protivníkem do února 1919 početní převahu. Lvov byl obležen za tří stran a plánoval se přerušit železnici vedoucí do Lvova. Ukrajinci v té době měli jednotky o velice dobré bojové morálce a nadšení v ideji nezávislé Ukrajiny. Na druhou stranu Poláci, kteří ztráceli bojovou iniciativu a začali pochybovat o významu boje s Ukrajinci o čistě ukrajinské území. Polskou armádu ale stále držel lepší trénink jednotek, zkušení velitelé a hlavně dobře fungující výzvědná služba. Poláci hlavně kontrolovali železnici, po které dokázali rychle přesouvat svoje jednotky na daná místa střetů s Ukrajinci.

Dne 9. prosince 1918 prolomili Ukrajinci obrané linie okolo Přemyšle a obsazením města chtěli přerušit železnici vedoucí do Lvova. Poláci ale byli schopni velice rychle poslat posily do města a ukrajinský útok tak byl 17. prosince odražen. Mezitím Poláci začali dostávat posily z centrálního Polska, Ukrajince z ZUNR zase začaly posilovat jednotky z Ukrajinské národní republiky. Leden a únor 1919 se následně nesl v duchu snahy Poláků prorazit obklíčení Lvova a ukrajinských útoků na město. Obě snahy skončily nakonec nezdarem.

Dne 14. února začal další ukrajinský útok na Lvov. Konečně se 20. února podařilo přerušit spojení mezi městem a centrálním Polskem a Ukrajinci měli zatím nejlepší pozici obsadit město. V té době ale na ukrajinské velitelství dorazila Francouzi vedená mise Dohody. Francouzi pohrozili vypověděním diplomatických vztahů mezi ZUNR a dohodovými státy, pokud se boje nezastaví. K 25. únoru byly všechny ukrajinské operace pozastaveny. Mise přiřkla Polákům velké území obývané Ukrajinci, které ukrajinská armáda dokonce měla pod kontrolou. Ukrajinci vycítili, že francouzská mise straní Poláků, a bez ohledu na diplomacii 4. března 1919 zahájili svoji ofenzívu. Dne 5. března se podařilo Ukrajinců vyhodit do povětří Lvovský muniční sklad, což uvrhlo polské jednotky v paniku. Ukrajinci ale nedokázali využít této výhody. Během nařízeného příměří dokázali Poláci přesunout z Přemyšle do Lvova 10 000 vojáků, kteří teď chránili město.

Podkarpatská Rus[editovat | editovat zdroj]

Ve dnech 6. - 11. února 1919 vstoupily nepočetné jednotky ZUNR do Podkarpatské Rusi, která byla obsazena z části Maďarskem a z části ČSR. Proběhlo několik srážek mezi ukrajinskými jednotkami a policejními složkami Maďarska a Ukrajincům se podařilo obsadit pár Maďary kontrolovaných vesnic. Však jak se ukrajinské jednotky dostaly do konfliktu s československou policií, dostaly rozkaz se stáhnout. Československo bylo vedle UNR jediným diplomatickým a obchodním spojencem ZUNR. ČSR přijímala ukrajinské běžence a ponechával jistou volnost v organizaci jejich věcí na svém území. Konflikt s ČSR by uvrhl ZUNR do obchodní a politické izolace.

Konečná fáze[editovat | editovat zdroj]

Hlavní polský útok by zahájen 14. května 1919, a to přes celou Volyň a východní Halič. Polská armáda byla posílena o nově příchozí vojsko generála Hallera čítající 60 000 mužů. Armáda sice měla od dohodové mise rozkazy bojovat proti sovětskému Rusku, ale Poláci ji použili k vyřešení patové situace v Haliči. Francouzi, kteří Hallerovu armádu vyzbrojili, diplomaticky protestovali proti použití jejich zbraní proti Ukrajincům, ale Poláci tyto výzvy zcela ignorovali.

Dne 23. května 1919 otevřeli Rumuni další frontu a začali se dožadovat vyklizení celé jižní části východní Haliče včetně prozatimního ukrajinského hlavního města ve Stanislavově. Ukrajinské linie se následně zhroutily. Polský vojenský postup byl spojen s vlnou protižidovského násilí a pleněním. Jak Poláci dosáhli linie, kterou si sami vytyčili, zastavili útok a zaujali obrané postavení.

Čortkuvská operace[editovat | editovat zdroj]

Na začátku června 1919 se ujal velení ukrajinských jednotek bývalý generál carské armády Oleksandr Hrekov, který přeskupil ukrajinské jednotky a zahájil protiútok. Útok slavil úspěch a polské jednotky se musely dát na ústup. Na konci června 1919 se Ukrajinci dostali opět do blízkosti Lvova. Útok ale musel být zastaven díky katastrofálnímu nedostatku munice. Vláda ZUNR ovládala ropná pole u Drohobyče, s jejich pomocí chtěla koupit zbraně a munici. Bohužel z politických důvodů se zbraně do ZUNR dostávaly pouze přes Československo. Ačkoliv tak Ukrajinci zatlačili Poláky zpátky o 120 km, nepodařilo se jim vytvořit koridor do ČSR a jejich armády byly zcela bez zásobování.

Ukrajinský kolaps[editovat | editovat zdroj]

Polský generál Piłsudski zahájil s dalšími posilami finální útok proti Ukrajincům na konci června 1919. Ukrajinská armáda, která byla momentálně dvojnásobně menší než polská a měla výrazný nedostatek munice. Rychle byla vytlačena na východ až k řece Zbruč. Pod krytím ukrajinského dělostřelectva se podařilo armádě překročit řeku a stáhnout se na území UNR. Přes 100 000 civilistů a 60 000 vojáků tak našlo útočiště na východní Ukrajině.

Diplomacie během války[editovat | editovat zdroj]

Polské a ukrajinské síly se střetly taktéž na diplomatickém poli. Ukrajinci diplomaticky prosazovali právo na sebeurčení svého národa, které bylo jedním ze základů Versailleské smlouvy. Doufali tak, že jejich nároky budou dohodovými státy podporovány. Právo na sebeurčení národů prosazovali i Poláci, ale pouze na své západní hranici, kde se dožadovali území Poláky obydlených území na Německu a Československu. Na své východní hranici prosazovali historickou hranici z roku 1772 (z dob Polsko-litevské unie).

Postoj dohodových států[editovat | editovat zdroj]

Západní velmoci nebyly v otázce jednotné. Britové vedení premiérem Davidem Lloydem Georgem a Italové byli proti polské expanzi. Snažili se v této otázce prosazovat ukrajinské právo na sebeurčení. Po právu se obávali, že přičleněním velkých ukrajinských běloruských území k Polsku vypuknou v oblastech národnostní nepokoje. Britská politika měla ve skutečnosti v zájmu nezasahovat do zájmů budoucího ruského státu (v Rusku probíhala Ruská občanská válka bolševiků proti bělogvardějců, které Britové podporovali). Britové se dále (stejně jako československá vláda) velice zajímali o ropná pole, která se na území ZUNR nacházela.

Francie na druhé straně stála za Poláky. Francouzi doufali, že silné a velké Polsko bude protiváhou Německu a efektivně oddělí Němce od revolučního Ruska. Francouzští diplomaté vždy podporovali polské nároky, ať už se jednalo o ukrajinské, litevské či německé území. Francouzi poskytli vedle diplomatické podpory i velkou materiální pomoc. Do Polska bylo posláno mnoho zbraní, munice i francouzští vojenští poradci.

Ukrajinské úspěchy na začátku roku 1919 vyostřili i polskou diplomacii. Poláci se snažili vylíčit Ukrajince jako bolševické či proněmecké živly, kteří nejsou schopni vést svůj vlastní stát. Nakonec byla na bojiště poslána francouzi vedená mise Dohody, která měla zastavit boje a vyjednat příměří. Mise v únoru 1919 doporučila Ukrajincům odevzdat třetinu svého území včetně Lvova a ropných polí u Drohobyče. To ukrajinská diplomacie razantně odmítla a přerušila diplomatické vztahy s Polskem. V březnu 1919 francouzský maršál Foch vyzval ke koordinované polsko-rumunské operaci proti ZUNR a poslal na bojiště z Francie legionářské vojsko generála Hallera. Foch chtěl využít polské území pro pozdější operace proti Rudé armádě.

Další mise, tentokrát vedená Louisem Bothem, v květnu 1919 přiřkla Polákům Lvov a Ukrajincům drohobyčská ropná pole. Ukrajinci návrh přijali, ale Poláci ho zcela odmítli. V té době polské jednotky drtily vojsko ZUNR a ve stejné době Rudá armáda postupovala z východu přes UNR. Poláci diplomaticky apelovali na státy Dohody s potřebou zabezpečit jižní část fronty proti Rudé armádě. Spojenci nakonec souhlasili a nekladli žádné překážky v konečném útoku proti ZUNR. Diplomatické protesty od Ukrajinců pak byly zcela ignorovány. V červnu 1919 bylo oficiálně Polákům povoleno vojensky obsadit východní Halič až po řeku Zbruč.

Dne 21. listopadu 1919 na Pařížské mírové konferenci byla východní Halič oficiálně přičleněna k Polsku na dobu 25 let. Pak měl následovat plebiscit. V dubnu 1920 podepsal velitel polských vojenských sil generál Piłsudski a vůdce Ukrajinské národní republiky Symon Petljura spojenectví proti Rudé armádě. Ukrajinci zaručili Polákům hranici na řece Zbruč a Poláci se zavázali Ukrajincům pomoci v boji proti rudoarmějcům.

Politici ze ZUNR se uchýlili do exilu do Vídně a zbytek armáda ZUNR byl internována v Československu. Na probíhající mírové konferenci se ukrajinští diplomati stále pokoušeli změnit svou bezvýslednou situaci. Podařilo se jim přesvědčit francouzské a britské diplomaty, aby znovu neuznali východní Halič jako součást Polska. Poláci tak nedostali mandát vytvořit v Haliči svoji administrativu, a byli tak oficiálně považováni za okupanty. Osud východní Haliče byl v rukou Konference velvyslanců Ligy národů. Konference velvyslanců ale neuznala exilovou vládu ZUNR, a tak nakonec 14. března 1923 bylo území východní Haliče definitivně přičleněno k Polsku.

Vztah ZUNR s Československem[editovat | editovat zdroj]

ZUNR se během své krátké existence mohla opřít o velice omezenou diplomatickou a ekonomickou podporu ostatních států. Vedle Ukrajinské národní republiky byla jejím hlavním spojencem právě ČSR. Mnoho československých velitelů, kteří bojovali u Zborova či Bachmače, se osobně znalo s ukrajinskými vojáky a veliteli a nezapomněli, jak velké oblibě, úctě a vážnosti se československé vojsko na Ukrajině těšilo. Československo v letech 1918/1919 vedlo jako ZUNR pohraniční spory s Poláky. V československém případě šlo o oblast Těšínska a Oravy a Spiše na Slovensku. Spor vyústil v krátký ozbrojený konflikt mezi Poláky a československými jednotkami a skončil československým vítězstvím. Od té doby byly vztahy mezi ČSR a Polskem velice napjaté.

ČSR, která na své území neměla žádná ropná pole, měnila v průběhu války s Ukrajinci zbraně a munici za ropu. Sama sebe ale do konfliktu nezapojila a vyhlásila neutralitu. Na její území během války přicházely ustupující ukrajinské jednotky. Vojáci byli Čechy internováni a posláni do Čech. Největší skupina (cca 6000 osob) byla umístěna do tábora u Jablonného v Podještědí. Postupně se v ČSR vytvořila tzv. Ukrajinská brigáda, která měla výzbroj a výcvik a chtěla odjet zpátky do bojů na Ukrajinu. Československé ministerstvo zahraničí ale z důvodů zachování neutrality nikdy přesun ukrajinského vojska nepovolilo. Ukrajinští vojáci nebyli bráni v táborech jako zajatci, ale hosté a měli volnost pohybu. Po skončení války mohli v ČSR studovat, dokončit vysokou školu či si najít práci (a to převážně v zemědělství). Nakonec se tak z ČSR stalo významné místo ukrajinské emigrace.

Důsledky války[editovat | editovat zdroj]

Připojení území obydleného převážně Ukrajinci k Polsku zapříčinilo velké národnostní pnutí. Ukrajinci se v polském Haliči začali organizovat do různých polovojenských spolků a bojovali teroristickými praktikami proti polským úřadům a policii. Nakonec tak vznikla v roce 1929 nejznámější a nejmocnější skupina, Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN). Aktivity OUN začaly dosahovat takové míry, že polská vláda poslala do oblasti na konci roku 1930 speciální policejní složky k tzv. pacifikační akci. Po roce 1933, kdy Hitler převzal moc nad Německem, začalo docházet k sbližování nacistického Německa s ukrajinskými nacionalisty a nacisté začali posílat ukrajinským separatistům materiální a finanční pomoc.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Polish–Ukrainian War na anglické Wikipedii.

Související články[editovat | editovat zdroj]